Jiří Štěpnička: Ne každý herec, který dobře hraje, umí i dabovat

„Nemám rád označení dabér, protože tato dovednost je součást herectví. Ne každý herec, který dobře hraje, umí i dabovat,“ říká Jiří Štěpnička (70).

Ačkoli se poslední dobou vyrojily požadavky, aby zahraniční díla zůstávala v původním znění a byla opatřena pouze českými titulky, ozvučení v mateřštině má stále mnoho zastánců. „Čeští režiséři jezdili dabing do jiných zemí vyučovat,“ připomíná Jiří Štěpnička. Dodává, že před nástupem digitálních technologií se dodatečně ozvučovaly i české filmy. Točilo se jen s tzv. pomocným zvukem. Poté se celý snímek postsynchronoval, tedy namlouval. Avšak ani to nedávalo záruku tohoto umění.

„Třeba skvělý herec Jiří Sovák natočil spoustu děl s postsynchrony, ale dabovat neuměl. Často se mě ptal, jak to dělám. Dobrý dabing probíhá i vnitřním zapojením a kontaktem s hercem na plátně,“ tvrdí umělec, který svůj hlas nezaměnitelně propůjčil třeba Stevenu Segalovi, Michaelu Douglasovi či Harrisonu Fordovi.

„Toho mám obzvlášť rád. Vážím si rukodělné práce a on je původně truhlář. Když má dobrou náladu, kolegům z Hollywoodu vyrábí intarzovaný nábytek, to se mi líbí,“ říká.

Se sluchátky na uších čeká Jiří Štěpnička u mikrofonu na pokyn režiséra Jiřího Kodeše, aby mohl začít namlouvat postavu inspektora Barnabyho. Ten vyšetřuje v každém díle seriálu Vraždy v Midsomeru několik mordů, které se stanou ve zdánlivě poklidném prostředí anglického venkova. Postav, kterým Jiří Štěpnička propůjčil svůj hlas, jsou stovky.

„Poprvé jsem se dostal k dabingu ve svých třinácti letech. Studio Sport tehdy sídlilo na Smíchově, vedl ho známý režisér K. M. Walló. Ten přizval ke spolupráci mou mámu, herečku Jiřinu Štěpničkovou. Byl jsem zvědavý, co to vlastně obnáší, a tak mě jednou vzala s sebou. Namlouval se tehdy nějaký francouzský film, kde nechyběly sexuální scény, takže mě coby nevinného hocha ze studia vyháněli, aby moje mládí nebylo poskvrněno. Nu, občas jsem se uvnitř zapomněl,“ přiznává herec.

„To prostředí mě fascinovalo. Film běžel na plátně a uprostřed studia stál epidiaskop. Což byl přístroj, kam skriptka vkládala český text, který se promítal na zeď. Něco jako čtecí zařízení,“ přibližuje Jiří Štěpnička.

„Dnes se taky díváme jedním okem na film a druhým na text, ten však máme vytištěný v ruce. Obvykle se sedí, dříve se u mikrofonu stálo. U jednoho mikrofonu bylo více herců, kteří na sebe reagovali. Film se daboval zhruba týden, v dnešní době je to mnohem méně. Dnes každý herec své repliky namlouvá sám, výsledek se složí počítačově.“

Kvalita současného českého dabingu byla také důvodem, proč se herec Jiří Kodeš stal jedním z jeho tvůrců. Režii dabingu se věnuje už dvacet let, má za sebou mnoho desítek filmů a seriálů, zabývá se též úpravou dialogů.

„Nelíbila se mi občasná praxe, kdy jeden film namluvilo třeba jen pět herců,“ vysvětluje, jak se k této profesi dostal. „Moje práce mě uspokojuje, ale pokud si mám vybrat, jsem zastánce původního znění s titulky. Originál totiž nic nepředčí.“ Podle něj si režisér do filmu vybírá herce nejen podle projevu, ale i podle hlasu, a pokud sáhne po neškoleném hlasu, může to mít svůj účel.

„Když se přemluví třeba zvučným barytonem, posouvá se význam,“ vysvětluje a dodává, že v dabingu jde vždy o snahu připodobnit českou verzi co nejblíže té originální. „Herec se na roli připravuje měsíce, i půl roku. Dabér to pak zvládne za pár dní. To je neporovnatelné,“ konstatuje. Svou práci dělá rád, ale uvědomuje si její limity.

„Snažím se pracovat s kvalitními herci. Není pravidlem, že vynikající herec je i dobrý dabér. Znám pár těch, co jsou skvělí na divadle a na plátně, ale dabing jim moc nejde. Je to svébytné umění,“ potvrzuje Kodeš slova Jiřího Štěpničky.

„Existuje několik hlasů, které jsou nezaměnitelné a skvělé, ale po jejich majitelích jako po hercích nikdo nesáhne. A nemusí to být jejich vina. Přiblížit se originálu možné je, těžko ho však někdo předčí,“ myslí si.

„Traduje se to třeba o Františku Filipovském, když namlouval Louise de Funese v sérii snímků o četnících. On si jel po své linii. Měl v sobě ohromný náboj energie a komiky, ale jeho výkon neodpovídá původnímu dílu. Celý národ mu to zbaštil, že je to skvělé, pro mě je ale důležité originál ctít,“ říká režisér Kodeš.

To se podle něj povedlo velmi dobře Petru Haničincovi, když namluvil hlavní postavu kulhavého císaře v anglickém seriálu Já, Claudius. „To bylo skutečně takřka dokonalé,“ nešetří chválou.

Na Františka Filipovského vzpomíná i Jiří Štěpnička. Setkali se spolu při dabingové práci několikrát, už jako kolegové z Národního divadla.

„Daboval Funese a byl lepší než on. Každý jeho úšklebek nebo posunek ozvučil po svém. U mikrofonu poskakoval, a zažil jsem, že se jednou tak rozvášnil, až udělal salto. To jsme málem všichni omdleli.“

Někdy se herec s postavou natolik sžije, že dokáže předvídat její projev. „Paula Newmana výborně daboval Luděk Munzar. Tvrdil, že umí odhadnout, co Newman udělá. Režisér Kratochvíl ho chtěl vyzkoušet. Pustil mu tedy neznámou smyčku se scénami, které Luděk ještě neviděl. Ten se na ni chvíli díval a pak prohlásil: Teď půjde k oknu, otevře ho, otočí se do kamery a pronese větu. A skutečně se to stalo. Do puntíku,“ vzpomíná Jiří Štěpnička. Přiznává, že dbá na to, aby české dialogy odpovídaly tomu, co se děje na plátně.

„Je důležité slova poskládat tak, aby se shodovala s pohyby rtů, aby se respektovaly například vokály či retnice.“ Sám si dialogy někdy po dohodě s režisérem upravuje. Pročítá i repliky ostatních kolegů, aby věděl, na jaká slova dát při těch svých důraz.

„Dabing mám rád a myslím, že má svůj význam,“ říká a zavírá za sebou dveře studia.