Jaroslava Obermaierová: Chlapy mám ráda, ale nejsem vdávací

O čem by byl film nebo seriál, který by pojednával přímo o Jaroslavě Obermaierové?

O tom, že život rozhodně není peříčko. Hlavní hrdinka by byla úplně obyčejná ženská, která sice dělá docela atraktivní povolání, o to víc se ale pere se životem a se světem. Nemá moc šťastné vztahy, všechny se jí postupně rozpadnou. Je proto trochu vláčená osudem, ale snaží se tomu statečně vzdorovat - někdy více, někdy méně úspěšně.

Bylo by to drama, nebo byste to vzala s humorem a natočila komedii?

Bylo by to spíš drama. Nebo nějaký podivný útvar. Rozhodně bych to ale nechtěla točit já sama. Musel by to hrát někdo, kdo má dostatečný odstup.

Jaká by byla hlavní zápletka tohoto filmu či seriálu?

Asi smrt mojí maminky. To byla jedna z nejbolestivějších věcí, které jsem v životě zažila. Měla jsem k ní totiž hodně blízko, měly jsme se moc rády. Spoléhala jsem na ni, byl to pro mě jakýsi životní pilíř. Umřela přitom v okamžiku, kdy jsem čekala dítě. Zbýval jenom měsíc do jeho narození. Nedočkala se ani toho, jestli to bude holka, nebo kluk. Najednou jsem proto dostala strach, že na tom světě zůstanu úplně sama.

Když nad tím zpětně přemýšlím, tak možná proto mi osud právě v tomto okamžiku syna „nadělil“. Abych nezůstala úplně opuštěná.

Co nějaký muž?

Byla jsem vdaná jen krátce. Jak jsem říkala, na vztahy jsem neměla štěstí. Mám mužskou společnost ráda, mám i spoustu fajn kamarádů, se kterými ráda trávím čas. Nakonec jsem ale v nějakých pětačtyřiceti letech usoudila, že bych žádného z nich nechtěla mít doma. To fakt ne. Ostatně se vším jsem si nakonec dokázala poradit sama - ať už se jednalo o syna, nebo o jiné věci.

Myslíte, že je to dáno i tím, že jste vyrůstala bez tatínka?

Možná. Je fakt, že naše rodina fungovala bez mužského elementu. Žily jsme jenom s maminkou a babičkou, takový ten klasický rodinný model jsem nepoznala. Takže pokud jsem nakonec svůj život redukovala na dva lidi v domácnosti - tedy na sebe a na syna -, může to mít kořeny i v mém dětství.

Tatínka jste vůbec nepoznala, nebo si na něco málo pamatujete?

Vím jen, že to byl fešák. Maminka vždycky vzpomínala, že byl podobný herci Karlu Hogerovi a lidi si ho s ním na ulici pletli. Nic moc dalšího ale nevím. Naši se totiž rozvedli velmi brzy, mně byly sotva čtyři roky. Tatínek navíc pár let nato zemřel. Když mi bylo asi devět, měl infarkt.

O jakém partnerovi jste snila vy jako dospívající slečna?

Rozhodně jsem chtěla pořádného fešáka! (směje se) Co by měl mít dalšího, o tom jsem nikdy moc nepřemýšlela. Asi jsem vždycky tušila, že žádný ideál po světě neběhá, alespoň já jsem nikdy žádného takového nepotkala.

Dávala jsem si ale pozor na to, abych měla po svém boku slušného člověka. Tedy muže s rozhledem, vychováním a různorodými zájmy. Rozhodně jsem nechtěla někoho, koho by zajímala jen jeho práce. Taky jsem samozřejmě nechtěla idiota.

Byl nějaký takový ve vašem životě?

Ale tak…, nějací takoví samozřejmě byli. Studentské lásky. Já jsem ale nikdy nebyla vdávavá. Neměla jsem do toho chuť. Vždycky mi přišlo směšné, jak se každá holka třese na to, aby si na sebe oblékla bílé šaty se závojem a vyrazila k oltáři.

Přesto jste se vdala…

Vdala. Ale jenom proto, že jsem měla pocit, že se to sluší, když čekám dítě. Bílé šaty jsem ale neměla. Vzala jsem si takové hezky střižené šaty s útlým pasem a širší sukní, které mi dělaly hezkou postavu. Měly tmavošedý podklad a bílé puntíčky. Navrhla je pro mě Irenka Greifová, což byla úžasná kostýmní výtvarnice. Ušila mi je pro jednu divadelní hru. Ale mně se tak líbily, že jsem si je pak nechala.

Mohla jsem je nosit i do společnosti, byly fakt perfektní. Bohužel jsem je pak s nějakým svým uklízecím a vyhazovacím záchvatem vyhodila. Teď je mi to líto, protože bych si je zpětně bývala ráda schovala.

Ještě něčeho v životě litujete?

Asi ne. Věci se staly, jak měly, a už se s tím stejně nedá nic dělat. Jediné, čeho lituju, je můj věk. Je škoda, že už mi nikdy nebude třicet. Ale ani s tím už nic nenadělám. Navíc se nechci rouhat, spousta kolegů odešla v mnohem mladším věku, než jakého jsem se dožila já.

Někteří mi docela chybí, měla jsem je ráda. V poslední době jsem si jich navíc moc neužila, protože na tom byli špatně. Takže bych asi měla být ráda, že tady ještě můžu chvilku strašit.

Strašit? Vždyť jste nesmírně aktivní a svěží…

To se vám jenom zdá, to jenom hraju. Klamu tělem! (směje se) Mě totiž v poslední době spousta věcí strašně moc zlobí. Jsou to věci, které se dějí kolem nás a se kterými nehnu.

Třeba?

Třeba to, co se děje na Ukrajině. To mě trápí moc. Taky mi vadí, jaké to bude mít následky. Mám na mysli nedostatek energií, hlavně plynu.

Já jsem se vždycky snažila, aby to měl můj syn v životě jednodušší, než jsem to měla já. Je nemocný, a tak jsem se mu snažila zajistit budoucnost. Opravila jsem pro něj domeček, který jsme částečně zdědili, a zařídila ho.

Uspořádala jsem ho tak, aby se v něm nemusel o nic starat. Nejsou tam proto žádné krby nebo kamna na dřevo, máme plynový kotel.

A teď najednou všude slyším, že plyn nebude, nebo bude výrazně dražší. Jde mi to šíleně na nervy, protože jsem do toho investovala spoustu peněz a další už nemám. Nemůžu ten kotel jen tak zrušit a zítra si na střechu namontovat solární panely. Navíc se mi ty ošklivé černé placky ani nelíbí. Chci si to zachovat tak, jak to je.

Na druhou stranu je lepší řešit problémy s vytápěním domu než zažívat samotnou válku…

No to rozhodně. Naše problémy jsou samozřejmě banální ve srovnání s tím, co zažívají lidi jinde. Nám se v podstatě nic neděje. Pořád máme doma teplo, namažeme si chleba, máme se dobře. Z těch zpráv, co se na nás valí, mi ale ubylo optimismu. Musím ho teď ze sebe dost tahat a dolovat, protože radosti je najednou málo.

Co vám například dělá radost?

Třeba léto. To mám hodně ráda. Vždycky jsem se proto těšila na konec divadelní sezony a na prázdniny. Ráda jezdím k vodě, baví mě v lese sbírat houby. Sice je nejím, většinou je rozdám, ale ta procházka spojená s houbařením, to je moje. I když ani to už se teď pořádně nedá, protože je sucho a lesy jsou vykácené. Alespoň u Zruče nad Sázavou, kam jezdím já, to tak je.

Člověk jde krajinou a tam, kde dřív stával krásný hustý les, najednou není nic. To je hrůza! To by v tom mém filmu taky bylo -jak moc se dokázal svět během jednoho lidského života změnit.

Myslíte, že se nějak změnila i vaše herecká profese?

Ta taky. Dneska už jsou na herce jiné požadavky, než bývaly za mých mladých let. Ale co já vím, já už toho moc nehraju. Pro ženskou mého věku už moc rolí není.

Na kterou svou roli nejraději vzpomínáte?

To nevím. Já jsem ráda hrála úplně všechno. Jsem vděčná za to, že jsem měla možnost hrát a točit tolik věcí, navíc tak různorodých. Na jedné straně to byla Lucerna nebo slavná Moskalykova Babička, tedy naprosto klasická díla, na druhé straně experimentální film Happy end.

Měla jsem ráda seriál Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku nebo film Radúz a Mahulena. Stejně tak mě bavily divadelní postavy. Ale za ta léta toho bylo tolik, že nejde říct, že jedna role byla nejlepší. To se nedá.

Zmínila jste film Happy end z roku 1967. Ten bývá označován jako jeden z nejodvážnějších experimentálních filmů československé kinematografie, mimo jiné proto, že se v něm vše děje pozpátku. Jak jste se k němu dostala?

Jako slepý k houslím. Pan Oldřich Lipský zkrátka potřeboval nějaký typ herečky a našel ho ve mně. Na tu jeho paničku v paruce jsem se hodila. Byla jsem tehdy ještě hodně mladá, mám pocit, že jsem teprve končila školu. Byl to můj druhý film. A byla to současně obrovská zkušenost.

Potkala jsem se tam s takovými lidmi, jako byl Miloš Macourek, Oldřich Lipský nebo mí herečtí kolegové Pepa Abrhám a Vladimír Menšík. Ten byl naprosto skvělý a ve všem mi jako zkušenější pomáhal. Vždycky mi poradil, vždycky mě podržel. Byl hrozně lidský.

Je škoda, že se tento film prakticky nevysílá. Pan Macourek a pan Lipský, kteří to napsali, totiž odvedli vynikající práci. Dokázali z minima vytěžit maximum - vtipy obrazové, ale i slovní. Ono to ale není nic pro běžného diváka, chce to hodně pozornosti a důvtipu.

Je něco, co byste si ještě ráda zahrála?

Já nemám žádnou vysněnou roli, ke které bych se upínala, ale kterou jsem si nikdy nezahrála. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Mě totiž má práce opravdu hodně těšila a bavila. Užívala jsem si to.

Takže když přišla nějaká nabídka, většinou jsem ji vzala. Bylo málo rolí, které jsem odmítla.

V posledních letech si vás lidé spojují hlavně s postavou „drbny“ Nyklové ze seriálu Ulice. Máte vy sama ráda drby?

No, že bych byla ten typ, co se přímo pídí po „zaručených informacích“ o druhých lidech, to nejsem. Na druhou stranu si je ale ráda poslechnu. A to z čistě praktických důvodů. Nestane se mi pak takové faux pas, jaké dnes ráno zažil jeden z kolegů, když se zeptal další členky štábu, jak se má manžel. Kdyby četl bulvár, tak by věděl, že manžel zemřel.

Takže drby vlastně mohou být i užitečné!

Vlastně jo. (směje se) Aspoň netnete nevhodnou otázkou do živého.

Jste vy sama někdy terčem drbů?

Určitě. Dokonce bych řekla, že docela často. Já si ale k sobě tyhle vysloveně ošklivé věci nepouštím, nestojí to za to. Pomáhá mi navíc to, že jsem v životě nikdy neměla moc času nazbyt, takže jsem se prkotinami nezaobírala. Hodila jsem to za hlavu.

Třeba když o mně napíše nějakou blbost bulvár, neřeším to. Nic není starší než včerejší noviny.

Takže umíte odpouštět?

Umím. Jediné, co lidem nedokážu odpustit, je krádež - ať už hmotná, nebo duševní.

Na začátku rozhovoru jste řekla, že hlavní postava z filmu o Jaroslavě Obermaierové by měla atraktivní povolání. Bylo by to herectví, nebo jiná profese?

Víte co, možná by to byla archeologie. Mě totiž vždycky bavil dějepis a četba o vykopávkách. Fascinovaly mě pyramidy v Egyptě a keltská oppida v Čechách, jsou to hrozně magická místa. Takže jsem si vždycky chtěla vyzkoušet práci archeologa a něco z toho prozkoumat.

Ale nevím, jak dlouho by mi to nadšení vydrželo, protože práce někde v pouštní díře ve spalujícím horku v Egyptě, to asi taky není med. Všude jen písek, žár a plachta nad hlavou… Ale zajímalo by mě to.