Jiří Vyorálek: Snažím se věci vidět z více stran a potom už nic není ideální

Ta kapela už bohužel nehraje, hodně se to mění. Teď se realizuju s partou kamarádů, která si říká Dr. Vykape.

Hrajeme písničky, co máme rádi, takže většinou Joeovy. Prostě rock and roll. A ten název je vlastně zkratka. Doktor, to je náš zubař, dál je to Vyorálek, Karafiát, Pěnička. Joe Karafiát je bývalý kytarista z Garáže a z Plastiků, Toník Pěnička taky bubnoval s Garáží. Saxofonista Kamil hraje u Laury a jejích tygrů.

Ano. Beru to tak, že mám šanci zahrát s legendami, a to mě hřeje.

Co mi můj duševní rozhled dovoloval. Věděl jsem, že bolševik není v pořádku, takže jsem se vymezoval, jak to šlo. Teď není v pořádku spousta věcí, ale nejsem extra aktivní buřič.

To ani ne, ale těžko se mi přistupuje na určitou stranu, snažím se věci vidět z více stran a potom už nic není ideální. Takže si spíš brblám pro sebe.

Možná. Dost dlouho jsem si jel po svém, mimo mainstream, věnoval jsem se nezávislému divadlu, což bylo dost málo konformní. Živil jsem se i mytím oken a přes léto sběrem ovoce v cizině, abych měl z čeho žít. Oproti tomu teď žiju opravdu docela usedle. Podařilo se mi to díky tomu, že jsem za posledních sedm let udělal tolik práce, že můžu žít i trochu komfortně.

Ano, v Praze začínám sedmou sezonu. Stěhování bylo spojeno s nabídkou do angažmá do Divadla Na zábradlí, kde se tvořil nový tým pod vedením Petra Štědroně, Jana Mikuláška a Dory Viceníkové. Zároveň se začala točit První republika, takže se k mému přesunu spojily dva důvody, z nichž každý sám o sobě by k opuštění Brna stačil.

Ve střídavých krizích jsem docela dlouho, takže jsem na ně zvyklý. Nějaká sedmiletka mě nemůže rozhodit. Už mi není dvacet a pár propadů jsem zažil. Teď ale nic takového zásadního necítím.

Stalo se toho tolik, že ani nevím, jak to shrnout. V osobním i pracovním životě to byl takový velký vír. Natočil jsem velký seriál, prodal tvář do reklamy, narodily se mi děti.

Nemám čas přemýšlet, jestli jsem spokojený, či ne. Nebo co mi ty změny přináší či berou. Stalo se toho tolik, že jsem automaticky řešil jen to, co jsem měl před nosem. Je to vlastně dobré, člověk je zaměstnán a nemá potřebu a zbytečný důvod pitvat se sám v sobě a stěžovat si. Vlastně jsem tím vším prošel hladce.

Byla z těch, které se špatně odmítají, a jsem za tu zkušenost rád. Samozřejmě, že mi to pomohlo trochu se zajistit, ale byl to také jiný druh práce, který jsem mohl poznat.

Na přepínání jsou herci cvičeni. Ale v obou případech je vyžadována precizní práce a soustředění. Teď mám konkrétně přepnuto na Zlatou pláž, právě vznikající novou inscenaci Divadla Na zábradlí v režii Jana Prušinovského. Je to o postiženém člověku, který terorizuje své okolí. A já budu hrát jeho švagra. Asi to bude ostré i trpké. Korektní asi ne.

Ne, to vůbec. Byla to ale skvělá výzva věnovat se korespondenci, která není o těch citátech, ale o rozdělení nerozlučného přátelství dálkou. Je o smutku a tragických osudech lidí, kteří spolu chtějí něco dělat, ale nemůžou a velmi si chybí.

Citáty tam zazní, ale hra je postavená spíš na lidské tragédii než na nich.

Mám několik dobrých přátel, ale tak hluboké přátelství, jako měl Werich s Voskovcem, to asi není. U nich to byla jedna duše ve dvou tělech. Byli spojeni životem i tvorbou, a to se daří výjimečně.

Dík, že jste si všimla. Přišlo mi, že ji mám dlouho a dost jsem si oddechl, když jsem ji mohl sundat. Valenta se ale se mnou táhne, lidi si na něj často vzpomenou a ptají se, co bude dál.

Že už nic. Jsem ale za ty reakce vděčný, že se to povedlo tak, že i po nějaké době lidi mají seriál rádi a vzpomínají na něj.

No, to byl druhý extrém. Bylo parné léto a já dostal roli ve filmu Vladimíra Michálka Úhoři mají nabito, která pro mě po všech těch historických a dějinných tématech byla úplně z jiného světa.

Byl jsem za týpka, který nebyl moc chytrý, ale drsňák. Šlo o postavu odlišnou ode všech, které jsem zatím hrál. Příběh je o partě paramilitantní skupinky, která si hraje na zásahovku.

Všichni touží po všem.

S dětmi.

Taky ano, je to vysilující, ale vzácné. Čas s nimi strávený je pro mě důležitý. Některé nabídky i odmítám, abych s nimi mohl být co nejvíc.

To nemám.

Ani ne. Být sám se sebou a věnovat se jen sám sobě není úplně důležité. Času pro sebe už jsem měl hodně. Teď mám dvě malá děcka, která můj čas potřebují, a já jim ho moc rád dám.

Ještě moc ne. Na odpočinek je tedy lepší tříměsíční Maruška. Ta toho ještě moc nedělá, většinou ji jen držím v náručí. Ale tříletého Vincka už musím dobíhat, takže to je rozdělené. Ale myslím, že nebude trvat dlouho, a zabaví se sami.

To ano. Tak nevím, k čemu přivede Vincek Marušku. Zatím mu říkám, že ji musí chránit a opečovávat co nejvíc. Vštěpuju mu to od dětství. My se ségrou jsme spolu byli hodně díky tomu, že se mnou našim pomáhala. Moji první kamarádi byli ti její, takže jsem dost vyrůstal mezi staršími.

Ano, byla se nedávno podívat na děti a zkontrolovat mě v roli agenta. To je moje poslední role na Zábradlí. Hraju dvojitého tajného agenta, co pracuje pro Anglii i Rusko. Podle románu Josepha Conrada z roku 1905. Staré, ale aktuální téma, které mě baví, až z toho mrazí.

Mít všechny kolem sebe zdravé. A peněz a volna akorát.

Ono je vždycky všeho moc a najednou, nebo není nic.

Dokážu velmi dobře zachovat klid a vůbec mě nestresuje, že se nic neděje a nikdo mi nevolá. Jsem totiž moc rád. Vyrazím někam s rodinou a fakt mě nemrzí, že nemám tři akce během jednoho odpoledne.

Může se vám hodit na Seznamu: