Jaroslav Plesl: Civilizace byla vždy ve svých dějinách trápena a decimována epidemiemi

Podivíni se režisérům neobsazují lehce, takže když se jednou osvědčíte, mají tendenci se na vás obracet. Zatím tyto role neodmítám. Řada herců se jim vyhýbá, chtějí být jen za hodné a charakterní, myslím ale, že to je škoda.

Mistrovství herecké práce spočívá v tom, že zahrajete všechno od Adolfa Hitlera po Ježíše Krista. Vezměte si, o co bychom přišli, kdyby Anthony Hopkins odmítl Hannibala Lectera a Joaquin Phoenix by nechtěl hrát Jokera.

Ano, mám za sebou oba dva. Tedy téměř. Hitlera v hraném dokumentu pro německou televizi ZDF, Na Ježíška, ovšem dospělého, jsem se připravoval v Andělu Páně 2. Nakonec se režisér Jiří Strach rozhodl, že Ježíšek zůstane malý.

Ne, umím se z toho svléknout. Samozřejmě musím zapátrat ve svých kalných vodách. Člověk má v sobě všechno, jen se nesmí bát ty dveře pootevřít a nechat to vyvanout ven.

Celý svůj herecký život se snažím pohybovat se v proudech, které mě nesemelou. Mám rád, když je herectví vědomé, když vím, co dělám. Je-li někdo na jevišti smýkaný emocemi a neumí z nich vystoupit, je to směšné. Emoce musí být přesvědčivá a k tomu, aby přesvědčivou byla, máte tři místa na těle: hlavu, srdce a, dovolte mi to slovo, „koule“.

Nicméně mozek pokládám za to nejdůležitější. A právě tohle herectví mě fascinuje a obdivuji ho.

Když jsem hrál odvážného advokáta křivě obviněného Leopolda Hilsnera ve filmu Zločin v Polné, cítil jsem se krásně. Kladné postavy mě oblažují. Člověk pak téměř podléhá mámivému pocitu vlastní ušlechtilosti. Když se ale podaří dobře vystřihnout negativní figuru, taky to není k zahození…

Film slovenské režisérky Miry Fornay je jeden z nejoriginálnějších a nejzajímavějších, jaký jsem kdy točil. Myslím, že nemá v současné české kinematografii obdoby.

Je to surrealisticko-impresionistické podobenství s odkazy na pohádkovou nebo antickou poetiku. Pohrává si zároveň s principy počítačové hry. Když jsem film viděl na festivalu v Tallinu, úplně mě zarazil do sedadla. Má obrovskou sílu.

Kromě mě a Reginy Rázlové, která hraje moji matku, tam vystupují samí neherci. Byl jsem z nich úplně paf. Třeba Jasmina Cigánková, která hraje moji ženu, tehdy pracovala jako manažerka ve firmě vyrábějící vánoční osvětlení.

Podle mě by měla hned dostat další filmovou příležitost. Ona, i mnoho dalších neherců, nastavila zrcadlo všem mým hereckým manýrám a zlozvykům. Musel jsem ubrat, přizpůsobit se jim, hrají naprosto autenticky.

Měl jsem takový rok psychopata, i když v Žábách bez jazyka je to spíš agresor než psychopat. Když jsem dotočil, zapřisáhl jsem se, že tenhle typ role na čas nebudu brát. Měl jsem toho plné zuby. Člověk se hrabe ve vlastním bahně.

Máme ho v sobě každý, a ať‘ chcete, nebo ne, hořkost a temnota z těch rolí vás prostupují a obepínají a veselo z toho není. Od psychopatů se teď chci držet daleko.

Hned po Žábách bez jazyka mi režisér Jaroslav Brabec nabídl hlavní roli ve Zločinech Velké Prahy, což je desetidílný historický seriál. Pracoval jsem s ním poprvé, chvíli jsme se oťukávali, on je takříkajíc režisér z divokých vajec, taková horská bystřina.

Byl dokonale připravený, pečlivý, vždy měl dobrou náladu. Točili jsme 140 dní, padali na hubu, ale Jarda pořád kolem sebe šířil radost. Jsem za tohle setkání moc rád, stali se z nás přátelé.

Mám rád dobovky, jsou krásné už rituálem přípravy, ostříhají vás, oholí nebo naopak nalepí zakroucené kníry, chodíte dlouho na kostýmové zkoušky. I učení textu je odlišné, protože jazyk mívá jinou podobu a při učení do vás vstupuje ona doba. Mám rád historii, dělá mi dobře dotýkat se starých předmětů a natáčet v historických objektech.

Natočil jsem řadu pohádek, takže jsem si hradů a zámků užil. Naposledy v Hodinářově učni, který se točil na zámcích Lednice, Uherčice a Doksany. Ta pohádka mi splnila dávné přání hrát s Viktorem Preissem, mým idolem od dětství.

Bohužel se s Viktorem setkáváme při práci jen málo, přál bych si, kdyby nám nějaký scenárista napsal film, to by bylo báječné. Zrovna dnes jsem si dal zarámovat tři obrázky, které Viktor sám vytvořil, a daroval mi je.

Točit pohádku je štěstí. A relaxace. Můžu vzít do ruky trochu tlustší tužku, malinko přehrávat, bývá to ryzí radost.

Už na to nemám moc času a taky mám pocit, že to je trochu za mnou. Provázel jsem roky na Hrádku u Nechanic, což byly vždy ty nejhezčí prázdniny. Bydlel jsem na zámku, měli jsme tam takovou hodně veselou partu a skvělé kastelány Haničku a Ivana Šenkovy. No a před několika lety se můj kamarád Radek Ryšavý stal kastelánem zámku ve Vranově nad Dyjí.

Podle mého názoru jednom z nejkrásnějších historických objektů v Evropě. A tehdy propukla renesance mého provázení. Jezdil jsem na Vranov a s entuziazmem středoškoláka provázel turisty.

Nicméně doba se asi trochu změnila, návštěvníci už mi nepřišli tak zvídaví a vstřícní, jako když jsem v devadesátých letech začínal, i když je samozřejmě vůbec neházím do jednoho pytle, a mnohé prohlídky byly skvělé, ale některé zase ne a pak to byla nebetyčná otrava. Takže už neprovázím, ale jezdím na Vranov jako na chalupu.

Nedávno jsem tam vzal kolegy z Dejvického Vaška Neužila, Kláru Melíškovou a Lenku Krobotovou, byli naprosto nadšení. Ubytovali jsme se v hodně staré části zámku, kde je i „pokoj se stínem“. Na zdi tam je flek, který roky nejde přemalovat, pořád vystupuje z přemaleb do místnosti.

Nejdřív navrhovali, že se tam půjdeme podívat o půlnoci, ale s úderem zvonu, který ohlašoval hodinu duchů, si to rozmysleli. Nicméně pan kastelán byl tak hodný, že nás po setmění vzal do sálu předků, jednoho z nejhezčích barokních sálů u nás, poslouchali jsme tam Händela a dívali se, jak velkými barokními okny dopadají měsíční paprsky.

Mám na Vranově svůj pokojíček s nádherným výhledem do hlubokého údolí, okouzlující dramatické krajiny s meandry Dyje. Když tam přijedu v zimě, není tam ani noha. Bloudí tam jen stíny, je tam šílená zima a je to krásné.

Z Prahy tam jedu dvě a půl hodiny a už cestu přes Vysočinu vnímám jako krok do jiného světa. Klidně tam trávím sám několik dní, aniž bych potřeboval nějaký program. Čistím si hlavu, rovnám myšlenky. Je to blahodárné.

Umím být nejlíp sám. Jsem pořád obklopený lidmi, jsem překomunikovaný. Potřebuji občas odjet a být sám se sebou.

Už ne. Dřív jsem to měl docela rád, dokonce jsem je vyhledával. Taky mě bavilo provokovat, ale se čtyřicítkou to skončilo, člověk je pak trochu trapný. Měl jsem své punkové období, nechci už o tom mluvit, tahle etapa je za mnou.

Několik let abstinuju a dělá mi to dobře. Vypil jsem si svoje, kocoviny byly čím dál horší, to, jak jsem se choval, bylo čím dál blbější. Stačilo. Navíc mám tolik práce, že si flámování nemůžu dovolit. Přestal jsem i kouřit.

Stává se ze mě trochu konzervativní nudný pán, vyhovuje mi vnímat svět v jiných konturách. Přestěhoval jsem se na klidné místo v Košířích, to také odpovídá mému zklidněnému životnímu módu.

Na dílčí změny je můj život pořád bohatý: každá moje práce je jiná, pokaždé při ní vypadám jinak, potkávám se s jinými lidmi, poznávám stále jiná prostředí, změna je neoddělitelnou součástí mého života.

To je moje láska a životní konstanta. Prožili jsme sice turbulentní období, když se měnili šéfové: po Mirkovi Krobotovi přišel Michal Vajdička, po něm nastoupil Martin Myšička. Postupně se vše zklidnilo, kdo chtěl odejít, odešel, kdo chtěl zůstat, zůstal.

Fungujeme, diváci na nás chodí, máme pořád vyprodáno, pořád se máme rádi, a hlavně máme pořád chuť zkoušet nové věci.

Dobře. Hrozně dlouho jsem hrál kluky, milovníky a už mi to přišlo krapet blbé dělat ve čtyřiceti, že mi je pětadvacet… Jsem rád, že se přehrávám do jiné kategorie, než jsou ucha a mladí popletové. Užil jsem si jich dost a jsem rád, že už mě obsazují jinak.

Dnešní mladé herce a herečky obdivuju, v mnoha oblastech jsou lépe vybavení než my, měli možnost získávat zkušenosti v zahraničí, umí jazyky, mají rozhled, jsou světoví, nejsou úzkoprsí.

Láska přece kvete v každém věku! Jen už na to není tak hezký pohled (smích). Budu teď v ostravské televizi točit seriál Stíny v mlze, kde mě pár takových scén čeká. Zvedám nad tím obočí a hned myslím na to, jak bych měl zase začít cvičit a nějak se zpevnit. Nejen že se každou chvíli někde svlékám, ale i šplhám někam do výšky, což při mých závratích není nic moc.

Točil jsem na Nuselském mostě, na střeše kostela i na lešení ve čtvrtém patře. A ve filmu Žáby bez jazyka pobíhám po lese dokonce bez trenek. Odříkaného chleba…

Především vyžadují hodně přípravy. Nedokážu tam přijít a číst to z vody. Mám rád, když si v nahrávacím studiu sednu, rozsvítím si lampičku a třeba čtyři hodiny v kuse čtu.

Někdy dosáhnu podivně specifické koncentrace, při níž zažívám tak silné emoce, že nemůžu číst dál. Je to tím uzavřeným prostorem, naprostou koncentrací a pravidelností dechu. Má to dost podobného s holotropním dýcháním.

Čtu, a hlavně ty, které souvisejí s oborem, který mě zajímá víc než herectví – s historií a architekturou. Nevyhledávám ani tak historické romány jako literaturu faktu. S velkou chutí se teď prokousávám Barokní architekturou v Čechách, která má přes dva tisíce stránek.

Chtěl bych, aby se mnou lidem bylo líp, než je teď. Jsem ve věku, kdy mám všechno, po čem jsem toužil, alespoň co se hmotných statků týče. Tedy kromě toho zámku, ale to si asi nechám do příštího života.

Přál bych si víc pracovat na sobě, mít v sobě větší klid, harmonii a vnitřní mír. Čím dál tím víc si začínám přát pevné zdraví. Konečně jsem ve věku, o kterém se říká takový ten starý vtip, že když se v pětačtyřiceti ráno vzbudíte a nic vás nebolí, tak jste po smrti. Na to jsem přišel teprve nedávno, že nejsem nesmrtelný.

Úplně jste mi to vzala z pusy, protože si už několik let slibuji pauzu. Ode všeho. Myslím na to pokaždé, když mi hlavou probleskne něco o vyhoření. Rád bych si do padesátky nadělil půl roku volna.

Tak bych si představoval ten ideální dárek, na který jste se mě ptala. Na druhé straně se znám a vím, že neumím říkat NE a beru si hrozně moc práce. Takže to bude těžké a budu si určitě u hodně věcí říkat, že je škoda, že to je beze mě.

Toulal bych se krajinou, tady u nás. Naše republika je nejhezčí země na světě. Pozoroval bych, jak se mění roční období, a byl bych šťastný. Mám rád každé roční období a každé počasí.

Když někam jedu, říkají mi rodiče: „Hlavně aby ti vyšlo počasí.“ Odpovídám, že mi nemůže nevyjít, protože mám rád každé počasí, i plískanice. Příroda je pro mě krásná v jakémkoli svém rozpoložení.

Zprávy o úbytku živočichů, rostlin a devastaci krajiny a potažmo celé planety mě samozřejmě děsí. Snažím se v tom nebýt pasivní, přispívám několika ekologickým organizacím. Pořád ale věřím, že se přirozený přírodní řád vrátí.

Ještě před pár měsíci bych si současnou situaci nelehko představoval, byla by námětem pro katastrofický film z říše sci-fi. Civilizace byla vždy ve svých dějinách trápena a decimována epidemiemi.

Podíváme-li se však na metlu středověkého lidstva mor nebo pandemii španělské chřipky, která nás sužovala ještě na začátku dvacátého století, zvážíme-li úroveň medicíny oné doby, o té středověké nemluvě, nedá se přece porovnat s úrovní naší medicíny a vědy.

Když navíc vidím tu neskutečnou obětavost a statečnost všech lidí v první linii boje s Covid -19, všechnu tu lidskou soudržnost a zodpovědnost, pak mi vychází jediná odpověď: Vše se v dobré obrátí.