Jaroslav Satoranský: Někdo vydrží víc a někdo míň

Pokaždé, když ho potkám doma na pražském sídlišti Prosek, kde žije už přes čtyřicet let (bydlí ve stejné ulici jako kdysi Václav Klaus), vykračuje si to svižnou chůzí, ať jde s manželkou na procházku, nebo je obtěžkán nákupními taškami. Když se nám letos v létě při rodinném fotbálku zakutálel míč ze hřiště, kopl nám ho zpátky s takovou chutí, že jsem asi udělala chybu, když jsem ho nepřizvala ke hře.

Už několik let se tomu sice vyhýbám, hlavně kvůli riziku úrazů, ale kdysi jsem hrál docela často. Pocházím z Braníka, kde to v mých dřevních dobách nebylo ještě tak civilizované jako dnes. S kluky jsme chodili hrát na louku k řece a místo branky jsme měli dvě čepice. Hrál s námi třeba Václav Mašek, který se později stal ve Spartě slavným fotbalistou, internacionálem. Já jsem za žáky nastoupil jenom na první poločas, do druhého už mě nepustili. Takže takhle to bylo s mým fotbalovým uměním.

Dost jsem se s nimi nacestoval, byli jsme třeba v Brazílii nebo v Japonsku.

Hrál jsem většinou někde v obraně, ale nebyl jsem nijak zvlášť spolehlivý. Hrozně rád jsem sice běhal, ale takovou techniku, jakou má ještě dodneška třeba Karel Šíp, tak to jsem neměl.

Taky jsem se někdy trefil. Mám doma diplom od Amfory, že jsem dal jejich dvoustou branku. A když jsme hráli v Belgii proti naší ambasádě, tak soupeřův brankář vyrazil míč, který se ode mě odrazil do brány.

Na to byl specialista Franta Ringo Čech, který zůstal ležet, předstíral, že je po faulu zraněný, ale když to neodpískali, vyskočil a běžel dál. Bylo to takové divadýlko pro lidi.

V určité době jsem nebyl příliš populární, takže jsem pro Amforu nebyl žádný zisk, o fotbalu ani nemluvě. Napsal jsem prezidentovi Petru Salavovi dopis, jenže on mi odpověděl, že můj odchod nepřipadá v úvahu. Ještě rok jsem s nimi byl, občas si i zahrál, ale už zkrátka nemám takovou formu jako oni.

Jako kluk jsem ještě jezdil na kánoi, s partou se dodnes scházíme na nohejbal a ještě před dvěma lety jsme hráli fotbálek v tělocvičně. Jenže při skrumáži u branky jsem spadl a vylétlo mi rameno, takže večer kvůli mně zrušili představení. Řekl jsem si, že nejde, abych takhle ohrožoval provoz divadla. V nemocnici mi rameno nahazovali pod narkózou a dost dlouho mě to bolelo, ale už třetí den jsem hrál v divadle, akci jsem předstíral jen jednou rukou.

Někdo vydrží víc a někdo míň. Samozřejmě, že třeba artrózu s sebou léta přinášejí. Smířil jsem se s tím, že v třiasedmdesáti to už na žádné velké běhání není. Zaplaťpánbůh ještě můžu chodit. Dost často chodíme se ženou na procházky, vždycky si stanovíme nějaký cíl, jako třeba supermarkety v okolí, v Letňanech nebo v Čakovicích. Žádné velké tempo ale neudržujeme a cestou toho spíš hodně napovídáme.

V roce 1962 jsem hrál reprezentanta v Závodu míru ve filmu Poslední etapa. Při natáčení jsem se seznámil s autorem Otou Pavlem a poznal výbornou partu v doprovodných vozidlech, byli to šoféři z NDR ve wartburzích. Bezvadní lidi. Absolvoval jsem i dost tréninků, abych jel naplno a nezaostával, protože vedle mě byli jako kompars opravdoví cyklisté.

V mládí jsem hrál na klavír a skládal písničky. S Jaromírem Hanzlíkem, tehdejším kolegou v Divadle na Vinohradech, jsme tvořili pro děti a měli v úmyslu dokonce napsat dětský muzikál, ale zůstalo jenom u několika písniček. Měl jsem tehdy malou dceru, která je ráda zpívala. Když se na Vinohradech uváděla hra Pavla Kohouta August August, august, věnovali jsme po premiéře představiteli hlavní role Vlastimilu Brodskému šanson o stárnoucím klaunovi, který později nazpíval Waldemar Matuška.

Dělal jsem třeba i scénickou muziku do představení Valentýn a Valentýna, se kterou mi pomáhal dirigent orchestru našeho divadla, nebo písničky ke svému absolventskému představení na DAMU. Místo pianina mám teď doma klávesy, kde se dá nahrát skladbička s několika nástroji, čehož využívá moje dcera, učitelka ve školce. Když potřebuje udělat cédéčko k nějakému vystoupení, natočíme spolu hudební podklad.

Muzikanti by na mě asi měli větší nároky. Já jsem byl jenom šumař. Herectví mi bylo dané, protože jsem vyrůstal v rodině, která hrála ochotnické divadlo. Rodiče i moje o šest let starší sestra. I já jsem si občas zahrál malinkého kluka někde v davu, protože jinak jsem se strašně styděl. Abych si postupně zvykal na jeviště, nechali mě na klavír doprovázet pohádky, což mi nevadilo, protože jsem byl schovaný v orchestřišti. Asi ve třinácti jsem dostal roli Hloupého Honzy a lidové figury se mě pak držely ještě hodně dlouho. Abych se přihlásil na DAMU, napadlo jednoho režiséra.

Přivedla mě k tomu náhoda. Na horách, kde jsem byl se školou, jsme to přehnali s opalováním na sněhu, dostal jsem zánět ledvin a dlouho ležel v nemocnici. Studia mě moc nelákala a doktoři mi moji vysněnou profesi automechanika zakázali. Podle nich jsem musel pracovat někde v teple. Na pracáku mi dali vybrat mezi pekařem, rytcem a chemikem.

Kreslení mi celkem šlo, takže přijímací zkoušky jsem absolvoval a dostal se do učňovského střediska družstva Znak. Tři roky jsem se učil tohle krásné řemeslo. Dělali jsme všechno možné, dřevoryty i ocelotisky. Do praxe jsem se dostal jenom na měsíc do provozovny u Karlova mostu, kde od stroje přicházely vyfrézované kousky, na kterých jsem vypichoval růžky, což byla taková nezáživná práce.

Ode všeho něco, ale nic pořádně.

Nikdy mě to nenapadlo, vždycky jsem toužil být v kamenném divadle. Po vojně jsem tři roky dojížděl do Kladna a pak jsem dostal angažmá do vinohradského divadla, kde jsem už šestačtyřicet let. Byly sice doby, kdy jsem moc nehrál a kdy přicházely jenom malé úkoly, ale vždycky jsem si říkal, že možná ještě není všem dnům konec. Těšil jsem se na to, až budu moct hrát staré dědky, a najednou se skutečně objevuje víc šancí.

Hraju v několika divadlech. Na Jezerce ve dvou věcech s Jiřinou Bohdalovou, v Divadle U Valšů krásnou detektivku Past a v Řeznické mě čeká inscenace pro dva herce s Hanou Maciuchovou o francouzské herečce Sarah Bernhardtové.

Objevuju se jenom v první půli, ale když jsem mezi mladými, vždycky pookřeju. Vidím, jak dřou, zvládají těžkou choreografii. Jako vedoucí podatelny zpívám duet Pravidla firmy s Míšou Novotným. Skvělý hudební kabát tomu dává pan Kumžák.

Při jednom natáčení jsme se dostali k obrovskému počítači, který prý dokázal věštit budoucnost, a ten mi předpověděl, že v pětatřiceti mám dosáhnout vrcholu. Říkal jsem si, co je to za blábol. Jenže pak jsem v té době zrovna točil Nejmladšího z rodu Hamrů a vzápětí na to Inženýrskou odyseu. Zároveň jsem měl hodně práce i v divadle. Takže vrchol už mám dávno za sebou.

Bylo to spíš příjemné, nikdo mi neubližoval a dostával jsem spoustu dopisů, hlavně od maminek a babiček, které by rády provdaly své dcery a vnučky. V divadle jsem měl igelitový pytel dopisů. Zvlášť mám schovanou sbírku korespondence od jedné dívky, která mi psala jako svému deníčku. Byl jsem pro ni něco jako zpovědník, vrba, které se se vším svěřovala. Byl jsem svědkem rozchodu jejích rodičů, její první lásky, pak mi poslala svatební oznámení a fotografii krásné rodinky s malým dítětem.

Vyhnala mě s tím do divadla, kde bylo víc místa. Když jsem najednou měl pocit, že se mi ze slávy krátí dech, vždycky mě usadila, abych se držel na zemi, takže jsem nemohl zpychnout. I když měla jinou profesi, dělala v projekci, divadlu rozuměla, dokázala odhalit chyby nebo falešné výkony.

To má na svědomí ochotnické divadlo. Do zákulisí přišly dvě dívky, to mi bylo sedmnáct a půl. Jedna blond a jedna černá. Kamarád ke mně přišel, kterou bych bral, tak jsem řekl, že třeba tu blondýnu. Za pár dnů jsem ji potkal v tramvaji, předstíral, že máme stejnou cestu a domluvil si s ní rande. V loděnici jsem si půjčil starou kánoi, vzal si s sebou kamaráda, aby seděl na háčku a vyrazili jsme ve třech na Vltavu.

Je to hlavně její zásluha, že jsme vydrželi pohromadě. Když jsme se vzali, hned jsem šel na dva roky na vojnu, takže to nebylo úplně jednoduché. Tehdy v roce 1961 byla v souvislosti se studenou válkou výjimečná situace a já jsem dostal povolání rovnou k útvaru. Po čase mě převeleli do Armádního uměleckého souboru. Během vojny jsem ale i točil Bylo nás deset a Poslední etapu.

Jsem přístupný i některým novotám, ale je mi třeba líto vyhodit starý počítač, i když opravář na Proseku už ze mě šílí. Mám takový prográmek, kde vyrábím péefka, na jiných si hraju s fotkami nebo s hudbou. Žena vždycky říká: Ježíš, ty jsi už zase u počítače!

Pobyt v krytu a oblohu se stříbrnými hvězdičkami, jak Američani vyhazovali lesklé papírky na rušení příjmu. Když už se Němci chystali na útěk, chodili po ulicích a sháněli jízdní kola. Náš domácí měl jedno na půdě, ale naše máma to zapřela. Taky jsem během Pražského povstání pomáhal stavět barikádu z dlažebních kostek a jel s mámou, která hrála v orchestru, na nákladním autě sovětské armády zahrát zraněným do vojenské nemocnice.

Možná že ano. Pro všechny jsem byl zkrátka Hamr nebo Kuba z Krkonošských pohádek. Chvíli jsem vzdoroval, ale celkově to bylo spíš příjemné. Měl jsem radost, když se ke mně hlásily další a další generace. Teď už mě sice pomalu nepoznávají, jak jsem se změnil, ale předtím jsem často viděl rozzářený dětský obličej a slyšel výkřik: Anče, Kubo, hajnej!

Jako že bych byl pro lidi symbolem minulého režimu? To určitě ne. Myslím, že lidi jsou rozumní a dokážou odlišit roli od skutečného člověka. V jednom rozhovoru se mě ptali, jak reaguju na anonymy ohledně mého účinkování v normalizačních seriálech. Odpověděl jsem citátem z Puškina, že se s hlupáky nehádám. Pár takových dopisů opravdu přišlo, ale jenom jsem se nad nimi usmál. Vždyť ty seriály nemůžou nikomu ublížit. Každý pochopí, že je to výpověď o určité době. Pan Dietl to psal podle nějaké předlohy, takže v tom je kus pravdy. Něco jiného je, že tehdy všechno zaštiťovala mocná strana a vláda. Dneska už ale každý ví, že se to vrátit nemůže.

Spousta věcí se mi nelíbí, ale protože se živím tím, čím se živím, veřejně o tom nepovídám. Ale doma častokrát u televize nazývám věci i lidi pravými jmény. Víte, do divadla chodí spousta lidí s různým pohledem. Někdo se na to dívá zleva, někdo zprava. Takové rozdělování nesnáším, ale chtěl bych pro ně zůstat jako herec, ne přívrženec nějaké strany.

Nelpím na ničem konkrétním. Ale byl bych rád, kdyby mě brali jako herce, který svou práci dělá poctivě, a aby se na mě třeba přišli podívat