Článek
Máte rád tajemno? Bojíte se rád?
Bojím. Hodně. Ještě dneska bych nešel sám v noci do lesa, protože věřím, že by mě tam utancovala nějaká víla. Držím se raději zpátky. (směje se)
Které nadpřirozené bytosti vám jako malému klukovi naháněly největší hrůzu?
Rozhodně čerti. Těch se bojím dodnes. On totiž člověk nikdy neví, jestli to peklo náhodou opravdu někde není. Navíc mám pocit, že už v něm občas jsem.
Kdy jste měl pocit, že jste v pekle?
No tak v „peklíčku“ se člověk sem tam objeví, ať chce, nebo nechce. Třeba když je půl dvanáctý v noci a vy musíte do rána dopsat ještě půlku scénáře.
Ale to opravdický peklo, to s velkým P, je ještě daleko a já doufám, že tam nikdy ani nenakouknu.
A jak se z takového „peklíčka“ vymaňujete?
Stačí pomyslet na hezký věci kolem a snad i v sobě, to peklo nemá rádo...
Co další nadpřirozené bytosti? Jaký vztah máte k nim? Ptám se i proto, že v pohádkách, ke kterým jste napsal scénář nebo se na nich podílel jako dramaturg, jich mnoho nevystupovalo...
To je pravda, nevystupovalo. Já mám s nadpřirozenými bytostmi trošku problém. Ještě beru nějakého veselého a hodného vodníka nebo vílu. Jednoznačné zlo bych ale ve své pohádce nepřipustil. Já osobně mám rád, když je to moje zlo trochu jiné – když je to třeba lidská hloupost, neřku přímo blbost.
Slavné Studio Kamarád zahájilo své vysílání 4. ledna 1981. Scenáristovi a dramaturgovi České televize Jiřímu Chalupovi tam dělaly společnost dvě plyšové loutky -– Jů a Hele. Ve studiu nikdy nechyběly ani děti.
Takové pohádky, tedy bez bludiček a čertů, jste měl rád vždycky? Nebo jaké pohádky patřily k vašim nejoblíbenějším, když jste byl ještě kluk?
Ano, takové pohádky mi byly blízké odjakživa. Když jsem byl ještě kluk, tak jsme doma neměli televizi, ale viděl jsem pohádky filmové, v kině. Hodně jsem měl rád pohádku Byl jednou jeden král nebo Pyšnou princeznu. Ta první se mi líbila proto, že byla vtipná a moudrá. V Pyšné princezně mi zase učarovala scéna, ve které jedou hlavní hrdinové na kládě. Obě pohádky navíc vynikaly laskavostí a hřejivostí.
Kamarádi, máme vás rádi! Jůheláci slaví čtyřicet let
Totéž mi nedávno říkal i pohádkový princ Pavel Trávníček. Tři oříšky pro Popelku byly podle něj úspěšné právě proto, že divákům nabídly průzračně čistý příběh, laskavost a trochu humoru. Znamená to, že tohle je ten správný recept na výrobu pohádek a že spousta triků a moderních efektů pohádkám spíš uškodí?
Vím, že moderní doba má triky ráda. A současné dítě oslňující trik ocení. Není to ale to hlavní. Dobrou pohádku totiž dělá něco úplně jiného.
Děti ať klidně vidí všechno – ať mají možnost srovnávat
Pohádka v sobě musí mít hlavně hodně pohádkovosti. Rozhodně nelze negovat pohádkového ducha, a to nejen v tom, že dobro musí vždycky vyhrát nad zlem. Nezbytná je i vnitřní pravdivost. Pravda o životě je hodně důležitá.
Dobrá pohádka by měla mít i notnou porci humoru. Měla by být taky pro všechny diváky – nejenom pro ty malé, ale i pro ty velké. Ten, kdo by se snažil tohle popřít, podle mě narazí.
Některé filmy pro děti nejenže postrádají laskavost, ale objevuje se v nich dokonce násilí. Třeba v seriálu Tom a Jerry na sebe hlavní hrdinové neváhají použít zbraně, což třeba mým rodičům vždycky vadilo. Mělo by se dětem sledování takových pořadů zakazovat?
Tomu, že to vašim rodičům vadilo, rozumím. Já si ale nemyslím, že by bylo dobré před čímkoliv zavírat dveře. Děti ať klidně vidí všechno – ať mají možnost srovnávat.
I když to na ně má negativní vliv a začnou se třeba po zhlédnutí takové pohádky víc prát?
V takovém případě by měl samozřejmě zafungovat rodič. Měl by dítěti vysvětlit, co je správné a co špatné, a přesvědčit ho, že chování kocoura, který mlátí myš do hlavy, není zrovna ideální. A že by to nemělo napodobovat. Mělo by se s ním o tom mluvit.
Moderátoři Studia Kamarád Lenka Vavrinčíková a Jiří Chalupa. Ten ho uváděl až do roku 1990.
Přesně takový přístup jste vyznávali i ve Studiu Kamarád, jehož jste spoluautorem: nic dětem nezakazovat, místo toho raději vysvětlovat. Bavit se s dětmi jako rovný s rovnými. Odkud to přišlo?
Přinesla to doba. Tohle pojetí se objevovalo především ve skandinávských filmech a televizních pořadech, které ukazovaly děti v úplně novém světle – jako respektované a dospělým rovnocenné bytosti. Pamatuju si na film, ve kterém se nedělo nic jiného, než že jede holčička vlakem k babičce. Celý film zaplnil jen tenhle jednoduchý příběh o jedné holčičce, která sedí ve vlaku a kouká z okýnka. Bylo to něco nevídaného. Najednou se někdo začal zajímat o to, co si myslí malé dítě. Takový prostor se dřív dětem nedával.
Dětská duše zůstává stále stejná. Uvnitř se nemění nic
Já jsem si navíc s dětmi vždycky rád povídal. Na chatě jsem s nimi rád hrál divadlo, zajímal jsem se o jejich názory. Bavilo mě objevovat jejich svět, který byl naprosto úžasný. Nebyl o nic chudší než svět dospěláků.
Jak jste to vy sám měl v dětství – přistupovali k vám rodiče taky s pochopením a respektem?
Já nevím..., tehdy byla úplně jiná doba. Rodiče byli velká autorita. Maminka byla víc můj kamarád, tatínek spíš rodič, který ví, co a jak, a ctí zásady. Pokud jsem něco chtěl, tak jsem to musel na něco šikovně „navlíknout“, abych to dostal. Třeba když jsem chtěl jít do zoo, což jsem měl asi ze všeho nejradši, vymýšlel jsem různé důvody, proč bychom tam měli jít.
Iva Procházková: Pohádky dávají odvahu jít vlastní cestou a poslouchat vnitřní hlas
Byl jste hodné dítě?
Ano, byl. Jako školák jsem byl poslušný, a pokud jsem někdy donesl poznámku, třeba protože jsem si něco špital v lavici se spolužákem, tak to bylo samozřejmě nespravedlivé. (směje se) Víc uvolněným jsem se stal až na gymplu, když jsem se osamostatňoval.
Jste dvojnásobným dědečkem: jak se podle vás děti proměňují a v čem je jejich současná generace jiná, než byla ta vaše?
Já mám pocit, že dětská duše zůstává stále stejná. Tam uvnitř se nemění nic. Co se mění, je vnější svět, a to opravdu překotně. Někdy nad tím až žasnu.
Vnímám, že informovanost dětí je daleko větší, víc si vědí se vším rady. Někdy mám ale pocit, že si děti myslí, že vzdělanost je zbytečná, protože přece všechno najdou v počítači. Proč si cpát pracně do hlavy, kdo to byl Leonardo a kdo Hemingway, když to všechno bezpečně ví a taky mi to okamžitě poví můj superchytrý mobil v kapse.
S vnoučaty v Třeboni aneb „štěstí je krásná věc“.
Podle mě to není úplně dobře. Vědění obohacuje nejen hlavu, ale i celého človíčka. Mění se i vnější chování dětí, což je logické. Svět jim nabízí jiné věci, takže na ně musí reagovat jinak.
Co říkáte na občasnou kritiku, že mají dnešní děti až přebytek volnosti?
To asi mají. Doba je skutečně volnější a otevřenější. Dítě má přístup ke spoustě věcí už jenom proto, že používá mobil nebo notebook. O to víc by se ale o něj měli zajímat rodiče. Opět samozřejmě s respektem. Je to už taková vyšší dívčí rodičovství.
Bohužel v některých rodinách to nefunguje. Lidé si spolu nepovídají. Všichni koukají do mobilu a občas si napíšou esemesku: „V kolik bude večeře?“
Někdy by nebylo na škodu věnovat se i dítěti a zeptat se ho, co si opravdu myslí. Rodič, který je na úrovni a myslí to s dítětem opravdu dobře, by s ním měl především mluvit. Obohatil by tím svoje dítě i sebe.
Pohádky vysvětlují i teorii relativity
Teď během koronavirové krize se to možná pár lidem i povedlo...
No jasně! Občas, když kolem nás přeběhnou nějaké viry, to není vůbec na škodu. I když... ani jako vtípek to nebylo nic moc. (směje se)
Studio Kamarád pořád funguje. I když bude asi potřebovat nějakou novou injekci
Vrátím se ještě ke Studiu Kamarád. Z toho pořadu se totiž stala legenda – i po čtyřiceti letech lidé stále usedají každou neděli k obrazovkám, aby sledovali „jůheláky“ a televizní pohádky. Čím to podle vás je, že má ten pořad stále tak obrovské kouzlo a dokáže obstát i v konkurenci internetu?
Je zkrátka jiný. Tenkrát, když Studio Kamarád začínalo, to bylo opravdu něco nevídaného. Bylo to vtipné, nové, dával se tam obrovský prostor samotným dětem. Od té doby se samozřejmě pořad hodně proměnil, na některé věci se ale klade důraz stále.
Herci Ota Jirák a Jiří Lábus, kteří za „jůheláky“ mluví už od začátku, při natáčení slavnostní show k 30. narozeninám populárních televizních postaviček Jů a Hele.
Klíčovou úlohu dodnes sehrává poetika. Výtvarník Standa Holý udělal úžasnou práci, když vytvořil svébytný svět – palouk, který má svoje kouzlo a svá vlastní pravidla. Báječné jsou i ty barevné loutky, které byly vždycky laskavé, vtipné a které svým materiálem vysloveně vábily k pohlazení.
Úžasní jsou i mluviči těch postav – Jirka Lábus a Ota Jirák jsou dneska už víc Jů a Hele než sami sebou. A stejné to bylo i se Zuzkou Skalníkovou, dokud mluvila Mufa. Cenné bylo i to, že se v pořadu střídaly různé žánry – byly tam vložené hrané i animované pohádky, seriály, kabarety, natáčeli jsme pro pásmo i pořady typu Maminko, tatínku, dívejte se se mnou nebo Modrý telefon, které se právě zajímaly o dětské problémy a starosti.
Studio Kamarád pořád funguje. I když do budoucna bude asi potřebovat nějakou novou injekci. To už ale bude úloha pro mladší.
Jak podpořit dětskou kreativitu
Vybavíte si nějaký okamžik ve Studiu Kamarád, který vás dojal až k slzám?
Nejsem plačtivej typ, tak asi ne. Ale vždycky mě dostalo, když jsem viděl, jak dítě na kameru povídá to, co by asi nikdy nikomu neřeklo. A taky, když jsem viděl – hlavně v počátcích vysílání tohoto pásma – ten obrovskej úspěch. To je vzácné koření...
Co průšvih? Vzpomenete si na nějaký?
No, průšvihy se snažím spíš zapomínat.
Jak se to vůbec stalo, že jste začal pracovat v dětském oddělení České televize? Původně jste, pokud vím, studoval FAMU a chtěl jste točit celovečerní filmy. Někde jsem se dokonce dočetla, že jste byl zasažený Československou novou vlnou, tedy filmy od Věry Chytilové a Miloše Formana...
To je pravda. Ale ona ta moje cesta do Československé televize byla vůbec hodně klikatá. Já jsem šel totiž nejprve na matematicko-fyzikální fakultu. Už asi po deseti dnech jsem si ale říkal, že to asi nebude úplně ono. Moc jsem tam nezapadal.
„Za televizi jsem byl rád a nikdy jsem nelitoval,“ říká Jiří Chalupa.
To celkem chápu.
Pak jsem šel na medicínu, o které jsem si dlouho myslel, že je to moje životní poslání. Dva roky jsem dělal v nemocnici Pod Petřínem, což byl úžasný čas. Tam jsem poznal, co je to opravdový život. Viděl jsem lidi umírat, viděl jsem jiné, kteří se jakoby zázračně zotavili po těžké operaci, viděl jsem beznaděj i jiskřičky naděje. Byla to úžasná škola života.
Přitom jsem ale pořád psal povídky a básničky a nakonec jsem se přihlásil na FAMU. A tak, když jsem udělal přijímačky a vzali mě, jsem tam odešel.
A ten nástup do televize?
To se tak zkrátka stalo. V Československé televizi měli zrovna volné místo a měli ho zrovna v dětské redakci. Zkusil jsem to a nastoupil. No a zalíbilo se mi to. Zjistil jsem, že je televize živoucí a tepající organismus, který člověka dokonale pohltí. Najednou mi představa, že se piplám tři roky s jedním filmem, připadala nic moc. Za televizi jsem byl rád a nikdy jsem nelitoval.
Půjdou ve vašich šlépějích i vaše vnoučata?
Chvíli to tak vypadalo. Když bylo vnukovi asi tak deset, tak se úplně zamiloval do filmu Cesta do pravěku. Tehdy mi řekl: „Já to natočím znovu!“ Vyrazili jsme spolu na místa, kde se ten film natáčel, a on si je prohlížel, fotil a všechno plánoval. Ale čas běžel dál a teď je mu patnáct a Cestu do pravěku netočí, zato hraje na bicí.
Prozradíte mi na závěr, co ještě plánujete? Dočkáme se od vás ještě nějaké nové pohádky?
Já to opravdu nevím, možná, snad. Mohl bych oprášit jeden námět, na který jsem na chvilku zapomněl, ale který mi připadá docela hezký. Je to pohádka o chlapíkovi, který se vrací večer z restaurantu, když uvidí v křoví opuštěnou, zbědovanou a zmoklou vílu. Slituje se nad ní a vezme si ji domů. Tomu všemu mlčky přihlížejí ze střech potulné kočky. A něco si o tom myslí...
No a pokud budu mít štěstí, tak možná uskutečním ještě i jeden svůj dávný sen z dětství – chtěl bych alespoň jednou vyrazit do východní Afriky a pozorovat, jak se tam pasou zebry a žirafy.
