Článek
Netajíte se tím, že vás daleko víc než hraní baví hudba. Od kdy?
Bylo mi asi dvanáct a slyšel jsem na prázdninách u Máchova jezera dva starší kluky zpívat anglicky nějaké písničky a hrát na kytaru. Hrozně se mi to líbilo. Až později jsem zjistil, že to byli Beatles. Od té doby jsem chtěl hrát taky na kytaru.
Proč jste se tedy nedal na hudební dráhu?
Jakmile bych měl jít do nějaké školy, kde bych se to měl učit od not, bylo by po radosti. K tomu jsem měl nepřekonatelný odpor. Takže jsem samouk. Když jsem hrál v kapele, šlo to všechno přes sluch.
Kdo vás nejvíc hudebně ovlivnil?
Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Radio Luxembourg: Yes, Jethro Tull, Erika Claptona. Z našich to byli Hells Devils, Olympic nebo Matadors v první sestavě.
Každý rok máte vyprodané koncerty na letních festivalech, vydal jste čtyři CD se svými písničkami…
Sám jsem překvapený, že se moje písničky lidem líbí. Jak jsem se dozvěděl od odborníků, hudebně to je z formálního hlediska špatně, ani moc dobře nezacházím s českým jazykem. Já bych na sebe – z výše uvedených důvodů – nešel. Hudebně jsem vlastně nikdy oficiálně neexistoval: za socialismu nevím díky čemu, ale bylo to dobře, teď mě oficiální scéna taky ignoruje a taky je to dobře. Berou mě normální lidi. A to jsou ti, kdo rozhodují o úspěchu.
Štve mě ale, kolik je dobrých kapel, které nikde v rádiu nebo televizi neslyšíte. Zato tam je plno těch, které se opičí po známých kapelách. Zmizela originalita, názor.
Teda nezmizely. Jen ti, kteří mají prostředky dostat je blíž k posluchačům, nejspíš vzali doslova výrok pana Wericha: To je blbý, to se bude líbit. Perou to do lidí stejně jako reklamu na všechny ty předražené nesmysly. Už dětem vtloukají do hlavy, že to musí mít.
Vy netoužíte vlastnit?
Jen má-li to účel, smysl. Vidím, co touha něco vlastnit s lidmi dělá. Podřizují tomu pak morálku, často se jim rozsype rodina, smrdí to obvykle levou. Já jsem navíc hrozně líný, mě by strašně nebavilo se starat o tři baráky a nevím co ještě. A o co nakonec jde? Jaký je rozdíl mezi dobrou moravskou slivovicí a šedesátiletým koňakem, když se chcete dobře namazat? Výsledek je stejný, alespoň pro mě, liší se – prosím znalce o shovívavost – pouze cena.
Štve vás konzumní společnost?
Ať si každý dělá, co chce, pokud na to ostatní nemusejí doplácet. Mám ale pocit, že blahobyt závislý na prosperitě závislé na spotřebě je spolehlivá cesta do p…, chci říct do pekla.
Co je pro vás z těch materiálních potřeb důležité?
Ty základní, které jsou v podstatě stejné jako pro neandertálce: abych nehladověl, netrpěl zimou, abych se měl kde schovat, umýt a vyspat, aby byla nějaká sranda, abych měl kolem sebe lidi, kteří život dělají spíš lepší než horší.
Uvažujete v kategorii kariéra – úspěch?
Ne. Kariéru rozhodně nedělám, nestýkám se se správnými lidmi. Snažím se dělat práci, která mě baví, a snažím se dělat ji co nejlépe, protože jinak by mě pak bavit přestala. Žádnou kariéru jsem nikdy neplánoval, jen jsem si vybíral, do čeho vlezu, a do čeho ne. Taky jsem ale byl v situaci, kdy jsem se zadlužil a dělal jsem věci, které zrovna nejsou mým šálkem čaje, velmi mírně řečeno. Byla to nějaká soutěžní estráda.
Jak zpětně hodnotíte svou účast ve StarDance?
Byla to jednak hozená rukavice, jednak recese. Bavilo mě, že mě v takovém pořadu nikdo nečekal. Nebylo to žádné přiblblé šaškování, ale něco, co kultivuje.
Divákům jste se moc líbil, drželi vás tam hodně dlouho.
Nebylo to zadarmo, bylo to hodně těžké. Tanec je kultivovaný pohyb a já byl jako papoušek, který mluví. Říká nějaké věty, ale neví, co znamenají. Stejně tak jsem tančil. Aby do toho člověk pronikl, musel by se tomu věnovat aspoň dva roky.
Boxujete ještě?
Kdepak. Na box jsem chodil, když jsem hrál v Ústí, abych se tam neuchlastal, ale jenom na tréninky. Ty tam tehdy vedl olympijský vítěz Bohumil Němeček. Do ringu jsem nelezl, vždyť mě živí ksicht. Teď zůstávám u létání, parašutismu a jezdím na koni. Žádného však nevlastním. Letadlo si taky pronajímám. Nalétám jen takových 25 hodin ročně, takže vlastnit éro by byl zbytečný luxus.
Pamatujete si na svůj první seskok?
To bylo načerno v Příbrami. Zatáhl mě do toho Olda Kaiser, myslel jsem si napřed, že to bude nějaká recese. Jenže jsem dostal hodně zkrácené školení, starý vojenský padák a letělo se.
Jaké to bylo?
Euforie to v žádném případě nebyla, měl jsem strach.
Míváte ho stále?
Teď už nemám, cítím však veliký respekt. To, co mě do toho žene, je silnější než to, co mě od toho odrazuje. Nedovedu to pojmenovat.
Byla pro vás fyzická výkonnost vždycky důležitá?
Já byl vždycky líný. Motivaci jsem dostal v dětství, protože jsem byl tlusté dítě. Dokonce volali do školy mámu, aby s tím něco udělala. A děcka vám to dají sežrat. V pubertě jsem začal s pohybem, ale z duše nenávidím cokoli organizovaného, takže do nějakého oddílu by mě nikdo nedostal.
Jaké jste tedy provozoval sporty?
Hodně jsem plaval, třeba jsem se o něco vsadil, že uplavu určitou trasu za určitý čas. Pamatuji se, že jsem se asi ve čtrnácti rozhodl, že přeplavu Máchovo jezero. Na druhý břeh to šlo, ale zpátky mi už docházely síly. Jela kolem loďka, ti mě naložili. Máma se mezitím mohla zbláznit, a když jsem se objevil živý, tak mě chtěla zabít. Taky jsem asi deset let jezdil automobilové okruhy. Je to ale dost finančně i psychicky náročné.
Jak se mezi hudbu a adrenalinové sporty vklínilo herectví?
Mě kromě bigbítu nezajímalo nic. Máma si přála, abych měl maturitu, jenže s mým vysvědčením bych se na žádnou střední školu nedostal. Šel jsem se tedy učit na provozního zámečníka a odtamtud jsem šel na elektrotechnickou průmyslovku, obor silnoproud. Zařizovala to máma, stejně jako přihlášku na DAMU. Hrozily mi totiž dva roky vojny a bylo nad slunce jasnější, že se na elektrotechnickou fakultu nikdy nedostanu. Jelikož na DAMU nebyla u přijímaček matika, zkusil jsem to tam. Profesoři ze mě byli zpočátku zoufalí, ale nakonec to bylo docela příjemné studium.
Hrál jste pak v ústeckém Činoherním studiu, v Ypsilonce, v Ungeltu – samé malé scény. Nelákalo vás nikdy velké jeviště?
Lákalo. Lákal mě i klasický repertoár, kde je hodně figur. Nabízí to neomezené množství pohledů. Každá role se dá udělat osobitě, nemusí to být lepší nebo horší, než to dělali vaši předchůdci, stačí, když to je osobité. Jenže mě nikdo do takového divadla nevzal.
Čím si to vysvětlujete?
Po škole jsem hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a šel jsem na rok na vojnu. Sloužil jsem v Líních u Plzně, a tak jsem se vypravil za ředitelem plzeňského divadla Ševčíkem, že bych k nim rád šel, abych si zahrál to klasické velké divadlo. Jenže on mě odmítl s tím, že moje hraní je spíš na kameru, že bych se v jejich velkém divadle ani nedostal přes rampu. Tak jsem se vrátil do Ústí.
Jak jste se v roce 1985 dostal do Ypsilonky?
Už jsem chtěl domů do Prahy, kde jsem měl rodinu. V Ypsilonce jsem byl dlouho, už tam jen jako důchodce dohrávám. Myslím ale, že jsem měl vystřídat víc divadel. Člověk se má občas otočit z jednoho boku na druhý.
Tak jste se otočil k Divadlu Ungelt, kde vzniklo vaše podivuhodné herecké partnerství se Chantal Poullain. V čem je jeho tajemství?
Spojují nás handicapy: já mám problém se učit texty, občas říkám hovadiny, aniž chci, ona zápasí s češtinou. Oba o svých handicapech víme, a tak nemáme pocit, že toho druhého brzdíme. Lidi nás asi berou proto, že máme hodně daleko do dokonalosti. Dáte-li ale do toho duši, nedokonalost vám odpustí.
Šarmantní Francouzka a český bručoun |
---|
„Najít hereckého partnera tak výrazné osobnosti, jakou je Chantal Poullain, nebylo nic snadného,“ připouští ředitel Divadla Ungelt Milan Hein. „Chtělo to skutečného chlapa a těch v našem hereckém rybníku mnoho není. Herci se chtějí z podstaty své profese líbit, Jirkovi to je jedno. Ani jeden z nich není zrozený pro konverzační hru: nemají lehkost v mluveném projevu ani brilantní dikci. Mají však něco, co mnoha jiným na jevišti chybí – autentičnost. Vlastně nehrají, propůjčují postavám své osobnosti. Vznikla tak unikátní dvojice: krásná šarmantní Francouzka a podmanivý český bručoun.“ Já byl jako papoušek, který mluví. Říká nějaké věty, ale neví, co znamenají. Stejně tak jsem tančil |
Je obecenstvo spravedlivé?
V zásadě ano. Hodně samozřejmě záleží na tom, kdo se v hledišti sejde. Není povinnost publika, aby byli spokojení herci, je to přesně naopak. Není ani povinností herců lézt publiku do pr… Jsem-li o něčem přesvědčený, že to tak má být, neustoupím ani o krok. Když v televizi běželo StarDance, tak třeba na můj recitál přišli lidé, pro které to představení vůbec nebylo. Ti odcházeli. To je pro mě v pořádku, spíš jsem byl rád, protože tam byli omylem.
Odmítal jste role?
Často, jednak proto, že se mi to nelíbilo, jednak že jsem se na to necítil. Nebo to už pro mne bylo uzavřené téma, ke kterému jsem se nechtěl vracet.
Například?
Poté, co jsem hrál politického vězně ve filmu Bumerang, jsem dostal nabídku na podobnou roli, ale to už jsem odmítl. Bumerang byl tak výrazný, že kdybych do toho šel znovu, tak bych to zničil.
Filmovou kariéru jste zahájil dvěma kultovními filmy – Marečku, podejte mi pero a Postřižiny. Jak na ně vzpomínáte?
Ta první komedie byla takovým zažertováním režiséra Oldřicha Lipského, že obsadil otce a syna. Postřižiny pro mě měly zásadní význam: byl jsem začínající herec z Ústí nad Labem a oscarový Jiří Menzel mě pozval do filmu s fantastickým obsazením. Hodně lidí se divilo, že do rolí mladých manželů obsadil mě, protože si mysleli, že to nezvládnu, a Magdu Vášáryovou, protože je plavovláska (v Hrabalově románu měla její postava rusé vlasy – pozn. aut.). Menzel to tak viděl, ale myslím, že až do poslední chvíle si nebyl jistý, zda to bude fungovat.
Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?
Děda. Byl prvorepublikový oficír, bojoval v první světové válce. Trávil jsem s ním v dětství hodně času. Byl vojácky přísný, pískal mi třeba nástupy na oběd, ale zároveň zůstával klukem. Jednou jsem třeba u nich chtěl o prázdninách spát venku. Děda se někde schoval a v noci po mně házel švestky. Zážitky s ním mě pak hodně inspirovaly při psaní textů.
Vy toho moc nenamluvíte. Co byste tedy na závěr tohoto rozhovoru napsal?
Že v žádném případě netvrdím, že to, co jsem vám řekl, je pravda. Prohlašuji, že se nepamatuji ani na tuto vaši poslední otázku. Dokonce popírám, že jsem vás kdy viděl.
Osobitý herec i hudebník
Narodil se 25. 10. 1949 v prvním manželství herce Jiřího Sováka (po okupaci si takto změnil německy znějící Schmitzer), divadlu se zpočátku věnovala i matka;
Sovák od rodiny odešel a syn se s ním od té doby nestýkal;
Hráli spolu v seriálu Chalupáři (jako děda a vnuk) a v komedii Marečku, podejte mi pero (1976);
Jiří Menzel ho obsadil do svých filmů Postřižiny, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková;
Je majitelem dvou Českých lvů: za hlavní roli ve filmu Hynka Bočana Bumerang (1997) a za vedlejší v Hřebejkově Krásce v nesnázích (2006);
Je osobitým autorem a interpretem folkrockových písní, skládá hudbu k divadelním inscenacím i filmům;
Je podruhé ženatý, jeho manželka je daňová poradkyně;
Má dvě dcery a syna, od nejstarší dcery žijící v Rakousku má tři vnoučata.