Článek
Nepodepsaly se na tom vaše problémy se zády?
Jako že tolik nelítám po jevišti?
Vlastně ano.
V Mefistovi není moc kam. Hraje se to na pětníku. Ale fyzicky je druhá půlka stejně náročná jako kterékoli jiné představení.
Mefisto je o banalitě zla, kdy člověk dělá drobné ústupky, které ho časem pohltí. Dáváte si na to pozor? Myslím tím, že jsem vás třeba ještě neviděla v reklamě.
Třeba ta chvíle teprve přijde.
Jak moc se zamýšlíte, kdy ústupek udělat?
Nejsem prací zasypán zase tolik, abych se jí musel prohrabávat a odhazovat doleva i doprava, co mě baví, a co ne. Jsou ale věci, které bych nedělal, i kdybychom neměli na nájem. A to i přesto, že mám rodinu a potřebujeme peníze, protože bez nich se žít nedá. Jsou peníze, které ani nevidím a rovnou jdou na složenky. Jsou to vysoké sumy, přestože si nežijeme nad poměry. Tohle musím zohledňovat, abych nebyl zase takový sobec. Mám rodinu, ženu a děti. Ale moje rodina mě nenutí, abych dělal něco, co nám bude víc vydělávat. Asi před třemi lety jsem se rozhodl, že odejdu z nekonečného seriálu. A moje rodina to respektovala. Teď jsem ale v situaci, kdy musím odmítat i práci, kterou bych jinak dělal nesmírně rád. I když peníze nejsou to hlavní, co by mi přinášela.
Odmítáte? Přitom ve filmu jste se delší dobu neukázal.
Myslíte? S Jirkou Věrčákem jsme na podzim udělali vynikající inscenaci Nezabiješ. Nedávno jsem byl třeba ve filmu Hranaři, ještě čerstvá je premiéra filmu Líbáš jako ďábel Marie Poledňákové. Hotový a sestříhaný je nový film Honzy Hřebejka Svatá čtveřice a začínám točit další film Všiváci, kde máme hlavní role s Ondrou Vetchým. A abych nezapomněl, je otázka pár dnů, kdy se to potvrdí, zda budu v Ostravě hrát hlavní roli v televizním filmu Roberta Sedláčka. Zdá se vám to málo? Nevím, co bych měl dělat víc!
Nezdá se mi to málo, ale předtím jste se nějakou dobu ve filmu neobjevoval.
Ano. Ale zase jsem dělal ten nekonečný seriál. Člověk nemůže chtít a stíhat všechno.
Co jste musel odmítnout?
Dramatizaci Shakespearova Coriolana do rozhlasu, což je noblesní práce, při které se toho člověk hodně naučí. A taky roli v muzikálu Nine v Plzni. Obojí mě velmi mrzí.
Zmínil jste Soukromé pasti, kde byla vaší hereckou partnerkou malá holčička. Jaké to bylo? Hrát s dětmi jsem vás příliš neviděla.
Já ale mám dvě dcery.
Ano, ale nehrajete s nimi ve filmu.
Tahle holčička byla mimořádně nadaná. Vnímavá. A prozatím je ve věku, kdy ještě pořád úplně neví, že to tak je. Stačí pár měsíců či let a může se jí stát, že bude stejně nesnesitelná jako každá jiná dětská herečka.
Já myslela, že řeknete jako každá jiná ženská.
Ne, to ne! Myslel jsem to tak, že dětské hvězdy mají často problém slávu unést. My jsme si vytvořili velmi intenzivní vztah. Jirka Věrčák by nepřipustil, aby věc, na které byl scénář postaven, neměla pevné základy. Tu holčičku složitě a poctivě vybíral, i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se budeme sžívat. Věděl jsem moc dobře, co po mně chce, protože tvrdil, že to psal více méně pro mě.
Rozumíte tomu, že muž, kterého jste hrál, vzal spravedlnost do svých rukou a vraha své manželky zastřelil?
Na to se mě ptali mockrát. Jestli tomu rozumím… Je to tenký led. Je tu desatero přikázání. Nezabiješ, nesesmilníš, nepromluvíš křivě proti bližnímu svému, milovati budeš bližního svého jako sebe samého… To je všechno proti tomu, co jste viděla v televizi. Ale já tomu přesto rozumím. I proto, že sám mám dvě dcery.
V úplně jiné poloze jste ve filmu Líbáš jako ďábel. Váš svižný taneček v jedné scéně diváky jistě pobavil.
Jsem rád, že jsem se s Marií Poledňákovou při tom filmu sešel. Bylo to šťastné setkání. Marie je úžasná žena. S velkým Ž.
Přes léto z vás bude Richard III. Je to role, kterou mnozí herci označují jako svou metu, herecký sen. Splnil se tou rolí i vám?
Bude to moje čtvrtá premiéra od začátku roku. Takže to není meta, ani sen. Je to vrchol pyramidy, na kterou se tento rok potřebuju dostat. První premiéru jsem měl v Divadle Palace, což je pro mě vedle Palmovky domovská scéna. Druhou jsem měl na Slovensku v Národním divadle, tam hraju v Čechovově Rackovi. Za měsíc byla další premiéra inscenace Adéla ještě nevečeřela v Plzni.
Čtyři premiéry za půl roku je opravdu hodně. Proč se ale musíte dostat na vrchol pyramidy? Z vrcholu vede už jen cesta dolů.
Na vrchol pyramidy, kterou mi – co se týče divadla – pánbůh uchystal. Protože mít čtyři premiéry během půl roku je peklo. Ale sešlo se to tak. Něco jsem slíbil už rok a půl předem, jenže pak se ozvali z agentury a řekli mi, že Martin Huba bude letos dělat na Shakespearovských slavnostech Richarda III. a že první, o kom v té souvislosti mluvil, jsem já. Takže všechno šlo stranou a já už šest měsíců nevím, co se se mnou děje. Takže pyramida představuje to, co musím zvládnout. Po té čtvrté premiéře mohu začít stagnovat v tom smyslu, že už nebudu pracovat čtrnáct hodin denně a pojen zkoušet, ale že budu už jen hrát a do toho občas točit. To je ten vrchol pyramidy.
Jak vy, idol žen, budete hrát někoho, koho příroda krásou neobdařila?
Ale Richard přece nemluví o obličeji! On mluví o tom, že má nožičku křivou, hrbeček, ručičku špatnou. Ale neznamená to, že ten chlap v sobě ne -má charisma. Mimochodem o Keanovi, jehož jsem hrál na Palmovce více než stokrát a který měl stovky žen, se říkalo, že to byl mimořádně ošklivej chlap.
Souhlasím, že charisma vychází z jiných věcí než ze vzhledu. Přesto, jak k Richardovi přistupujete?
Co se týče vzhledu? Navíc o mně mluvíte jako o idolu žen, což si nemyslím, že by byla pravda.
A já si myslím, že ženy mají jiný názor.
Tak ať mi to volají! Dost mi tím pomůžou. Hodně by mi tím zvedly sebevědomí, kdyby mi občas nějaká ženská napsala nebo mě zastavila na ulici a řekla, že jsem její idol. To by mi teď fakt hodně pomohlo.
Neříkejte, že vám fanynky nepíšou! Myslela jsem, že jste dopisy zavalen!
Nejsem zavalen. Nehledě na to, že si za to můžu sám, protože se tvářím tak strašně, že když jdu sám po ulici, málokoho napadne mi říct něco pěkného.
Málokdo chce hladit kaktus.
Ano. Nějaká paní mi nedávno v lékárně říkala, že bych se taky mohl někdy usmát. Takže zpět. K Richardovi přistupuju jako ke každé jiné, těžké a velmi vrstevnaté roli, a protože mám vedle sebe naprosto mimořádně disponovaného člověka, který má v sobě zanícení a zapálení do práce, jakého já nedosáhnu, ani kdybych už od teď nedělal nic jiného, chci toho využít.
Hovoříte, předpokládám, o Martinu Hubovi, který představení režíruje.
Ano. Je to těžké, zkoušíme to v sezóně, kdy mají všichni herci závazky, a mezitím, v malých pauzách, se zkouší tak velká věc. Byl skoro zázrak, že jsme to celé dali dohromady. Před premiérou jsme zkoušeli jen v noci, takže jsme byli závislí na povětrnostních podmínkách a modlili se, abychom moc nezmokli a nenastydli.
Jak to zvládáte? Vidím, že vás záda pořád bolí. Úraz, který jste si před časem přivodil při natáčení v Chorvatsku, vám asi příliš nepřidal.
Naštěstí mám výbornou trenérku, jenže je teď v požehnaném stavu a bude mít děťátko, takže o ni přijdu. Je to škoda, protože nikdo se mnou necvičil tak dobře, jako ona. Je zároveň fyzioterapeutka a zajímá se i o postižené děti, je i atletka a vůbec vnímavý člověk. Jediný trénink mi neudělala stejný, vždy vymyslela něco nového. Teď už dokonce cvičím s činkami i na strojích.
Význam nemocí se zády je ten, že si toho člověk nakládá moc.
Mám po dvou těžkých operacích páteře. Jen díky nejmladšímu profesoru v republice Janu Štulíkovi, primáři spondylochirurgie v Motole, a díky tomu, že se se svým týmem už podruhé pustil do tak složité operace, jako ho čekala v mém případě, je výsledek takový, jaký je, a já jsem tam, kde jsem.
Vděčím mu za to, že znovu chodím, běhám a že můžu dělat to, co dělám. Když mám bolesti, mám možnost zavolat nejvytíženějšímu člověku na světě, což je docent Pavel Kolář, který má na starosti řadu sportovců a jiných osobností a který si na mě vždy udělá čas. Že mám k dispozici už větší tým těch, co se o mě starají, než těch, se kterými chodím chlastat, to prostě přišlo dobou.
Změnil váš úraz pohled na svět?
Podruhé v životě jsem se učil chodit. Je to rok a pět měsíců, co jsem ještě nebyl schopný dojít si ani na záchod.
Co se změnilo?
Běhám po světě s o to větší vervou.
A vyjadřujete vděk lidem kolem sebe.
Ano, naučil jsem se víc děkovat. A myslet na ostatní, to rozhodně. Mnoho věcí se změnilo, ale nerad bych o nich mluvil, protože se týkají mě samotného. A pokud jsou i cítit, tak zaplať pánbůh za ty dary.
Richard III. je intrikán a manipulátor. A co vy a manipulace?
Já sám jsem velký manipulátor, jinak bych tuhle práci nemohl dělat. Ale manipulovaný jsem velmi nerad a nenávidím to. Přečtu vám kousek z předmluvy k Richardu III. od Martina Hilského: Richard III. je rituální divadlo krutosti a zla, které nelze vysvětlit Richardovou zmrzačeností ani žádným vnějším důvodem. Dokonce ani touha po moci Richardovo jednání plně nevysvětluje. Richard je nabit zlem jako energií, bez níž nemůže žít, páchá zlo pro zlo, z ďábelské radosti ze zla, která je zvrhlá i fascinující.
Pokoušíme se předvést nejen to, co jsem vám teď četl, ale taky to, kde se to v tom člověku vlastně vzalo. To zlo, ty intriky, ta touha po moci. Že se to nestalo jen tak. Že po něm jako po malém klukovi bylo pliváno. Chceme z něj udělat živoucí postavu, kterou by lidi měli chápat, a cítit, že to, co dělá a proč to dělá, z něčeho vzniklo. Že přišla jedna facka, druhá facka, pátá, a sedmou už dá on. Což je pro mě fascinující režijní pohled Martina Huby.
Bude se hrát často, představení má mnoho repríz. Nevadí vám to?
Naopak. Těším se na to. Řekl bych, že už desátá repríza by mohla dát mému vnitřnímu hereckém pocitu jistou spokojenost. Poslední léta mám velké štěstí, že hraju divácky úspěšné role. V praxi to znamená více než sto repríz.
Což je hodně.
Ano, což je hodně. V takové sumě představení se dostanu mnohem dál, než když hra po patnácté, dvacáté repríze skončí. Některé hry jsem hrál i 180krát. Aniž bych chtěl, dostanu se hlouběji a blíž autorovi. A proto se těším i na Richarda od začátku do konce. Za tři léta, kdy ho budeme hrát, odehrajeme tolik představení jako za několik celých roků. A těším se i na to, že se v té době stihnu i potápět, protože pod vodou člověk přijde na spoustu věcí, které se pak jako zkušenost promítnou i do mých rolí.
Vy se potápíte?
Jo. Je to taková náhrada za skoky padákem, závody v autě a vůbec všechno, co kvůli problémům se zády nemohu provozovat. Dává mi to adrenalin, silné zážitky a nové podněty.
Potřebujete adrenalin?
To taky. A pod vodou je navíc člověk sám, na spoustu věcí přijde a o mnohém přemýšlí. Třeba o lidech, co kolem sebe má, a o tom vděku, který jste zmínila.
Mluvil jste o premiéře hry Adéla ještě nevečeřela v Plzni. Je to pro vás návrat do rodného města?
Symbolicky jsem tam hrál i v den svých narozenin. Adélu jsem hrál i v Praze se stejným režisérem, ovšem v Plzni to je s živým orchestrem. Což je pro mě novinka, protože v Praze jsme to dělali s nahrávkou. Běhám po jevišti a pode mnou hraje živý orchestr. A je vtipné, že v něm sedí moje bývalá profesorka na housle, která mě kdysi dávno učila.
Máte v Plzni kamarády a spolužáky?
Ano, mám, ale nemám na ně čas.
Poslední dobou jste čím dál častěji vidět v Divadle Palace. Zanevřel jste na Palmovku?
To vůbec, obě divadla jsou něco jako moje domovské scény. V Palace hraju čtyři komedie. Jedna je A do pyžam! s Davidem Suchařípou, druhá se jmenuje Líbánky aneb Láska ať jde k čertu, hráli jsme i krásnou hru Když Harry potkal Sally podle filmu, který dostal Oscara, ale vzali nám práva, protože se bude dělat remake. A teď hrajeme komedii Pohleď a budeš udiven.
Ve které jste na jevišti se svým bratrem Lukášem. Je to poprvé?
Bratr měl už menší roli v Harrym a zároveň bude hrát jednoho vraha v Richardu III.
Jak se vám hraje s bratrem?
My se na jevišti zase tolik nepotkáváme. I když v té komedii Pohleď a budeš udiven jo. Jak se nám hraje… Spíš jak se nám žije, ne?
To potažmo.
My jsme taková rodina, že si každý žije po svém. Moc se nestýkáme, nemáme na to čas. Divadlo je dobrá příležitost, jak se vidět. Teď jsme se po mnoha letech všichni sourozenci – máme ještě sestru – viděli na pohřbu naší babičky. Každý z nás bydlí jinde. Někdy rodina drží spolu a bydlí v jednom baráku nebo poblíž, my jsme rozstrkaní a každý si žije svůj život.
Když vám bylo čtyřicet, ptala jsem se vás na vašeho tatínka. A vy jste říkal, že s ním nemluvíte.
Jo? Tak to mě asi něčím naštval.
Jste asi každý dost individualisticky založený.
My tři chlapi rozhodně. Táta teď už dost vyměkl, brácha taky, protože musí, a já vlastně taky.
No ještě že máte dvě dcery. Která z nich je víc po vás?
Starší dceři je dvaadvacet a velmi úspěšně se věnuje studiu a sebevzdělávání. Má za sebou italské gymnázium a studuje ekonomii na vysoké škole. Dobře a hodně se učí. Což v mém případě v jejím věku bylo něco, o čem jsem naprosto netušil, že existuje. Začíná si už vydělávat a zařídil jsem jí, aby už mohla žít sama. Je to ideální dcera.
Umí tři jazyky, čtvrtý se učí. Je hodná a nejsou s ní žádné problémy. Je velmi vnímavá a citlivá, takže se do tohoto světa zas tak moc nehodí. Tam bych viděl souznění se mnou. Ve vnímání a ve schopnosti vidět věci romanticky. Prožívat je tak. Jenže to pak člověka bolí, protože tento způsob vnímání v běžném životě zas tak moc nefunguje. Jsem však za to moc rád, že je taková, i když to bude mít v životě těžké.
Máte ještě jednu dceru. Ta je taky taková?
Té je čtrnáct, je zrzavá a je to neřízená střela. Je to holka, která je hodně po mně, zajímá ji vše, co nesouvisí s učením a sebevzděláváním. Vše, co nesouvisí s ničím, co by chtěla její maminka, tedy moje žena. Nezajímá ji škola, ale to, jestli půjde večer někam s klukama. Julinka je zrzavý čertík. Je přesný opak své ségry. Terezka je víc po mamince, ale má v sobě vnímavost a zranitelnost.
Ale ani jedna z nich není rozmazlená. Nevyžadují věci. Neřeknou si o to, že chtějí iPhone. To já jsem jim ho koupil. Netahají ze mě prachy, nechtějí drahé hadry. Nenutí mě do ničeho, nevysávají mě. Nejsou marnivé a neutrácejí zbytečně. Když jim řeknu, že bych si chtěl koupit jiné auto, tak mi řeknou, ať si ho koupím. Když jim řeknu, že přestanu vydělávat tolik a tolik, protože mě to už nenaplňuje, tak řeknou, ať to udělám.
Je znát, že si své rodiny vážíte.
Vážím. Nemám na ně tolik času, ale oni se mohou spolehnout na to, že ve mně vždy budou mít oporu ve všem, v čem ji budu moci poskytnout.
Naučil jste se díky dcerám víc rozumět ženám?
Já jsem v podstatě taky žena.
Vážně?
Sice vypadám jako chlap, ale založením jsem vlastně romantická žena. Nedívám se na fotbal, nemám rád kolektivní sporty, nemám ty typické chlapské věci, co většina českých mužů má. Jsem romantik, přestože to tak nevypadá a působím tak, jak působím. Do téhle doby se zas tak moc nehodím. A moc mě to tu ani nebaví. Byl bych radši v době, kdy se hrálo na loutnu pod balkóny. Aby na něm stála krásná Julie a já jí jako Romeo hrál na loutnu. A zpíval jí verše. Ač je to směšné a možná byste to nepředpokládala, já bych tak byl šťastnější.