Jiří Ježek: Je strašně příjemné být ve svém oboru nejlepší na světě

Za jeho úspěchy v cyklistice je tvrdá dřina. Když mu v roce 1985 po autonehodě museli pod kolenem amputovat nohu, nezahořkl. Naopak. Denně trénuje až šest hodin, snaží se v rámci různých charitativních akcích pomáhat handicapovaným lidem, oženil se a plánuje založení rodiny. Nyní se připravuje na paralympijské hry v Londýně, které budou v roce 2012.

Bylo to pro mě strašně důležité z hlediska sebevědomí před paralympijskými hrami v Londýně příští rok. Po zisku světového titulu v silniční časovce loni v září jsem si přes zimu udržel svoji výkonnost a podařilo se mi v návaznosti na to obhájit titul mistra světa na dráze. Tím mám tedy pro letošek „splněno“ a mohu se s čistou hlavou začít připravovat na Londýn 2012.

Udržet si špičkový standard je samozřejmě strašně náročné. V podstatě od roku 2000, tedy už jedenáct sezón, se mi podařilo každý rok zvítězit v tom nejdůležitějším závodě, ať to byly paralympijské hry, nebo mistrovství světa. Tím jsem se stal historicky jedním z nejúspěšnějších handicapovaných sportovců světa. Je to samozřejmě daleko těžší psychicky, než fyzicky.

Člověk je za těch 11 sezón na nejvyšší úrovni v tom sportu zvyklý na určitou tréninkovou zátěž, i když i ta se postupně neustále zvyšuje kvůli stále větší profesionalizaci a náročnosti paralympijské cyklistiky. Ale pro mě je nejtěžší udržet po tak dlouhou dobu permanentní koncentraci a absolutní sebekázeň. Tedy to, že člověk chce být pořád nejlepší a musí tomu každý rok dávat víc a víc. Nemůže povolit. Tohle je samozřejmě náročné. Ale na druhou stranu mě pořád baví vyhrávat. A každé vítězství za tu dřinu stojí!

Navíc je tou nejlepší odměnou pro ty, kteří mi fandí a kteří mi na cestě k vítězství pomáhají. Takže nápor na psychiku to určitě je, ale s tím se člověk musí naučit žít, pokud chce být nejlepší ve svém oboru.

Ano, mám, ale už je trochu jiná. Dřív, když jsem začínal, nebo kolem roku 2000, kdy jsem postupně dobýval sportovní Olymp, jsem chtěl vyhrávat hlavně sám kvůli sobě. Být první, být nejlepší! Je strašně příjemné být ve svém oboru nejlepší na světě! I dneska toužím vyhrávat, ale spíš pro tu radost těch, kteří mi fandí, pomáhají mi, vytvářejí mi podmínky. Pro ně závodím, pro ně vyhrávám!

Druhým a neméně důležitým důvodem, který mě ještě stále „drží na kole“, je fakt, že svými sportovními výsledky a svým životním příběhem můžu dávat tu nejlepší motivaci podobně handicapovaným lidem. Nebo třeba lidem, kteří se ocitnou v těžké životní situaci, a tohle pro ně může být impuls do dalšího života. V tom vidím smysl svých sportovních aktivit a mám radost, že to podle častých ohlasů funguje.

Problém dopingu v cyklistice samozřejmě vnímám. Už i proto, že většinu svých závodů absolvuji se zdravými profesionály v profesionálním pelotonu. Každý další skandál víc a víc poškozuje prestiž tohoto krásného a strašně náročného sportu. Na druhou stranu pořád věřím tomu, že v paralympijské cyklistice doping není a dlouho nebude. Chybí tam ta základní motivace a tou je ekonomická stránka.

V paralympijském sportu se totiž nevyhrávají žádné velké peníze, takže i kdyby se našli sportovci, kteří chtějí dopovat, ekonomicky se jim to nevyplatí. Navíc by se na to stejně asi brzy přišlo, protože třeba já podléhám stejně přísným antidopingovým pravidlům, jako zdraví profesionálové. Během roku mám víc než deset antidopingových testů, každý den v roce musím hlásit své místo pobytu, abych byl k zastižení pro případný náhodný test, o testech při závodech nemluvě.

Hlavně však mám zkušenost, že handicapovaní sportovci mají trošku jiný pohled na sport. Protože každý z nich prošel v životě nějakým zdravotním problémem. A proto si daleko víc váží svého těla a nechtějí ho ničit nějakými chemickými látkami, které jim třeba krátkodobě zvýší výkonnost, ale z dlouhodobějšího hlediska tělo spíše poškozují. Navíc každý závodí sám pro sebe, pro svůj dobrý pocit, nebo jako já pro dobrý pocit svého okolí a vyhrávat s tím pocitem, že jsem vyhrál podvodem, by asi nikoho netěšilo.

Morálka sportu handicapovaných je podle mě z těchto důvodů pořád ještě čistá. Jsem stoprocentně přesvědčený, že mí soupeři k tomu přistupují stejně jako já. Protože, pokud já mám čisté svědomí a dokážu vyhrávat, tak mi to dává jistotu, že k tomu přistupují stejně čistě i mí soupeři.

Kromě samotné cyklistiky mám plno dalších aktivit i třeba mimosportovních, které mi pomáhají dávat lidem naději, ukázat jim, že i v těžkých životních situacích, a nemusí to být jen zdravotní handicap, člověk může najít vždycky něco, co mu v životě pomůže. A myšlenka běžet v Praze půlmaratón, byla jedna z příležitostí, jak zažít něco nového. Dostal jsem tak příležitost oslovit zase jinou část populace. Protože i běžecká komunita je v Česku poměrně velká a už před samotným během jsem měl spoustu skvělých ohlasů, jak moc mi lidi fandí.

Na druhou stranu to byl ode mě velký risk. Na půlmaratón jsem se mohl připravovat pouze tři týdny, protože do poloviny března jsem se musel koncentrovat na MS v dráhové cyklistice. Takže na co se běžný člověk připravuje několik měsíců, já musel zvládnout za tři týdny. Půlmaratón jsem nakonec doběhl, navíc ve skvělém čase, ale odnesl to kotník té zdravé nohy.

Vypadá to, že do konce dubna mě čeká nucený klid, léčení a rehabilitace. Bohužel nemohu ani jezdit na kole, což mě hodně mrzí. Trenér mi samozřejmě hodně vynadal, ale na druhou stranu mi dal dost času na úplné uzdravení. Naštěstí letos už nemusím nikam spěchat.

Líto mi to je, přeci jen bych si účastí na „velkém“ maratónu splnil jeden sportovní sen, ale dneska už vím, že běh s cyklistikou na špičkové úrovni skloubit nejde. Účasti na půlmaratónu však nelituji, i když mě to stálo zranění. Pro mě to byla nová zkušenost a byla to nádherná akce. Maratón je ale poměrně velký zásah do sportovního života a určitě ještě větší risk, než ten půlmaratón. Takže letos ho určitě budu muset vynechat, příští rok také, kvůli Hrám v Londýně. Pak se uvidí. Přiznávám, že nehledě na zranění mě běhání nadchlo.

To je pravda. Od roku 2004 se díky svým sponzorům mohu profesionálně věnovat jen cyklistice. Ale před tím jsem deset let vyráběl a designoval protézy, bylo to moje zaměstnání. S tímto oborem si samozřejmě dál udržuji kontakty. S rozhodnutím přijmout tu běžeckou výzvu samozřejmě přišla nutnost vyrobit si speciální protézu. Už první trénink byl skvělý. Poprvé po pětadvaceti letech od autonehody jsem si mohl vychutnat, co to znamená běžet bez bolesti, celkem rychle a elegantně.

Ta protéza mě nakonec opravdu podržela i při samotném závodě, jenom díky ní jsem ten půlmaratón dokončil v tak dobrém čase. Posledních 5 km před cílem mě kotník zdravé nohy už bolel tak, že jsem se musel spolehnout pouze na druhou nohu – tedy na protézu, která mě obrazně řečeno donesla až do cíle.

Relaxace má dvě stránky. Ta sportovní je daná. Po tréninku a závodech musí člověk procházet aktivní rehabilitací a regenerací. Odpočinek je stejně důležitý jako samotný trénink a sportovní výkon. Není umění zničit se v přípravě, umění je správně odpočívat.

To je ta druhá část relaxace. Člověk musí umět „vypnout“, věnovat se občas něčemu jinému, přátelům, rodině. My to máme s manželkou trochu těžší v tom, že prakticky neustále spolu řešíme sport a věci okolo něj. Soňa je totiž mojí manažerkou, což má sice obrovskou výhodu, že můžeme být spolu celý rok, můžeme se jeden na druhého absolutně spolehnout a společná práce nás strašně baví. Na druhou stranu je právě proto hodně těžké doma „vypnout“. Naštěstí Soňa je rocková zpěvačka, a tak se alespoň ona „vyřádí“ na koncertech své kapely The Bluemoon. Já samozřejmě na koncerty chodím také a užívám si to.

Pokud toužíme po klidu, občas vyrazíme do přírody na výlety, jdeme spolu na dobrou večeři, nebo do kina či divadla. Většinou jsme ale tak unavení, že si uvaříme doma a mrkneme se na nějaký film.

Samozřejmě rodinu plánujeme, ale právě tím hektickým způsobem života, kterým jsme doteď žili, nám to prostě zatím nebylo dáno. Ale čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že musíme trochu „zpomalit“. Mám velké štěstí, že Soňa rozumí cyklistice, že je mi takovou oporou. Sama na kole sice jezdí jen trochu, ale má za ty roky obrovské zkušenosti s tím, co závodník potřebuje.

Ostatně, potkali jsme se před čtrnácti lety na závodech v Rakousku. Soňa stojí za všemi mými úspěchy, díky ní jsem mohl ve sportu dosáhnout maxima. Máme krásný vztah, žijeme jeden pro druhého. Oba si myslíme, že bychom snad byli i dobří rodiče, tak doufáme, že se to jednou podaří. A když ne, máme jeden druhého...