Jiří Kajínek: Věřím, že z vězení vyjdu svobodný

„Bezpečnostní riziko,“ dostalo se mi stručného vysvětlení. A tak mi nezbylo nic jiného než si začít s devětačtyřicetiletým Jiřím Kajínkem, odsouzeným na doživotí za dvojnásobnou vraždu, kterou dle svých slov nespáchal, dopisovat.

„Škoda že není možné rozhovor realizovat osobně, protože písemná forma prostě není ideální,“ konstatuje v každém dopise Jiří Kajínek. Jeho odpovědi jsou mnohdy velmi stručné, někdy napíše jen: To je na delší rozhovor… Mezi řádky tak lze vyčíst, že by se kolikrát i rád rozpovídal.

Bezpečnostní důvody vězeňská služba používá vždy, když nechce říci ty skutečné. Návštěva novináře žádným bezpečnostním rizikem rozhodně není.

Ano, líbil.

Scénář jsem četl, ale později byl ještě několikrát přepracován. Nijak jsem do něj nezasahoval.

Řekl bych, že tak ze sedmdesáti procent. Podstatné ale je, že film nutí diváka k zamyšlení nad tím, co právě viděl.

Samé příjemné a pozitivní. Oba představitelé hlavních rolí na mě působili skvěle. Jsou více než sympatičtí.

Kupuji si za ně ve vězení svačiny.

To je na delší hovor!

Dříve mohli vězni dostat za rok šest poštovních balíků. Tehdejší generální ředitelka vězeňské služby požádala parlament o změnu zákona s tím, že dva balíky jsou až dost. Vězeňská služba slibovala, že si vězni budou moci všechno ve věznicích koupit. O balíky vězni přišli, ale slibovaná možnost objednat si to, co v kantýnách běžné nebylo, najednou neplatila. Těžko pochopím argumenty, že si nemohu koupit například uzenou makrelu, klidně i vakuově balenou, protože to je prý epidemiologicky nebezpečná potravina. A proč bych si nemohl koupit nanuka????

Doufám v to!

Mohla by pomoci k legálnímu vyřešení mého nespravedlivého odsouzení. A co říci na skutečnosti, že někdo závidí a žárlí na nevinného v doživotním vězení?

Ve vězení jsou závist a pomluvy normou. Často mi lidé píší, že bych se možná divil tomu, že v civilu je to ještě horší. Pro mě to není o smiřování s tím. Podobné věci neřeším a nehodlám se nechat otrávit.

Ve spravedlnost samozřejmě věřím. Problém je v lidech, kteří se spravedlností manipulují.

Ministrovi vnitra věřím! Obavy mám však z toho, že někteří jeho podřízení ve skutečnosti nemají zájem cokoli objasnit.

Ta svědectví už padla. Jde o to, že žádný soudce nikdy nechtěl slyšet to, co by dokazovalo moji nevinu. Obávám se, že i kdyby Vojtěch Pokoš přiznal, že jsem nestřílel já, tak by soudce řekl, že mu nevěří. V tomto duchu se kauza nese.

Nikdy se nebojím, mám permanentně strach. (:-))

Určitě by pro vás nebyl problém mi rozumět, kdyby šlo o osobní rozhovor…

To je výmysl Martina Vlasáka (Kajínkův spoluvězeň z Mírova – pozn. red.), zbabělce a udavače, který se chtěl po mém útěku zavděčit policii. Tak jim řekl, že mám seznam, na kterém je sto padesát lidí, které chci zabít. Ale zkuste si jen vyjmenovat sto padesát známých!

Nejde o okamžik. To je na delší rozhovor.

Díval jsem se kolem sebe a zvažoval možné perspektivy v totalitním státě. Kariéra komunistického politika mě opravdu nelákala. Mohl jsem emigrovat. To jsem zvažoval hodně brzy. A začal jsem se na to připravovat. Učil jsem se cizí jazyky a kontaktoval s lidmi za hranicemi. Nakonec jsem kvůli vztahu k rodičům tuto variantu zavrhl… Vidíte, že ta odpověď je obsáhlejší. (:-))

Hovoříme o období totality. Měl jsem svoji představu přizpůsobenou té době. Dnes je situace úplně jiná, pro mě vhodnější k legálnímu způsobu života.

Na život za mřížemi si nikdy nemohu zvyknout. Pouze přežívám!

Ne. Chtěl jsem situaci vyřešit. Jsem přesvědčen o tom, že by se tak stalo, kdybych byl na svobodě!

Už ne.

Posiluju, cvičím. Hraju nohejbal a líný tenis.

Ano.

Dříve jsem hovořil s psychology a psychiatry, protože to pro mě byla možnost mluvit s někým jiným než pouze s vězni a bachaři.

Vzhledem k situaci přijatelně.

To je příliš osobní otázka…

Nežiji vzpomínkami, ale pokud na někoho vzpomínám, tak je to víc věcí, lidí a podobně.

Opět osobní otázka…

(:-))

Pro každého může být nejkurióznější úplně něco jiného.

Nejčastěji mi píší dopisy, ve kterých mi vyjadřují podporu a radí mi, abych se hlavně nevzdával.

Ve skutečném životě je možné úplně všechno!

Odpovědět na tuto otázku by se dalo z několika úhlů pohledu. Záleželo by na tom, komu konkrétně by měl být vzkaz určen.

Vždy jsem opakoval, že mi jde hlavně o objektivní přístup. Ze strany policie, státních zástupců a bohužel i soudců docházelo a dochází k účelovým srovnáním. Manipulace s důkazy a svědky v můj neprospěch, to byla běžná praxe. Bránění prověřování důkazů, které by dokázaly moji nevinu, cokoli, co hovořilo v můj prospěch, bylo zamítáno. Polopravdy a přímé lži jsou vydávány za pravdu. Co mám tedy těm „spravedlivým“ vzkázat?

Víra ve spravedlnost. Víra v to, že z vězení vyjdu svobodný!