Článek
Své jubileum chtěla nejraději utajit. Místo velkolepých oslav přijala pozvání na koncert zpěvačky Zuzany Stírské.
„Řekla jsem tam pár vět, poslechla si pěkné gospely a stačí. Když mi bylo pětašedesát, uspořádali mi kolegové z Ulice oslavu, ale moc jsem si to neužila. Točila jsem, měla jsem několik divadelních představení, do toho jsem se stěhovala… Pozvali mě jakoby na nějakou pracovní schůzku, já vešla do restaurace a tam bylo snad sto lidí. Vůbec jsem na to nebyla připravená, bavila jsem se s každým a s nikým, už na to nejsem.“
Případným gratulantům vzkazuje: „Jen žádné kytky! Bydlím v malé garsonce, nemám je kam dát!“
Deset let v Ulici
Se sedmdesátkou žádné radikální životní změny neplánuje: „Nechci hraní úplně nechat, zatím se cítím docela dobře a jsem relativně zdravá. Jen jsem omezila divadlo, protože mi vadí zájezdy a na ty jezdí každé divadlo. Chápu, že nemůžou vyžít jen z Prahy, kde je divadel hrozně moc, zbytečně moc. Jenže mně se už nechce přijet v jednu domů a v pět ráno vstávat na natáčení.“
Mladé herečky lituju, že se musí svlékat, i když se vyšetřuje vražda.
Důvodem tak časného výjezdu do ateliérů je nekonečný seriál Ulice, kde už víc než deset let (1. díl byl na obrazovky nasazen 5. 9. 2005 – pozn. red.) ztělesňuje jednu z hlavních postav, prodavačku a spolumajitelku pekařství Vilmu Nyklovou. Vysvětlení, proč její postava na rozdíl od desítek jiných v seriálu setrvává, nehledá dlouho:
„Potřebují někoho, kdo propojuje děje v různých rodinách a prostředích. Někde mají třeba pošťáka, tady prodavačku v konzumu, která je prostě drbna a všechno, co se dozví, pošle dál. Lidi takové figury baví. Snažím se taky do toho dát humor, hlavně se ale snažím, aby to bylo pravděpodobné, což dneska u řady herců nevidíte,“ poznamenává a vysvětluje:
„Jsou herci a pak nositelé textů. Naučí se je a odříkají. To je ale hrozně málo. Poznám to hned podle toho, že má ta kolegyně nebo kolega prázdné oči. Myslí totiž jen na to, aby tam byla všechna slovíčka. Jede text, ale nevytváří situaci. To mě vytáčí, protože pak hraju sama.“
Na svůj herecký osud v Ulici však vůbec nežehrá a své nejbližší kolegy – Václava Svobodu, který jí hraje syna, snachu Terezu Bebarovou a kamarádku Zdenu Hadrbolcovou – si nemůže vynachválit.
„Mám Ulici ráda, panuje tam dobrá atmosféra, práce je dobře naplánovaná, takže mám natáčení zkoncentrované do několika dnů.“ Naučit se velké množství textu jí po tolika letech herecké praxe potíže nedělá. Jediné, na co žehrá, je, že se v únoru uprostřed sněhové nadílky točí díly na květen, takže hraje jen ve svetříku, a v parných dnech ji zase oblečou do kabátu.
„Pokaždé se ale těším na kolegy, jak si dáme kafe a popovídáme… Je to pro mě svým způsobem náhrada za to, že už nemám svoji stálou divadelní šatnu jako v Kladně nebo Déčku,“ připomíná léta strávená v angažmá.
V létě nehraje
To první ji po absolvování DAMU zavedlo do kladenského divadla, odkud po dvou letech přešla do pražského E. F. Buriana. Tam setrvala přes dvacet let.
„V roce 1991 nás zrušili, mně bylo pětačtyřicet, to je věk, kdy už člověk něco umí a chtěl by v tom jít dál. Byla jsem z toho hodně smutná. Syn byl tenkrát ještě dost malý, starosti mi dělaly i peníze, protože jsem ho vychovávala sama,“ vzpomíná na složité životní období.
Jako upjatá profesorka na večerní průmyslovce zaujala před 40 lety v komedii Marečku, podejte mi pero! svými půvaby „studenty“ a autory scénáře v jedné osobě Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.
Existenční záchranu pro ni tenkrát představoval dabing. „V té době se rozjely kazety s filmy a byla obrovská potřeba herců na jejich dabování. Za dva roky jsem nadabovala neuvěřitelně filmů. Tenkrát se to dělalo tak, že jsme ve filmu mluvili třeba pět rolí. Napřed se udělala mladší vyšším hlasem, pak se šlo dolů. Teď mě dabing štve, protože tam u mikrofonu sedím sama. Namluvím svoje věty, jsem za půl hodiny hotová a podle toho to taky platí. Ani nevím, kdo mluví další postavy. Dřív jsme byli v dabingu zavedená parta, vždycky jsem se těšila, že se tam potkám třeba s Jaromírem Medunou, Petrem Štěpánkem, Jiřím Štěpničkou, Pavlem Soukupem. Věděla jsem, že jsou profíci a práce nám půjde rychle.“
Posléze jí nabídl hostování ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik, začala rovněž spolupracovat s několika divadelními společnostmi. Na co však nikdy nekývla, bylo účinkování na letních scénách.
„Chci si držet letní prázdniny na své chalupě. Miluju léto, ale ne v Praze. Když jsem si vloni v těch parných dnech představila, že na sebe navlékám nějaký kostým, bylo mi špatně. Divadlo hraju padesát let, nemusím být u všeho. A hlavně si říkám, kolik letních týdnů si ještě ve zdraví užiju. Navíc je řeč jen o červenci, protože v srpnu se už většinou točí.“
Sexy kladná hrdinka
Filmů, v nichž hrála, jsou desítky. Nastartovala jako půvabná naivka se slavnou československou filmovou vlnou 60. let, obsazovali ji František Vláčil, Jaromil Jireš, Karel Kachyňa, Otakar Vávra či Zbyněk Brynych. Právě on se v roce 1965 postaral o její kamerový debut ve filmu Souhvězdí Panny, kde ještě jako studentka DAMU předvedla na tu dobu nadmíru odvážnou erotickou scénu.
Herectví je pocitové, je na škodu nad tím moc mudrovat.
„Na dnešní poměry to byl čajíček, teď mladé herečky lituju, že se musí svlékat, i když se vyšetřuje vražda,“ poznamenává herečka. „V té scéně byl navíc mým partnerem spolužák z DAMU Josef Čáp, krásnej kluk, se kterým jsem tehdy chodila. Pan Brynych tedy věděl, že s tím nebudu mít problém.“
Daleko důležitější tehdy pro studentku bylo, že jí škola natáčení povolila, což se v té době stávalo spíš výjimečně. Práce se Zbyňkem Brynychem jí prý dala víc než všechny semináře o hraní před kamerou.
Jako studentka DAMU se v hlavní roli Brynychova filmu Souhvězdí panny (1965) ukázala v odvážné erotické scéně po boku svého tehdejšího partnera Josefa Čápa.
Z divadelních režisérů zase ráda vzpomíná na Evžena Sokolovského, se kterým léta pracovala v Divadle E. F. Buriana: „Byl to tvrdý režisér, ale řekl mi pár věcí, které jsem pak celý život využívala. Měla jsem tam i štěstí na kolegy, hrála jsem třeba vedle Slávky Budínové, Josefa Větrovce, Josefa Langmilera, Jiřího Holého, úžasní kolegové, od kterých jsem se hodně naučila. Nikdo z nich už bohužel nežije.“
S respektem vzpomíná na filmování s Vladimírem Menšíkem: „V počátcích jsem s ním hodně hrála, nenápadným způsobem mě nenechal udělat nějakou blbost. Když člověk není úplné jelito, tak to pochytí. Byl nesmírně inteligentní, zároveň pohotový a spontánní, měl v sobě neuvěřitelnou lehkost, takže jsem vedle něho vůbec neměla trému. Občas se mi zasteskne po úrovni, která dřív byla…“
Spontánnost považuje po pěti desetiletích v profesi za to nejdůležitější: „Herectví je pocitové, je na škodu nad tím moc mudrovat. Samozřejmě si o roli promluvím s režisérem, s kolegy, ale do postavy se pustím hned. Herec se musí na povel rozplakat, rozesmát.“
Nad otázkou, kterou roli prožívala jako nejtěžší, krčí s úsměvem rameny: „Mně to nikdy nepřišlo těžké. Jedině když je role textově rozsáhlá, není snadné si to všechno pamatovat, ale od toho se zkouší… Co ale pro mě bylo v poslední době těžké, byl nový žánr – muzikál. Z divadelních aktivit jsem si nechala jen Mýdlového prince a tam mi ta postava dala docela zabrat.“
Na filmování s Vladimírem Menšíkem vzpomíná s respektem. Zahrála si s ním i v komedii Oldřicha Lipského Happy End (1967).
Ve víru politiky a seriálů
Jak v muzikálu, tak v Ulici se pohybuje mezi nejmladší hereckou generací: „Jsou šikovní, umějí hrát, zpívat, tančit, jenže jich je moc. Nechápu, proč je těch hereckých škol tolik. Dostanou diplom, že jsou herci, ale není jisté, že si vůbec někdy zahrají. Hlavně s filmováním to mají těžké: v českých filmech vidíte pořád ty samé tváře – Geislerová, Vilhelmová nebo nějaká Slovenka. Točí tady pár režisérů, kteří jsou zvyklí pracovat s týmiž herci. To dřív nebylo,“ zdůrazňuje a dodává, že když se herec choval normálně, nechodil pozdě, práci odvedl, jak měl, tak ho režiséři obsazovali.
„Naše generace měla výhodu, že nás nebylo tolik a stále vznikala potřeba nových mladých tváří. Aspoň já jsem měla štěstí, že jsem šla od počátku z jedné role do druhé. Vypadala jsem tak, jak si představovali mladou kladnou hrdinku.“
Já jsem se vlastně nikdy moc nechtěla vdávat a zakládat rodinu.
Námitka, že jí role mohly padat do klína i kvůli tomu, že byla ve straně, ji rozesměje: „Opak byl pravdou! Nemám v ruce žádné důkazy, ale je jasné, že když většina národa, a tedy i filmových tvůrců byla proti režimu, nabídky mě spíš obcházely. Takový nenápadný trest.“
Do strany vstoupila v pětadvaceti hlavně pod vlivem ředitele divadla Josefa Větrovce. „Myslela jsem si tehdy, že na té platformě budu moct něco říct, k něčemu se vyjádřit. Navíc existoval velký tlak z televize. A já tam chtěla hrát.“
Účinkování v muzikálu Mýdlový princ jí dává zabrat, umožňuje jí ale setkávat se na divadelních prknech s nejmladší hereckou generací (vpravo Tereza Kostková).
A to se dařilo. Hrála v bezpočtu inscenací i seriálů od Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku až po 30 případů majora Zemana, kde ztvárnila manželku hlavního hrdiny. „Pro mě to byla práce jako každá jiná,“ vzpomíná.
„Režisér Sequens byl velmi přísný, perfekcionista. Velkým plusem bylo, že jsem se mohla potkat s kolegy, kteří působili v angažmá v jiných divadlech a moc často jsme se neviděli – s Láďou Mrkvičkou, Rudou Jelínkem. Byl to samozřejmě obrázek doby, ale nikdo se na to přece povinně koukat nemusel. Většinou se setkávám s tím, že se na majora Zemana lidi pořád rádi dívají. Něco tam bylo určitě přitažené za vlasy, když se ale dívám na některé nové věci…“
Rodinné hnízdo ji nelákalo
Ač před kamerou, na divadelních prknech i v reálném životě zlomila mnoho mužských srdcí, v partnerském soužití jí štěstí nepřálo.
„Já jsem se vlastně nikdy moc nechtěla vdávat a zakládat rodinu. Představa, že mám doma manžela a dvě děti, mě nelákala. Přišlo mi to hrozně komplikované, nijak jsem netoužila se přizpůsobovat,“ přiznává. Nakonec se krátce před pětatřicítkou vdala za příležitostného taxikáře, na nějž nemá ani trochu dobré vzpomínky.
„Bylo to takové špatné období: umírala mi maminka, na které jsem byla hodně závislá, asi mě zachvátila panika, že zůstanu sama. Za rok jsem pochopila, že to bylo špatně, a rozvedla jsem se. Už mě nikdy nenapadlo se znovu vdát,“ hodnotí svůj první a poslední sňatek.
I když popletla hlavu nejednomu kolegovi, na společnou cestu životem by se s nikým z nich nevydala: „Herec je nejhorší životní partner. Jsou dobří kamarádi, ale domů bych je nepustila. Málokdy to taky dopadne dobře. Jsou sice vzácné výjimky, jako Munzarovi, ale většinou to má špatný konec. Z páru je vždycky jeden úspěšnější, ten druhý žárlí, hlavně když se to týká chlapa. Být spolu v divadle i doma? Dejte pokoj!“
Režisér František Vláčil ji v roce 1976 obsadil do oceňovaného dramatu Dým bramborové natě.
Jako pracovně vytížené matce samoživitelce, starající se o chronicky nemocného syna bez pomoci babiček či širší rodiny, jí ostatně na romantické hledání toho pravého nezbýval čas ani energie. Šestatřicetiletý syn Jaroslav trpí od narození obstrukční nemocí plic, která způsobuje těžké astma a potíže s dýcháním, a je v současnosti v invalidním důchodu.
„Dělal pečovatele v domově důchodců, hrozně ho to bavilo. Neměl babičku ani dědečka, tak má hezký vztah ke starým lidem, ale vzhledem k fyzické námaze a častým infekcím s tím musel přestat,“ líčí jeho maminka.
Nedělá mu dobře ani pražský smog, a tak žije na jejich venkovské chalupě, o kterou se zároveň postará. Paní Jaroslava tam s ním tráví co nejvíc času: „On je takový můj motor, abych tu káru táhla dál.“
