Jean Marais: krasavec i svůdce, který skrýval tajemství

Když 8.11. 1998 zemřel muž klasických rysů, orlího nosu a zvlněných vlasů, tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac prohlásil: „Mnoho Francouzů ztratilo něco ze svých snů a svého mládí.“ Skutečně Jean Marais byl francouzským Errolem Flynem, svůdcem podmanivé i hrdinské fyziognomie, který povzneseně čněl nad ostatními kolegy. Ve skutečnosti však byl uvnitř velmi křehký, osamělý a nejistý.

V životě to neměl vůbec lehké. Jeho dětství bylo daleké k tomu, aby bylo „normální“ a šťastné. Jeho otec bojoval v 1. světové válce, ale brzy opustil rodinu – Jean Marais se s ním viděl až po 40 letech, aniž by si byl jistý, že to byl skutečně on.

Nejdůležitější postavou v jeho životě byla jeho velmi přísná matka, s níž se odstěhoval ze severu k Paříži, kde vedli velmi výstřední život.

Jelikož byla krásná, vodila si domů muže, zároveň byla kleptomankou a často byla i několik dnů pryč z domu. Malý Jean ji uctíval a psal tajné dopisy. „Moje matka v pravém smyslu Cherbourg šokovala, říkali jí Pařížanka. Provokovala svým způsobem líčení obličeje, svými šaty podle poslední módy, vysokými podpatky, parfémy, téměř vyprovokovala skandál,“ uvedl později slavný herec.

Za války mu matka v době takzvané španělské chřipky zachránila život. Doktoři už malého nakaženého chlapce odepisovali, jenže matka si prosadila, že Jean dostane ještě jednu injekci. „Jestli má umřít, dám mu ji klidně sama,“ vynutila si předpis. Vzala na sebe veškerou zodpovědnost, zatímco ostatní ztráceli naději.

Horečka chlapci klesla z 41 na 36 oC. „Zabila jsem ho,“ vykřikla zděšená matka. „Nikoli, zachránila jste mu život,“ odpověděl lékař.

Jeanu Maraisovi chyběl od mládí otcovský vzor, snad proto vyrůstal zejména v pubertě dost divoce. Na prestižní střední škole v Saint-Germain nevynikal ani tak ve studiu jako v klukovinách. Nic mu nebylo svaté, traduje se, že se třeba převlékl do ženských šatů a snažil se balit své profesory, aby si z nich vystřelil. Poté, co jej vyhodili, putoval mezi vzdělávacími zařízeními, než definitivně zběhl ze studií k divadlu.

Aby se uživil, pracoval v továrně, jednu dobu byl také pomocníkem ve fotografickém ateliéru, prodával noviny. Na golfu vozil hráčům jejich nářadíčko. V té době však myslel jen na to – se svou krásnou tvářičkou se stát filmovou hvězdou.

Ačkoli debutoval ve filmu Marcela L’Herbiera v roce 1933, pro jeho kariéru rozhodující bylo setkání až o čtyři roky později. Na divadelních zkouškách dramatu Král Oidipus se seznámil s o dost starším básníkem, dramatikem a filmařem Jeanem Cocteauem. S ním zůstali do konce jeho života blízkými a také intimními přáteli a natočili klasické filmy jako Kráska a zvíře či Orfeus.

Cocteau, jenž Maraise obsadil i do role ideálního rytíře Galahada v artušovských Rytířích kulatého stolu, změnil tomuto herci život. Může to znít paradoxně, ale životní láska jednoho z největších milovníků filmového plátna byla homosexuální. O jejich mužské romanci se léta jen šeptalo, když už dávno vystupoval na prknech předních pařížských divadel.

Starší mentor udělal ze začínajícího herce úplně jiného člověka, kultivovaného, vzdělaného, oddaného umění i poezii. Byl mu náhradním otcem, učitelem a nakonec také velkodušným milencem. Jeho doučovací přednášky obnášely stovky vášnivých literárních dopisů, které svému Jeanovi posílal. Na tělo mu napsal také hru Strašliví rodiče.

K tomuto tajemství se francouzský herec přiznal až ve své knize Příběhy mého života, kterou vydal nedlouho před svou smrtí.

V ní popsal i svou první návštěvu u Cocteaua: „Když jsem vešel, seděl uvnitř a kouřil opium. Vypadal tam stejně zoufale jako já. Jen říkal stále dokola: Je to katastrofa! Jsem do vás zamilovaný.“ Přesto se Marais v té době oženil s francouzskou herečkou Milou Parélyovou, Cocteau mu dal požehnání, aby byl šťastný. Zatímco manželství nevydrželo dlouho, francouzský herec tehdy dosáhl v 50. letech na mezinárodní slávu. Stal se romantickým mužským hrdinou, který dobývá hradby nepřátelských hradů i oduševnělou krásou srdce žen.

Diváci ho obdivovali ve filmech Hrabě Monte Christo, Hrbáč, Kapitán Fracasse, Ve službách krále či v Kožené masce. Spojují si jej s hrdinskými filmy mečů a štítů. Jenže Marais ztělesnil také snivého milence Tristana i horkokrevného mušketýra D’Artagnana, ocitl se ve filmech Luchina Viscontiho, Jeana Renoira či Sachy Guitryho. Vystupoval po boku takových hvězd, jako byli

Jean Gabin, Bourvil, Michele Morgan nebo Yves Montand.

Dnešní publikum si jej bude pamatovat ze série o nepolapitelném geniálním zlosynu Fantomasovi, kde si zahrál po boku slavného komika Luise de Funese a krásky Mylene Demongeotové. Pokoušel se být jakýmsi galským Douglasem Fairbanksem. Sám Marais ale na tuhle spolupráci nevzpomínal rád. Funesovi vyčítal, že se nedokázal smířit s tím, jak dlouho mu trvalo, než dosáhl úspěchu. Na natáčení spolu mimo kameru téměř nemluvili, Marais o legendárním komikovi dokonce prohlásil, že to je člověk, který „postavil svou kariéru na špatné náladě“.

Celkem se objevil asi ve stovce filmových rolí, ale věnoval se také psaní, malování, keramice a sochařství. On, člověk bez řádného vzdělání, se stal prototypem kultivovaného umělce všestranného talentu. Dožil se požehnaného věku, zemřel v jihofrancouzském městečku Vallauris nedaleko Cannes ve věku nedožitých pětaosmdesáti let.

Za svou tvorbu byl odměněn Řádem čestné legie. O jeho pozdním životě nejlépe vypovídá slavný citát: „Co mě vždy nejvíce přitahovalo, byla poezie, v jakémkoli žánru můžete najít poezii. Pro mě poezie obsahuje pravdu.“