Jenovéfa Boková: Nejlepších výsledků dosahuju pod tlakem

(Chvíli přemýšlí) Když něco slíbím, tak to dodržím. Ale připadá mi to tak přirozený. Měl by to dělat každý, ne? Já to tak mám i z čistě sobeckých důvodů, aby mi bylo dobře. Když něco nedodržím nebo odkládám, tak mě pak ty myšlenky pronásledují, což není příjemný. Nechci mít černý svědomí.

K některým věcem jsem dost tolerantní. Například k pozdním příchodům, to je zrovna něco, co se mi taky občas děje.

Třeba právě dneska s vámi – chtěla jsem přijít včas, ale nepovedlo se mi to. Když někdo na něco zapomene, ale nemyslí to špatně, beru to tak, že se to může stát.

Co mi ale vadí daleko víc, je vypočítavost a lhaní. Nesnáším manipulaci nebo když někdo zneužívá, že je ten druhej hodnej a slušnej. Ale když jsou lidi jen trochu mimo a něco pak třeba neúmyslně nedodrží, tak s tím jsem v pohodě a dokážu se nad to povznést.

Určitě ano, dali mi dobrý základ. Když něco řeším nebo mi není dobře, obracím se k tomu základu, který mi dali. Uklidňuje mě to. Přestože jsme dost italská, hádavá rodina, tak vím, že je mezi námi láska a upřímnost. Dostala jsem tím do života velkou výhodu.

Ségra (o jedenáct let starší herečka a tanečnice Kristýna Boková) to má ještě trochu jinak. Cokoliv slíbí, splní na sto padesát procent. Někdy ji rozčiluje, když se domluvíme, že k ní přijdu, a já opravdu dorazím, ale třeba později, než jsem říkala. To by ona neudělala. Je taková vzorná od dětství.

Podobné vlastnosti vidím i na její dceři Sophince. Hraje si třeba u našich rodičů s mým domečkem pro panenky, co mi ho vyrobila máma. Říkala jsem jí, že na něj musí být opatrná, že je to pro mě památka. A ona si to hned vezme k srdci a vidíte na ní, jak opatrně a pečlivě s ním zachází. To já byla raubíř.

No, zrovna jsme to teď se ségrou řešily… Jezdím k nim na návštěvu docela často, sem tam děti pohlídám, když si sestra potřebuje něco zařídit, ale třeba Sophinku mi na výlety nebo víkend ještě nepůjčila. Možná má dojem, že bych ji nedokázala delší dobu uhlídat. Zvlášť teď, v době covidu, kdy děti na všechno šmatají a tak…

Asi ve mně pořád vidí tu mladou roztěkanou holku. Jenže já už začínám být žena. Je ale pravda, že asi nejsem typická hlídací teta a ségru to možná trošku mrzí, na tom bych mohla zapracovat.

Synovci Šimonovi je šestnáct, ten už na hlídání dávno není, Sophince sedm. Nejmladší Nikolas se narodil před rokem a já jsem z něj u vytržení, asi i díky tomu, že už mám na miminka ten správný věk.

(Skočí do řeči) Ježiš, ani mi to neříkejte!

No, nevím… Je to zlom. Už se od vás něco očekává, nejste mladá, začínající. Pamatuju si, že mi kdysi někdo řekl, že mám na svůj věk vyspělé názory. Tak to už mi teď asi nikdo neřekne. Ve třiceti se u mě nějaká zralost automaticky očekává. Ale jinak to moc neprožívám, asi i díky tomu, že se mě pořád ještě v obchodě nebo v restauraci ptají na občanku. Vizuálně to pořád jde. (směje se)

I když zrovna včera jsem maskérce ukazovala, jak se mi dělají první vrásky. Řekla mi, ať jsem za ně ráda, že je to hezčí než vypadat jako vosková figurína. A má vlastně pravdu.

Když vidím svoji maminku (výtvarnici Jitku Bokovou), nijak se stárnutí nebojím. Blíží se jí sedmdesátka, ale vypadá tak na padesát. Jenom teď, když se ta třicítka blíží, mám pocit, že musím něco stihnout.

Jsem typ člověka, který má své sny. Ale vlastně si je málo plním, mohla bych si je plnit víc. Možná je to tím, že si často přeju obtížně splnitelné věci. Tak jsem si říkala, že bych si mohla sepsat seznam třiceti věcí, které si splním. Takových celkem obyčejných, reálných, aby se opravdu daly uskutečnit.

Nejsem náročná, stačí zdánlivé maličkosti, třeba zajít s mámou na výstavu, protože už jsme dlouho společně na žádné nebyly. Člověk takové věci pořád odkládá. Říkám si, že to udělám, až budu mít čas a klid, jenže pak k tomu třeba nikdy nedojde, a to je škoda.

Zrovna teď kolem korony s tím bojuju, cítím na sobě, že jsem zlenivěla. Od přírody jsem línej člověk, ale když musím zabrat, tak zaberu. Teď je to horší, člověk obtížněji hledá smysl, proč věci dělat, všechno je tak nejisté.

Část pandemie jsem strávila na chalupě, měsíc a půl jsem byla na Fuerteventuře, což je neskutečný štěstí, ale tah na branku jsem trochu ztratila.

Dokončuju letos magisterské studium oboru housle na HAMU a musím se dost přemlouvat, abych zabrala, do absolventského koncertu zbývají čtyři měsíce. Jsem typ člověka, který dosahuje nejlepších výsledků pod tlakem, takže nejvíc toho nacvičím týden před koncertem. Potřebuju vidět ten deadline.

Jsem schopná prokrastinovat dva měsíce, aniž bych si to vyčítala, ale pak už na sobě zase potřebuju pracovat.

Spousta lidí mi říká, že mě za to obdivuje, což vlastně moc nechápu. Byla to pro mě přirozená cesta. Po gymnáziu jsem dokončila obor housle na konzervatoři, dvakrát jsem to zkusila na herectví na DAMU, ale nevzali mě, což je nakonec asi dobře. Na DAMU bych neměla čas na housle a možná bych ani neměla čas tolik točit.

Jsem trochu introvert, prostředí extrovertních lidí mi nedělá úplně dobře, mám pak tendenci uzavírat se do sebe, což by na DAMU mohl být problém. Člověk tam musí být dravý, a to já v sobě nemám.

Takže když to nevyšlo na DAMU, přemýšlela jsem, jak vyplnit volný prostor něčím jiným. Nemám stálé angažmá v divadle, a i když točím filmy, zbývá mi docela dost času. Věděla jsem, že potřebuju řád, který by mi škola mohla dát. A tak jsem se přihlásila na HAMU.

Ano, mám tam skvělé profesory, kteří mě učí třeba i to, že udělat chybu neznamená konec světa. Strašně jsem si v houslích nevěřila, vlastně si pořád nevěřím, protože tomu nedávám tolik času jako moji spolužáci, ale všichni mi ve škole pomáhají.

Měla bych cvičit každý den, ale moc se mi to nevede, zvlášť když do toho točím. Vím ale, že před koncertem se budu muset měsíc nebo dva v kuse soustředit a cvičit pořádně.

V dětství mě u houslí musela držet máma. Kdyby v tom nebyla přísná, tak je nedělám. Byla jsem rozlítaná holčička, která si všechno chtěla dělat po svým.

Když mě dali v šesti letech na housle, vedla jsem s maminkou dennodenní boje, kolikrát jsem i brečela a vztekala se.

Kdyby to bylo na tátovi (politickém aktivistovi a chartistovi Johnu Bokovi), tak jsem houslí nechala. Měl takový svobodný přístup – když nechce, tak nechce. Ale máma trvala na svým, přestože to pro ni bylo těžký.

Naučila jsem se díky tomu, že člověk musí někdy dělat i to, co se mu nechce. I když se houslemi neživím, jsem ráda, že v mém životě zůstaly.

Cítím v tom zvláštní rozpor. Oboje dělám podobně dlouho. Housle jsem studovala, herectví ne. Jako herečka jsem vlastně amatérka, i když se tím živím a mám i nějaké ceny. (Českého lva a Cenu české filmové kritiky získala za hlavní roli ve filmu Chvilky, nominovaná byla i za role ve snímcích Revival, Herec a Karel, já a ty.)

Třeba se ještě někdy stane, že se budu ráda živit jako houslistka v orchestru, kdo ví. Teď občas koncertuju s Honzou P. Muchowem, jsem moc ráda, že mě přizval ke spolupráci.

Víte, zažila jsem i období, kdy jsem našim vyčítala, že mě k houslím nasměrovali, aniž bych dostala na výběr, ale teď jsem ráda. Třeba se jim v budoucnu budu ještě věnovat víc, a třeba taky ne. Věřím, že všechno bude tak, jak to být má. Když má člověk něco, co umí, je to vždycky dar.

Maminka vždycky chtěla, abych kreslila, což jsem dělala, ale pak přišla puberta a už se mi nechtělo. Dneska mě to mrzí. Obdivuju, když člověk dokáže přenést obsah svého nitra na plátno, výtvarně vyjádřit, jak vidí svět.

Byla jsem přesně to dítě, které to prožívá v pohodě, bavilo mě to, brala jsem to jako samozřejmost. Hned jsem se se všema bavila a kamarádila, prostě taková drzá holčička. (směje se)

Rodiče mě nikam nestrkali, hraní si mě našlo samo. Když máma viděla, jak mě to baví, podpořila mě. Nebyla to ale taková ta matka, která se na úspěchu nebo slávě dítěte pase.

Šla jsem už na osmileté hudebně zaměřené gymnázium, takže tu cestu mi zvolili spíš rodiče a moje tehdejší profesorka Hana Metelková. Že bych na konzervatoř z gymnázia zběhla, mě vůbec nenapadlo. Měla jsem hrozně ráda svého profesora Jiřího Fišera, nechtěla jsem ho zklamat. Kromě toho mi připadalo dobré mít nějaké všeobecné vzdělání.

Mám Jirku hodně ráda jako člověka i jako umělce. Je to jeden z nejchytřejších lidí, co znám. Upřednostňuje týmovou práci, možná je to i tím, že je sám nejen režisér, ale i herec. Není to s ním tak, že co řekne režisér, je svaté a herec do toho nesmí mluvit.

Ptal se nás, jestli máme nějaké nápady, hodně jsme o všem mluvili během zkoušek před natáčením. Byla to krásná práce. Film se odehrává ve vlaku, strávili jsme v něm necelé dva týdny.

Ano, a natáčelo se chronologicky, což je pro herce fajn. Nemusíte skákat z emoce do emoce. Říkala jsem si, že je to práce za odměnu. A byla jsem hrozně nervózní, abych Jirku Havelku nezklamala.

Nejsem taková, že bych se chtěla zavděčit všem. Zklamat nechci lidi, na kterých mi záleží, vážím si jich a mám je ráda.

No, tatínek mě nejvíc chválí, když u toho nejsem. (směje se) Maminka vždycky chtěla ty housličky, herectví brala jako fajn věc, ale housličky, to pro ni bylo něco víc. Herectví vnímala jako práci, při níž naplňujete tvůrčí záměr jiného člověka, režiséra. Netvoříte sama za sebe a ze sebe. Tak je snad ráda, že se těm houslím nakonec stále věnuju.

Vzpomínám si, že jsem kdysi na place pozorovala Aňu Geislerovou, jak se dovede hádat o to, jak něco zahrát. Tenkrát jsem si říkala – jo, to bych taky chtěla umět, ale připadalo mi to hodně vzdálený.

Teď jsem si uvědomila, že už to taky dělám, už nejsem jenom něčí loutka. Mám důvěru v sebe a ve svoje představy a zároveň dostávám důvěru od režisérů. Nehraju nějak jenom proto, že mi to tak někdo řekl, ale podílím se i na tvůrčím procesu, což je fajn.

Samozřejmě. Když jste mladá, jste ráda, že vůbec nějaké role máte. Takže ze začátku berete všechno, sbíráte tím zkušenosti. Ale později si musíte uvědomit, že všechno brát nemůžete. Protože to, co děláte, vás určuje jako umělce. Podle toho vás lidi vnímají.

Jsem spíš alternativní, ale obdivuju i dobře udělané komerční věci. Baví mě mezi tím balancovat. Třeba film Ženy v běhu mi přinesl úplně jiný druh popularity, než jsem znala předtím. Devadesát procent lidí, kteří mě poznají na ulici, mě mají spojenou s tou rolí a někdy i vykřiknou – hele, Ženy v běhu!

Když mě pak oslovovali producenti podobně laděných filmů, byla jsem vděčná, ale s díky jsem odmítla. Protože vím, že se nechci zapsat pouze jako herečka komediálních rolí v komerčních filmech. Vidím herečky, které jsou skvělé, ale dostávají pořád tytéž role. Toho jsem se bála.

Obecně už si víc věřím, nezáleží mi tolik na hodnocení ostatních, souvisí to i s tím věkem, určitou zralostí.

Nikdy neříkej nikdy. Nedovolila bych si odsuzovat nikoho, kdo v takových projektech hraje. Nechtěla bych ale, aby se mi z práce stal stereotyp, k tomu můžete rolí v takovém seriálu sklouznout. Chci, aby mě práce pořád bavila a abych se měla kam posouvat.

Třeba přijdou děti a pak budu za takovou nabídku ráda.

Je to věc, o které dost mluvím se svojí ségrou, ta založila rodinu brzy. Líbí se mi, jak má díky tomu její nejstarší syn Šimon krásný vztah s prarodiči, zažil je ještě v plné síle a miluje je. Nebo když vidím Sophinku, jak si s naší maminkou spokojeně maluje, to je tak hezký… Bydlí dva baráky od nich. Já s prarodiči takový blízký vztah neměla, narodila jsem se pozdě, takže už byli staří nebo už bohužel nežili.

Ségra si zase myslí, že si užívám mladistvý život, což ona tolik nemohla, Šimona měla ve dvaceti čtyřech. Ale ten vztah, co on má díky tomu s babičkou a dědou, třeba moje děti v takové míře nezažijou. Každá jsme si vybrala svoji cestu.

Vždycky pro mě zůstane důležitá ta rodina, kterou mám už teď, a budu ráda, když ji rozšířím. Děti chci, ale zároveň cítím, že ještě musím trochu vyřešit sama sebe. Ale ty hodiny už tikají víc, než tikaly.

Jsem narozená ve znamení Býka a my Býci nesnášíme změny. Jenže pak, když už se k nějaké životní změně rozhoupeme, si zase vyčítáme, proč jsme to neudělali dřív.

Může se vám hodit na Zboží.cz: