Jindra Polák alias Jelen: Jsme spíš hudební hnutí než kapela. Kdo přijde, ten hraje

Poměrně ano. Mám ještě tu zvláštnost, že se nejmenuju Jindřich, ale Jindra. V novinách však o mně jednou psali jako o Jindřichu Jelenovi. Přišlo mi to vtipné. Pane Jelene na mě volají docela často.

Zvykl a je to docela fajn.

Teď nastálo sedm. A jako pravidelný host Kateřina Marie Tichá, to je osm, poslední dobou Míša Tučná, takže i devět. A v týmu máme několik dalších lidí, bez kterých už bychom snad tu nacpanou sezonu ani nezvládli, takže když vyrážíme na vystoupení, jede nás třináct čtrnáct.

Na malé scény už se moc nevejdeme. (směje se) Jsme navíc všichni hyperaktivní, pobíháme po pódiu a pořád někde skáčeme, takže malý prostor je trošku o život.

Já, Ondra Málek a Martin Kasal, oba z Přibyslavi, jsme se potkali na jamsession u Martina Ledviny, našeho současného producenta. Dali jsme se dohromady a záhy zjistili, že potřebujeme kytaristu, abychom to všechno uhráli.

Na nahrávání našeho prvního alba jsme si ale pozvali trumpetistu Sašu, a on že by si s námi chtěl zahrát i naživo. Proč ne, vzali jsme ho na koncert, a on už s námi zůstal. Našemu Honzíkovi bylo patnáct, když za námi přišel, že by stál o to hrát u nás na kytaru. Už máme dvě, nauč se na banjo, řekli jsme mu. No a on se do měsíce naučil.

Někdy se smějeme, že jsme spíš hudební hnutí než kapela. Kdo přijde, ten hraje. (směje se)

Asi dva roky.

Ano, ale byl jsem ve fázi, kdy jsme měli 70 až 80 koncertů za měsíc, a i když jsem dělal jen na poloviční úvazek, s uzávěrkou se stejně nehnulo, musel jsem tam být.

Svoje holky jsem to léto, a tím myslím od května do září, viděl všeho všudy jen dvacet dní. Přicházel jsem o to nejlepší, dceři bylo šest let. Řekl jsem si, že jedna věc musí jít stranou: rodina, muzika, nebo práce. Rozhodnutí bylo dost jasné. Spočítali jsme, že na složenky bude. A tak jsem dal výpověď a skočil do prázdna.

Ano, když se člověk rozhodne srdcem a do prázdna skočí, vesmír ho chytí. Nedovolí mu padnout.

Ano. Ví, co jsem zač, a že by se mnou nebylo k vydržení, kdybych sekl s muzikou. Všichni v kapele, co jsme ženatí, máme v ženách oporu, bez které by to nešlo.

Vždyť jsem z muzikantské rodiny.

A její maminka taky, ve vídeňské opeře. Tatínek toho dědečka byl houslový virtuos. To máme v rodině a v tom jsem vyrůstal. Od pěti šesti let jsem chodil do hudebky na klavír, trumpetu a trombon.

Víte, že ani ne? Bavilo mě to. Na trombon jsem hrál v dechovém orchestru v lidušce a měli jsme mladého osvíceného dirigenta, který nás kromě toho, co jsme hrát museli, nechal hrát i Ježka nebo lambadu. To pro nás byla zábava.

Vytáhl nás na soutěž dechových kapel do Francie a hned po vystoupení nás zavedl do Disneylandu. S tím orchestrem jsem si poprvé zahrál i na ulici. Učitel nás vytáhl na Staromák, dal před nás kufr od trumpety a my si vydělali první dvacky. Bylo mi asi čtrnáct a byl to velký zážitek.

Naučil jsem se tam fungovat s celkem a stejně tak vnímat i hudbu jako celek. Ta je složená z různých melodií. Když jsem trénoval na trombon, slyšel jsem jen pár tónů, ale když se v orchestru jednotlivé nástroje spojí, je to krásné.

Ano, proto jsem chtěl mít kapelu. Zlom nastal asi v patnácti, když jsem zjistil, že existuje rocková muzika. Mezi deskami doma jsem našel skupinu Kiss. Jedno z jejich alb, kde byla písnička od Paula Stanleyho Tonight You Belong To Me a byl to velký zážitek.

Když jsem slyšel ten kytarový riff, něco se stalo. Nevěděl jsem, co to je, ale pochopil jsem, že to chci dělat. Odložil jsem trombon, koupil si elektrickou kytaru a začal psát vlastní písničky.

Odjeli jsme tam s bráchou. On je taky muzikant, má svou kapelu Vintage Wine, táhne ho k tvrdším věcem, k takovému keltskému punk rocku. V Čechách se tehdy, kolem roku 2004, na ulici hrát nesmělo a nás to táhlo si to zkusit.

Hráli jsme vlastní věci, občas spolu, ale většinou každý zvlášť. Byli jsme zvyklí hrát v klubech, na jevišti, kde je člověk oddělený, ve své zóně.

Na ulici je to jinak, tam jsem byl ve veřejném prostoru. Lidé jinak komunikují, je to intimnější a bližší, byla to velká škola. Na ulici je člověk jen za sebe.

Trochu vždy. S kýmkoli jsem se bavil, přiznal, že nějakou míru trémy má. Dá se na ni zvyknout a najít v ní adrenalin. Když se vběhne na pódium, energie se spojí s tou od kamarádů, přebije to všechno.

S ní se známe dlouho, od mých devatenácti, tedy skoro dvacet let, a zažili jsme toho spoustu. V žádném vztahu, kde je muzikant, koncerty a šňůry, to bez důvěry nejde. A my si věříme.

Za ty roky jsme si ujasnili, že spolu chceme být. Ani jeden z nás by neměnil. Člověk pozná spoustu krásných žen, což je příjemné a fajn, ale tohle mám vyřešené.

Každý muzikant je rád mezi lidmi, kterým se jeho muzika líbí, ať už jsou to muži, nebo ženy. Fanynek i fanoušků potkáváme hodně. Je to příjemné, rád je poznávám a komunikuju s nimi.

Ne, my se na ni těšíme. Nemáme písničky, co by nás štvaly. Spousta kapel to říká v rozhovorech a je možné, že se to za ty roky může stát. Ale my zase nehrajeme tak dlouho. Když Magdalenu začneme hrát a všichni zpívají s námi, je to pro nás stále zážitek.

První velký festival, kam nás pozvali na pódium, byla před šesti lety Stodola Michala Tučného. Velký zážitek, kdy jsme dostali důvěru organizátorů a prožili si nový pocit. Tam jsme se s Míšou potkali, pomáhala to organizovat.

Vloni Káťa Tichá, která už je součástí jeleního stáda, přišla s tím, že byl zrušený koncert na Michalovu památku v pražské Lucerně, kde měla zpívat, a že ji to mrzí. Bylo nám to také líto, zavolali jsme proto Míše, že by bylo fajn zahrát na našem turné pár písniček jejího táty. A že bychom byli rádi, kdyby do toho šla s námi.

Od začátku jsme chtěli, aby to nebylo jen o tom, že Jeleni hrají písničky Michala Tučného. Chtěli jsme, aby to mělo nějaký přesah, nadstavbu a z toho důvodu jsme kontaktovali Michalovu rodinu a chtěli to mít posvěcené i od nich. Díky tomu jsme měli šanci připomenout Michala nejen jako velikého umělce, ale také jako chlapa s velkým srdcem a milujícího tátu a manžela.

Někdy mám trochu dojem, že jsme z poslední generace, která má jeho hudbu v aktivním povědomí. Já třeba tu muziku znám odmala, mezi deskami mých rodičů byly i ty Michalovy. Ale dnes, kdo neposlouchá Country radio, nemá rodiče milovníky country nebo nechodí hrát s kytarou do hospody, skoro nemá šanci Tučného slyšet.

Když jsme třeba začali hrát písničku Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, překvapilo mě, kolik lidí bylo nadšených, že to je super píseň, ale neznali ji. Doufáme, že se nám třeba podaří představit jeho písně mladému publiku, které je nezná.

Nechtěli jsme písničky překopávat, ale zároveň jsme je chtěli hrát po svém. Jinak to ani neumíme. Potkali jsme se i s Michalovou ženou Martou, dostali šanci zajet si do Hoštic, hráli jsme v hasičárně, kde Michal s Tučňáky zkoušel.

Dostali jsme se k různým artefaktům, jeho banju a třeba k americké vlajce, kterou mu Anka Chřestýš (americká country zpěvačka) přivezla podepsanou od jeho idolů a vzorů, jako byli třeba Bill Monroe, Bobby Bare, a hlavně Michalův velký vzor Willie Nelson.

Turné pak proběhlo ve skvělé atmosféře. Když skončilo, seděli jsme po posledním vyprodaném koncertě v pražském Foru Karlín v šatně a říkali si, jak to uteklo. Co teď?

Vyplynulo, že bychom si spolupráci mohli protáhnout a udělat si pro radost desku Michalovi na jeho památku. Vyšla 7. června a kromě jeho známých písní je tam i jedna rarita, písnička Nashville, kterou jsme objevili mezi Michalovými demonahrávkami a se souhlasem jeho rodiny dokončili. Na podzim na desku navážeme koncertním turné nazvaném podle desky Půlnoční vlak.

Je nadšená a je ráda, pokud ji někam vezmu, ale je ještě malá. Když mě slyší v rádiu, je nešťastná, že jsem tam, a ne doma. Písničku Klidná jako voda jsem napsal pro ni. Když je na vystoupení, vždy jí tu písničku věnuju.

Ano, v písničce Světlo ve tmě se zpívá Seříznem si bříška prstů kvůli otiskům. A ona dřív říkala, že se jí písnička líbí, ale že fakt neví, proč táta chce, abychom se řezali do bříška! (smích)

Může se Vám hodit na Zboží.cz: