Článek
Kolik jste si už zahrál rolí?
Patnáct v celovečerních filmech a pak asi ještě pět v televizních věcech... Copak? Čas skončit?
Patnáct, to už je slušná řádka. Je některá z nich vaší oblíbenou?
Mám určitě svoje oblíbený. V Gymplu, Dětech noci, Miliardářovi, Čtyřech sluncích, v Konfidentovi a v Probudím se včera. Asi jste chtěla slyšet tak dvě tři no...ale nedá se jinak.
V jednom ze starších rozhovorů jsem se dočetla, že kromě hraní se chystáte také psát scénáře, produkovat, dělat žurnalistiku. Co další dva zmíněné cíle?
Žurnalistiku jsem studoval, ale nevím, nakolik bych se jí z mé pozice mohl a chtěl věnovat. Psát sloupky „co na to strejda Jirka“ můžu vždycky, ale to jsem nestudoval. No a co se týče produkování, založili jsme s Kubou Štáfkem produkci Funny Bunny Films, ale mám vůči tomu pokoru. A že bych měl pocit, že mi všechno půjde hned od začátku, si opravdu nemyslím. Ale ambice, dělat to dobře, by tu byly.
Největším pozitivem filmu je přítomnost Jiřího Mádla.
Jak zvládáte skloubit práci a studium?
Teď dělám jazyky, ne výšku, takže se to docela dá. Přizpůsobím si to vlastním možnostem. Ale spíš skloubit všechny ty ostatní aktivity je dost těžký. Založili jsme ještě firmu Hugo Bike na vyrábění elektrických koloběžek a pracuju na přípravě dalších filmů. Není to úplně snadný, ale všechno mě baví. A moc. Vlastně to nejhorší, co by se mi mohlo stát, by bylo věnovat se pouze a jedině jedné věci.
Jak si užíváte popularitu? Lichotí vám, když vás lidé poznávají na ulici, nebo se raději snažíte být co nejvíc neviditelný?
Obojí. Snažím se být co nejvíc neviditelný, ale vlastně mi to i do určité míry lichotí. Znamená to přinejmenším, že se k lidem moje práce dostala, že ji znají. A k mojí práci to zkrátka neodmyslitelně patří.
Máte občas chuť s herectvím praštit a být obyčejný člověk?
Jsou takové chvíle, ale vždy je to jen chvilka. Jinak mě má práce strašně baví a občas chytnu podezření, že jsem možná nejšťastnější člověk na světě.
Máte někoho, ke komu ve své profesi vzhlížíte? Herecký idol?
Robert Downey Jr., Michal Suchánek, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus a Javier Bardem. Mám v tom celkem jasno, že?
To tedy ano. Vysněná role?
To vůbec. Mám ambici, aby byly moje role pořád tak různorodé a abych se i nadále držel mimo jakoukoli škatulku, ale konkrétní roli nemám.
Míváte ještě před kamerou trému?
Mívám, čím dál tím víc. Člověk si svým způsobem i víc věří a má víc a víc zkušeností. Ale vzniká gradující tlak na mou osobu každou další rolí. Víc se ode mě očekává. Ale to je v pořádku. Tak to má být.
Máte ambice prorazit i v zahraničí? Studoval jste v New Yorku scenáristiku, takže jazyková bariéra by tam nebyla…
Nebyla, ale když se to někomu podaří, je to samozřejmě otázka talentu, píle a připravenosti, ale z 90% shoda několika šťastných událostí.
Vaším posledním filmem je Probudím se včera. Jak na natáčení vzpomínáte?
Vtipné a radostné bylo, že jsem se skutečně každý další den natáčení probudil. To považuju za zázrak. Byl to můj třetí film v řadě a byl asi fyzicky nejnáročnější. Ale kdykoli si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech. A konečně, když pak slyším lidi v kině, jak se na tomhle filmu smějí, tetelím se blahem. Opravdu.
Eva Josefíková a Jiří Mádl jako spolužáci
Chtěl byste se vy osobně kvůli něčemu nebo někomu vrátit v čase?
Zatím ne... Možná pro inspiraci, ale jinak asi ani ne.
Do jaké doby byste se rád podíval, kdybyste měl možnost?
Šedesátá léta v Americe, jasná věc!
Jak vzpomínáte na střední školu? Zažil jste například nějaký opravdu velký trapas nebo průšvih?
Měl jsem průšvihů spoustu. Za první čtyři roky na osmiletém gymplu jsem měl čtyři podmínečná vyloučení. Pak jsem se zklidnil. Ale stejně to byl masakr, strašně jsem si střední užil a všechny moje spolužáky mám i dnes téměř bezmezně rád.
Vy jste roli mladého Petra Kováře v Probudím se včera údajně hrát nechtěl. Souhlasil jste proto, že vám bylo umožněno zasáhnout do scénáře, čímž se potvrzuje, že jste se etabloval na žádaného a respektovaného herce. Jak vy sám sebe vnímáte?
Vnímám, že mám určitý respekt a tím i vliv na film, jeho podobu, případně obsazení. Ale troufám si říct, že přísný k sobě jsem. Vidím kolem sebe tolik dobrých herců a filmů, že bych musel být opravdu úplně mimo, abych před tím vším neměl pokoru. Mám doma ceduli: Debile, usmívej se, děláš práci svých snů. A je to tak. A jsem zodpovědný v tom, abych si tu práci a potažmo současnou pozici udržel. Už si nedokážu představit, že bych žil bez filmu, žít bez českýho filmu.
Při natáčení jste se dal dohromady se svou filmovou partnerkou Evou Josefíkovou. Sbalil jste vy Evu nebo ona vás?
Ono se to nějak sbalilo, ani nevím jak. Prostě to najednou bylo... No dobře, možná spíš já ji.
Je pro vás těžší hrát v komedii nebo v dramatu?
Člověk by řekl, že v tom druhém, ale v komedii na herce padá jakýsi závazek diváky rozesmát, což asi taky není úplně jednoduché. Komedie je nejtěžší. Je to závazek a téměř matematická hodnota. Lidi se buď smějí anebo ne. Neboli není nic trapnějšího než ticho tam, kde měl být smích.
Vašimi nejnovějšími filmy jsou Probudím se včera a Čtyři slunce. Která role je vám herecky bližší a proč?
Ani jedna. Obě jsou úplně odlišný od sebe i ode mě samýho. Ale je dobře, že šly takhle po sobě. Tím se mi hrály líp.
Na podzim přijde do kin film Konfident, v němž jste ztvárnil hlavní roli a který je podle vašich slov „asi nejlepší a nejvýznamnější věc, na které jste zatím dělal.“ Čím je pro vás tento film tak výjimečný?
Rozsah té role je velikánský. Vyžadovala opravdu minimalistické herectví a zároveň obrovský oblouk. Scénář, štáb i kolegové herci byli skvostní. Co víc si přát. Měl jsem pocit, že točím velkofilm. A já vlastně točil velkofilm. Navíc poprvé jsem se ve filmu pokusil stárnout nejen vzhledově, ale i projevem.
Kde vás teď aktuálně mohou diváci vidět?
Asi nikde... Občas něco moderuju, ale jinak pracuju důsledně na svojí produkci a na koloběžkách. Jinak připravujeme s Jaromírem Hanzlíkem film Šance. Na to se moc těším.
Co vás teď v nejbližší době čeká, ať už pracovně či soukromě?
Zvažuju několik nabídek a chci se rozhodnout dobře. Asi by mi pomohla dovolená. Pojedu zase do New Yorku a tam si vše musím zase srovnat v hlavě. Vždyť já vlastně vůbec nevím.
