Jevgenij Pljuščenko: V budoucnu pro mě číslo jedna budou děti

Olympijský vítěz z Turína, trojnásobný mistr světa a pětinásobný mistr Evropy se ale svého snu znovu vyhrávat nevzdává. V Praze, kam 9. dubna opět zavítá se svou show Králové ledové arény, předvede novou volnou jízdu a krátký program, se kterými chce v roce 2010 na zimní olympiádě ve Vancouveru vybojovat další zlato.

Ano, jezdím sem rád. Můžu říct, že vaše publikum je vděčné. Vím, že tady máte rádi krasobruslaře a krasobruslení. Vždycky sem ale jedu s trochu jiným programem. To je pro mě příjemné.

Diváci se můžou těšit na zvučná krasobruslařská jména, akrobaty a zajímavé triky. Například se bude skákat přes auto… Mé vystoupení ale tentokrát nebude taková show, protože se připravuji na příští soutěžní sezónu. S mým dvorním houslistou Edvinem Martonem představíme nový krátký program a volnou jízdu - tango. Na tom jsme s Edvinem pracovali čtyři měsíce, během nichž vzniklo na třicet verzí. Byla to těžká práce.

(smích) Ano, nevěstu už mám. V únoru byla v Česku se mnou. Procházeli jsme se po Praze, bylo to úžasné. Opravdu tohle město zbožňuju. Je nádherné!

Jana je producentkou mého přítele, ruského zpěváka Dimy Bilana, který loni vyhrál pěveckou soutěž Eurovize. Kromě toho je módní návrhářka, má svůj salón a teď spolu otevíráme v Petrohradu, kde žijeme, další. Takže má široké spektrum zájmů. A budeme plánovat děti.

To je pravda.

Ano. Jana má vynikající povahu. Pro mě je důležité, abych se ve vztahu cítil zajímavě. Ráno, když se vzbudím, musím vědět, že mě čeká něco zajímavého, to samé večer, když jdu spát. A to s Janou mám. Jsme spolu už dva roky, a i když se třeba jen procházíme, je to pro mě pozoruhodné.

Chtěli jsme se vzít v tento den, ale když to otočíte, vznikne 6. 6. 2006. A společné šestky nejsou pro mě dobrá čísla. Proto svatba bude jindy. V létě, myslím, že v červenci. A bude to úžasná velká slavnost se spoustou hostů. Chtěl bych, aby přišlo hodně přátel. Když jsem se totiž ženil poprvé, nemohl jsem všechny pozvat. Tak jim to teď chci vynahradit.

:.S přítelkyní Janou Rudkovskou se chce v létě oženit. FOTO: Petr Hloušek, Právo

Moje první manželství nebyla dobrá volba. Ještě než jsme se vzali, už jsme měli problémy. Po svatbě taky.

Ne. Pořád jsou špatné. Já se však s nikým nehádám, nevedu spory. Jenže druhá strana má nějaký svůj názor, který si hájí. Ale to je jejich věc. (Mávne rukou)

To ano. Dřív si jeho matka nepřála, abych se s ním stýkal, chtěla mi v tom zabránit soudně. Ten spor jsem vyhrál. Chci s Jegorem být a mám právo ho vychovávat! Smutné bohužel je, když před ním tvrdí, že jsem jeho strýček. Naštěstí jsem mu vysvětlil, že to tak není - že jsem jeho otec.

Podle mě z něj určitě sportovec bude. Už v osmi měsících běhal! Je hodně živý a rychlý. S nadšením kope do balónu, jezdí v dětském autíčku - BMW kabrioletu, které jsem mu dal.

Myslím, že ve třech letech je ještě brzy. Ale za rok už bych to zkusit mohl. To ale závisí na jeho mamince.

Skvěle. O založení vlastní krasobruslařské školy ve Volgogradu, kde jsem sám začínal, jsem snil už asi od dvanácti let. Další školu jsme před několika měsíci otevřeli ještě v Jerevanu, hlavním městě Arménie.

Krasobruslení se stalo populárním sportem. Jak ve Volgogradu, tak v Jerevanu je zájem obrovský, každý den se hlásí okolo sedmi set dětí. Musíme si proto vyškolit ještě nějaké trenéry, ukázat jim techniky a to, jak děti učit. V létě chceme organizovat semináře a mezinárodní soustředění v Jerevanu. Přijede i můj trenér Alexej Mišin, se kterým další trenéry vybíráme.

Chtěl jsem závodit už loni, ale přehnal jsem přípravu. V létě jsem trénoval naplno, byl jsem na čtyřech soustředěních. To bylo moc - začala mě bolet kolena. Musel jsem se léčit v Německu, kam jsem jezdil na injekce. Proto jsem návrat odložil. Pochopil jsem, že bych tu sezónu nezvládl na úrovni. Teď se ale už zase naplno připravuju. Trénuju třikrát denně - ráno a večer na ledě - a pak mám všeobecnou fyzickou přípravu.

Ano. A kdo mě dobře zná, vidí mi to na obličeji, mám ho protáhlejší. (smích) Víte, není lehké se vrátit k soutěžnímu krasobruslení. Je to složitý proces. Ale risknul jsem to. V září chci jet menší závody v Rusku, pak menší mezinárodní soutěže. Mým cílem je dostat se do reprezentačního družstva Ruské federace. Chci jet mistrovství Ruska, pak Evropy a vše směřuju k olympiádě ve Vancouveru. Tam bych rád bojoval o medaili. Doufám, že to vyjde, protože Vancouver považuju za své šťastné a symbolické místo. Zažil jsem tam skvělé vítězství v roce 2001 na světovém šampionátu.

Když závodil, byl považován za sportovce se železnými nervy. Přiznává ale, že mu občas ruply. „Nejsem robot,“ říká.. FOTO: Stream.cz

Pro mě je vždycky dobré, když mi někdo nevěří. Budu to dokazovat činy. Teď všechno odkládám, odmítám různé akce. Soustředím se jen na tréninky a nadcházející soutěže.

Co se týče fyzické přípravy, tak opravdu makám. Mám trenéra -atleta - a další tým lidí. Dietology, lékaře, maséry. Na ně peněz nelituju. Když chce člověk něčeho dosáhnout, musí hodně tvrdě pracovat. Pokud jde o psychiku, musím zkusit nějakou soutěž, abych věděl, jak na tom jsem.

Musím říct, že nejsem robot. Samozřejmě došlo k určitým zkratům. Když jsem třeba prohrál. To bylo pro mě těžké. Ale už se nebojím prohrávat. Teď už vím, že život běží dál. Že jsou i jiné zajímavé věci. Že život, i když je složitý, je zajímavý. Samozřejmě se budu snažit, abych byl co nejlepší, ale když se to nepodaří - a taky se to může stát - tak se svět nezboří.

Samozřejmě budu bojovat jen o zlato. Povede se mi to ale? To ví jen Bůh.

Ano, scházel mi ten adrenalin. Ale i bez soutěžení jsem ho měl stejně dost - rozvod, problémy s návštěvami a výchovou syna. Adrenalin jsem třeba zažil na Eurovizi, kterou jsme vytvořili show s Dimou Bilanem a Edvinem Martonem. Nevěřil jsem, že se mi podaří něco odjet na takovém kousíčku umělohmotného ledu. Pak jsem hrál hodně hokej, tenis, fotbal… Ale adrenalin jako na krasobruslařských soutěžích to stejně nebyl. Závodění je něco jako droga. V dobrém slova smyslu.

Ano, poprvé jsme se potkali v roce 2003 v Curychu a od té doby spolupracujeme.

Máme podobný humor, rádi se smějeme. Máme rádi život… A máme podobné nosy (smích). Hlavně se mi líbí, jakou Edvin dělá muziku. Třeba tango pro mou volnou jízdu je skvělé. V podstatě jsme nový program nazvali Výzva.

Výzva okolí, rozhodčím, jiným sportovcům a samozřejmě také pro mě…(zamyslí se) Je to dynamická hezká hudba plná historie a lásky. Velice zajímavý ale také bude můj krátký program. K němu mi napsal hudbu jeden vynikající ruský kytarista, Edvin do toho ještě bude vkomponovávat své housle. Víte, někteří krasobruslaři si koupí plno cédéček a hledají, na jakou hudbu by mohli jezdit. Já ne. Já si ji nechávám napsat na míru. O to je to zajímavější. Líbí se mi, že se na všem můžu podílet.

(Housle vyrobené v roce 1697 Antoniem Stradivarim. Jejich cena se odhaduje asi na 90 miliónů korun - pozn. red.) Párkrát jsem v ruce držel smyčec. Ale hrát jsem nezkoušel. Neumím to. Já umím jezdit.

Kdysi jsem se snažil naučit hrát na kytaru. Po čtyřiceti minutách jsem to ale vzdal. Říkal jsem si, že to není to pravé ořechové. Že to není moje oblast.

Mám hodně nabídek, ale teď všechno odmítám.

Do ruských historických filmů, současných i detektivek. Už jsem i pracoval s pedagogy, kteří mě učili mluvit. Je velice zajímavé a složité něco dělat, skákat, pohybovat se a ještě správně a zřetelně vyslovovat. Tomu se člověk musí věnovat, mít na to čas. A ten já teď nemám.

Asi bych neskočil z výšky padákem. Taky bych nikdy neplaval se žralokem. Takže je hodně věcí, které bych nedělal. Ale taky je hodně věcí, které bych udělat chtěl.

Chci další děti, rodinu. To je základní. A pak? Když si třeba řeknu, že chci víc peněz, vydělám je. Teď mi ale stačí mít na hezké oblečení, na jídlo… Prostě na nezbytné věci, abych se cítil dobře. Ale vydělávat na to, abych si třeba kupoval letadla? O to zájem nemám. Teď mám všechno, co chci. A v budoucnu pro mě číslo jedna budou děti, rodina a samozřejmě olympiáda. To je pro mě v současné chvíli nejdůležitější.

Nedávno jsme přesně o tomhle a o budoucnosti mluvili s mou přítelkyní. A nakonec jsme začali žertovat. Poslechněte si, co jsme vymysleli: V roce 2010 se mluví o tom, jak se Pljuščenko vrací na soutěžní led. Vyhrává zimní olympiádu ve Vancouveru. Je tu rok 2014 a další olympiáda. Pljuščenko opět vítězí. Lidi říkají, že už nemusí jezdit, že by mohl klidně skončit. On ale ne. V roce 2018 soutěží na další olympiádě a … prohrává.

Všichni mluví o tom, že krasobruslení má nového lídra. Pozor! Je to také Pljuščenko. Můj syn. Teď ale vážně. Nevím, do kolika mám jezdit. Cítím se dobře, bude mi však sedmadvacet, což je pro krasobruslení trochu pozdní věk. Ale chci jet olympiádu. A tu další? To mi už bude jednatřicet. Mám už pak skončit? Kdo ví. V roce 2014 se už možná vidím jako trenér - závodit už asi nebudu, ale spíš na ni někoho přivedu. Mám nějaké nabídky z jiných zemí. Tak uvidíme.