Článek
Vrahů máte za sebou opravdu požehnaně.
Romantických vztahů jsem si v hereckém životě moc neužil. Hlavně v divadle jsem hrál neuvěřitelné zrůdy: otce, který znásilňuje svoji dceru, jindy jsem zase zneužíval chlapečky, hrál jsem i sadistického nacistu, samé obludnosti.
Za jedno ze svých nejtěžších natáčení považuju Případy 1. oddělení, protože ten případ se skutečně stal, byli zde rodiče a blízcí obou obětí a já měl hrát zrůdu, která je o ně připravila. Když toho vraha dopadli, ve vazbě se oběsil.
Mělo to pro mě ještě nepříjemnou dohru, protože se pak v bulváru objevila moje fotografie ze seriálu s titulkem Zavraždil dvě ženy železnou tyčí a pak se oběsil.
Je mi líto, že si na mě nikdo nevzpomněl s čertem. Po téhle roli jsem vždy toužil
Docela často bývám i policejní šéf (série Vodník, Živé terče, Pět mrtvých psů, Vraždy v kruhu, Případ pro exorcistu). Těch vrahů mám však na kontě víc.
Princové vás tedy minuli?
Nikdy jsem ani nehrál v pohádce. Ti princové mě ani tolik nemrzí. Je mi ale líto, že si na mě nikdo nevzpomněl s čertem. Po téhle roli jsem vždycky toužil. Říkám to ve všech rozhovorech a furt nic.
Anesteziolog, kterého v Anatomii života hrajete, se účastnil mise Lékařů bez hranic v Africe. Také vás láká dobrodružství?
To nevím, ale každopádně jsem ve chvíli, kdy to už šlo, začal objevovat svět. Hlavně jsem si splnil touhu procestovat Izrael. Shodou okolností se mi tam na čas odstěhovaly děti s mojí bývalou ženou, takže jsem tuto zemi navštívil mockrát a zažil jsem tam hodně dobrodružství. Moje dcera a syn jsou už zpátky, ale pobývá tam zase dcera mé sestry Aleny.
V seriálu Anatomie života mu jako čerstvě rozvedenému anesteziologovi, který se vrátil z Londýna, padne v nemocnici do oka sestřička Táňa v podání Martiny Preissové.
Velký dojem na mě hned na počátku devadesátých let zanechala i cesta po Podkarpatské Rusi. Hodně starých lidí tam tehdy perfektně mluvilo česky, protože je učili čeští učitelé.
Jde některé z vašich dětí v otcových stopách?
Oba studovali fotografii, uvidíme, kam se v životě vydají. Synovi je jednadvacet, dceři devatenáct.
Fotografií se přece zabýváte i vy.
Kromě herectví mě deset let živily divadelní fotky. Už dva roky mi má vyjít kniha a jediný, na kom to vázne, jsem já. Doufám, že se pochlapím a kniha spatří světlo světa. Fotím ale pořád.
Chystáte tedy knihu divadelních fotografií?
Budou tam hlavně portréty, ale ne ateliérové, vznikají v nějakém autentickém prostředí. Když chodíte s foťákem dostatečně dlouho a dostatečně dlouho s ním otravujete, tak ho lidé přestanou vnímat a mohou vzniknout pravdivé fotky.
Na který portrét jste nejpyšnější?
Doma mám v předsíni fotku Petra Nárožného, sedícího v křesle v Činoherním klubu. Nad ním visí jeho fotografie z Gogolových Hráčů, kde před nějakými čtyřiceti lety hrál. Při fotografování jsem si jí tenkrát ani nevšiml. Fotek, které mám rád, je ale víc.
Herci Klára Miklasová a Jiří Štrébl v novém videoklipu kapely Lety Mimo
Prý vás naučila fotit vaše někdejší partnerka Vanda Hybnerová.
Úplně bych to takhle neřekl, protože jsem fotil už před tím, než jsme se dali dohromady. Hodně mi v tom však pomohla, protože než se přihlásila na DAMU na herectví, vystudovala na grafické škole fotografii.
Naučila mě hodně technických věcí, jako jsou práce se zvětšovákem nebo vyvolávání fotek. Jsem jí za to vděčný, i když se tyhle věci už dnes nepoužívají.
Vaše osobní cesty se rozešly, ale herecky jste neodlučitelně spolu.
Hrajeme spolu léta divadlo, jsme dlouholetí manželé v Ulici, v Anatomii života se brzy setkáme znovu, tentokrát jako manželé bývalí.
Vanda Hybnerová režíruje komedii Můžem i s mužem
Vaše bývalá manželka je také herečka?
Není, i když jsme se poznali v divadle, dělala tam kostymérku. Vystudovala uměleckou průmyslovku, zabývala se pak filmovou animací. Ilustrovala taky pár dětských knížek. Moc pěkně.
Jako fotograf: vlevo Jiří Macháček se členem ochranky po hudebním festivalu, vpravo Ondřej Vetchý a Vanda Hybnerová.
Je pravda, že jste byl na rodičovské dovolené?
Tenkrát před dvaceti lety to nebylo obvyklé. Řeknu vám ale, že jsem nezažil hezčí období. V divadle jsem tehdy měl opravdu mizerné peníze, zatímco žena si v animačním studiu vydělávala slušně. Navíc byla po roce a půl na mateřské unavená.
Když jsem ji střídal, měla menší Ester devět měsíců, Eda dva a půl roku. Byl to docela záběr, hlavně v zimě, kdy jsem jedno dítě oblékl, a než jsem navlékl to druhé, to první se začalo svlékat. Byl to ale nádherný rok.
Dokonce jsem udělal na pískovišti revoluci. Hned vedle byla hospoda. Když bylo hezky, koupil jsem si tam pivo a vrátil se zpátky k pískovišti. Maminky tam na mě zpočátku koukaly trochu divně, pak mě ale jedna požádala, zda bych jí taky jedno nevzal. Přidaly se další a nakonec jich tam sedělo s pivem docela dost.
Znáte jiného kolegu, který by byl inženýrem ekonomie jako vy?
Mezi herci vím pouze o Petru Nárožném, ten je však inženýr stavař. Ekonomii jsem studoval s Jiřím Chlumským, který je filmovým režisérem. Další spolužák Zdeněk Pecháček je mnoho let ředitelem divadla Minor. Ten vlastně může za to, že jsem hercem.
Jak to?
Zdeněk Pecháček hrál v ochotnickém divadle, měli zrovna krátce před premiérou. Byli jsme spolu domluvení, že půjdeme po zkoušce na pivo. V ten den se dozvěděli, že jednomu z nich manželka divadlo zakázala, protože o víkendu nebyl kvůli ochotníkům s rodinou. Stáli tam a lámali si hlavu, kdo tu jeho roli zahraje. „Já,“ řekl jsem, ani nevím proč. Do té doby jsem vůbec o hraní neuvažoval.
Čím jste chtěl být jako kluk?
Řezníkem. Když se mě rodiče ptali proč, řekl jsem, že mi líbí, jak jsou řezníci od krve.
To by mě jako rodiče trochu znepokojilo.
Myslím, že je to taky vylekalo. Nebyla za tím ale žádná úchylka. Když mě maminka vyzvedla ze školky, chodili jsme kolem řeznictví a často jsme se tam stavovali. Fascinovalo mě, jak v těch zástěrách řeznickými noži sekali a porcovali.
V Bílé labuti jsem vyhrál celostátní soutěž o nejlepšího prodavače
Druhou stranu prodejního pultu jste si také vyzkoušel.
V rámci puberty jsem něco vyvedl na branném cvičení a napsali mi do hodnocení, že se „nepřátelsky stavím k socialistickému zřízení“, a tak jsem na další studium mohl zapomenout. Bylo to ponižující, protože všichni moji kamarádi studovali na střední škole, nenesl jsem to lehce.
Moje třídní učitelka za mě byla dokonce orodovat na ministerstvu školství a měla z toho velké nepříjemnosti.
S Vandou Hybnerovou byli kdysi životní partneři, hrají manžele v seriálu Ulice, v Anatomii života se ukážou jako manželé bývalí.
Až do poloviny září jsme čekali na odvolání, jenže z toho nic nebylo, a v tu dobu byl jediný volný už jen učební obor prodavač. Pracoval jsem v Bílé labuti v oddělení hračky, papír, dárky, sport. Vyhrál jsem tam dokonce celostátní soutěž o nejlepšího prodavače.
Posléze jsem byl „povýšen“ do hudebních nástrojů, což bylo trochu trapné, protože jsem o tom, na rozdíl od lidí, kteří tam chodili, nic nevěděl. Díky tomu jsem se ale seznámil se zajímavými muzikanty.
Jak vaše hvězdná prodavačská kariéra skončila?
Od pondělí do pátku jsem chodil do školy, ve dvě jsem už musel být v Bílé labuti, kde bylo otevřeno do sedmi, domů jsem chodil v devět a v ráno jsem v šest vstával do školy. Pracovalo se i v sobotu. Dovolenou jsem měl 14 dnů.
Všichni kamarádi studovali, měli dva měsíce prázdnin, už jsem v tom nechtěl pokračovat. Takže jsem z Bílé labutě odešel a střídal různá zaměstnání: uklízeče, zahradníka, lisaře starého papíru…
To zní téměř hrabalovsky.
Velká poetika v tom ale nebyla. Zatímco Hrabalovu Hanťovi vozili v Příliš hlučné samotě do sběrny staré knihy plné moudrostí, já lisoval staré úřední spisy plné myšiny.
Nakonec jste se ocitl na VŠE?
Já si udělal večerně střední školu. A jelikož jsem byl „dělnický kádr“, tak mě vzali na vysokou přednostně. Soudruzi to měli trochu popletené.
Nakonec však stejně nad ekonomií zvítězilo herectví.
Po absolvování školy jsem dostal přes tatínka slečny, se kterou jsem chodil, fantastickou nabídku na místo u zahraniční firmy, kde byl nástupní plat asi čtyřikrát vyšší, než kolik brali moji rodiče, a služební renault k dispozici. Já raději zůstal za 800 měsíčně v Rubínu. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval.
Vařím dobře. Třeba dneska jsem na natáčení přivezl čtyřicet karbanátků
Váš tatínek měl významné postavení v české gastronomii.
Byl činovníkem Asociace kuchařů, gastronomií se zabýval celý život, hodně o ní psal. Doma ale vařil jen kolem Vánoc. Táta ale taky psal texty k písničkám třeba pro Rudolfa Cortéze a Josefa Zímu.
Tuhle jsem v ateliérech narazil na hromadu starých desek. Kouknu na tu první, co byla nahoře, a stálo tam: text Jiří Štrébl. Jmenovala se Poslední schůzka.
Co vy a kuchaření?
Neskromně vám řeknu, že vařím dobře. Třeba dneska jsem na natáčení přivezl čtyřicet karbanátků. A to jsem se držel zpátky. Já totiž neumím vařit v malém. Na vojně jsem byl šéfem kuchyně pro 1300 lidí. Nějak to ve mně zůstalo. Když si vařím polévku, chodím pak po baráku a nabízím ji.
V nezvyklé roli se ocitl v krimiseriálu Mordparta.
Čím třeba překvapíte hosty?
Osvědčily se mi malé křupavé bramboráčky, které dělám bez česneku. Chutnají famózně. I když jinak česnek miluju.
Vaříte sám?
Ano. Vždycky, i když byla rodina kompletní. V kuchyni dost nadělám, ale pokaždé si to po sobě uklidím.
Já spíš myslela, zda máte doma u toho vaření někoho po boku.
Teď jsem sám.
Programově, nebo čekáte, až se odněkud zablýskne?
Program to určitě není, ještě se ale nezamračilo.
Vidím, že tohle výživné téma nebude. Pojďme k historii vaší rodiny, do níž patří zajímavé osobnosti, mezi nimi i spisovatelka Helena Šmahelová.
Jde o tetu z druhého kolena, myslím, že moje babička a její matka byly sestřenice, přesněji by vám to řekla moje maminka. Jejím bratrancem byl Alexander Hackenschmied, významný avantgardní fotograf, kameraman a režisér. Pracoval v propagaci u Bati ve Zlíně a doprovázel ho na cestách po světě.
V roce 1939 utekl před Hitlerem do USA, kde se uplatnil v dokumentárním filmu. V roce 1965 dostal Oskara za dokument Žít! Jeho maminka byla za první republiky šéfredaktorkou populárního časopisu Pestrý týden.
Herectví se věnuje i vaše mladší sestra Alena. To je na nedivadelní rodinu zajímavé skóre.
V amatérském divadle, kde jsem začínal, se pořádal konkurz do A studia Divadla na okraji. Přihlásila se moje sestra s kamarádkou a vzali ji. Vystudovala pak DAMU, už několik let je v činohře Národního divadla.
Potkáváte se na jevišti nebo před kamerou?
V A studiu Rubín spolu hrajeme ve hře Perníková chaloupka aneb čekání na lopatu. Děti tady odvedou rodiče postižené alzheimerem, což jsem já s Alenou, nikoli do lesa, ale do LDN. Zahráli jsme si to před zavřením divadel jenom jednou. Před kamerou se teď potkáváme v Ulici.
Tam hrajete pěkného burana.
Do Ulice jsem přišel na půl roku a jsem tam sedm let. Tu postavu jsem zpočátku moc rád neměl, ale naštěstí jsem postupně získal větší svobodu k jejímu tvarování a k improvizaci.
Musím říct, že Miloš Knobloch mi už za tu dobu přirostl k srdci. Jsem za Ulici i Anatomii života vděčný, díky nim mám teď tolik práce, že mi zavřená divadla až tolik nescházejí.
