Jiří Macháček: Bez lásky je všechno na houby

Než jsem ho natočil, měl jsem tříletou pauzu, protože mi pořád chodily jen scénáře na komedie, které mi nepřišly dobré. Ale i kdyby byly, já v té době nechtěl hrát v komedii, těch jsem už natočil dost. Tak jsem si řekl, že počkám, dokud nepřijde nabídka na jiný žánr.

Pak mi zavolal Vladimír Michálek s Pohádkářem a to téma mě hned po prvním přečtení zaujalo. Samozřejmě jsme se ještě scházeli nad scénářem a trochu ho upravovali. Líbilo se mi, jak je udržované napětí mezi detektivem, který vyšetřuje vraždu, a příběhem, který vidíme fragmentárně jeho očima. Je do něj zapojen nejen profesionálně, což je myslím na scénáři nejsilnější.

Není jen chlapík mezi dvěma ženami, je to vlastně člověk mezi dvěma, ne-li více identitami. I když srdce máme každý jen jedno, je otázka, jak velké ho máme a kolik lidí se do něj vejde. Zároveň je otázka, kolika identit jsme schopní a kolik identit jsme nuceni na sebe vzít vzhledem k tomu, jak složitě jsme si život zavařili. Můj hrdina vystupuje jako Kamil a Mára…

Je to moje práce. Musím pochopit jakoukoliv postavu, i kdyby to byl vrah malých dětí. Říkal jsem si, že ho budu muset nějakým způsobem přijmout, což nebylo tak těžké, protože je vlastně takovým obrazem pro doplnění postavy detektiva. Jeden by nebyl zajímavý bez druhého.

Je ten typ, že i kdyby byl v bůhvíjakém průšvihu, snaží se tvářit, že se vše nějak vyřeší. Je hudební producent, živý od projektu k projektu. Někdy se mu podaří a vydělá, jindy je v dluzích, má různé periody, takže pro někoho je těžko pochopitelné, jak se vlastně živí.

Ale je to postava napsaná podle skutečného člověka, i když pro náš příběh posunutá trochu jinam. Ta finanční nouze a kriminalita je lehce zmírněná.

Kdo neměl? Třeba celá devadesátá léta. Ale nikdy jsem si nepůjčoval na to, abych utrácel a nevěděl, jak to jednou splatím. Vždycky jen krátkodobě, na bydlení… Rozhodně jsem se nedostal v dluzích do tak svízelné situace, že bych nebyl schopný dluh vyrovnat. Nebral jsem si žádné spotřební půjčky, naopak jsem se snažil peníze investovat. Jsem spíš člověk, kterému spousta lidí dluží peníze - a pochybuju, že je někdy dostanu zpátky. Dluhům jsem se prostě vždycky vyhýbal.

Stačí se podívat do statistik. Ale myslím, že to tady bylo vždycky, nejen dnes. Spousta žen měla a má víc mužů. A obráceně. Společnost se tváří jako monogamní, ale je polygamní.

Ve filmu jde o speciální případ, protože vše vzniká pod prizmatem několikanásobné identity. Aby se vyhnul trestnímu postihu, byl ten člověk nucený na sebe vystavovat úmrtní listy a měnit totožnost tak často, že už možná ani neví, jak se jmenuje a komu se má jak představovat. Jeho schizofrenie je trochu hlubší. To je jedna věc.

Druhá je, jak jsem říkal, že srdce máme každý jen jedno. On ho má opravdu široké a vejdou se mu tam obě ženy. Když tvrdí Daně: Karla je moje závislost, ale tebe miluju nejvíc na světě, je to jeden z mála momentů, kdy říká pravdu.

O tom, co by bylo, kdyby… jsem nepřemýšlel a zaplaťpánbu ani nemusím. Mým úkolem bylo ztvárnit v rámci příběhu postavu co nejlépe. A co bych poradil kamarádovi? Ať si poradí sám, tyhle věci si musí vyřešit každý sám. Znám případ, kdy měl jeden chlápek takových rodin sedm, lidi jsou různě nemocní…

Podle mne jsou ženy obecně silnější, to tak je. Rozdíl je hlavně v tom, že ženy toho víc unesou a chlapi víc uzvednou. A kdo to má dneska těžší? Asi ženské s chlapama a chlapi se ženskýma, ne? Je jasné, že stoupají rozvody i počet lidí, žijících single… Ale já to nevyřeším, nejsem sexuolog ani psycholog ani sociolog, abych hodnotil, jaká je společnost. Jsem herec.

Ty si nikdy nepamatuju, pro mě je to kontinuální tichá radost. Zvlášť když vidím, jak úžasní lidi jsou ve štábu. Zajímavá byla práce s Vladimírem Michálkem, od začátku budil dojem, že nic moc neví, na mé dotazy odpovídal pokrčením ramen. Řekl jsem si, že je buď blázen, anebo to ví, ale nechce říct, což mě má vyprovokovat, abych si na to přišel sám. To je jeho metoda. Dal mi přesně tolik svobody, kolik jsem potřeboval, a postavil mantinely taky přesně tam, kde bylo třeba. O to větší respekt a důvěru jsem k němu pak cítil.

To se vždycky odvíjí od toho, s kým takovou scénu máte hrát. A zda se s ním dokážete předem domluvit, jak to pojmete. Je jasné, že musíte překročit hranici osobní intimity a zároveň si pořád uvědomovat, že to prostě nejste vy, ale postava. Když někdo říká: ty se máš, jsi v posteli s tou nebo s tamtou, odpovídám: pardon, ale to nejsem já, jen postava, kterou hraju s postavou, kterou představuje ta dotyčná.

S Aňou se už dobře známe, stačí, že na sebe mrkneme a tušíme, jak co budeme dělat. Anebo netušíme, ale víme, že to nemusíme tušit.

Eva má zase obrovské charisma a dar fotogeničnosti, velmi dobře rozumí světlu a její největší handicap je paradoxně mateřský jazyk, protože od šestnácti let žije v cizině. Zato ovládá několik dalších jazyků jako rodilý mluvčí. Takže jsme hlavně pracovali s texty. Na rozdíl od nás ostatních nemusela přebíhat k dalším aktivitám, na natáčení si vyčlenila čas a mohla se intenzívně připravit. Pozoruhodné je, proč se světová topmodelka rozhodne hrát v českém filmu, když to absolutně nekoresponduje s jejími příjmy a kariérou.

Úžasná byla taky Anička Linhartová, která hraje moji dceru, podle mě je to velmi talentovaná herečka, navíc jedna z mála, která má i komediální talent. I když její sen je mít vlastní restauraci a vařit, ale to by byla velká škoda. Měla by pokračovat v hraní.

Považuji hádku za očistnou záležitost, někdy je dobré si rychle vyříkat nakumulované věci, i když jejich artikulace nám v tu chvíli dělá problémy a nejsme jí moc schopní. Takže to jde všemi póry jakkoliv ven. Ale pokud to v tu chvíli zvládneme, nevezmeme sekeru a toho druhého nezabijeme, je to určitě očistné. Lepší než to v sobě dusit a nakonec udělat stejně nějaký nesmysl.

Nemám na to recept. Myslím, že se před pokušením ubránit nemůžeme, všichni jsme pokoušeni. Spíš jde o to, co uděláme potom, v co tu příležitost proměníme. Protože pokud jsme pokoušeni, má to taky asi nějaký smysl. Přece se věci nedějí bezdůvodně?

A já s nimi jako s takovými jednám. Mám radost, že je oslovuje to, co dělám. Poděkuju jim, ale to je asi tak všechno.

Já mám skvělou ženu! Poznala mě v době, kdy už jsem fanynky měl, takže věděla, do čeho jde. Kolikrát se stane, že nás zastaví partička holek a poprosí moji ženu Kristinu, zda by je se mnou mohla vyfotit. Ona se zasměje, vyfotí a jdeme dál.

No byla nejkrásnější! Přišla ve chvíli, kdy měla přijít a pro mě je zázrak už jen to, že se mnou chce žít. Je to třináct let a moc si toho vážím.

Život stojí za to v každém případě, každý okamžik přináší něco, co má smysl. I když to třeba v tu chvíli nevidíme, jednou nám to dojde. Každý okamžik má cenu, nic jiného se stejně žít nedá. Jinak bychom to mohli rovnou zapíchnout.

Právě proto, že si ji chráním, se mi o ní nechce moc mluvit. Jsou to prostě moji nejbližší lidi, co říkat víc?

Dejme tomu, že dělám víc věcí, ale snažím se je na rozdíl od něj dotahovat. On je jen tak nakusuje.

Tak se mi to prostě stalo, mám štěstí, že můžu střídat obě tyhle profese. Někdy je to fakt náročné, musím mít dobře rozplánovaný čas. Ale tím, že se pohybuju ve dvou sférách, nestrádám, je to naopak občerstvující. Nepotřebuju kvůli obživě brát každou hereckou příležitost a kapela Mig 21 je zároveň moje druhá rodina.

Teď jsme si řekli, že uděláme po deseti letech ALBUM, což je i jeho název, protože stejně jako lidi sbírají známky nebo motýly, my postupem času sbíráme pomalu písničky. Je to opravdu sbírka. Pokračuje v podstatě ve stejném stylu, v jakém jsme začali před patnácti lety, hudbu píše Tomáš Polák, já dělám texty a zpívám. A mám z toho pořád fajn pocit. Právě vyjíždíme na turné. Začalo 3. října a skončí třemi koncerty v Lucernabaru na konci listopadu.

Abych nemusel na dva roky na vojnu, ale jen na rok. To byl hlavní důvod. A abych měl možnost zkoušet přijímačky na uměleckou školu. Byl jsem vždycky blbej na čísla a přišlo mi to nejpřijatelnější. Práva mě naučila, jak se vyznat ve složitých souvětích, donutila mě k pregnantnímu vyjadřování. Možná jsem tím trochu zdegeneroval, protože ho vyžaduju i od ostatních.

Prostě proč ne? Werich, Hrabal nebo Šlitr byli taky právníci. Je to slovo, literatura. A taky historie a způsob výkonu moci, což je taky zajímavé. Ale nikdy jsem se jako právník neživil.

Především jsem viděl lidi ochotné nasadit opravdu za svobodu život. Nejen jednotlivce, ale ten dav, který to cítí, je schopný organizovat se do boje a nasadit život. V něčem to bylo podobné listopadu 89 u nás, ale ten proběhl kultivovaněji. Měli jsme lidi, kteří dovedli situaci správně pojmenovat a zorganizovat kultivovaný přesun moci. Dnes, kdo ví, zda nejsme na prahu nějakého většího konfliktu, než si umíme představit…

Mám pocit, že jsou schopné základní věci samovolně vycítit. To spíš my, jak jsme zestárli a prošli životními kompromisy, se můžeme učit od nich. Mají mnohem větší smysl pro čistotu, spravedlnost a sounáležitost.

Akorát zatím netuší, že je taky potřeba život z něčeho zaplatit, někde si vydělat, být finančně nezávislý. V tom bych jim chtěl pomoct. Jinak mě hrozně baví nechat se spíš inspirovat jimi, jsou to dušičky ještě nezkažené. Bertě je dvanáct a Tondovi sedm.

Cokoliv. Je jedno, jestli sedneme na loď, chytáme ryby, jedeme na kole, hrajeme pinčes nebo kroket, stavíme stavebnici, hrajeme karty. Vždycky mě nějak překvapí. Čekám, že přijdou sami, rozpovídají se, budou chtít něco řešit. Nemá cenu vtloukat jim jen tak do hlavy poučky.

Už to pro ně není žádný šok, vědí, čím se živím a že to jen hraju. Berta se mnou dokonce hrála v Medvídkovi, to jí bylo teprve pět. Bavili jsme se pak, že bude lepší, když si zahraje nějaké divadlo s dětmi nebo bude malovat, než aby hrála v dospělém filmu a cítila se proto jako herečka, to je nesmysl. Je schopná takových debat, to je právě hezké.

A když se dá vážně na herectví? Takhle nepřemýšlím, je mi jedno, zda bude dělat zahradnici, lítat raketou, jezdit taxíkem nebo vyšívat, důležité je, aby ji to bavilo, aby se v tom našla a byla šťastná.

Chtěl bych toho zkusit ještě hodně, ale nemá cenu odcházet od věcí, které jsem nedotáhl. Určitě by mě zajímalo naučit se poctivé řemeslo, vážím si lidí, kteří umějí pracovat se dřevem, ušít oblek… Rád se dívám, jak to dělají, a ptám se, zda bych to dovedl. To mě zvedá ze židle. Ale přitom vím, že mám život naplánovaný na rok a půl dopředu.

Baví mě jezdit na lodi, ovšem živit bych se tím nechtěl. Vlastně všechno, co jsem chtěl, se mi už splnilo na dvě stě padesát procent a líbí se mi jen tak čekat, co přijde dál. Snažím se spíš být připravený, abych to dokázal přijmout.

Živit se hraním a muzikou - v době, kdy to vypadalo, že to bude vynášet velké peníze. A splnilo se mi to v době, kdy to žádné velké peníze nevynáší. Ale ten původní důvod nebyl finanční, protože mám z té práce hlavně radost. Na druhou stranu - zaklepu to - se živím docela obstojně, spousta lidí je na tom daleko hůř.

Přál jsem si domek v Thajsku, tak ho mám, přál jsem si vlastní byt, auto. A vím, že nejdůležitější je láska, bez ní je všechno na houby.

Nejdřív odjedu turné a dotočím film s pracovním názvem Wilsonov. Je to detektivní komedie z roku 1918, kdy se Slováci chtějí po rozpadu mocnářství připojit k USA a já jako inspektor FBI přijíždím vyšetřit nějaké vraždy do Bratislavy. Napsal to stejně jako Pohádkáře Marek Epstein, režíruje Tomáš Mašín a hraje Vojta Dyk, Honza Kraus… Takže zase točím komedii, už můžu.

A příští rok možná uděláme s kapelou vlakové turné, vždycky to rozbalíme na nádraží, zahrajeme a pojedeme dál.

To bych tak neřekl, třeba s Mašínem nebo Michálkem jsem nikdy netočil… S Honzou Hřebejkem toho bylo víc, ale naposledy asi před sedmi lety. S Táňou Vilhelmovou a Aňou Geislerovou jsme kamarádi, ovšem nemáme žádnou partičku, se kterou se přeléváme z jednoho projektu do druhého. Někdo přichází, jiný odchází…

Pokud nepočítám kluky z kapely, mám pár přátel z branže a pár, kteří mi zůstali ještě ze škol.

Relaxuju. Nejspíš se zašiju někam, kde jsem úplně sám, v tichu. Třeba jedu po řece na člunu nebo si jen tak lehnu do trávy. A na dva měsíce koncem zimy jezdím do toho Thajska, je to už takový náhradní domov. Máme tam známé, svá místečka, vím, jakou barvu mají kameny na které pláži, kde babka dělá dobré palačinky, kde prodávají palmové listí, do kterého se dobře balí cigáro, kde je nejlepší chiropraktik na masáže. A zároveň objevujeme pořád něco dalšího, sedneme na loďku a jedeme na jiný ostrůvek. Taky čtu, nebo něco píšu, učím se roli. Posledně jsem udělal skalku.

Nemyslím, to mě přešlo někdy ve dvanácti. Že mi vzali řidičák, se psalo v bulváru, takže pravdivost výpovědi je asi padesát na padesát. Jo, měl jsem jednou papíry v čistírně za rychlou jízdu, ale to se stalo snad o tři roky dřív, než to začali psát. To už jsem je měl dávno zpátky.

Ježíš, toho je strašně moc. Pomalu vstávám, někdy usnu odpoledne u televize, nejsem schopen zorganizovat si v životě pravidelnost. Kvůli Pohádkáři jsem makal v posilovně, to jsem musel. Teď chodím občas cvičit pilates. Což je skvělé, obzvlášť když se vám blíží padesátka - zjistíte, že tělo se začíná podobat pytli brambor, který naložíte do dodávky a jedete na koncert a zpět.

Nejhorší je, že jen asi šestinu času pracujete a zbytek projezdíte. Proto, abych vyšel schody a zavázal si tkaničky, musím něco dělat.

Je fakt, že nevím přesně, co je krize středního věku, jelikož mám prodlouženou pubertu. A zároveň se připravuju do důchodu. Já v něm možná už jsem a budu takhle pracovat až do konce života. Což by bylo nejlepší. Ale taky je možné, že lidi přestanou chodit do kina a přestanou se točit filmy, protože si skoro každý stahuje filmy zadarmo přes internet. Takže přestává být důvod, aby lidi, kteří do toho dávají peníze, pokračovali.

Věřím ale, že si vždycky najdu něco, co mě bude bavit. Krize středního věku mě možná potká v sedmdesáti a stáří ve sto dvaceti. Anebo to může zítra skončit, co víme.