Jiří Hána: Asi nepůsobím jako úplně sympatický člověk

Jak se cítíte v gestapácké uniformě?

Když mě do ní na kostýmové zkoušce poprvé oblékli, byl to divný pocit. Začal jsem natáčet vloni v prosinci, ani jsem nevěděl, jak dlouho tam ta postava vydrží. Teď to vypadá, že si odvedu snad každého, kdo ve Zlaté labuti pracuje.

Máte rád „dobovky“?

Ve střídání různých žánrů a epoch pro mě spočívá pestrost mého povolání. Když má člověk štěstí, může si je vyzkoušet, přizpůsobovat jim herecký projev a přidat nadsázku. Díky tomu si nemůžu stěžovat na monotónnost.

Ve které době se cítíte nejlíp?

Zbožňuji dobu první republiky a vždycky říkám, že bych v té době chtěl žít. Snad s tím, aby zdravotnictví bylo na dnešní úrovni. Možná si to pod vlivem prvorepublikových filmů trochu idealizuju, asi to byla i hodně tvrdá doba a nebyla skvělá pro každého. Vím, že tu byla i chudoba a hlad. Ale i dneska se má spousta lidí dobře, jiní zase vůbec ne.

V čem vidíte její přednosti?

Na první republice se mi líbí móda, životní styl, hudba, literatura. Možná si to vysnívám, ale mám pocit, že tady panoval nějaký řád. Když vzniklo Československo, byli lidi na svou vlast hrdí, ta doba byla nabitá patriotismem. Moc bych si přál, abychom tenhle pocit měli i dneska.

Co tomu brání?

Obrovské historické jizvy, po každém nadechnutí přišlo klepnutí přes prsty. Napřed noblesní, ale zranitelná první republika, pak Mnichov a šest let okupace, po krátkém nadechnutí komunisti, v osmašedesátém pár měsíců pražského jara a ruská okupace.

Máme sice už třicet let demokracii, ale pořád to není zahojené. Přitom máme být na co hrdí. Možná by stačilo jet se podívat, jak se žije v některých jiných zemích, a lidi by pak byli rádi, jak se tady máme.

Vy jste hrdým Čechem?

Ano, jsou chvíle, kdy jím jsem. Jenže to dobré vyhřezne většinou, když jsme pod tlakem. Když byly záplavy, tornádo, při vypuknutí války na Ukrajině…

Na straně spravedlnosti stojíte jako kapitán Kovář ve Specialistech. Podstoupil jste na tu roli nějakou přípravu?

Mým prvním kriminalistickým seriálem byly V.I.P. vraždy (2016), tam jsem hrál forenzního experta. Už tam jsem se setkal s kriminalisty, kteří nám vyprávěli své zážitky. Při přípravě natáčení Metanolu (2018) jsem se setkal s vyšetřovateli, kteří tuhle složitou obří kauzu rozkrývali. Jsou to všechno běžní nenápadní lidé, žádní prvoplánoví hrdinové. Snažím se je i tak hrát.

Na Specialistech máme poradce, kteří hlídají, aby naše zákroky, zatýkání i výslechy působily realisticky. Učili nás, jak se drží zbraň, jak se bránit. Je samozřejmě rozdíl mezi tím, jak se to dělá pro kameru a jak ve skutečnosti. Musí to být zajímavé a atraktivní pro diváky.

Zbraň tam máte v ruce velmi často.

Když si vzpomenu, co se stalo při natáčení Aleku Baldwinovi (americký herec zastřelil v říjnu 2021 při natáčení nešťastnou náhodou kameramanku), jsem rád, že to u nás jistí kaskadéři a zbrojíři. Ti nám dají zbraň do ruky až těsně před tím, než se řekne „akce“. Revolver je nabitý poplašňákem, nedávno jsme ale točili na střelnici a tam jsme měli ostré. Byl to zvláštní pocit.

Jak vám to šlo?

Musím se pochválit, že docela dobře. Nedávno jsem byl se synem na Dni České armády, kde byla vystavená vojenská technika. Voják, který u toho byl, aby ukazoval, jak se která zbraň drží, poznal, že už nějakou praxi mám. Zalichotilo mi to.

Projevují se u syna nějaké umělecké sklony?

Oskarovi je jedenáct. Jsem toho názoru, že je důležité vycházet z dětí samotných, co mají rády, co je baví, o čem sní. Hraje na klavír, chodí na zušku, recituje, zpívá. Ano, je umělecky orientovaný, ale já nejsem typ rodiče, který se synem vstává ráno ve čtyři, aby z něj byl hráč NHL.

S jeho matkou, zpěvačkou Radkou Fišarovou, jste se rozešli. Máte ho ve střídavé péči?

Máme dohodu, kterou oba respektujeme. Oba se snažíme, aby měl syn hezké dětství a věděl, že má oba rodiče.

Máte nakročeno do nového partnerského vztahu?

Ano, mám to štěstí, že jsem potkal krásnou a chytrou ženu, o které říkám, že je můj anděl. Prožívám krásné období a doufám, že nikdy neskončí. Radši bych se ale bavil o práci.

Uvidíme vás zase v nějaké roli, kde stojíte na straně zákona?

Tím, že točím policistu ve Specialistech, nesmím hrát kriminalistu v jiném projektu. Takže jsem naposledy hrál v ostravské produkci vraha a v připravované kriminálce Jiřího Stracha zločince.

Proč jste před čtyřmi lety odešel z angažmá v Městských divadlech pražských?

Potřeboval jsem si od divadla trochu odpočinout. V tu dobu jsem za měsíc odehrál 34 představení a měl jsem pocit, že chodím do fabriky. Musel jsem se nadechnout, najít zase motivaci.

Za těch dvacet let jsem tam dostal spoustu krásných příležitostí, za které jsem vděčný. Od Karla Čapka přes Oněgina po Saturnina. Dost inscenací dohrávám dodnes. Zůstal mi Čapek, kterého hrajeme ve vršovickém divadle MANA, komedie Listopad v divadle Palace, v Rokoku mi zůstal Oddací list od Efraima Kishona.

Když jsem ve svých pětadvaceti letech nastupoval v Městských divadlech pražských do angažmá, byl mou první inscenací právě Oddací list a ten mi zůstal celou tu dobu. Už bych tam mohl napovídat všem postavám.

Necítíte hlad po divadle?

Brzy mně otrnulo, a když jsem dostal z Divadla Ungelt pozvání na hru Zpívat jako Gigli, začal jsem zase s chutí zkoušet. Byla to hodně náročná role o otevírání lidských duší a životních snech. Na Letní scéně Ungeltu jsem několik let hrál v dramatizaci románu Betty MacDonaldové Kdokoli může dělat cokoli. Teď se těším na zkoušení v Divadle Bez zábradlí. Ve francouzské komedii Berlín Berlín budu hrát agenta východoněmecké Stasi.

Tyto role se na vás poslední dobou dost lepí.

Asi nepůsobím jako úplně sympatický člověk.

Kdyby vám někdo nabídl angažmá, kývl byste?

Záleželo by kde, kdo by mi to nabídl, za jakých podmínek. Je to v dnešní době přece jen jistota – jakmile netočím a nehraju, tak jsem prostě bez práce. Odešel jsem z divadla, abych byl konečně pánem svého času. Divadlo ale miluju.

Dal byste přednost klasické kamenné scéně, nebo nějaké experimentální?

Nejsem fanouškem experimentu, rozumím, že si doba žádá všechny ty vizuální efekty, zůstávám ale vyznavačem klasické činohry, kde jako herec něco divákovi předávám. Raději mu sděluju, než bych ho ohromoval nebo šokoval. Jakmile vidím představení opřené primárně o efekt, nudí mě. Cool dramatika není pro mě.

Hrál jste někdy ve sci-fi? Ptám se proto, že se netajíte svým zájmem o vesmírné lety.

Hrál jsem v pětidílné sérii Kosmo poradce ministra v podání Martina Myšičky. Můj životní sen je skutečně podívat se do vesmíru. Jak vývoj vesmírných letů postupuje, není to úplně vyloučené. Yemimu (český choreograf, performer a producent), který byl vybrán do posádky na let k Měsíci, to hrozně přeju. Třeba si to někdy za dvacet let budu moct zaplatit jako turista. Doufám, že mi to ještě zdraví dovolí.

Jak se váš vesmírný sen zrodil?

Začalo to, když jsem jako kluk viděl Vesmírnou odyseu (film z roku 1968 podle románu Arthura C. Clarka) a Vetřelce, později Blade Runner (dystopický film Ridleyho Scotta z roku 1982). Ležel jsem na posteli, díval se z okna na hvězdy a představoval jsem si, že přistane vesmírná loď, já do ní nastoupím…

Prostě prožitá Blízká setkání třetího druhu (film režiséra Stevena Spielberga o kontaktu lidí s mimozemšťany). Dalším mým oblíbeným sci-fi filmem se stal Interstellar režiséra Christophera Nolana (2014), to byla bomba, vesmír mi připadal ještě bližší.

Jste i fanouškem sci-fi literatury?

V literatuře spíš vyhledávám období druhé světové války. Třeba knihy Miloše Hubáčka Moře v plamenech, Vítězství v Pacifiku, Boj o Středomoří nebo Generál Patton jsou skvělé.

Papírové knihy, nebo čtečka?

Pořád čtu papírové knihy, zbožňuju vůni papíru, je to úplně jiný zážitek, když člověk otáčí listy. Jsem v tomhle staromódní, prvorepublikový.

Váš syn patří ke generaci, která moc nečte a spíš sleduje youtubery a influencery. Bráníte mu?

Mám na to svůj názor, ale nezakazuju mu to, ať si na všechno přijde sám. Sám mi často říká, že tam jsou blbosti. Říkám mu, aby si uvědomil, že potřebujeme vzdělané, kvalifikované lidi a není možné, aby všichni točili v obýváku videa a dostávali všechno zadarmo.

Já sice Instagram mám, ale dávám tam jen pracovní věci. Každopádně chci být vždycky vnímaný jako ten, kdo se živí prací, a nebudu se fotit, jak snídám nebo nastupuju do nějakého auta.

Máte obavy z umělé inteligence, nebo věříte v její přínos?

Jsem rád, když vidím pokrok, ať ve zdravotnictví – tam se dosáhlo neskutečných věcí –, nebo ve vojenské oblasti, žijeme prostě v nebezpečném světě.

S umělou inteligencí to ale je dvojaké. Na jedné straně může dobře sloužit, na druhé straně nikdo netuší, co se stane, když se vymkne kontrole. Nikdo ani neví, jak to ovlivní lidskou společnost. Z toho už měl ostatně před sto lety obavy Karel Čapek a ty svoje obavy popsal ve Válce s mloky a v R.U.R. Tam se poprvé objevilo slovo robot, které vymyslel jeho bratr Josef. U mě tedy jako u Čapka převládají obavy.

Neobáváte se taky, že by vás umělá inteligence mohla připravit o práci?

Nejsme od toho tak daleko. Točí se filmy, které jsou z 80 procent postavené na počítačových tricích. Přesto věřím, že lidský faktor je v umění nenahraditelný.

Na druhou stranu si dovedu představit svět, kdy nebudeme mít auta, ale vznášedla, budeme mít v sobě zabudované čipy, které budou hlídat náš zdravotní stav, budeme těmi čipy platit a peníze zmizí, celá naše existence bude totálně pod kontrolou.