Jaroslav Dušek: Pravda netkví ve slovech, je to ten proud, který vytváří život

Jsou lidé, kterých si vážím, a nemusí to být ti, kteří jsou obecně jako autority přijímaní. Někdy se zaměňuje autorita s osobní důležitostí, s tituly a s „dosaženými úspěchy“. V tomto smyslu je pro mě slovo autorita slovem zprofanovaným a nadužívaným. Aby skutečně fungovala, měla by autorita být přirozená. Tou se člověk stává, když je sám sebou. Je autentický. Sám sobě autorem.

Táta říkal, že jsem byl hodně tvrdohlavý odmalička. Že jsem býval svérázný. Vinnetou? Jednoznačně ano, ale to pro mě byl hlavně zajímavý příběh. Málokdy jsem propadl obdivu k někomu. Na druhou stranu všichni lidé jsou učitelé. Všechno funguje tak, že se od toho můžeme učit.

Poprvé ne, už jsme se někde letmo potkali. Tohle bylo první dlouhodobější setkání, které se týkalo společného projektu.

Překvapila. (usmívá se) Natolik jsme se předtím neznali, abych s takovou nabídkou předem počítal.

Ano. Mě divadlo uživí. A ještě jsme s kolegy schopni svým divadlem finančně podporovat řadu různých aktivit a organizací. Učíme se dávat.

Já mohu říct, že z mé strany tam sympatie byly, co by řekl on, to nevím. On je pořád tak příjemně zvědavý. Vyzařuje sympatickou tichou tvrdohlavost a umanutost, ví, co chce. Ale nerozčiluje se, nekřičí, neuráží, neprosazuje se nějakou svou falešnou autoritou, ví, co po vás žádá, a umí to sdělit. Takže je radost s takovým režisérem spolupracovat.

Nemyslím si, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Myslím, že pravda a láska pořád vítězí nad lží a nenávistí, aniž s nimi musí bojovat.

No a co? To je pravda a láska, která se projevuje a ukazuje nám všechny svoje podoby. Ukazuje i stinné stránky. Svoje rozmanitosti. Láska není nic sentimentálního, co je jen hezké.

Myslím, že láska nemůže být „k něčemu“. Skutečná, nepodmíněná láska nezná předmět a účel v běžném slova smyslu. Je hlubinnou, skrytou energií, která nás vytváří, udržuje nás naživu, proudí a vane si, kam chce. V této podobě ji příliš často nevidíme. Do centra naší pozornosti často naskakují jednotlivé události, atrakce. A pak nám unikají souvislosti. Ano, i úplatek patří k lidství. Učíme se. Dozráváme. Lidstvo je jedna bytost a jednotlivé události jsou aspekty té bytosti. Náš sklon distancovat se od negativních částí a adorovat ty pozitivní nás plete.

A pak nerozumíme tomu, co je láska a pravda. A nemůžeme se změnit, protože chceme pořád měnit někoho jiného než sebe. Protože si myslíme, že pravda může být to, co někdo někde řekl, nějaké slovní tvrzení. A pak chceme nějakou pravdu zastávat a vytvoříme skupinu, sektu, spolek, církev a chceme pravdu šířit. Jenže pravda netkví ve slovech, je to ten proud, který vytváří život. Stejně jako láska. To jsou základní energie, díky kterým může nějaká lež a nenávist vůbec existovat. Bez toho základního proudu by tu vůbec nebyly. Proto říkám, že pravda a láska pořád vítězí a nemůže prohrát.

Einstein prý na sklonku života řekl, že nejzávažnější otázkou, kterou si klade, je otázka, jestli je vesmír přátelský, či nepřátelský. A já si odpověděl.

Jako když mluvím s vámi. Koneckonců, co dělá geolog jiného? Než že poslouchá kameny a mluví s nimi? Ovšem v dohodnutém rámci komunikace.

A také intuicí. Jak by jinak mohl být uskutečněn objev?

A co to je exaktní metoda?

Co je na přístrojích exaktního? Přístroj změří jen to, nač jsem ho nastavil. Měří to, co chci měřit, a to jsem si rozhodl sám. Třeba frekvenci a vlnění. Spoustu věcí vůbec nezměřím. Protože o nich nevím. Tudíž mě nenapadne je měřit. Takže jaká exaktnost?

Napadlo mě to nejsilněji, když jsem před lety letěl na Island a v průvodci jsem narazil na zmínku o tamějším mystikovi snad z osmnáctého století, který hovořil s kameny. Mluvil s nimi tak, jako to dodnes dělají šamani.

A jsou dost struční. Šlo to postupně, nejdřív mě nenapadlo zkoušet i druhé ucho.

Jeden ze silných rozhovorů proběhl před několika lety na Sicílii. Tam je ve městě Erice Venušin chrám a v něm krásný kámen ve veřejích. Dal jsem na něj ucho, protože se mi líbil. A ten kámen řekl: Hra končí. Tajemství bude odhaleno. To mě zaujalo, a tak jsem se zeptal, proč bylo potřeba mít tajemství. Taková byla pravidla, tak se hrála hra, odpověděl. Kdo stanovuje pravidla, ptal jsem se dál. A pak nastal zajímavý moment. Měl jsem ucho na kameni a slyšel, jak kámen přemýšlí, jak v něm jakoby tiká.

Tak nějak. A pak řekl: Nikdo. Žádné pravidlo nebylo stanoveno předem, všechna vznikají během hry. Ale hra končí a tajemství bude odhaleno. Když to řekl už podruhé, osmělil jsem se zeptat, jak tedy zní to tajemství. A on řekl: Nepřátelé neexistují. A to je tak silné tajemství, že ho dodneška spousta lidí nechápe. Možná to souvisí s předpokládaným koncem mayského kalendáře v roce 2012. Možná že tehdy skončí hra na dualitu a nepřátelství. Hra, při které jsme napjali popis skutečnosti mezi protipóly. Sladký-slaný, rychlý-pomalý, horký-studený. A mezi tím už toho moc nevnímáme.

Ano, boj dobra a zla. Něčeho, co neexistuje. To je pro nás realitou. A v čem jsme ve jménu boje za dobro povraždili ty, kteří z našeho pohledu zastávali to zlo. Tento boj probíhal i mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, učiteli a žáky. Teď začínáme chápat, že to jsou dvě strany téže mince. Protipól je tvořen z jednoho společného bodu.

Mám pocit, že ano. Vidím to na publiku. Když jsme začínali hrát Čtyři dohody (divadelní hra podle stejnojmenného textu Miguela Ruize, ve které se poukazuje na některé problematické vzorce chování, jež používáme, aniž bychom si to uvědomovali -pozn. aut.), objevily se i reakce velmi podrážděné. Část publika se zlobila, říkali, že to jsou blbosti. Jedna paní nám řekla, že jsme jí zkazili celý večer. Že je to odporné. Postupně se to mění.

A taky se mění vztah k jednotlivým dohodám. Tu první, která se dá nazvat Važme slova, lidé celkem brali. Ale už druhá, o osobní důležitosti a o tom, že si věci nemáme brát osobně, ta už byla horší. Část publika ji vůbec nebyla schopná pobrat. Pokud vás někdo urazí a řekne vám sprosťárnu, jak to nebrat osobně, ptali se? Dnes už se válejí smíchy u toho, čím vším si člověk dodává falešnou autoritu. Vždyť je to legrace!

Kariérou. Majetkem. Titulem. Všemi těmi vizitkami. Nebo tím, že člověk sám o sobě prohlásí, že je nejchytřejší bytost na planetě. V určité části vývoje ho nenapadne, že by tu mohl být taky někdo jiný chytrý. Přitom dnes čím dál tím víc badatelé žasnou nad schopnostmi všeho živého, rostlin, zvířat či hmyzu.

Jistě! Třeba že čmelák lítá. Vždyť on prý je těžší, než by měl být. Křídla má menší, než by měl mít. Podle výpočtů by vlastně neměl letět. A taky se ukázalo, že když lítá na louce z květu na květ, volí zcela optimální letecké dráhy. Nejkratší. Počítač by určil stejné. No co to má znamenat? Vždyť čmelák přece podle našeho exaktního pojetí nemá kloudný mozek, ne? Nebo jiný příklad: ukázalo se, že krokodýli jezdí po oceánských proudech. Lehne si do proudu a nechá se odvézt stovky kilometrů. Vědci krokodýla vzali, označkovali a vrátili tam, odkud původně vyrazil.

Tam čekal čtyři dny na ten nejpříhodnější proud, pak do něj naskočil a dojel na ten samý ostrov, kde ho odchytili a kam chtěl zřejmě původně dorazit. Někteří pavouci létají na tepelných proudech až mimo atmosféru, do vesmíru! Holubi se vracejí do holubníku, i když jim ho přemisťujete. Včely nějak chápou složité matematické funkce. Co s tím? Jak to vysvětlí naše exaktní metody? Kdo nám dal oprávnění, abychom prohlásili, že vesmír je mrtvý? Kdo kde vymyslel, že nikde není život a vesmír je nepřátelský, mrtvý, chladný?

Jenže ty přístroje dnes měří, že je tam voda, že tam je asi i nějaký život. Možná máme lepší přístroje nebo se něco změnilo. Nevím. Ale je fakt, že přístroje narážejí na anomálie, které vědci nechápou. Spousta věcí je změřena, ale není vysvětlena. Žasl jsem, když jsem zjistil v knize Carla Johana Callemana Mayský kalendář a strom života, že věda dosud spolehlivě nevysvětlila, jak se v těle hojí rány. To jsem nečekal. Autor dokládá, že není doloženo, kde v buňce vznikne impulz, aby začala zacelovat ránu. A jak pochopí, že už je to hotové? Ty otázky vypadají naivně, jenomže odpovědi na ně nejsou snadné. Navíc to začíná vypadat, že ve zbožňovaném genetickém kódu klíč není.

Ano? Tak to se mi ulevilo… Nevím, nesleduji podrobně jejich vyjádření. Pochopil jsem, že bojují s iracionalitou, ale třeba náboženství prostě vynechávají. Brojí třeba proti homeopatii či léčitelství, ale nevšiml jsem si, že by se ozvali proti farmaceutickému průmyslu. Překvapivě hájí jeden typ aktivity před druhým, jako by odmítali připustit, že může být i zabedněnější doktor a že i přístroje se mohou splést. A že často exaktní přístroje dokonce neukážou žádný nález tam, kde má pacient chronické potíže. Neslyšel jsem, že by dali svou anticenu Bludný balvan třeba nějakému obchodnímu řetězci či výrobci léků, které se později ukázaly jako škodlivé. Víra v boha jim nepřekáží, víra v léčivou energii ano.

Nevím, proč bych to dělal. Večer po slunění se namažu třeba olivovým olejem a pohybuju se na slunci rozumně. Když je mi horko, jdu do stínu. Proč bych si měl buňky ucpat padesátkou? Abych tam mohl být o dvacet minut déle? I vědci dnes už zase potvrzují, že se ochranné krémy nemají používat pořád, aby se kůže mohla dostat do přímého styku se sluncem, neboť se to ukazuje pro život nezbytné. To je překvapení! Zjistilo se, že slunce je jeden ze základních tvůrců života na planetě! A my se před ním budeme mazat krémy? Tak to jsme podivíni!

Celá ta kampaň proti slunci je vlastně divná. To je, jako bych dělal kampaň proti životu. No jo, život je hrozně nebezpečný, na konci umřete! (paroduje) Samozřejmě nezpochybňuji ohromnou sílu, jíž slunce disponuje. Neřekl jsem, ležte celý den na slunci bez krému a opalujte se. Ano, je to obrovská síla, stejně jako voda a vítr. Když se živly rozpoutají, mají obrovskou, jakoby ničivou energii. Je třeba s nimi vycházet a komunikovat. A ne se tvářit, že je to něco mrtvého a neživého.

Samozřejmě. Vyplácí se to.

Ano, ráno ho pozdravím. Miluji slunce. Žádám ho o pomoc. Když si nevím rady. Vždycky mě vyslyší. Pomůže.

S čímkoli můžete mluvit. Všechno se sebou mluví. Všechno živé, stvořené, komunikuje navzájem. Málo lidí třeba řekne, že jim jsou kameny lhostejné, že je nikdy žádný nezaujal. Naopak hodně lidí řekne, jaký našli krásný kámen. Nějak s ním komunikují. Nedávno mi říkal režisér a cestovatel Viliam Poltikovič, že mluvil s nějakým šamanem a ten mu sdělil, že není ani tak podstatné, v co lidi věří. Jestli jsou duchovní nebo nejsou. Podstatné je, aby pěstovali rostliny na zahrádce. A na vše ostatní sami časem přijdou. Komunikací s těmi rostlinami. My jsme zaměřili naši pozornost jinam, na peníze a banky, na hospodářský růst.

A ocitáme se v čím dál větším chaosu. Zaměřili jsme pozornost někam, kde není živý proud. Je tam spíš naše sobectví, s nímž přistupujeme k Matce Zemi. Přistupujeme k ní ne jako k matce, ale jako k supermarketu země. Tam jdu a všechno si vezmu. Ropu, suroviny, všechno. Vždyť jsem tu nejchytřejší, ne? Tak na to mám právo si to vzít a prodat! Ta hra už je únavná. A taky sebevražedná.