Jiří Mádl: Člověk nemusí vyhrát, i když je lepší

Svůj první film natočil se šrouby v ruce. Následovaly nabídky na další snímky, kde pak měl ve smlouvě, že nesmí dělat sporty, při nichž se může zranit. Závodní kariéra opory českobudějovického juniorského mužstva tak skončila, ale děvčata, jejichž maminky na počátku osmdesátých let vzdychaly u filmů s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim, měla nové teenagerské idoly - Vojtu Kotka a Jiřího Mádla.

S Vojtou se podle mě máme čím dál radši a spojuje nás toho čím dál tím míň. Nehledejte v tom ale souvislost. Každý máme sám za sebe víc příležitostí, a především oba děláme projekty, které nás baví. Je radost se dívat, jak Vojta roste jako režisér.

Mám firmu, která vyrábí a prodává elektrické koloběžky. Vymysleli jsme to s pár kamarády z Budějovic. Je to taková retrokoloběžka: vpředu je velké kolo, vzadu malé. Jmenuje se Hugo Bike. Minulý rok byl zkušební, letos to chceme rozjet. Snažím se taky psát.

Jsem strašně pověrčivý, takže vám k tomu nic neřeknu. Vždycky když jsem o něčem mluvil dřív, než se to uskutečnilo, tak se to nějak zvrtlo.

Dlouho před tím. Vždycky jsem psal. O některých věcech jsem neuměl mluvit, tak jsem psal.

Obojí. Herectví mě jen tak nepřestane bavit. Cítím k tomu i určitý dluh. Díky hraní jsem poznal spoustu zemí, spoustu zajímavých lidí. Klidně jsem se však od něho na rok odstřihl: kromě New Yorku jsem byl i v Berlíně a v Římě. Učil se tam německy a italsky.

Několikrát jsem točil v angličtině - třeba Bathory a teď Colette. Anglicky jsem hrál i divadlo: Na Zábradlí komedii Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky.

Dostávám nabídky z těch nejlepších divadel na věci, které by mě bavily, jenže pořád mám tendence cestovat a dělat si svoje projekty, a tak se nemůžu uvrtat na nějakou divadelní práci, protože pak bych musel aspoň každých čtrnáct dnů přijet hrát. Divadlo mě ale moc bavilo a ještě bych to chtěl zkusit.

V jednom - Ve znamení koně - jsem hrál. A kdybych neměl tolik filmové práce, klidně bych nějaký seriál vzal. Vůbec bych s tím neměl problém. Herec má hrát. Spousta herců se na seriálech naučila pracovat s kamerou. Může se samozřejmě stát, že je to semele a najedou na rychlé seriálové herectví. Dobrý herec ale zůstane dobrým hercem.

Naopak. Je radost hrát se skvělými herci. Jsou dokonce dva, s kterými když jsem hrál, měl jsem pocit, že dělají i můj výkon lepším. Jsou to Jiřina Bohdalová a Ondra Vetchý. On je možná nejlepší herec, s kterým jsem kdy hrál.

Konfidenta považuji za nejlepší film, který jsem dělal. Nemluvím o svém výkonu, ale o filmu jako díle. Podle mě ční před jinými mými filmy jako Armstrong před pelotonem, ale tady prošuměl. Asi to bylo těžké téma a k tomu nulová propagace. Škoda.

Je to nepředvídatelné. Všiváci jsou hodně atypický akční film, divákům by se mohl líbit. Hraju tam retardovaného kluka, který si moc neuvědomuje následky svého chování. Před natáčením jsem nějaký čas pobýval v chráněné dílně pro mentálně postižené, abych viděl, jak se ti kluci chovají, jak reagují.

Asi v jiném smyslu, než jste měla na mysli. Rozhodně nepožaduji, abych tam byl krásný. Dbám ale na to, abych měl pokaždé jiný vzhled. Třeba jiný účes. Těch filmů už mám sedmnáct, takže jsem už byl vyholený, měl jsem číro, paruky. Kdyby mi to nedovolili, tak jsem schopný tu roli nevzít.

Viděl jsem film, který o něm natočila jeho dcera Eva. Při hraní pomáhá, když se to točí v prostředí, které je určující pro to, jak se má člověk chovat a reagovat. Už to, že na sobě máte pruhovaný vězeňský mundúr… Zhubl jsem do toho o šest kilo, a protože mám jinak stabilní váhu, dost jsem to na sobě cítil. K tomu pocit, že to, co hraju, Arnošt Lustig v mládí opravdu prožil - to se hraje úplně jinak než filmy ze současnosti, které jsem většinou točil.

S režisérem Cieslarem jsme točili seriál Znamení koně. Zmínil se tehdy, že připravuje nový film, ale rovnou mi řekl, že mě tam nechce, protože jsem všude. Pak zkoušel a zkoušel - znám spoustu lidí, kteří byli na castingu - a nakonec mi krátce před natáčením zavolal. Potěšilo mě to.

Na léto mám pět scénářů, ze kterých si vybírám. Jsem za to samozřejmě vděčný, jen si říkám, proč se to nemůže nějak rozprostřít do celého roku. V nejbližší době začnu s Tomášem Vorlem točit Vejšku, což je pokračování filmu Gympl.

Režisér Vorel si ji vybral asi z padesáti hereček. Byl jsem nadšený. Když jsme spolu hráli poprvé, tak jsme ještě spolu nechodili. Neříkám, že se mi tenkrát nelíbila, ale tohle je úplně jiná liga. Ještě se mi nestalo, že bych s někým snídal a pak jsme sedli do auta a jeli spolu na natáčení. Jsem na to docela zvědavý.

Obohacujeme jeden druhého. Pro Evu jsem v něčem tím, kdo ji táhne, zároveň ona mě v mnoha věcech posouvá, obohacuje a uklidňuje. Vůbec se třeba neshodneme v hudbě a ve filmech. Máme úplně jiný vkus. Když jsem byl u Evičky poprvé doma, pouštěli jsme si na YouTube hudbu. Každý jsme něco vybrali a měli jsme dojem, že si ten druhý dělá srandu. Já jsem rockový nebo mám rád Norah Jonesovou, Erica Claptona, jí se líbí dubstep, house - to já nemůžu poslouchat.

Já ve filmech potřebuju příběh, ne nějaké fragmenty čehosi. Nemám rád ty evropské depky, kde někdo hodinu bloumá a nic se neděje. Jí se ty pocitové nebo čistě vizuální filmy líbí.

Je to vlastně můj druhý byt. Když jsem poprvé zakotvil v Praze, dodělával jsem gympl, do toho jsem točil, takže to za mě zařizovala mamka. Teď poprvé se o každý detail starám já a baví mě to. Mamka vyřizuje jen to, co nestíhám nebo čemu nerozumím.

Zatím sám, ale nebráním se tomu, abych tam s někým byl. Já jsem ještě s žádnou holkou nebydlel. Říká se, že vztah má být jako žralok: pořád se musí pohybovat dopředu, jinak umře. Začít s někým bydlet je docela vážný a velký krok - ne že bych se chtěl vymlouvat - mám pocit, že jsem těsně před tím, ale ještě v něm nejsem.

Zpočátku mi to vůbec nevadilo, dneska mě to štve.

Myslím, že to nemá s herectvím nic společného. Rozhazuje mě to, je mi to nepříjemné. Nevím, čím to je. Dřív jsem ani neměl problém se před kamerou svléknout, teď by se mi strašně nechtělo. Jsem soustředěný na práci, hlava mi jede nějakým směrem a tohle mě ruší. Snažím se tomu vyhnout, jak se dá.

Když to jde, tak ano. Když už mám těch vnějších podnětů tolik, že mi nezbývá prostor na ty vnitřní. Lidi se už bojí být sami se sebou. Stojí chvilku na zastávce a už vyndávají mobil. Jenže informace nejde pořád jen čerpat, musí se taky nějak ukládat a zpracovat, trochu nad nimi přemýšlet. Nemluvě o tom prostě vypnout a věnovat se svému vnitřnímu životu. Neustálá dosažitelnost je zdrojem neuróz.

Spíš mi přijde, že když nebyly mobily či Facebook, lidé nebyli tak unavení. Zjistil jsem to na dovolené s partou z Budějovic. Vždycky tam vypínám mobil. A přestože dost makáme, hrajeme fotbal, tančíme, nemůžu spát. Bez ohledu na fyzickou únavu. Mozek je zvyklý pořád na něco reagovat a najednou má jedinou starost, kde je míč, plavky nebo flaška.

Musí mi to být blízké. Nemám třeba vztah ke zvířatům, takže když mě někdo osloví na akci pro psí útulky, tak nevím, co bych tam říkal, protože nemám rád psy. Kývnu na akce na pomoc dětem, protože k nim mám blízko - mám o víc než deset let mladšího bráchu, když byl malý, kromě kojení jsem dělal všechno. Několikrát do roka jezdíme s kamarády na dětské onkologie, přivezeme DVD a CD, která je mohou bavit, trávíme tam nějaký čas. Angažoval jsem se v projektu Máš koule, zaměřeném na prevenci rakoviny varlat.

Hraju charitativní zápasy s Real Top Praha a s Olympem. Hokejový Olymp jsem teď dost zanedbával, fakt jsem neměl čas. Se starším bráchou organizujeme exhibiční fotbalové zápasy na Hluboké, výtěžek jde na dětskou onkologii.

Při hokeji jsem pochopil, že člověk nemusí vyhrát, i když je lepší, že úspěch občas přijde z ničeho nic a občas bolí, že spousta věcí je nefér, ale když člověk na sobě maká konstantně, dřív nebo později se to projeví. Hokej mě připravil na život.

S tou jsem se nesetkal. Na rozdíl od toho, co si hodně lidí myslí, panují v české herecké obci výborné vztahy a silná kolegialita, aspoň ve filmové branži.

Angažoval, ale záměrně méně, protože mé předchozí angažmá by v tom mohlo být kontraproduktivní. Ze stejných důvodů jsem ani nechtěl veřejně podpořit studenty, kteří u nás v Českých Budějovicích protestovali proti komunistům ve vedení kraje.

Pozitivně. Na jedné straně souhlasím s argumentem, že jsme podpořili vznik vlády, která úplně nefunguje, ale to není důvod, abych toho litoval. Ten klip vznikal v úplně jiné době, kdy tady sílili ČSSD a komunisti, slibovaly se třinácté důchody a další zcela nereálné věci, které připomínaly kolotočářství. V kontextu té doby jsme jednali velmi odpovědně. Volby v roce 2010 byly mimochodem poslední, kdy se opomíjeli mladí voliči. To se od té doby zcela změnilo. Přestřihli jsme tím nějaké tabu, i když podle někoho nevkusným způsobem. Rozhodně to dostalo politiku mezi mladé.

Byl jsem zklamaný. Důvodem je neinformovanost. Kdyby lidé uměli informace vyhledávat, třídit a hlavně ověřovat, tak by nemohl vyhrát někdo, kdo prokazatelně lže. A je mi líto, že prohrál ten, kdo bojoval čestně. I kdyby byl někdo na Schwarzenberga naštvaný, protože je spojený s touhle vládou, tak jde přece o prezidenta. To je jako hlavní nádraží, něco, co každý vidí jako první. Mohli jsme ho mít přímo výstavní. Teď je třeba najít kandidáta, kdo by to mohl zkusit za pět let. Rád bych, kdyby to byl Šimon Pánek nebo Tomáš Sedláček.

Dva roky jsem si dal dištanc, bylo to i tím, že jsem byl delší dobu v zahraničí. Myslím ale, že jakmile se do toho jednou člověk pustí, tak není cesty zpět. Nejen novináři se mě na mé postoje často ptají a já popravdě a vcelku rád odpovídám.