Článek
Bylo příjemné vás zase vidět jako herce, častěji vystupujete spíš v souvislosti s karlovarským festivalem.
To ano, ale točil jsem i strážmistra Topinku, který šel nedávno v televizi, a dvě pokračování Mordparty. Dokončil jsem film Havel, takže hraju dost. Naopak rozvažuju, jestli bych ve svém věku neměl spíš zvolnit.
Dnes se scénáře píšou hlavně pro třicetileté ženy a pro čtyřiceti, padesátileté chlapy. Má to určitou logiku. Když mě osloví pro roli, jsou to často tatínkové hlavních představitelů.
Takové role před vás nestaví kdovíjaké velké úkoly. Jste tam spíš jako dekorace. A to si pak říkám, že opravdu nemusím být u všeho. Spousta scénářů je také opravdu nekvalitních. Takže jestli to budí zdání, že moc nedělám, není to proto, že bych nebyl osloven, ale protože ne všechny úkoly, které jsou mi nabízeny, jsou zajímavé.
Jak jste se cítil jako muž, který po letech vyhledá svou životní lásku?
Nádherně. U mé role by mělo být jako doplněk napsáno Navštivte Vysoké Tatry. Chodím v záběru, a za mnou Gerlach. Popojdu kousek dál, a objeví se jiný krásný kopec, a na závěr svého putování objevím Emilku. Při tom všem, kdy ji hledám, se stihnou nasnímat všechny krásy Slovenska. A pak ji uvidím.
To byl jeden z důvodů, proč jsem kývnul na projekt, kde dělám partnera Emilce Vášáryové. Odpověděl jsem, že moc rád. Já s ní točil jen jednou, velice zajímavý televizní projekt. Byl to příběh milostného trojúhelníku mezi mnou, Emilkou Vášáryovou a Vilmou Cibulkovou. Byla to hezká práce. Takže jsem byl moc rád, že jsem se mohl účastnit i tady.
Jen mi nedoklapla jedna věc. Vysoké Tatry jsou sice nádherná a příjemná lokalita, jenže člověk se tam musí nějak dostat. Z toho jsem trochu šílel.
Emília Vášáryová: Je to dost velké štěstí, že patříme do Evropy
A jak jste to řešil?
Vozili mě autem. Několik set kilometrů. A já si cestou říkal probůh, proč netočím v Krči nebo v Hostivaři?
Daleko to je, ale ta krása!
Ano, panoramata byla úchvatná. A štábu vyšlo dokonalé počasí. Všichni tvrdili, že je filmový pánbůh s námi, protože nemusel napadnout sníh, stát se mohlo cokoli. A vše vycházelo na výbornou. K romantickému příběhu bylo romanticky ideální počasí.
Rodinný film a k tomu československý, dýchlo na mě to lepší z dob minulých. Cítil jste to taky tak?
Ne. (rozesměje se). Dostal jsem do ruky scénář a hleděl jsem, abych svoji roli hrál dobře. Že je zázemí filmu československé, jsem moc nevnímal. Dokonce jsem si myslel, že to je slovenský film. Na začátku jsem se domníval, že ho v Česku třeba ani nikdo neuvidí.
Jsem Čechoslovák. Po roce 1992 jsme s dětmi jeli na Slovensko ukázat jim místa, která jsme měli dohromady.
Až později jsem se dozvěděl, že to je československý projekt. Samozřejmě, v mnoha českých filmech hrají slovenští herci a naopak. Rozšiřuje se tím divácká základna.
Nás je deset milionů, Slováků pět a půl. A tak se dá počítat s patnácti miliony, což už je zajímavé číslo. Nemusí to být ani koprodukční film, jde o obsazení herců. A divák rád vidí ty, které znal z dob federace.
A já jsem federalista. Cítím se být pořád Čechoslovákem, takže podobnou spolupráci nepovažuji za nic výjimečného. Mrzelo mě, že se naše země rozešly, dokonce jsme v roce 1992, tedy po rozpadu, se ženou vzali děti a odjeli na Slovensko. Ukázat jim ta místa, která jsme mívali dohromady.
Vaše postava hledala někoho, koho poznala před padesáti lety. Existuje někdo takový i ve vašem životě? Kamarád, první láska?
Je pravda, že s mojí ženou jsme spolu čtyřiačtyřicet let. Tak se už k té padesátce blížíme. A kamarádi? Víte, já na abiturientské srazy jezdit odmítám.
Proč?
S Janou Švandovou jsme na gymplu byli spolužáci. Ona na ty srazy jezdí, já ale ne. Je tam jedna nevýhoda, bohužel jsem se ocitl v situaci, kdy mě znají víc než já je. Já je znám jen z toho gymplu.
A pak slýchám: tak co, je pravda, že tenhle má něco s tou a támhleta s tím? Děti, pojďme se bavit o tom, jakou jsme udělali lumpárnu paní třídní učitelce, říkám jim.
Takže já na ty srazy nejezdím. Rodiče mi zemřeli, brácha taky, mám proto k Pardubicím už jen vzpomínkový vztah. Je pravdou, že když tam jedu, byl jsme tam zrovna nedávno, jdu se podívat na dům, kde jsme bydleli. Už bych to tam nepoznal.
Opravdu?
Ten dům ano. Ale okolí se tak změnilo! Dokonce jsem zvažoval, jestli nemám zazvonit a zeptat se, zda se mohu jít podívat dovnitř. Nakonec jsem to neudělal.
Vše už je jinak. Kdysi mi přišlo, že řeka Labe, co v Pardubicích teče, jak tak velká! A pak tam člověk přijede, a ona je malá. Všecko se to změnilo, domy kolem toho našeho, vypadá to jinak.
Zastavím se tam s nostalgií, když jedu na hřbitov, projdu ta místa, která jsou mými styčnými body. Ale odešel jsem odsud v roce 1968, a to už je dávno.
Film Šťastný nový rok je věnován lidem, co nám dělají život hezčí. Co nebo kdo ho dělá hezčí vám?
Lidi. Víte, co vám řeknu? Jsou to obyčejné momenty lidské sounáležitosti. Ke karlovarskému kraji hodně patřím už dvacet sedm let. A oni mě oslovili jako osobnost, která by se stala patronem kraje pro akci Den za obnovu lesa, kdy se sázejí nové stromy. Měl jsem čas, tak jsem se zúčastnil. Vlastně jsem to udělal moc rád. A netušil jsem, co to bude pro mě znamenat.
Bylo to nádherné, ta prapodivná sounáležitost těch, co přišli. Dorazily mladé rodiny s dětmi, psy a kočárky, a každý si zasadil strom. Tam jsem měl pocit, že věci fungují. Byla to maličkost, ale důležitá. A to mi dělá radost. Ne nějaká plakátová akce. Tohle proběhlo v jeden den asi na čtrnácti místech v celé republice, a je to v tom obrovská síla pro člověka.
Co jste zasadil vy?
Třešeň ptáčnici, která se vysazuje, jak název napovídá, pro ptáky. Má takové malinké třešinky, které ptáci ozobávají. No, neobávám se, že bych ji někdy viděl vzrostlou, protože to byl jen takový pahýlek, který jsem dal do země. Ale bylo to moc příjemné.
A těší mě taky lidi, co s nimi pracuju. Karlovarský festival dělám už dvacet sedm let a jsou s námi i tací, co vydrželi už čtyřiadvacet, pětadvacet roků. Je příjemné, že se najde tým lidí, kteří se pro něco rozhodnou, a pak jen opakují, že se rozhodli dobře.