Jaroslav Plesl: Práce je můj život. Naprosto a beze zbytku mě naplňuje

Diváky Zlaté labutě mrazí z vašeho protektorátního velitele Prahy plukovníka Grubera. Neopomněla vám to ostatně před chvilkou sdělit i naše servírka.

Já to beru jako pochvalu, když mi řeknou, že ze mě jde strach. „Je to děsná postava, ale hrajete to tak přesvědčivě, že se těšíme, až se tam objevíte,“ slýchám. Jsou i diváci, kteří vás s postavou ztotožňují. Ti se na mě samozřejmě škaredí.

Říká se, že herec má najít i na té nejzápornější postavě něco kladného.

Postava Grubera, Němce, který se narodil v Praze, už teď není nijak ambivalentní, nedá se nijak obhájit, představuje čiré zlo. Je pravda, že když se zpočátku ještě choval celkem slušně, snažil jsem se ho hrát nějak sympaticky. Myslel jsem na to, že mnozí němečtí důstojníci měli „kinderstube“, uměli se chovat a dobře vypadali.

Nacisti si dávali záležet na vizuální stránce propagandy: oblečení, gesta, ohně, bubny. Pro dav to muselo být strhující. Jejich uniformy, mimochodem od Hugo Bosse, byly působivé, výborně střižené, slušely. I mně. Když se do ní obléknu, jinak se držím, pásek stahuje v pase, v holínkách mám pevný krok. Přiznávám, že ačkoli jsem pacifista – teď už míň, vzhledem k tomu, co se děje ve světě, má to něco do sebe. Na druhé straně jsem pokaždé moc rád, když si tu uniformu sundám.

Naznačujete, že v další řadě seriálu přitvrdíte?

Stejně jako se přitvrzovalo v protektorátu. Začal jsem jako mlsný kocour kroužící kolem prodavaček, ale postupem času se už nedá nijak obhajovat. Stejně jako všechno, co nacisti dělali za druhé světové války. Jak se chovali k Čechům, obyvatelům židovského původu je strašné, i když se za to Němci milionkrát omluvili.

Zachovám, že to je elegantní a kultivovaný člověk, který umí být i okouzlující, ale hájit ho nemůžu a ani nechci. Je zajímavé, že stejně jako on, ani já nevím, jak to s ním dopadne. Je to jako v životě. Taky nevíte, co na vás čeká.

Herecky je Gruber asi výživný.

Jsem rád, že mám v tomhle seriálu rozumnou míru obrazů a natáčecích dnů. Není to pro mě tak náročné jako pro kolegy, kteří tam jsou pořád. Můžu si svoje scény víc dopředu promyslet.

Ku chvále tvůrců Zlaté labutě musím říct, že to zdaleka není fabrika, kterou někdy seriály bývají. Žádné „pojeďme dál, teče nám čas“ a už se přestavuje scéna. Diváci se mohou těšit, že další řada, která půjde od září, se bude víc odehrávat venku. Konkrétně na Gruberově letním sídle. Točíme v zámku v Brandýse nad Labem, jezdí se tam na koních…

Jak se na koňském hřbetu cítíte?

Nejsem jezdec, přestože můj bratr chová koně. Jezdil jsem kvůli filmu Hlas pro římského krále (životopisný film o Karlu IV. z roku 2016), kde bylo hodně scén na koni. Absolvoval jsem asi dvacet jízd. To je hrozně málo na to, aby se člověk cítil v sedle jistě a kůň vás začal respektovat. On přesně pozná, co jste zač.

Teď jsem měl naštěstí hrozně hodného bělouše, který už měl filmové zkušenosti. Režisér vám pokaždé před záběrem řekne, kde je třeba zrychlit, kde zastavit. Nebudete tomu věřit, ale ten kůň si to přesně pamatoval.

Jednou mě ovšem ztrapnil, když ve scénáři bylo, že Gruber tryskem vyrazí pryč. Dělal jsem na něm směšné kovbojské pohyby, jaké jsem pravděpodobně viděl v televizi, abych ho rozhýbal, ale on mě úplně ignoroval. Nechtělo se mu.

V romantické komedii Život pro samouky jste zase byl vidět na motorce. Byl jste to opravdu vy?

Byl jsem to já! Jen na složitější akce jako třeba rychlý výjezd mezi vraty jsem si netroufl. V mládí jsem měl moped Babetta. Jezdil jsem na ní provázet po zámku v Hrádku u Nechanic. Můj táta je motorkář. Je mu šestaosmdesát a jezdí na Kawasaki 350. Má ty kožené hadry, hrozně ho to pořád baví. Mě koně ani motorky nechytly. Mě baví auta.

Kdy vás to chytlo?

Jsem autíčkář od dětství. Vystřihoval jsem si je ze Světa motorů, na zadní straně byly staré americké koráby nebo britské Rolls Royce. Od babičky jsem jednou dostal dva leštěné acháty. S jedním klukem ze třídy jsem je vyměnil za obrovské množství céček, to byla za mého dětství cenná měna. Přišlo mi to obrovsky výhodné, jako kšeft století. Pak jsem za ně vykšeftoval německé katalogy s auty. Dodneška mám v Hradci u rodičů štosy automobilových sešitů.

U obrázků jste asi nezůstal.

Mám slabost pro dobrá německá auta, konkrétně bavoráky. Podnikám hodně výletů po republice, jezdím hlavně na hrady a zámky.

Dáváte pak z toho fotky na Instagram?

To mi přijde legrační. Hlavně ale na žádných sociálních sítích nejsem, vyhýbám se jim. Nechápu, proč bych měl sdělovat někomu, koho neznám, jak žiju, kam jedu a co tam dělám. Navíc nevím, co bych tam dával. Když někde jsem, nerad fotím. Žiju tím okamžikem a focení mě z toho vytrhuje.

Necítíte tlak, abyste se na nějaké sociální síti prezentoval? Z pracovních důvodů?

Jeden mladší kolega mě upozornil, že se už někteří producenti při obsazování filmu nebo seriálu řídí podle počtu sledujících na Instagramu. Jiný kolega mi zase řekl, když jsem už starý, už to nepotřebuju. Že se to v mém věku nevyžaduje. Ulevilo se mi.

Na druhé straně chápu, že u mladých to je relevantní součást jejich práce. Provází je to od dětství, je to přirozená součást jejich existence, umějí s tím pracovat. Nemusí se do ničeho násilně stylizovat, není jim to trapné, jako by to bylo mně. Možná mě to ale taky dožene.

Jistě ale víte, že propagace různých výrobků na sociálních sítích, od oblečení po auta, přináší nejeden benefit.

Ani to mě neláká. Tenhle svět mě ještě nepohltil. Říkám o sobě, že jsem pozdrav z časů monarchie.

Výraznou postavu z té doby jste nedávno ztělesnil v Posledním závodě, dramatu o tragédii lyžařů Hanče a Vrbaty.

Josef Rössler-Ořovský byl vynikající sportovec, olympionik, propagátor sportu, diplomat. Natáčelo se v třeskutém počasí, vlastně nám pro to, co se ve filmu odehrávalo, vycházelo vstříc. Když jsme ve vánici, která dosahovala sta kilometrů, vyrazili za dohledu Horské služby na hřebeny u Labské boudy pátrat po Hančovi a Vrbatovi, vůbec nebylo vidět. Kdo měl vousy, trčely mu z nich ledové rampouchy.

Přestože jsme měli termoprádlo, museli jsme být oblečení v dobových vlněných svetrech, ty navlhly a byla fakt zima. Já měl na hlavě čepičku, která nechránila uši. Asi mi trochu omrzly, protože jsem je měl večer úplně fialové. Dovedl jsem si představit, jaké peklo hrdinové našeho příběhu prožívali. Považuji tenhle film ve své kariéře za zásadní. Bylo to velké dobrodružství.

Jak jste k té roli přišel?

Když mi ji režisér Tomáš Hodan nabídl, upozorňoval jsem ho, že nejsem sportovec a na běžkách jezdím tak jako všichni. On řekl, že mu stačí, že jsem štíhlý a mám v sobě jistou dávku elegance. Že se Josef Rössler-Ořovský (zakladatel Svazu lyžařů Království českého) pohyboval ve vysokých společenských kruzích a že do toho příběhu z Krkonoš potřebuje „pána z Prahy“. To prý jsem.

Hodilo se, že jsem měl na střední pedagogické škole němčinu, protože jsem tam měl hodně německých dialogů. Několik závodníků tam hráli kolegové z Německa.

Hrál jste ještě v podobně náročném filmu?

Byly to Žáby bez jazyka slovenské režisérky Miry Fornay. Moc lidí ten film nevidělo, protože tři dny po premiéře se zavřela kina. Nicméně objel artové festivaly po celém světě, kde měl úspěch.

Film měl velmi temné téma domácího násilí, bylo tam plno brutálních scén, během jedné jsem byl i zavražděn. Všechny vztahy tam jsou pokřivené, vykloubené. Bylo to neskutečně náročné natáčení, asi už nikdy nic takového nezažiju.

Dělat lidem takové věci, i když to jenom hrajete, bolí, a někde se to posčítá. Já neumím hrát falešně, všechno odžívám, jdu do toho naplno. Občas mi z toho bývá opravdu zle.

Navíc bylo v roce 2019 mimořádně horké léto, točili jsme v Bratislavě v panelákovém bytě, kde byla kvůli zvuku zavřená okna. Teploměr ukazoval 41 stupňů.

Patříte k hercům, kteří si mohou vybírat, co budou dělat. Podle čeho tak činíte?

Vyvíjí se to. Dřív jsem chtěl dělat všechno. Mladý, ambiciózní herec potřebujete stále pracovat, být vidět, jít z role do role. Když si pak můžete vybírat, přečtete scénář, přimhouříte oči, že to je lehce blbé nebo banální, ale třeba vás baví režisér, kolegové a věříte, že se to na place dotáhne.

Čím dál víc je pro mě důležitější s kým. První, na co se ptám, není o čem to je, ale s kým budu hrát. Herectví je partnerství. Nedá se sólovat. Dobrý herec se pozná podle toho, že hraje s vámi, i když na něj zrovna nemíří kamera. Uvědomuje si, že vycházíte z něj. Tahle symbióza je bezpodmínečná, aby výsledek stál za to. Proto je to alfa a omega každého projektu.

Irituje mě, když se při natáčení potkám s člověkem, kterého to nebaví, přišel prostě do práce. Ví dopředu, jak to stejně bude blbý, kouká na hodinky, do mobilu, hraje, jen když je něj otočená kamera. To je utrpení. Takoví lidé by měli dělat něco jiného. Příležitostí je dneska plno. Musím zaťukat, že většinou dělám práci, která mě baví, a s lidmi, které taky baví.

A další otázka?

Jestli je režisér hodný. Zažil jsem toho na place hodně. Přísné režiséry, složité režiséry, kteří se nechovali úplně dobře – to mě stojí čím dál tím víc sil. Nemotivuje mě, když někdo řve nebo mě ztrapňuje. Když je režisér laskavý, můžu se přetrhnout, abych mu vyhověl.

V poslední době jste byl často vidět v romantických komediích. Jste s nimi spokojený?

Natočil jsem jich opravdu hodně, a neskromně musím říct, že některé byly i povedené a divácky mimořádně úspěšné. Naštěstí je paleta nabídek, které dostávám, široká. Vždycky jsem se bránil škatulce. Je to ale těžké, párkrát se objevíte v nějakém typu role a režiséři a producenti, kteří sázejí na jistotu, si řeknou, že když to jednou bylo dobré, bude to dobré i podruhé, potřetí.

Proto mám rád protiúkoly. Ještě mě ale pořád zajímají všechna témata. Pokud tedy nemám nějaký propad.

To se vám opravdu stává?

Chtěl jsem před časem úplně skončit. Vyhořel jsem. Jel jsem šíleným tempem, které jsem mimochodem v současné době zase nabral. Letěl jsem z role do role. Do toho přišel covid a nebylo nic. Chvíli jsem si rochnil, že mám volno, a pak jsem začal bilancovat.

Najednou se mi představa, že zase vrátím před kameru a do divadla, příčila. Trvalo to asi tři měsíce, a nakonec jsem došel k tomu, že se chci věnovat památkám, což je můj celoživotní koníček.

V tu dobu se zase otevřela divadla a v šatně Dejvického divadla jsem to řešil s kolegy, hlavně s Vaškem Neužilem a Klárou Melíškovou. Poslechni hlas srdce, radili mi.

Popravdě řečeno jsem trochu čekal, že mě budou přemlouvat, abych to nedělal.

Pak se stalo, že jsme hráli Dealer’s Choice, hru o karbanících. Na začátku druhé půlky sedíme vedle sebe za stolem: Vašek Neužil, Hynek Čermák, Martin Myšička, David Novotný, Ivan Trojan a já. Ještě byla spuštěná opona a já slyšel, jak diváci ševelí, povídají si. Rozhlédl jsem se po kolezích a najednou mi docvaklo, mezi jakými výjimečnými lidmi jsem, jakou dělám úžasnou práci, a chci z toho zběhnout. A že to vlastně pořád miluju. Pamatuju, že jsem měl v očích slzy. Roztáhla se opona a já zase nastartoval.

Do toho se začalo hodně točit: Poslední závod, Mimořádná událost… Natočil jsem za ten rok sedm filmů. Znovu mě to chytlo, a tak už to snad zůstane. Z hradů a zámků nepřestal být milovaný koníček.

Provádíte ještě?

Už ne. Jdu se tam potěšit, nebo točit.

Máte na mysli pořad Skryté skvosty?

Natáčíme už druhou řadu, bude se vysílat v zimě.

Objevil jste pro sebe nějaký skvost?

Zmínil bych Uherčice, zámek na pomezí Čech, Moravy a Rakouska, kousek od Vranova nad Dyjí. Je to jeden z největších renesančních zámků u nás, ale měl těžký osud. V roce 1945 byl poslednímu majiteli z rodu Collalto et San Salvatore zkonfiskovaný, byla tam ženská věznice, sběrný tábor pro nakažené syfilidou, pak vojenská posádka. Zámek zoufale zchátral.

Přesto ho dost vyhledávají filmaři. Já tam natáčel dvě pohádky: Svatojánský věneček (2015) a Hodinářův učeň (2019).

Některé části zámku jsou opravené a je to doopravdy Fénix vstávající z popela. Až se tenhle zámek celý vyloupne, bude to jedna z nejhezčích památek u nás.

Které jsou vaše oblíbené historické objekty?

Na Moravě to je Pernštejn, čtyřpatrový hradní labyrint. V Čechách Frýdlant, tajuplný objekt, který Franze Kafku inspiroval k napsání Zámku. Je to hrad i zámek, od gotiky až po romantické slohy. Měl kliku v tom, že se všechno zachovalo.

V roce 1945 tam přišli Rusové a naštěstí jim velel nějaký osvícený důstojník, prý snad kunsthistorik. Nic tam nepoškodili, na rozdíl od nedalekého Děčína. Zachoval se tam nábytek, fotografie, ložní prádlo, livreje, sklo.

Kastelán Jirka Holub je zároveň i spisovatel, načetl jsem mu dvě audioknihy. Jsme kamarádi, mohu tam přijet a nechá mě jít, kam chci. Jsem tam úplně v transu.

Teď v březnu jsem tam točil spot, který zve návštěvníky k prohlídce hradu v letošní sezoně. Přišla tehdy sněhová bouře, v komínech to úplně řvalo, okna vibrovala, do toho pohledy šlechticů z obrazů… Mimořádný zážitek.

Dejvickému divadlu zůstáváte věrný už 23 let. Nikdy jste netoužil po změně?

Několikrát jsem dostal nabídky na jinou adresu, ale Dejvice považuju za svoji rodinu. Lidi tu na sebe slyší a pak jim to spolu dobře hraje. V tom je největší deviza Dejvického divadla.

Rád někam patřím, jsem člověk kotvy. Jak je moje povolání neřádné, plácám se mezi prostředími, kolektivy, nepravidelný životní rytmus, toužím po řádu. Pro mě to je mít v divadelní šatně 23 let stejný stolek.

V levém šuplíku mám schované scénáře her, které jsem tam odehrál. Už se tam ani nevejdou. Líbí se mi, že se tam můžu chovat „jak mi zobák narostl“. Bez stylizace, nějaké masky. Umím být i nepříjemný, nikdo mě nenutí do úsměvu, dobré nálady. Proč to měnit?

Zmínil jste, že jste zase nabral „šílené tempo“. Proč si toho berete tolik?

Nechce se mi sedět doma a přemýšlet o životě. Radši pracuju.

Když ale někdy o životě přemýšlíte, kam se vaše myšlenky stočí?

Moc to nedělám, raději se soustředím na to, abych byl prospěšný, užitečný, choval se tak, aby mě měli lidi rádi.

O čem sníte?

Je dobré mít pořád sny, mně se jich ale hodně splnilo. Od útlého mládí jsem se zaměřil na herectví a tam se mi od počátku dařilo. Snil jsem o tom, že budu herec. Že se dostanu na divadelní školu (v roce 1999 absolvoval JAMU). Že budu pracovat s velkými českými herci. Třeba s Jiřinou Bohdalovou, to byl sen, který se mi stále vracel. Že jsme kámoši a paříme spolu. Splněno.

Taky jsem snil o tom, abych byl v práci respektovaný. To je víc než být známý. Na večírky nechodím, premiéry nevymetám, společenský šrumec mi nedělá dobře. Baví mě práce samotná. Práce je můj život. Nic jiného nemám. Naprosto a beze zbytku mě naplňuje.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Hlas pro římského krále, Poslední závod, Zločiny Velké Prahy, Hodinářův učeň, Mimořádná událost