Jiří Langmajer: Každý večer se těším na to, až doma najdu svou ženu

Reálně hraju jen ve dvou filmech, v těch ostatních jsou to spíše menší role až roličky. Nicméně například o filmu Matky jsem věděl poměrně dlouho dopředu. Stejně tak jsem věděl, že budu hrát ve filmu Petra Kolečka Zbožňovaný.

Jenže do toho všeho mi jednoho dne zavolal Patrik Hartl, abych mu hrál v jeho filmové prvotině Prvok, Šampón, Tečka a Karel, a že pokud to nevezmu, tak se zabije.

Nezbylo mi tedy nic jiného než kývnout. Nakonec jsem byl rád, že jsem do toho šel. Točit s Patrikem a vůbec se všemi lidmi kolem tohoto filmu byla super zkušenost. Tím měly věci „nad plán“ končit. Jenže! Během léta přišel producent Daniel Strejc s tím, že Michal Suchánek přepisuje divadelní hru Večírek na film, který by si i zároveň sám zrežíroval. A už to bylo, na stole mi ležel další scénář.

Během září a opatření spojených s covidem jsem měl trošku víc volna, dokud nepřišel Rudolf Havlík, mimořádně pracovitý režisér, spisovatel, dobrodruh a blízký kamarád, s tím, že když máme konečně čas, tak někam pojedeme a něco natočíme.

Nebylo to tak snadné. Nejprve muselo vzniknout to „něco“. Ruda s Filipem Oberfalcerem napsali scénář, který byl jen pro jednoho herce, pro mne. S tím však úplně nepochodili.

Proto vznikl nový, postavený na dialogu mezi tátou a dcerou. A na to už producenti slyšeli. Hned jsme dali všechno dohromady a vlastně během týdne jsme odletěli na Island. Což také byla v tu dobu jediná země, kam jsme ještě mohli odletět a pracovat.

To byl tedy počátek čtvrtého filmu Minuty věčnosti, ve kterém jsem k vidění. K tomu ke všemu mě v létě oslovila režisérka Marta Ferencová s nabídkou, že bude točit film Přání Ježíškovi, kterou jsem s nadšením vzal. Marta je totiž bezvadná a velice empatická režisérka i žena, se kterou je radost pracovat.

Jedinečné, neopakovatelné. Úplně jiné, než je známe od nás. Vzhledem k zeměpisné poloze Islandu vyjde slunce jen kousíček nad moře a tam zůstává celý den. Po obloze putuje mnohem pomaleji.

Pohled na západ slunce je tak o hodně delší. To nejhezčí a to, co mám na západech nejraději, je, když nebe začne kreslit. A to jsem si na Islandu užil do sytosti. Je ale třeba říct, že jsme měli ohromné štěstí na počasí.

To ne, ale shodou náhod mi jednoho dne – ještě před natáčením – zavolal profesor neurochirurgie a můj kamarád Vladimír Beneš, jestli bych namluvil jeho knížku Mé cesty do hlubin mozku.

Dostal jsem tak do ruky text, ve kterém je každé souvětí neuvěřitelně složité, a na některých slovech jsem si málem vylámal jazyk. Bylo to ale nesmírně zajímavé.

Tuto audioknihu jsem načetl ještě předtím, než přišel Rudolf Havlík s návrhem na točení Minuty věčnosti. Takže v době natáčení už jsem o neurochirurgii věděl díky knize tolik, že bych s nadsázkou mohl už i operovat.

Především to bylo velmi krátké natáčení, trvalo asi jen 12 dní. Michal měl neskutečně málo času i na to, aby nám vysvětlil, jak to chce celé pojmout a jak si myslí, že je to správné.

S Michalem se znám od dob studií, kde jsme spolu blbli, a on byl vždy ten, kdo vše vymýšlel.

Minulý rok jsem s ním jezdil i některé Partičky, takže jsem neměl problém přistoupit na jeho styl humoru. Na to, jak to on chce. A chtěl to logicky tak, jako kdyby to nehrála ta ega a esa, jak říkáte. On chtěl, aby to vypadalo, že to jsou neherci.

Ale byli jsme bohužel všichni herci a všichni jsme se snažili hrozně hrát. A to bylo to, co on nechtěl.

Vůbec. A ani nebudu. Já už nechodím na žádné večírky.

Je to asi ošklivé, ale vlastně nezajímají. Mám tak málo času, že ho chci věnovat lidem, se kterými žiju, a ne těm ostatním. I když, kdyby byla nějaká hezká příležitost, asi bych přišel.

Ale ta minulost souvisí s mojí profesí. Já se nešel podívat na to, jak vypadá po tom, co dvacet let dělal soustružníka. Já věděl celou dobu, co Michal dělá.

Strašně náročné.

Protože jsem herec. Mám pocit, že když dostanu nějaký úkol, musím ho zahrát. A tohle v Partičce nefunguje. Tam musíte přestat být hercem a začít improvizovat.

A jsem Michalovi vděčný, že mi ukázal, jak těžká je to disciplína. Že mě mezi ně vpustil a já si to mohl zkusit. A zjistit, že to moc nejsem schopný dělat.

Neumím vypnout. Kdybych s nimi jezdil třeba rok, naučím se to. Kdo to fantasticky chytil, je Igor Chmela, který umí hrát divadlo i film, a ještě dokáže s čistou hlavou vlézt na jeviště. Tam „blábolí“ třeba dvě minuty úplné nesmysly, ale furt něco říká. A pozor – ono je to vtipné. Toho já nejsem schopen.

Ptal jsem Michala, jak na to, chtěl jsem poradit. A on mi řekl, abych zapomněl úplně na všechno. Prostě abych totálně vypnul. Jenže mně se stávalo to, že když jsem dostal nějaký úkol, začal jsem přemýšlet o tom, jak ho splním. A než jsem si to promyslel, už běžela další scénka. Takže jsem většinou neřekl ani slovo. Nezmohl jsem se ani na jeden nápad.

Uvědomil jsem si řadu věcí, což je velmi důležité. Hlavně to, že tuhle show prostě nemůže dělat každý. Já moc přemýšlím. Michal Suchánek mi říkal: „Ty musíš přestat přemýšlet. Až přestaneš přemýšlet, budeš dobrej.“

To nevím. Možná ano. V divadle mám rád věci pod kontrolou, nebo se o to alespoň snažím. Když si to můžu dovolit, pouštím se i na tenký led, ale pořád vím, co na jevišti chci, co tam dělám. A pochopitelně vím, jak dopadne děj. Právě toto u Partičky nefunguje, tohle pravidlo prostě neexistuje. Nikdo neví, jak co dopadne.

Jedničku Lajny jsme udělali takzvaně z leknutí. Nikdo nevěděl, do čeho jdeme. Ale protože se nám k mému velkému překvapení povedlo sladit celý tým, vzniklo něco, co nakonec dopadlo úplně fantasticky. A to tak, že běží už třetí série (v Televizi Seznam od 11. října).

Když jsme se před natáčením třetí řady domlouvali, jak ji pojmeme, shodli jsme se se scenáristou Petrem Kolečkem, že uděláme starého typického Hrouzka. Zkrátka že nejlepší bude se vrátit tam, kde jsme začínali. To znamená k ryzímu základu, kdy jsme nevěděli, kam Hrouzka povedu.

Hrál jsem instinktivně pod režijním vedením Vladimíra Skórky a věřil jsem, že je to tak správně. Ve dvojce jsme se snažili být jiní. Ať už člověk chce, nebo ne, když dělá pokračování, má pocit, že musí překvapit. A řekl bych, že to nebyla ta správná cesta.

Lidi nejsou zvědaví, že bude jiný nebo že se přerodí, ale čekají, že bude právě takový, jaký je. Postava trenéra Hrouzka – na rozdíl od těch divadelních – žádným vývojem zkrátka projít nemusí.

To, že budu celý film běhat v trenkách.

Film má pracovní návrh Ostrov a už měl být natočený na jaře, ale odložilo se to. Za scénářem i režií stojí opět Rudolf Havlík.

Snad můžu říct, že scénář psal na naší společné rodinné dovolené v Thajsku. Ruda nemá moc rád sluníčko. Takže zatímco já s Adélou jsme skákali ve vlnách a procházeli se po plážích, on seděl ve stínu a psal.

Po čtrnácti dnech na nás vyvalil scénář a řekl, že jsme mu byli inspirací. Já a Adéla. Pozoroval nás a pak o tom psal.

Ne, nebude. Uvidíme, jak to dopadne, nesmím zatím moc prozrazovat. Příběh je ale, jak už jsem řekl, inspirovaný mnou a mým vztahem k mojí ženě. Role je napsaná přímo pro mě, takže jsem nabídku na spolupráci nemohl ani odmítnout.

A ohledně ženské role… Uvažovali jsme, že i postavu mojí filmové ženy bude hrát Adéla, ale nakonec z toho sešlo a hraju to s Janinkou Plodkovou. Celý děj filmu se odehrává u moře, takže jsem dost času do půl těla.

Producent Petr Erben, který film financuje, mi řekl, že ženy mě chtějí vidět na filmových plátnech pěkného. Takže je mi pětapadesát a musel jsem začít pořádně cvičit. Abych nedělal ostudu sám sobě, mojí ženě a celkově české kinematografii.

Vehementní sice jsem, ale že by to na těle bylo vidět, to moc nevypadá. Při té bohulibé činnosti jsem si uvědomil, jak je to těžké po padesátce s něčím začít.

Ano, díky Rudolfu Havlíkovi a jeho novému scénáři to pokračuje. Takže ženy se dočkají, protože já jsem k tomu odsouzený. Někdo ty „prcíře“ hrát prostě musí. Nicméně já jsem šťastný, že jsem spadl zrovna do téhle přihrádky.

To ano. Když jsem si mojí ženě stěžoval, proč to musím pořád hrát já, odpověděla mi: „Protože jsi v tom nejlepší!“

Takhle jsem k tomu nepřistupoval. Jeden díl napsal Michal Suchánek, další potom Petr Kolečko, já jsem naskočil v druhém díle. Při hraní jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Když to bylo moc nebo málo, řekli mi to. Vyváděl jsem opravdu psí kusy.

Pro herce i všechny ostatní to byl zcela ojedinělý projekt. A to hlavně tím, že my jsme rozhodovali o tom, jak to bude celé vypadat. Nikoliv ten, kdo dává peníze. Peníze na projekt totiž posílali diváci (divadlo vysílalo přes internet v době pandemie). Za což jim opravdu velmi děkujeme. Jejich podpora nás přesvědčila, že se jim to líbí, a tím pádem, že my chceme pokračovat dál.

Takže kdyby do toho vstoupil třeba nějaký producent, který by přinesl více peněz, měli bychom už svázanější ruce. Vypadalo by to jinak, museli bychom tak o polovinu ubrat. Takhle jsme si dělali, co jsme chtěli, svobodně jsme se nadechli, nikdo nás neomezoval financemi nebo reklamou.

Minisérii sKORO NAmizině jsme sice už uzavřeli, ale pokud budou diváci chtít, abychom se tímto způsobem vyjadřovali i nadále, a pošlou nám znovu peníze, jsme připraveni pokračovat. Dokonce už jsem režisérovi Vladimíru Skórkovi slíbil dva natáčecí dny, protože Petr Kolečko již něco píše. Tak uvidíme.

Naposled jsme spolu hráli v Brně na Špilberku, kde fičelo jako na zmiňovaném Islandu. Adéla se mnou zpočátku moc hrát nechtěla, musel jsem ji přemlouvat.

Právě proto, že to je další třecí plocha.

Jo.

Tak moc jsem ji chtěl mít co nejvíc u sebe.

Ano.

Ano.

Ne že se je za mě učí, ona je za mě i říká. Když si na něco nevzpomenu, tak to řekne ona a jedeme dál. To je pohoda. A někdy to řekne, i když vím. Funguje to tak, jak jsem chtěl.

To je podle mě u ledu. Scénář napsal Michal Suchánek, ale z mnoha důvodů ten projekt neodstartoval. Scénář a myšlenka existují, a až na to někdo někdy sežene peníze, možná se to natočí. Ale zatím to nevypadá.

Že jsem to tam vůbec neměl dávat. Myslel jsem to jako fór, ale strhla se šílená debata.

No právě. Jinak já si o tom tématu nemyslím vůbec nic. Snad jen, že by vojáci měli být profíci. Já vojnu zažil. A bylo to zbytečně ztracených mnoho měsíců mého života.

Nemyslím si, že by to něco změnilo. Kluci se tam stanou jedině sprostší a naučí se podvádět. Nevidím v tom přínos. Ať to dělají profíci za prachy.

Nejvíc? Toho je hodně. Že mi konečně vyjde předsevzetí, že příští léto nebudu pracovat.

Už jsem si to řekl mockrát, ale teď to hodlám dodržet. Taky se těším, až poletíme točit do Thajska ten film, kde běhám v trenýrkách. Myslím si, že to bude dobrodružství a práce v týmu, co mám rád. Budeme pracovat tam, kde to mám rád, kde svítí slunce, šumí moře a rostou palmy.

Těším se, že diváci budou reagovat pozitivně na Minutu věčnosti z Islandu (právě běží v kinech) a že je to bude zajímat. Už proto, že to bylo natočeno na fascinujícím místě, kde jsme tomu všichni dali srdce, a já věřím, že to poznají. Doteď z toho nemáme ani korunu, protože něco dostaneme, až jestli na to lidi budou chodit do kin. Ale nejvíc se těším na vnoučka a na to, že až přijedu večer z divadla, najdu doma svoji ženu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: