Jiří Bělohlávek: Intenzívní a důsledná práce je jedinou cestou k úspěchu

Možná když mi pan profesor Jan Kühn, zakladatel a sbormistr Kühnova dětského sboru, kam jsem od svých čtyř let chodil, cestou domů v trolejbuse řekl, že budu hrát na violoncello. Vlastně tak rozhodl o mém studiu a profesi.

Violoncello jsem studoval na pražské konzervatoři, ve třetím ročníku jsem si přibral dirigování.

První moje setkání s dirigentskou profesí bylo také v Kühnově dětském sboru - vystupovali jsme v opeře v Národním divadle a spoluúčinkovali jsme i v kantátách a oratoriích s orchestry. Měl jsem tam možnost pozorovat dirigenty a naprosto mě to fascinovalo. Můj tatínek, povoláním soudce, byl výborný pianista, hodně mi hrál a seznamoval mě s hudbou, nejen s instrumentální, ale i operní. Neměli jsme tehdy ještě televizi, jen rádio, kde se vysílaly přenosy operních děl. Moc rád jsem si u toho zkoušel dirigovat.

Velmi důležitým okamžikem bylo setkání s dirigentem Sergiem Celibidachem, který koncem šedesátých let hostoval v Praze u České filharmonie. Maestro tehdy uspořádal pro studenty Akademie múzických umění, kde jsem byl posluchačem dirigentské třídy, nesmírně inspirativní mistrovský kurz.

Na závěr kurzu mě vyzval, abych se stal jeho žákem. Opravdu mi zařídil a financoval několik studijních pobytů ve Stockholmu, kde působil v Rozhlasovém orchestru, což v té době, kdy nebylo možné volně cestovat, byla mimořádná příležitost. Nejdůležitější byla ovšem skutečnost, že na mě měl velmi tvrdé nároky. To byl zlomový moment, kdy jsem pochopil, že pro profesionální hudební dráhu je potřeba víc než se jen cítit bohémsky.

Říká se, že kdysi někdo měřil kalorický výdej při dirigování a došel ke stejným hodnotám jako u vykládání vagónů. Nikdy jsem vagón uhlí neskládal, takže to nemohu potvrdit ani vyvrátit, vím jen, že energie vydám při koncertu moc. Zároveň však i mnoho energie získávám, protože z hudby čerpám radost a inspiraci.

Ne, snažím se mít jen rozumnou životosprávu.

Rád si před koncertem odpoledne zdřímnu. Jinak ne.

Hodně jsem plaval, se ženou rádi chodíme po horách, v zimě jezdíme na běžkách.

Seznámili jsme se při společném muzicírování: já hrál na cello, ona mě doprovázela na piano. Když jsme se rozhodli pro společný život, klavírní dráhu přerušila a věnovala se pedagogické činnosti a rodině.

Teď už ne. Dlouho jsme doma hrávali komorní hudbu, ale já na to měl čím dál méně času. A necvičíte-li na smyčcovém nástroji pravidelně, ztrácíte své dovednosti a přestane to být potěšením. Tehdy jsme toho nechali.

Určitě ho poznamenává. Už jen proto, že dirigent neustále cestuje, ať se svým ansámblem, nebo když hostuje u jiných těles. Nepřítomnost v rodině je citelná a je to pro rodinný život nesporná zátěž. Vzít rodinu s sebou jde výjimečně.

Dirigentkami se naštěstí nestaly, ale obě jsou k hudbě velmi vnímavé.

Snažím se, aby mezi mnou a hráči vládla pohoda a porozumění, nemám rád dirigenty uzurpátory a „drtiče“ lidí. Jsem samozřejmě velmi náročný a na věcech, které požaduji, trvám. Jsem-li o něčem přesvědčený, důsledně to vyžaduji.

Ne, dojde-li k nějakému zádrhelu, snažím se problém vyřešit. Nejčastěji dávám návody technického rázu, ale někdy naopak pomůže mimohudební obraz, nějaká inspirativní poznámka...

Obvykle si tohle lidé myslí. Vždycky jsem se snažil mít se svými hudebníky přátelské vztahy, samozřejmě ne se všemi ve stejné intenzitě. S mnohými si dobře rozumím a trávím s nimi i chvíle nehudební. Je ale pravda, že určitá samota je součástí dirigentské profese. Za prvé ji potřebuji pro svou koncentraci, za druhé musím být ten, kdo určuje, co se bude dít, a dává pokyny ostatním. To v sobě obsahuje jistý antagonismus.

Především tím, že byl založen pro provozování soudobé hudby. Jeho hlavní náplní je služba soudobým skladatelům a šíření jejich opusů a pokusů. Díky tomu si orchestr osvojil schopnost rychlé reakce a rychlého vstřebávání nového materiálu. V tom je výjimečný.

To se samozřejmě stává. K mnohým jsem hledal cestu těžce.

Odmítl jsem několik skladeb, nikoliv ale proto, že bych je povýšeně odsoudil, ale protože mé pochybnosti byly tak velké, že jsem se s nimi nemohl ztotožnit.

Nejdůležitější bylo mé úsilí o propagaci Bohuslava Martinů. A fakt, že to nebylo úsilí bez odezvy.

Protože ho mám rád. Martinů je pro mě skladatelem, který obsáhl jak charakteristiky české hudebnosti, tak cizí vlivy. Když přijel ve dvacátých letech do Paříže, byl jako houba, která do sebe nasála všechny inspirační podněty své doby. Dokázal to všechno strávit a převést do svého naprosto osobitého jazyka.

Byl jsem jím už jako kluk zasažen při premiéře Otvírání studánek v roce 1955 v Národním divadle, kde jsme spoluúčinkovali. Ta hudba je jako pramínek vody, která vytryskne z duše, skladba má i úžasnou textovou poezii.

Stejně tak ale miluju Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Suka. V Londýně jsme se také Sukovi významně věnovali, vzniklo z toho několik krásných nahrávek.

Snažil jsem se mít v každé sezóně alespoň jednu operní produkci, ale teď chci své síly věnovat České filharmonii, takže jsem musel operní plány redukovat. Mám celou řadu pozvání a některá mě hodně lákají.

V kanadském Torontu bych měl na počátku příštího roku uvést Wagnerova Tristana. Zürich plánuje Pikovou dámu, San Francisco Jenůfu.

Vždycky jsem byl nadšený ze živého uměleckého podhoubí, které tam je. Sejdou se tam vždy znamenití zpěváci a znamenití režiséři. Je to v každém případě Mekka současného operního světa.

Mám krásné vzpomínky na spolupráci se sopranistkami Renée Flemingovou a Karitou Mattilou nebo s barytonistou Geraln dem Finleyem, s nímž jsme spolupracovali na zářijovém zahajovacím koncertě České filharmonie. Těch pěvců je celá řada a je nefér jmenovat jen dva tři. Opera je fascinující tím, že funguje až tehdy, když i nejmenší článek toho soukolí je na svém místě.

Vůbec ne. Shodou okolností jsem nedávno na YouTube viděl Rusalku z roku 1988, kterou jsem dělal v Národním divadle, a zjistil jsem, že to je pořád velmi pěkné představení. Z vizuálního hlediska je pro mě přijatelnější než celá řada slavných inscenací, které to dílo přepisují do drastických obrazů. Třeba v Londýně nebo Mnichově dostala Rusalka na frak.

Na vlastní kůži jsem zažil, že jsou skutečností. Hlavní představitelka třeba klidně oznámí, že nepřijde na generálku.

Vezmu to na vědomí. Jiná reakce by vedla ke krachu projektu a k pověsti katastrofisty. Mým cílem není prožívat katastrofy, ale dovést společnou práci do úspěšného konce.

Když jsem v pařížské opeře dělal Prodanou nevěstu, orchestr naprosto podcenil kvalitu Smetanovy hudby. Měli dojem, že to není velká hudba, spíš nějaká fraška, a nebyli ochotni jít do detailního vypracování, které vdechne partituře život. Ta inscenace pro mě byla velkým zklamáním.

Měl jsem s ní během svého londýnského působení pravidelný kontakt, každý rok jsem s ní hrál. V momentě, kdy jsme se dohodli, že ji od letošního září převezmu, jsem spolupráci záměrně přerušil, abych získal odstup. Když jsme se teď setkali, mohu s radostí konstatovat, že se naše první koncerty nesly v báječné dělné atmosféře.

Dal jsem výpověď, protože jsem nechtěl setrvávat s ansámblem, kde jsem neměl dostatek důvěry.

Zcela jistě jsem se změnil já, změnil se i soubor. Prošel dvacetiletou zkušeností, která jej vedla k poznání, že intenzívní a důsledná práce je jedinou cestou k úspěchu. Nikoli vnitřní rozpolcenost a absence společné ideje.

Přál bych si vrátit filharmonii v myslích posluchačů respekt, který si zaslouží. Aby ji lidé vnímali jako svého prvního reprezentanta české symfonické hudby.

O dramaturgii takového tělesa se vždycky musí vést diskuse. V každém dramaturgickém plánu chybí spousta věcí, žádná sezóna nemůže obsáhnout celý hudební odkaz. Pozornost české hudbě je jednou z priorit, ale musí být doprovázena bohatou prezentací světového repertoáru. Domnívám se, že by nebylo správné, abychom byli jen strážci starých hodnot a odkazů minulosti, ale musíme publiku dávat i ucelený obraz současné hudební produkce. Rád bych vzbudil v posluchačích i hráčích zvědavost, co se děje v hudbě 21. století. Leccos se nám nemusí líbit, ale neměli bychom se tvářit, že to neexistuje.

Nejkrásnější období, které jsem zažil, byla doba, kdy po Karlu Ančerlovi převzal technicky vytříbený orchestr Václav Neumann a dodal mu svoji úžasnou noblesu, šarm a muzikalitu.

Dokud si člověk zachová schopnost emotivního vnímání a duši otevřenou kráse, má symfonická hudba budoucnost.

Všechno na to bohužel ukazuje. Jeden z důvodů, proč jsem se vrátil k České filharmonii, je víra, že můžeme proti této neblahé tendenci něco dělat.

Svým působením a svými výkony ovlivnit co nejvíc lidí, aby objevili krásu hudby.