Jenovéfa Boková: Když chvilku nemám práci, nezblázním se z toho

Nejdřív jsem měla mít paruku. Už jsme měli jednu z Paříže, ale režiséru Petrovi Bebjakovi se nelíbila. I já jsem cítila, že kdybych tři měsíce každodenně točila s parukou, nebylo by to pro moje vlasy nejlepší.

Pár dní před začátkem natáčení jsme se tedy rozhodli, že mě ostříháme a obarvíme. Šlo o to, abychom si byli co nejvíc podobní s Honzou Cinou, protože jsme hráli sourozence. Abychom měli nějaký společný rys, protože jinak jsme vizuálně celkem rozdílní.

A taky jsem měla být změněná tak, aby to odpovídalo době. Kostymérka měla svou představu, jak by měla Anežka vypadat. Že je to holka, která o sebe moc nedbá ani se nečinčá. Takže její účes měl být praktický, jen krátké vlasy, dozadu sepnuté.

Myslím, že se to povedlo, a já jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet i jinou vizuální podobu mě samotné.

Zpočátku jsem byla vyjukaná. Měla jsem pocit, že vypadám jako moje babička Mary, když jí bylo šedesát. Ale jako pro herečku to byla dobrá příležitost, jak se přeměnit.

Lidé si všímali, jak jsem před kamerou velká, a ptali se mě, zda jsem kvůli roli musela i ztloustnout. Tak ne, nemusela. Dělaly to kostýmy, velké kalhoty a huňaté svetry. Jsem ráda, že Anežka je jiná než moje ostatní role. Rázná a nosí popelářské oblečení.

Při scénách, kdy jí, mi samovolně naskakovalo takové žvýkání, i když tak normálně nejím. Postava si o to řekla.

Produkce mě oslovila dva roky před tím, než se začalo točit. Sdělili mi, že si mě vybrali, že mi pošlou scénář a že vedle mě by tam měl být Jan Cina a Emílie Vášáryová. Řekla jsem si, že možná ten scénář ani nemusím číst. Na tahle dvě jména jsem totiž hodně slyšela.

S Honzou Cinou se známe už asi sedm let. Potkali jsme se na moderování nějaké akce a máme mnoho společných přátel. Myslím, že jsme si hodně blízcí i v tom, že máme rádi svůj klid. Nejsme ani jeden ten typ herce, co musí být vytížený od rána do večera. Když chvilku nemáme práci, nezblázníme se z toho.

Oba vyhledáváme velký prostor pro soukromí a pro to, být sám se sebou a se svými blízkými.

Krásné, i když se moc dlouho ve scénáři nezdržela. Ale měli jsme pět šest natáčecích dní, a když jsme na něco čekaly v karavanu a ona vyprávěla, bylo to krásné. Má v sobě zvláštní energii. Je to hrdá, ale pokorná žena.

Když čtu scénář, nejprve sleduji, jestli tam nejsou nahé scény. Ví se o mně, že je nemám ráda. Jednou jsem se před kamerou svlékla a měla jsem s tím takový problém, že jsem se zařekla, že už nikdy. Petr Bebjak je ale skvělý režisér a mám ho moc ráda.

O té scéně jsme hodně mluvili. Ve scénáři bylo napsané, že on ji praští, když vystupuje z vany. Ona spadne a rozevře se jí župan, pod kterým je nahá. Tak to vůbec, řekla jsem si, to ať mě přeobsadí. Nahatá na zemi ležet nebudu! Jenže Petr řekl, že to není zapotřebí. Postačilo naznačení nahoty pod županem. Natočilo se to jemně.

Věděla jsem, že to je důležitá scéna, která významně posouvá děj. Tak jsem to zahrála a skutečně to bylo natočené tak, že mi to nevadilo. Navíc Petr je gay, takže jsem měla jistotu, že mě očumovat nepotřebuje.

Adrian z toho byl víc nervózní než já. Hodně jsme rozebírali, jak to uděláme, a já ho ujišťovala, že jsem s tím srovnaná. Bylo ale vidět, že je mu to nepříjemné.

Navíc vím, jaký je to skvělý a hodný člověk. Takže mi opravdu nevadilo s ním točit. Možná že kdyby to byl někdo, kdo je mi nesympatický, bylo by to horší.

No, musela. Když jsem pak viděla, jak je zakrvácený, bylo mi ho docela líto. I když člověk ví, že to je maska.

Vzala jsem si z nich poučení, že se nikdy nemá spolupracovat se sviněmi. Hlavní postava v Herci, Standa Láník, šel do takové spolupráce zpočátku proto, že chtěl pomoct nejen sobě, ale i rodině. Jenže se mu to stalo osudným, protože při spolupráci se skutečnými sviněmi si vás tak namotají, že se už nedá couvnout.

Jste jako zvíře zahnané do kouta. To taky udělá vše, aby přežilo. To se dělo nejen v padesátých letech, můžeme to vidět i dnes. Kvůli tomu, aby měli peníze nebo výhody, dokážou mnozí lidé odsunout svoje hodnoty a slušné chování na vedlejší kolej.

Doufám, že kdybych žila v padesátých letech, chovala bych se stejně jako Anežka. Že bych si držela svoje hodnoty a nezkoušela se kvůli slávě nebo výhodám spojit s někým, kdo mi není příjemný.

Hodně poslouchám podcasty o psychologii, sleduju psychiatra Radkina Honzáka a snažím se nové poznatky přenést do svého života. Mám pocit, že jsem se něco naučila.

Nechci se třeba bavit s „toxickými“ lidmi, kteří nejsou upřímní a jsou naopak ztraceni v sobě.

Pokud jsou jen zmatení a otevření pomoci, neodmítnu je, ale s vnitřně shnilými lidmi nepotřebuji mít kontakt. Musím zaklepat, že mám štěstí na duševně rozvinuté, fajn lidi. Kdybych se začala měnit k horšímu, řeknou mi to.

Je moje životní štěstí, že jsem si dokázala kolem sebe vytvořit okruh lidí, co jsou opravdoví. Jasně, člověk narazí na kdekoho. To jsem pak slušná, ale držím si je od těla.

Moje prababička Beatrix v té době přijela za dcerou Mary a synem Johnem, mým tatínkem, z Anglie do tehdejšího Československa. Měla pocit, že se v poválečném státě bude dobře podnikat. Patřila jí půlka pivovaru v Anglii a vůbec tam měla nějaké majetky.

Byla to bohatá žena, zvyklá na norkové kožichy, která v Anglii vše prodala a odjela podnikat do Čech.

Jenže tady jí všechno sebrali, což se na naší rodině dost podepsalo. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby jí to nesebrali, třeba by můj táta odjel do Anglie, protože tam by měl ty majetky, a nepotkal by se s mojí maminkou. Takže všechno je tak, jak má být.

Babička Mary v Anglii opravovala letadla a dědeček Bedřich Bok tam létal s anglickým královským letectvem. U letadel se potkali. Táta je tedy napůl Angličan.

Hodně lidí si myslelo, že je jeho jméno John přezdívka. Něco jako Jim Čert. A on se vždy rozčiloval, že ne, že se tak opravdu jmenuje. Tam možná vznikla ta jeho revolta proti všemu.

V Anglii mám bratrance Sama, který žije u Brightonu, stejně tak jako tatínkova sestra Pepina.

Ano. Zemřela, když mi bylo dvacet. Byla skvělá. Když byla mladá, převlékala se za kluka, aby mohla dělat věci, které tehdy holky dělat nemohly. Každý rok za námi přiletěla z Anglie a pobyla tu tak dva měsíce. Vždycky nejdřív ze všeho šla na Pražský hrad, Prahu milovala.

Doma si pořád četla, většinou až do rána, a pak si stěžovala, že je nějak unavená. To jí bylo osmdesát.

Protože tu dlouho žila, mluvila velmi dobře česky. Táta ji vybízel, ať na mě mluví anglicky, ale protože jsem byla ještě malá, nechtěla jsem to. Až když mi bylo asi čtrnáct, došlo mi, že bych to mohla využít. Babička dost často automaticky přeskakovala do češtiny, ale trochu angličtiny jsme zvládly taky.

Povinností je odehrát koncert, který má hodinu a půl. Mohla jsem si ho seskládat sama. Musí to samozřejmě být adekvátní skladby, nemůžu tam zařadit banality. Hrála jsem sonátu od Brahmse a něco od Bacha. Na magistra se taky hraje koncert, romantický nebo ze skladeb 20. století.

Ne, i když nad houslemi jsem přemýšlela. Někdy je tahám po hospodách, a kdybych je někde zapomněla, tak by mě to hodně mrzelo. Jsou nejdražší věcí, co vlastním. A ruce taky pojištěné nemám.

Možná bych si jako herečka mohla pojistit i obličej. Vždyť tím se taky živím. Možná bych se mohla pojistit celá. (směje se)

Trénuji nárazově. Jarní korona mi zahrála do not, protože jsem neměla práci, a mohla jsem se věnovat houslím. Nejvíc cvičím poslední měsíc před koncertem. A úplně nejvíc jsem cvičila den před koncertem. Což je největší blbost, kterou můžete udělat. A já cvičila osm hodin! Přehrávala jsem skladby a vůbec mi nedošlo, že už uplynulo tolik času. Takže jsem měla úplně unavené ruce.

Říká se, že by se před koncertem nemělo den dva hrát, aby se člověk těšil a byl odpočatý. Což já tedy nebyla a zjistila jsem to hned, jak jsem začala na koncertě hrát první skladbu. Bylo jasné, že jsem to přehnala.

Obvykle ale před koncertem cvičím tři čtyři hodiny. V jiných obdobích asi dvě. Moc tomu nedávám. Je důležité mít zapnutý mozek a vnímat, co cvičím, než to jen mechanicky přehrát. Když jsem bdělá a soustředím se, má hodina větší efekt.

Největší trému mám z houslí. Nehrála jsem ale nikdy na divadle Shakespeara, takže srovnání úplně nemám. Ale je fakt, že když jsem měla před premiérou Honey, což bylo moje první divadlo, taky jsem měla velkou trému. Takovou jsem měla naposledy, když jsem hrála sólo v Rudolfinu.

Ano, z toho jsem byla nesvá, protože bych se mohla i zabít. Když hraju s orchestrem nebo v kvartetu, tolik nervózní nejsem. Ale když mám houslové sólo, cítím se jako nahá. Takže jsem se rozhodla, že sólistka ze mě nebude. Nemám na to píli a ráda dělám víc věcí najednou, což sólista nemůže. Ten musí svůj čas věnovat jedné věci, nástroji.

Na gymnáziu jsem měla povinný klavír a učil nás skvělý a hodný pan profesor. Nebyl na mě ale moc přísný. Základy tedy mám a nedávno mě napadlo, že bych si zase klavír pořídila. Mám ten nástroj ráda a skladby pro něj taky.

Zpívám, i když jsem nikdy na hodiny nechodila. Jsem samouk.

To je pravda, ale já měla hlas opravdu hodně zničený. Neuměla jsem s ním pracovat. Když jsem cítila, že jsou hlasivky špatné, o to víc jsem mluvila nahlas. Takže jsem si ho ještě víc ničila. Teď už jsem se naučila si hlas posadit.

Chodila jsem na foniatrii a dělala různá cvičení. Dřív mě bolelo mluvit a bylo to asi i slyšet. Takže zpívám, ale vydávat CD zatím nehodlám.

Taky bych ráda. Když měli Hádkovi společný film Kobry a užovky, my bychom taky něco takového uvítaly. Rády bychom si spolu zahrály, i když bych se asi styděla. Když jsem hrála s Pavlem Liškou (herec je bývalý manžel sestry Kristýny), bylo to taky tak. Před rodinnými příslušníky mi hraní přijde nejtěžší.

Ano, i když ségra si asi myslí, že bych mohla být ještě víc. Když můžu, zastavím se tam. S neteří Sophinkou koukáme na pohádky. Má sen, že by taky chtěla být herečka, což Kristýna nechce.

Sophie je křehká, jako víla z pohádky, a být dvanáct hodin na place by pro ni asi nebylo to nejlepší. Ale já si řekla, že jí budu dávat herecké úkoly, aby si to zkusila. A synovce Simona beru spíš jako bráchu. Je mu patnáct. Letos jsem ho vzala s partou kamarádů na dovolenou do Řecka.

Uklízím se na chalupu. Jaro bylo lepší, podzim je trošku větší depka, ale na chalupě v přírodě je to pořád příjemnější než ve městě. Nejsem pořád na mobilu a řeším jen běžné věci. Čas tam plyne jinak.