Jaromír Bosák: Fotbal je zkrátka nejpopulárnější sport

Jako by se devětačtyřicetiletý sportovní komentátor Jaromír Bosák chtěl se svým miláčkem pomazlit do zásoby. Touhle dobou už je totiž na šestitýdenní štaci v Brazílii, odkud Česká televize vysílá přenosy mistrovství světa ve fotbale. Jak má Bosák své dvě kočky hodně rád, jedno jim nedovolil – a to rozcupovat kartičky, na které si již tradičně vypisuje informace o každém hráči. Letos jich je sedm set.

Zatím jsem se ještě nedostal k Íránu a čekají mě problémy, protože informace, které potřebuji získat o hráčích, jsou většinou v arabštině. Složitě pak něco dohledávám v jazyce, ve kterém se vyznám, což je němčina a angličtina. Práce je potom mnohem delší než třeba na týmu z Itálie.

S velkou pravděpodobností bych na něj při komentování neměl ani narazit, ale nikdy nemůžete vědět, co se stane. Třeba překvapí, postoupí ze skupiny a najednou ho budete mít v osmifinále nebo ve čtvrtfinále. V Brazílii už nebude čas dodělávat přípravu. (Rozhovor proběhl před zahájením mistrovství - pozn. red.)

Předpokládám, že tohle mistrovství vyzvedne týmy, které v očích fanoušků i v žebříčcích příliš vysoko nejsou. Čekám, že zaboduje Chile nebo Belgie, docela bych to přál i Bosně. Dost možná uvidíme šampionát, který pak bude známý jako úpadek velkých favoritů, což by bylo pro fotbal dobré, protože by se to trochu proměnilo a proházelo.

I čísla dokazují, že je to vůbec nejsledovanější sportovní událost na světě. Vůbec se nedá srovnat se světovým šampionátem v hokeji, který lidi v Africe, Jižní Americe nebo v Asii zajímá jen okrajově. Fotbal může hrát v podstatě kdokoliv. Můžete ho hrát bosá na ulici s nějakým hadrákem nebo s papírovou koulí, takže ho sleduje celá planeta. Fotbal je zkrátka nejpopulárnější sport a tak to bude až do konce věků.

Předpokládám, že konečná sledovanost bude možná ke dvěma miliardám, zvlášť když se hraje v Brazílii, kde lidi fotbal strašně milují. Fotbalový fanoušek má během šampionátu jednu velkou výhodu – ví, že jsou na tom všichni na celém světě stejně. Všichni koukají a všichni se baví o tomtéž. V Jižní Africe, na Filipínách nebo v USA.

Na jednu stranu jsem chtěl vždycky zažít fotbal v Brazílii, ale musím uznat, že čistě logicky se přidělení šampionátu FIFA nepovedlo. Brazilce naprosto chápu. Pokud nemáte na sociální programy a na zvýšení platů, nemocnice vám padají na hlavu, silnice jsou ve špatném stavu a o školách ani nehovořím, tak když si přečtete, kolik desítek miliard dolarů bylo vydáno na stavbu stadiónů, musí vás to štvát. Třeba Arena Amazonia v Manausu je postavena jako úplně nový stadión pro čtyřicet tisíc lidí, přitom tamní tým hraje druhou ligu uprostřed pralesa. To je podle mě neskutečné plýtvání.

Nejsem si úplně jistý, jak to bude vypadat, když demonstrace vypuknou. A nedej bože, aby se ještě Brazilcům fotbalově nedařilo, to by pak lidi svou frustraci vybíjeli tuplovaně. Už při generálce na loňském Konfederačním poháru FIFA měla policie plné ruce práce. Ve chvíli, kdy začnou stávkovat na letištích, bude otázka, jak se vůbec dostanu na stadióny. Brazílie není Německo, kde všude dojedete autem. Tady všude musíte lítat, protože nejkratší vzdálenost mezi městy je nějakých čtyři sta kilometrů a silniční síť není v kdovíjakém stavu.

Na Ukrajině při Euru 2012 jsem nalétal asi sedmnáct tisíc kilometrů a v Brazílii to bude hodně podobné. Budu se pohybovat ve čtyřúhelníku Rio, Sao Paulo, Salvador a Belo Horizonte. Dál už to bohužel nejde (hrát se bude celkem na 12 místech – pozn. aut.), protože bych kvůli cestování nestíhal komentovat. To víte, že bych se rád podíval třeba do džungle, ale to je neřešitelné. Vždyť jenom jedna cesta letadlem by trvala osm hodin. Na jednu stranu mě to mrzí, protože v Jižní Americe jsem ještě nebyl, ale vím, že nejedu na výlet.

Příprava je tradiční, ale výjimečná mohla být moje španělština, kterou jsem se chtěl naučit, protože má k portugalštině, kterou se mluví v Brazílii, blízko. Měl jsem krásnou představu, že od začátku roku zvládnu plus minus třicet lekcí, abych se domluvil, ale knížky jsem ještě ani nerozbalil. Poslední půlrok byl strašidelně náročný. Olympiáda v Soči, spousta golfových turnajů, česká liga, Liga mistrů, dohromady až čtyřiadvacet přenosů měsíčně. Když se k tomu ještě máte přesouvat po Evropě, nestíháte už nic jiného.

To určitě ne, vždycky jsem ji chtěl dělat a mám kliku, že koníček se mi změnil v profesi. Jenže zvlášť v sudých letech, kdy jsou olympiáda a šampionát ve fotbale, je toho opravdu hodně a stane se, že nemám dovolenou, protože příprava mi zabere dva měsíce.

Je to dvaatřicet týmů a některé z nich jsem v životě neviděl. Takže musím svůj satelit naštelovat tak, abych chytil třeba zápas Ekvádoru a zkoumal, jak se hráči pohybují, jaké mají herní návyky, jak zahrávají standardky. A do toho mám ještě běžnou práci včetně komentování golfových turnajů.

To snad ne, golfisté se přece jenom pohybují trochu pomaleji. Ale je fakt, že někdy cítíte, že nemládnete. Jak říká obr Koloděj: Cítím, že slábnu. Musíte se z toho rychle dostat, protože divák na to není zvědavý. Platí si vás jako službu a nevysvětlíte mu, že jste dva měsíce bez dne volna, že byste se konečně rád vyspal a zašel do hospody, prolil si hlavu a úplně se vyčistil. Divák by neměl poznat, že melete z posledního, ještě než turnaj začne.

Okecat bych to dokázal, ale divák není hloupý a všimne si, když něco není v pořádku. Samozřejmě po letech zkušeností u kolegů poznám, když se jim plete jazyk z toho, že jsou fakt utahaní, protože mají za sebou spoustu přenosů v rychlém časovém sledu. Na rozdíl ode mě si ale divák může říct: „Určitě někde celou noc pařili.“ Netuší, že komentátoři opravdu spali jenom tři hodiny, ale z jiných důvodů, než že by seděli někde na baru.

Pamatuju si, že na šampionátu v Jižní Africe jsem musel absolvovat cestu z Pretorie do Durbanu, což je osm set kilometrů po afrických silnicích, které jsem nikdy neviděl. Vstal jsem ve tři ráno, dorazil jsem hodinu před zápasem a šel jsem komentovat. Po skončení jsem sedl do auta a řídil jsem osm set kilometrů zpátky, protože druhý den jsem musel komentovat zase jinde.

Lidi přitom mají představu, že nás v cizině někdo vozí a stará se o nás, že lítáme byznys třídami, přijdeme na stadión, odkomentujeme dvě hodiny a jdeme do šantánu a za pamětihodnostmi. Realita je ale trošku jiná.

Kvůli divákům si ho musím užít vždycky. Fotbal má navíc takovou krásnou vlastnost, že vás pokaždé nabudí, protože nevíte, jak se hráči předvedou a jak to skončí. Výjimkou jsou nudné zápasy, kdy se hraje 0:0 a nedá se na to koukat. Zvlášť pokud komentujete semifinále a připravené informace použít nemůžete, protože už jste si je vystřílela, musíte najít něco nového, trochu speciálnějšího.

Na minulém světovém šampionátu se to stalo při posledním zápase ve skupině, kdy hrála Brazílie s Portugalskem. Myslel jsem, že to bude superfotbal pro lidi, ale byla to strašidelná nuda. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo byl naštvaný, a diváci to na konci dali najevo. Zaplatili za představení, o kterém si mysleli, že to bude dobře vystřižený Shakespeare, a místo toho kluci postávali a kopali do míče kolem vlastního vápna.

Když přijde krásný gól, tak mě to samozřejmě baví. Ale jinak si myslím, že komentátor není na stanovišti proto, aby nechal emoce cloumat svým majestátem. To je práce pro fanoušky, kteří s vývojem zápasu propadají euforii nebo těžké skepsi. Komentátor není od toho, aby fandil nebo skákal z okna, když se nedaří. Pokud chce fandit, a to i v případě české reprezentace, tak si má koupit lístek, obléct dres a jít na tribunu.

Vím, že některým můj přístup vadí, myslí si, že komentátor má tlačit tým dopředu, ale já jsem přesvědčen o tom, že objektivita je absolutní základ. Českému nároďáku samozřejmě přeju úspěch, aby mohl hrát na významných turnajích, protože to má kladný dopad i na sledovanost České televize, pokud má koupená práva. Musím být ale k němu stejně kritický jako k soupeři.

Každý z nás by si rád zakomentoval finále mistrovství Evropy nebo světa s českým týmem, ale to se asi hned tak nepovede. Mužstvu se nedařilo, nehrálo moderní otevřený fotbal, bylo hodně opatrné a myslím si, že hráči neměli velké sebevědomí. Nedokážu posoudit, nakolik to byla vina trenérského štábu a do jaké míry za to můžou hráči.

Když se na to podívám čistě jako fanoušek, tak nehráli hezký ani dobrý fotbal. Itálie byla o třídu výš, a když prohrajete doma s Dánskem a s Arménií, tak nemůžete postoupit.

Je pravda, že komentátor by neměl příliš předpokládat, protože se mu to může vrátit tím, že se situace na hřišti otočí. Můžete v pětaosmdesáté minutě říct, že tým vede 2:0, takže o vítězi je jasno, a pak během šedesáti vteřin přijdou dva rychlé góly a všechno je jinak. Vždyť Atlético Madrid vedlo letos ve finále Ligy mistrů nad Realem ještě v 93. minutě a najednou bum prásk, přišel vyrovnávací gól.

Mně se to taky nelíbilo. Ronaldo se má prostě strašně rád, on se přímo miluje a před zrcadlem podle mě stráví dvě hodiny a povídá si sám se sebou. Jeho chování a pózy na hřišti mi přijdou až směšné. Říkám si, jestli tohle má chlap jako on zapotřebí. Jako by mu bylo čtrnáct a v hlavě neměl to, co by tam mít měl. Na druhou stranu je ale vynikající fotbalista. Pořád se diskutuje, jestli je na světové špičce on, Messi nebo třeba Ibrahimovič.

Hráč by byl hloupý, kdyby si nevzal peníze, které se, jak se hezky říká, nedají odmítnout. Ve skutečnosti mu ale nejde o těch třicet miliónů ročně navíc, protože i tak má vyděláno na dvacet životů dopředu, ale je to pro něho známka kvality a postavení. On chce slyšet, že je nejlepší. Počítám, že do roka zase přihodí Ronaldovi, aby na tom byl platově líp než Messi. Je to trochu americký způsob: podle toho, kolik vyděláváš, takovou kvalitu máš a takové je tvé místo v žebříčku.

Platy špičkových hráčů v evropském měřítku už jsou opravdu hodně vysoko a ne nadarmo se uvažuje o zavedení stropů. Záplava velkých peněz ve fotbale totiž velmi škodí. Jednak se tím otevírá propast mezi špičkou a průměrnými kluby v jednotlivých zemích a zároveň mezi špičkou evropského fotbalu a třeba i českým, polským, rakouským fotbalem. V těchto menších zemích, kde není tak velká obchodní síla, zdaleka nemůžete dosáhnout toho, co se děje v Anglii, Německu nebo ve Španělsku.

Pokud budou nejlepší kluby skupovat další a další hvězdy a dál se oddělovat, bojím se, že za deset patnáct let Liga mistrů přestane bavit, protože o titul bude pořád hrát nanejvýš šest klubů a nebude to mít takový náboj. Lidi ale chtějí, aby se tam taky dostal někdo z kolonky outsider, někdo slabší. Podle mě teď hodně lidí fandilo Atlétiku jenom proto, že chtěli, aby vyhrál někdo, kdo normálně nevyhrává, aby to nebylo pořád dokola.

Pokud jde o hry, tak ano. Nemusí hrát zrovna ligu, i když by to bylo nejlepší, ale i poslední přebor nebo pralesní liga pomůžou, protože míč odskakuje všude stejně a pravidla jsou také stejná. I když v našem podání to je pomalejší a celkově ne tak kvalitní, princip hry zůstává stejný.

Musíte znát, jak to vypadá, když někdo udělá skluz a trefí vás, protože pak dokážete odhadnout, jestli to hráče opravdu bolí, nebo chce jenom natáhnout čas. Víte také, jak bublají emoce – v pralese možná víc než v lize, takže diskuse s rozhodčími, protihráči a diváky bývají někdy veliká zábava. Myslím, že potom dokážete lépe přečíst, co se na hřišti děje.

Ještě ne, pod námi jsou ještě dvě třídy, takže hrajeme okres. Říkal jsem si, že do padesáti musím vydržet, což znamená ještě jednu sezónu. Myslím, že mě tam nechávají jako kuriozitu. Kolem mě se to hemží mladými a já vyčnívám. Jako stoper na druhou půlku hřiště v podstatě nechodím, protože mám strach, že bych se nestačil včas vrátit. Trenér vždycky říká: „Na druhou půlku už nechoď, protože netrefíš zpátky, žádný autobus ti nejede.“ (smích)

Samozřejmě fyzický limit v tomhle věku je znát, ostatní kluci jsou daleko rychlejší, a když někdo z nich dostane balón přes mě do běhu, tak mu maximálně můžu pogratulovat nebo ho chytit lasem, ale běžet s ním nemůžu, protože mě na třech metrech předběhne o šest. Ale zase mám už nějaké zkušenosti a na hřišti si to dokážu lépe zorganizovat.

Tam hraju taky stopera, protože kam přijdu, hraje se systém jedna devět, to znamená, že já bráním a všichni útočí. Ještě předminulou sezónu jsem aspoň chodil na penalty, ale teď, než přejdu hřiště k bráně soupeře, tak už někdo jiný drží balón a dává gól. Prostě nemají uznání, ti parchanti mladší. (smích)

Uvidíme, jestli se mnou budou mít trpělivost. Jde taky o to, jak se budu cítit, ale naštěstí nemám žádné problémy s koleny ani s kotníky, protože jsem nikdy neměl větší úraz a doktoři mi říkali, že mám silné kosti. Akorát jednou mi soupeř naštípl holeň, ale stejně jsem s tím dohrál zápas. Když vidím některé kluky, jak musí ve třiceti končit kvůli kolenům a kyčlím, tak si říkám, že jsem na tom ještě dobře.

Upřímně řečeno si to nedovedu představit a trošku se děsím toho, až nebudu chodit jednou týdně trénovat a nebudu mít v neděli zápas. Co se mnou bude? Žena se z toho asi zblázní, protože budu nervózní. Ještěže hraju golf, kterým si to budu vynahrazovat, ale kabina a energie, která se vydává při fotbale, budou člověku chybět. Chápu kluky, kteří by už měli končit s kariérou, ale nechce se jim. Nejde o to, že přestanou vydělávat. Bude jim chybět ten krásný stereotyp příprav, zápasů, tréninků a party okolo. Tohle u golfu nenajdete.

Tohle je úplně zbytečný předsudek, protože dneska v České republice hraje golf asi 250 tisíc lidí a většina z nich je úplně normálních. Když lidi vidí na parkovišti drahá auta, mají představu, že to hrají jenom finančně zabezpečení, ale fakt to neplatí. Hlavně na menších hřištích.

Já třeba chodím do Staré Boleslavi, kde si zahraju s učitelkou nebo s prodavačem a koneckonců sám taky nepatřím mezi honoraci. Nebudu zastírat, že určitou vrstvu nabobů a idiotů, kteří hrají proto, aby se ukázali, na golfu najdete, ale za to nemůže golf. Ten sport bych každému doporučil. Potřebujete na něj nějaký čas, ale už ne velké peníze.

Vezměte si, že chodíte čtyři a půl hodiny po hřišti s patnáctikilovým bagem na zádech a najednou zjistíte, že jste nachodila deset kilometrů, takže i po golfu můžete být dost unavená. Bytostně nesnáším, když někdo jezdí vozíky, to si hřiště vůbec neužijete. Na rozdíl od jakéhokoli jiného sportu můžete hrát úplně sama a do vysokého věku. Můžete začít v pětašedesáti a do osmdesáti se zlepšovat.

Systém handicapů vám navíc dovolí soupeřit s hráči, kteří jsou o tři třídy výš. Zatímco když si půjdu zahrát třeba tenis s dvacetiletým klukem, který to umí, tak si to neužije ani jeden z nás – on se bude s prstem v nose nudit a já budu naštvaný, protože mu pořádně nevrátím ani jeden míček a dostanu dva kanáry.

Golf je jediná věc, kvůli které jsem ochoten vstávat dobrovolně brzy ráno, kdy jsem na hřišti sám, kolem maximálně proběhne zajíc.

Miluju veškeré zvířectvo a psa jsem vždycky chtěl. Jenže by se tady o něho neměl kdo pořádně starat, protože jsem věčně pryč a žena má taky časově náročnou práci. A psovi zahrada nestačí, zatímco kočka si jde ven, kdy chce, a svým způsobem nás nepotřebuje. Mazlíme se s nimi a milujeme je, ale dokázaly by si poradit i bez nás. Ulovily by si nějakou tu myš, které nám stejně nosí do postele.

Najednou ke mně v noci skočí chlupatá koule, ze které kape bahno a která nese v hubě myš. Náš starý kocour Frodo zamručí a vy ho musíte pochválit a podrbat, protože myš přinesl vám a víc vám dát nemůže. Jednou jsem dokonce našel tři myši srovnané vedle postele. Máme ještě mladou kočku, která přišla o ocas, když ji porazilo auto, ale šéf je tady Frodo. Když se dělá večeře, tak nejdřív dostanou kočky a potom já.

Přežít. (smích) Ne, vůbec, protože nevím, jak to bude vypadat, co se bude dít. Pojedu sice do Brazílie, ale co z ní uvidím, to se možná vejde za nehet.

Určitě prášky proti střevním potížím, které dokážou hodně znepříjemnit situaci, zvlášť když jedete do destinace, na kterou nejste zvyklá. U mě taky nikdy nesmějí chybět věci na běhání. Kamkoli jedu, vezmu si boty. Jednak to potřebuju, abych nepřijel o třicet kilo těžší, protože v tomhle věku už je to s metabolismem strašné. Zároveň si tím vyčistím hlavu, i když je to běhání à la Vladimír Špidla, něco mezi padoucnicí a chůzí.

Chápu, že dneska lidi hodně běhají, protože si u toho fakt odpočinete. Psychicky. Fyzicky se naopak zrušíte. Odbouráte všechny stresy a negativa a ve sprše z vás pak všechno steče. Takže doufám, že si tam aspoň dvakrát týdně čas najdu, protože bez toho nemůžu dobře fungovat. Pokud nemám fyzickou námahu, tak se potíže hromadí a nemůžu je dostat ven.