Článek
Vy jste nejen zkušená herečka, ale i pedagožka. Co vlastně na DAMU učíte?
Učím na katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil profesor Ivan Vyskočil. Název mého oboru je herecká propedeutika na základě dialogického jednání.
Původně jsem tam začala jako posluchačka, ale to, co jsem u profesora Vyskočila studovala, mě natolik zaujalo, že jsem tam zůstala.
Co přimělo úspěšnou vytíženou herečku vystudovat druhou vysokou školu?
Patrně touha po poznání. První dceru jsem měla ve dvaadvaceti, a tak jsem svou hereckou dráhu zahájila mateřskou dovolenou. Měla jsem tak nad hlavu starostí s prací a dvěma dětmi. Pořád jsem si říkala, že jednou…
Když se mi uvolnily ruce, dcery se osamostatnily, začala jsem studovat. Bylo mi devětačtyřicet a byla jsem přijata na katedru autorské tvorby a pedagogiky za řádnou studentku denního studia. Dneska by něco takového nebylo možné, ale v devadesátých letech ano. Setkání s profesorem Vyskočilem pro mě bylo naprosto zásadní.
Ostatně moje šestačtyřicetiletá dcera, která je zdravotní sestra, se taky dala na bakalářské studium, pravda, ne denní. Hrozně ji to baví, úplně pookřála. Druhá dcera, ta starší, je loutkoherečkou.
Vydá se některé z vašich vnoučat ve vašich stopách?
Začala jsem brzo, tak mám dvě dospělé vnučky, které zahájily vysokoškolské studium: jedna v Olomouci psychologii, druhá speciální pedagogiku v Brně. Pak mám ještě čtrnáctiletého vnuka a devítiletou vnučku. Zatím to tak tedy nevypadá.
Politici umějí jen monology, dialogy jim nejdou, ty snad vůbec neznají
Nemohu opomenout vaši spisovatelskou dráhu.
Na žádnou spisovatelskou dráhu jsem nevstoupila. Psát jsem začala díky Vyskočilovým seminářům autorského čtení a psaní. Podmínkou studia ovšem bylo napsat a číst texty. Takže abych tam mohla dál chodit, něco jsem sepsala, ovšem bez jakékoli spisovatelské ambice.
Můj o mnoho let mladší spolužák Michal Čunderle, který teď katedru vede, založil nakladatelství a jako první počin vydal v roce 2006 soubor mých textů pod názvem Maminka není doma.
V divadelní adaptaci bestselleru Sue Townsendové Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4 hraje v Divadle v Dlouhé babičku hlavního hrdiny v podání Martina Matejky.
Vypsala jste se z pocitu provinění vůči svým dcerám, že jste večer nebývala doma?
Bylo to o všech maminkách, které nebývají doma. Včetně mé maminky. Osobně jsem si to dost vyčítala, ale tak to prostě je, že herečky večer odcházejí do práce a přijde paní na hlídání. Ještě horší situace nastala, když byly děti nemocné. Takových profesí je ale víc.
Je mi teď líto současných studentů, kteří jen dostávají úkoly a přicházejí o přímý dialog při výuce a hledání odpovědí
Kdybyste měla z hlediska svého předmětu posoudit, jak spolu umíme mluvit…
Lidé si hlavně neumějí naslouchat, zajímat se jeden o druhého. To ostatně občas vidíme na politicích. Ti umějí jen monology, dialogy jim nejdou, ty snad vůbec neznají. Nejde jen o to vyslovené, ale i o výraz, o chování.
Tím, že děti odmalička sedí u počítačů a u mobilů, kdy je kontakt s druhým člověkem jen zprostředkovaný a nezávazný – každý může lhát a vymýšlet si –, dostává vzájemná komunikace na frak.
Je mi proto moc líto studentů, kteří jen dostávají úkoly a o ten přímý dialog při výuce a hledání odpovědí přicházejí. Zabraňuje to samostatnému kritickému myšlení a to je vyšlapaná cesta k nastolení totality: moc nemyslete, my vám řekneme, co máte dělat.
Měla jste to štěstí, že jste studovala DAMU v otevřených šedesátých letech.
Byla to šťastná doba v porovnání s tím, co přišlo po ní. Sotva jsem v roce 1968 dostudovala, obrátilo se to k horšímu. Měla jsem štěstí, že mi už v posledním ročníku nabídli angažmá v Realistickém divadle, kde působili vynikající režiséři.
Nejvíc pro mě znamenal Luboš Pistorius, jak po lidské, tak profesní stránce. Mou první rolí tam byla Káťa Kabanová, pak přišly krásné role jako Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Roxana v Cyranovi, Máša v Čechovově Rackovi, Heda Gablerová.
V posledních letech jsem toho hodně odehrála v Divadle v Dlouhé. Režisér Jan Nebeský mě tam bezmála v šedesáti obsadil do role čtrnáctileté Hedviky v Divoké kachně (v roce 2005 za ni získala Cenu Alfréda Radoka). Moc ráda vzpomínám na Pratchettovy Soudné sestry, které jsme hráli třináct let.
Dostávala jste příležitosti i před kamerou?
Dost jsem točila v televizi i rozhlase, ve filmu pro mě byla zásadní spolupráce s Agnieszkou Hollandovou. Znaly jsme se už od studentských dob. Ona tady studovala FAMU a v rámci školních cvičení jsem hrála ve dvou jejích studentských pracích.
Jako matka studenta Jana Palacha v dramatu Hořící keř (2013). Staršího syna Jiřího ztělesnil Petr Stach.
Nejvýznamnější je asi role Libuše Palachové v její trilogii Hořící keř.
Hrát matku Jana Palacha byla velká zodpovědnost. Četla jsem a nastudovala všechno, co se dalo sehnat, včetně fotografií a záběrů z Janova pohřbu. Hořící keř byl film, o kterém jsem byla stoprocentně přesvědčená, že má smysl.
Paní Palachová v době vzniku filmu už nežila, měla jsem ale možnost se při natáčení setkat s její vnučkou, dcerou staršího syna Jiřího. Bylo to moc milé setkání, říkala: „Jé, vy jste naší babičce opravdu podobná!“
Vaše spolupráce s režisérkou Hollandovou však pokračovala.
Ani jsem nedoufala, že s Agnieszkou budu ještě někdy pracovat, a tak mě mile překvapilo, když mě obsadila do Šarlatána. Opět jsem hrála autentickou postavu: bylinkářku Josefu Mühlbacherovou, která slavného léčitele Mikoláška zasvětila do umění diagnózy z moči a léčby bylinami.
K fotbalu nemám vztah zhola žádný, nikdy jsem nepochopila, co je na něm zábavného
Máte sama důvěru k léčitelství?
Ne, nemám a nikdy bych žádného léčitele nevyhledala. Znám ze svého okolí případy, kdy kasírují peníze a je to podvod. Jistě takoví nejsou všichni léčitelé, ale potřebu jít tímhle směrem nemám. Chápu však, že se člověk může dostat do tak zlé situace, že udělá cokoliv.
Vaši tvář si televizní diváci asi nejvíc spojují s populárním seriálem Okresní přebor.
Zatímco Hořící keř běžel jenom na HBO, Okresní přebor na Nově mnohokrát opakovali a vidělo ho hodně diváků. Takže na mě lidé dodnes pokřikují „Toničko“ nebo „paní Hnátková“.
To, jak to režisér Jan Prušinovský s Petrem Kolečkem napsali, se mi moc líbilo. K fotbalu nemám vztah zhola žádný, nikdy jsem nepochopila, co je na něm zábavného. Naštěstí to moje role nevyžadovala.
Jako bylinkářka Josefa Mühlbacherová, která ve filmu Šarlatán zasvětila do tajů léčitelství mladého Jana Mikoláška v podání Josefa Trojana.
Po vašem boku se tam vystřídali hned dva manželé.
V seriálu se mi dvořil a pak se se mnou oženil Luděk Sobota. Všichni se divili, jak skvěle umí zahrát vážnou roli. Když se pak natočil celovečerní film, který vlastně předcházel televiznímu seriálu, výborně se mi hrálo s Mirkem Krobotem, který představoval mého zesnulého manžela.
Pracujete i se začínajícími tvůrci.
Práce s Beatou Parkanovou na její scenáristické a režijní prvotině Chvilky byla pro mě radostí. Hrála jsem v ní, jak už je teď mým zvykem, trochu podivínskou babičku hlavní hrdinky. Jsem ráda, že jsem se teď mohla podílet na jejím druhém filmu Slovo. S Jiřím Mádlem jsem točila jeho režisérskou prvotinu Pojedeme k moři. Zase jsem tam byla babička.
Na divadle to je podobné?
V současné době zkouším s Divadlem NaHraně v Divadle Kampa hru britské autorky Frances Poetové Instinkt. Hraju babičku, která hlídá tříletého vnuka. Když ho vrací rodičům, ptají se, jaké to s ním bylo. Ona se zmíní, že když stáli ve frontě u pokladny, chtělo se dítěti čurat a nějaký pán se nabídl, že ho vezme na záchod.
Rodiče jsou z toho úplně zděšení, vymýšlejí, co všechno se mohlo stát. Chtějí mít jistotu, že se nic nestalo. Babička tvrdí, že důležitější než jistota je, aby si lidé věřili, aby si nemysleli, že na světě jsou jen špatní lidé. Nelze každého podezírat z toho nejhoršího.
Připomíná to trochu situaci, ve které žijeme, jak je obtížné rozlišit mezi tím, co je jisté a co nejisté, co je vlastně pravda. My také žijeme v naprosté nejistotě, co bude zítra, nikdo nám s jistotou nemůže říct, jak to s koronavirem dopadne. A nejen tady, ale v celém světě.
