Jiří Hána: Bohémský život se mě opravdu netýká

Miluju staré černobílé československé detektivky, třeba ty s Rudolfem Hrušínským, Radkem Brzobohatým, Jiřím Valou. Divácky strhnou, i když se tam nestřílí, nic nevybuchuje, nejsou tam divoké honičky aut. Má to ale úžasnou ponurou atmosféru, podtrženou hudbou.

Bylo to pro mě něco úplně nového. Dosud jsem hrál jen laboranta v kriminalistické laboratoři ve V. I. P. vraždách. Ve Specialistech jsem hned svůj první natáčecí den zastřelil vraha svého předchůdce v týmu kriminalistů.

V podstatě až v průběhu natáčení, kdy mi režisér a kolegové poradili, jak držet zbraň, aby to vypadalo důvěryhodně. Nyní už mám za sebou několik dní výcviku s kaskadéry. Učil jsem se základy bojové techniky a zacházení se střelnou zbraní.

Není to zdaleka tak jednoduché, jak to v televizi vypadá. Zbraň musím držet tak, abych neohrozil kolegu vedle mě. Nejde to tak, že rozrazíte dveře a začnete pálit. U natáčení máme poradce, aby to nevypadalo amatérsky či směšně.

O osobním životě policistů tam toho moc není, jde hlavně o případy, které řeší. Můj kapitán Kovář vychovává sám patnáctiletého syna, jehož matka je opustila. Je to poctivý, rozvážný policista, žádná horká hlava.

Žádný rebel bez příčiny nejsem. Jsem spíš tichá voda, ale když mi rupnou nervy, protrhne se přehrada. Snažím se dlouho držet nervy na uzdě, řešit kritické situace klidným způsobem, když ale vidím, že to nikam nevede, vybuchnu. Což obvykle na divadle souvisí s přemírou hereckých úkolů.

Aktuálně hraji divadlo až dvacetkrát do měsíce. Natáčení seriálu měsíčně zabere 15 až 18 dnů. Někdy se stává, že z natáčení Specialistů přejíždím přímo do divadla.

Občas došlo i na to, že jsem se poté, co jsem odehrál divadelní představení, na natáčení Specialistů ještě vracel. Pochopil jsem, že takto je to neudržitelné, a proto jsem se rozhodl práci v divadle trochu utlumit. Chci si především uchovat nějaký čas pro svou rodinu.

Sedmiletý syn Oskar a jeho maminka Radka Fišarová. Ta má v poslední době svatozář, protože všechny rodinné věci musí obstarávat sama. Snažím se to synovi vynahradit, jak to jen jde.

Rozhodně to nemáme tak, že by se nám o syna starala chůva, nebo že bychom mu strčili do ruky tablet, abychom od něho měli pokoj.

Občas jsem nucen zpívat, ale to je takový ten činoherní zpěv, kdy hraju, že zpívám.

Na jevišti jsme se nikdy nepotkali.

Radka viděla jedno moje divadelní představení, po kterém jsme se potkali, byla to úplná náhoda.

V tom muzikálovém jsou daleko tvrdší podmínky a daleko ostřejší konkurence. Spousta herců by to, myslím, neustála.

Nebylo v tom nic negativního, rozešli jsme se v přátelském duchu, inscenace, ve kterých tam hraju, mám rád. V divadle Rokoko a posléze v MDP jsem byl 17 let a potřeboval jsem změnu prostředí.

Svoji roli sehrála i časová přetíženost, pro kterou jsem nemohl vstupovat do jiných projektů a natáčení. Cítil jsem se sevřený. Odejít na volnou nohu představuje určitý risk, možná mi bude chybět jistota stálého zaměstnání, ale otevřely se mi nové cesty. Mám hodně nabídek z jiných scén, ale řekl jsem si, že si od divadla teď trochu odpočinu.

Určitě. I proto, že hodně inscenací dohrávám. Na zkoušení nových už stejně nemám při natáčení seriálu kapacitu. Třeba loňskou sezonu jsem začal tak, že po premiéře Kanibalek od Davida Drábka jsem měl premiéru Madame Rubinstein ve Studiu DVA, v prosinci další premiéru v Rokoku Znovusjednocení Korejí.

Na přelomu roku jsem hrál měsíčně 34 představení. Jsem samozřejmě vděčný za všechny krásné role, které jsem na divadle odehrál, ale už chci být taky pánem svého času.

Především po Karlu Čapkovi, ale i po Evženu Oněginovi, Rogožinovi v Dostojevského Idiotovi, patolízalovi Garethovi v Kanclu, cynickém poradci amerického prezidenta Archeru Brownovi v komedii Listopad. Bude mi scházet hlavně ta pestrost a různorodost rolí.

Čapek byl naprosto výjimečná osobnost, přistupoval jsem k té roli s velkou pokorou. Co všechno dokázal – ručně – napsat, procestovat, okomentovat, a přitom byl sužovaný těžkými zdravotními potížemi.

Při studování téhle role jsem si uvědomil, jak je mi blízká doba první republiky. Stále se na ni odkazujeme, i ti, kteří ji nikdy nezažili. Je úžasné, že na představení přijdou studenti gymnázia a na konci ve stoje tleskají…

Panoval tu řád, ctily se hodnoty, lidé byli na svoji zemi hrdí, byli hrdí i na svoji armádu.

Nedávno jsme se se synem vypravili na výlet na sever Čech podívat se na obranné bunkry z třicátých let. Překvapilo mě, kolik se tam sešlo lidí. Je to doba spojená s kladnými emocemi a to je v našich dějinách moc vzácné.

Mám rád komediální žánr, vyřádil jsem se v Monthy Pythonově létajícím kabaretu v režii Petra Svojtky. Dělat komedii je hrozně těžké a taky nevděčné.

Tím, že dělám tuhle chaotickou a nepravidelnou práci, mám rád v životě řád a pořádek, rozhodně nejsem žádný dobrodruh. Docela mě mrzí, že je naše branže spojovaná s bohémským životem – mě se to opravdu netýká.

Kdybych vedl bohémský život a jen někde na večírcích kalil, asi bych nikdy tu práci, kterou mám dělat, neodvedl. A většina kolegů, s nimiž pracuji, je na tom stejně.

Mám vztah k zahradě, pěstuju si vlastní zeleninu, papriky, rajčata, okurky, fazolky, na to jsem velmi pyšný. Těší mě, že to začalo bavit i Oskara, sázení je naše společná práce.

Na druhé straně jsem milovník české kuchyně, určitě se neživím slunečnicovými semínky. Svíčková, ovárek, tlačenka, toho se neodříkám.

Na gymnáziu v Ústí nad Labem jsem spíš uvažoval o medicíně. Než jsem si tam jako jeden z volitelných předmětů vybral dramatickou výchovu.

V tu dobu, tedy v roce 1993, přišla do ústeckého Činoherního studia nová parta. Nastudovali Tři mušketýry a potřebovali do představení šermující zbojníky. Vzali nás tam a režisér Jiří Pokorný mi tehdy nabídl roli ve Wedekindově Procitnutí jara, pokračovalo to Matkou v režii J. A. Pitínského.

Když jsem maturoval, hrál jsem v Činoherním studiu v šesti inscenacích. Radili mi, abych zkusil přijímačky na DAMU. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do ročníku, který vedli Boris Rösner, Eva Salzmannová a režisér Miloš Horanský. Teprve zpětně jsem ocenil, že se nám opravdu věnovali.

Samozřejmě se s nimi setkávám. Byly filmové projekty, ve kterých jsem měl být, a nejsem, protože se to na poslední chvíli přeobsadilo. Ale to se děje většině herců.

Žijeme v české kotlině: před kamerou se dokolečka střídá takových deset herců a deset hereček, z toho tři slovenské, a tím to často končí…