Jarmila Kratochvílová: U nás bohužel platí, že když je člověk hodně dobrý, je podezřelý

„Že to bude trvat čtyřicet let, mě vůbec nenapadlo. Každý rok čekám, že to už snad někdo předběhne. Několikrát se už k tomu přiblížily většinou běžkyně černé pleti. Asi by mě to chvíli mrzelo, na druhou stranu bych se nemusela nervovat u televize, když sleduju závody s dobrými závodnicemi. Můj rekord pro ně musí být motivace,“ uvažuje na lavičce čáslavského atletického oválu 72letá Jarmila Kratochvílová.

Na atletických závodech v Mnichově 26. července 1983 osmistovku ani běžet neměla. Byla přihlášená na 200 metrů, ale z předchozího závodu ji trápila křeč v noze, a protože jejím hlavním cílem bylo první atletické mistrovství světa, které se za deset dnů konalo v Helsinkách, nechtěla tak rychlou trať riskovat. Zároveň věděla, že něco běžet musí, jinak se mohlo stát, že by ji do Helsinek nepustili.

„Trenér přišel s tím, že volný je už jen start na 800 a 1500 metrů. Osmistovku jsem na závodech běžela asi jen dvakrát, 1500 nikdy. Vrcholový trénink na 400 metrů se osmistovce blíží a já tehdy měla neskutečně natrénováno,“ vzpomíná.

„Nastoupila jsem úplně v pohodě, o nic mi nešlo, šlo jen o to, startovat. Matně jsem tušila, že ženský světový rekord na 800 metrů byl něco kolem minuty a 53 sekund, setiny jsem přesně neznala. Když jsem doběhla, nic moc se nedělo, protože nikdo s ničím mimořádným nepočítal, nikdo to ani nenatočil, zachovalo se jen posledních 150 metrů. Až ze záznamu jsem viděla, jaký jsem měla náskok. Žádná show, jaká bývá dnes, se nekonala. Přišel trenér a řekl: „Víš, že jsi zaběhla světový rekord?“

V té době byla 32letá atletka už rok držitelkou světového rekordu na 400 metrů (po 41 letech ho až letos v únoru překonala nizozemská běžkyně Femke Bolová), na svém kontě měla národní rekordy na 100, 200, 400 i 800 metrů.

Nový světový rekord jí život vzhůru nohama neobrátil. Dostala za něj 3000 korun a vrátila se na stadion Slavoje Čáslav, kterému ostatně zůstává věrná přes půl století.

Na stadion ji přivedla spolužačka z gymnázia, která tam chodila na atletiku. „Na tělocviku jsem ji předběhla i přeskočila, a tak mě pořád tahala do oddílu. Přemluvila mě až v polovině druháku,“ vzpomíná rodačka z nedalekého Golčova Jeníkova, kde má celý život trvalou adresu.

„To, že jsem začala vrcholově trénovat až v nějakých sedmnácti, se ukázalo jako výhoda. Do té doby jsem dělala všechno možné, byla jsem na to připravená. Pomáhala jsem mamince tři hodiny jednotit řepu nebo házet seno do kupek, odpoledne jsem jela na závody. Nevadilo mi pak zvedat tuny v posilovně. Myslím, že Jaromír Jágr nebo Martina Sáblíková to měli podobně.“

Pochází z nesportovní rodiny, maminka pracovala v družstevním teletníku, tatínek byl dopravním policistou v Kutné Hoře. Jako dítě běhala po škole s ostatními dětmi venku, v zimě se řádilo na zamrzlém rybníku. „Všimla jsem si, že jsem kluky předbíhala, nikdo mi ale neříkal, že jsem sportovně nadaná. Možná to bylo lepší, než kdybych jako juniorka vyhrála, kam bych přijela. První domácí medaili jsem získala ve třiadvaceti, kdy mnozí se závoděním končí. Trvalo to dlouho, bylo to vydřené, ale stálo to za to. Dneska tu cestu nikdo nechce podstupovat.“

Poté, co maturovala s vyznamenáním na gymnáziu, nastoupila jako účetní v čáslavské oděvní továrně a při zaměstnání dva roky studovala na Vysoké škole ekonomické. To se už její život stočil k atletice. Lví podíl na tom měl trenér Miroslav Kváč, bývalý podplukovník z početné čáslavské vojenské posádky. V srpnu 1968 vyjel s tankem proti sovětským okupantům, za což ho při čistkách v roce 1969 vyhodili.

Začal pracovat v místní továrně a trénovat atletický oddíl. Brzy poznal, kdo ze svěřenců se nejvíc hodí pro jeho trenérské metody. Ty nebyly pro každého. Kvůli dvoufázovému tréninku vstávala Jarmila ve čtyři hodiny ráno, aby se po tréninku dostala včas do zaměstnání, další trénink ji čekal po práci. Za každého počasí běhala do kopců nebo podél zasněžených polí, dřela s činkami v posilovně.

Životospráva se v jejích dobách moc neřešila. „Jedla jsem, co mi chutnalo a co bylo,“ konstatuje. „Žili jsme na vesnici, ze zabijačky byla vždycky spousta masa. Maminka udělala vepřové s knedlíky, co skoro plavaly v sádle. Přece mi nebude vařit extra. Snad ani nemůžu říct, jak jsem se živila. To by asi dneska všichni výživoví poradci omdleli.“

Zábav nebo kultury si moc neužila: „Musela jsem myslet na to, že v uzavřené místnosti, kde každý druhý chrchlá, můžu něco chytnout, a nebudu moct na trénink. Vynechat při vrcholové přípravě týden kvůli nějaké nemoci, to se strašně těžko dohání.“

Na romance taky moc prostoru nebylo: „S pár kluky od nás jsem chodila, nikdy to ale nevydrželo, o životě měli úplně jiné představy. Já si musela kvůli tréninku spoustu věcí odříct, to unese málokterý chlap,“ připouští a dodává: „Nikdy jsem si nesedla s hlavou v dlaních, proč jsem si tenhle život vybrala, proč jsem si někoho nenašla. Nikdo mě do toho nenutil, nikdo mi to ani nezakazoval. Chtěla jsem to tak.“

I když se nikdy nevdala, samotou nikdy nestrádala: „Pořád jsem byla obklopená početnou rodinou. Mám celkem sedm synovců a neteří, kteří mají patnáct dětí. Žijeme všichni v sousedních barácích.“

První atletické mistrovství světa v roce 1983 bylo pro Jarmilu triumfální: zlatá ze 400 i 800 metrů, stříbrná ze štafety 4 × 400 metrů. V té době už byla sportovkyní na plný úvazek. Dál sice s trenérem Kváčem trénovala v amatérském oddíle v Čáslavi, ale sportovní středisko Vysokých škol Praha ji zaměstnávalo jako sportovní instruktorku za plat, jaký dostávala v účtárně v Golčově Jeníkově. Její zrak se upínal na olympiádu, která se v roce 1984 konala v Los Angeles.

„To, že nikam nepojedeme, jsem se dozvěděla docela kuriózně,“ vypráví. „Začala mě bolet záda a trenér jednoho slovenského závodníka mi řekl, že v dědině u Zlatých Moravců žije léčitelka, která to se zády umí. Jela jsem vlakem do Banské Bystrice, odtamtud mě ten trenér odvezl do domku k babičce s mozolnýma rukama. Promačkala mě, docela bolestivě, a řekla, že budu do olympiády fit.

Ve vlaku zpátky měl někdo puštěný tranzistor a já slyšela, že sovětský olympijský výbor dnes rozhodl, že svoje sportovce na olympijské hry do Los Angeles nepošle (šlo o odvetu za bojkot letní olympiády v Moskvě v roce 1980, jímž USA a další západní země protestovaly proti vojenské invazi Sovětského svazu do Afghánistánu).

Ať nejedou, říkala jsem si. Že se to bude týkat i mě, mě nenapadlo. Politiku jsem nikdy nemusela - sport je sport, politika je politika. Jenže příští den se k Sovětskému svazu přidaly další země. Pořád jsem nevěřila, že máme po olympiádě i my. Sen trval jediný den. Pro mě to bylo těžší v tom, že jsem byla víceméně rozhodnutá, že na olympiádě skončím. I kdybych vykřikovala, že chci jet, na veřejnost by se to stejně nedostalo. Neměla jsem ani pas, ty nám vydávali na závody venku.“

Neúčast na olympiádě jí paradoxně přinesla další tři roky života, který měla ráda. Se závoděním se jí za tak nešťastných okolností skončit nechtělo.

„Krátce po olympiádě nás pustili na závody do Bruselu, přijela i Američanka (Valerie Briscoová-Hooksová), která v Los Angeles vyhrála 400 metrů. Chytla mě za ruku a vyzvala mě, abych s ní oběhla stadion. Jako by říkala, že jsme spolu měly běžet i na olympiádě.“

V roce 1986 ji trápila achilovka, musela na operaci a měla velký tréninkový výpadek. Limit na mistrovství světa v roce 1987 však splnila a na osmistovce tam skončila pátá. Dneska by to bylo považováno za úspěch. Jarmila se tehdy rozhodla skončit. Trenér Kváč ji však přemluvil, aby ještě zůstala do olympiády, která se měla konat za rok v Soulu.

„Trénovala jsem, ale jednoho večera jsem si doma řekla, že to nemá cenu. Napsala jsem na ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) telegram, že ukončuju závodní kariéru, a hned jsem to od nás z pošty poslala,“ vzpomíná.

V tu dobu dokončovala v Praze trenérskou školu. Dotlačil ji k tomu trenér Kváč, do studia se jí zprvu moc nechtělo: „Jak jsem byla vyčerpaná tréninky, ježděním po závodech, celým tím systémem, říkala jsem si, že nejlíp by mi bylo, kdybych učila v mateřské škole. Byla kousek od nás. Napadlo mě i dělat pošťačku. Jsou rychlé, pořád v pohybu.“

Školu nakonec dokončila a začala trénovat atletky na stejném stadionu, kde v šestnácti začínala. „Netoužila jsem trénovat na nejvyšší úrovni, i když jsem měla nabídky do Prahy. Celý život jsem byla vázaná na tenhle stadion a svoji rodinu,“ zdůrazňuje.

„Založili jsme tu tréninkové středisko mládeže, jenže mě pořád otravovali, že pokud nevstoupím do komunistické strany, nemůžu pracovat s dětmi. Zavolali si mě dokonce na okresní výbor do Kutné Hory. To už byl začátek roku 1989, pořád se to protahovalo a nakonec jsem tomu unikla.“

Trenérské úspěchy se brzy dostavily: Hanu Benešovou (juniorská mistryně Evropy na 200 metrů) a Lídu Formanovou (trojnásobná mistryně světa na 800 metrů), které u ní začínaly jako žákyně, zařadili do střediska vrcholových sportů při pražských vysokých školách, a tím pádem tam zaměstnali i jejich trenérku.

Jenže po roce 1990 se tréninková střediska zrušila. Čáslavský stadion však neopustila: „Mám teď malou skupinu, většinou holky. Začínali se mnou v nějakých jedenácti, dnes jim je přes dvacet, jedinému klukovi osmnáct. Problém je, že tady trénují do osmnácti, potom z Čáslavi odejdou a s atletikou je konec. Pokud to není mimořádný talent, po kterém by sáhly kluby vojáků, policie, vysokých škol.“

Stav české atletiky jí velkou radost nedělá: „S medailemi nás zachraňují oštěpaři, od Báry Špotákové a Nikoly Ogrodníkové po Jakuba Vadlejcha. V bězích a sprintech to není dobré. Mladí dnes nemají na atletiku čas a soustředění, jsou věčně na sítích, mají pocit, že jim jinak něco uniká. Vrcholové atletice se musí dát úplně všechno. A člověk ji musí mít strašně rád. Druhá věc je zdraví a odolnost. Kolik dětí dnes leze na stromy, v zimě se jde klouzat na rybník, lítá po škole venku?“

Sama je ve svých dvaasedmdesáti v dobré kondici: „Vzpomínám, že když mě viděli při tréninku, tvrdili, jaké budu mít jednou zdravotní problémy. Nemám nic vyměněného, ani kolena, ani kyčle. Moje tréninky byly přitom pořádný záhul.“

V minulosti se několikrát v tisku objevily pochyby, zda šlo tak fenomenálních výkonů dosáhnout bez dopingu, který měl být součástí přípravy zejména sovětských a východoněmeckých atletů. Padaly otázky, zda i těch našich.

„Už jsem si na ty narážky zvykla. Vždycky jsem si říkala, že je škoda, že ti, kdo o tom psali, nikdy neviděli moje tréninky,“ pokyvuje hlavou Jarmila Kratochvílová. „To, jak jsem měla atletiku ráda, vědí trenér, rodiče. U nás bohužel platí, že když je člověk hodně dobrý, je u nás prostě podezřelý.

Nespočítám, kolik jsem absolvovala dopingových kontrol. V Helsinkách mě kontrolovali po každém běhu - stejně jako všechny medailisty, protože kdyby někdo neprošel, na medailové umístění by postoupil další v pořadí,“ zdůrazňuje.

Stín dopingu dopadl i na její největší soupeřku na běžeckém oválu, východoněmeckou držitelku světových rekordů na 200 a 400 metrů Maritu Kochovou. „Na nějaké kamarádění s jinými atlety nebyl prostor: rozběhy, semifinále, finále, štafety. Mezitím odpočinek a týden byl pryč,“ odpovídá na otázku, jaké byly vztahy na mezinárodních střetnutích.

„S Maritou si občas posíláme přes WhatsApp fotky a zprávy. Žije v Rostocku, vystudovala pediatrii, provdala se za svého trenéra a otevřeli si obchod se sportovním zbožím. Mají dvě holky. Jsem ráda, že jsme neztratily kontakt. Nedávno mi poslala fotku ze svatby své dcery a syna výborné sprinterky a skokanky do dálky Heike Drechslerové. To musí být geny!“

Živější má kontakty s kolegy z národní reprezentace. „Hodně jsme se kamarádily s Táňou Kocembovou (halová mistryně Evropy v běhu na 400 metrů) i Helenou Fibingerovou (mistryně světa ve vrhu koulí), ta byla vždycky srandistka. S holkami ze stříbrné štafety z Helsinek (Kocembová, Matějkovičová, Moravčíková, Kratochvílová) jsme se po čtyřiceti letech všechny setkaly. Táňa připravuje na podzim sraz všech, kdo jsme byli na mistrovství světa v roce 1983. Setkání k třicátému výročí organizoval Imrich Bugár (zlatá v hodu diskem).“

Letité přátelství ji pojilo s manžely Zátopkovými: „Když jsme jeli na besedu, Dana mě vždycky nabádala, abych začala mluvit první: Když nezačneš, spustí Emil a už se nedostaneš ke slovu. Odkázala mi židli, na které celý život sedávala. Bylo mi ctí, že jsem se s oběma mohla potkat.“

Desítky svých medailí má doma v krabici ve skříni: „Už jsou trochu otlučené, jak je ukazuju na besedách. Když je před lety viděla Dana Zátopková, radila mi, abych si je dala znovu pozlatit. Nebudu s tím ale nic dělat. Minulost má zůstat minulostí. Mrzí mě jen, že tam chybí olympijská z Los Angeles.“

Poměry v současné atletice v ní nadšení nebudí. Za jeden z důvodů, proč její rekord a mnohé další z osmdesátých let zůstaly tak dlouho nepřekonané, považuje, že hlavní motivací v atletice přestaly být rekordy:

„Teď je spousta závodů, kde nabízejí za účast peníze. Takže překonat světový rekord už není pro sportovce hlavní tahák. Občas si říkám, jestli bych to nedělala taky tak. Že bych si vybírala závody, kde dostanu zaplaceno jen za to, že tam přijedu, aniž bych musela podat ohromný výkon. My jsme běhali prakticky zadarmo a byli rádi, že můžeme vůbec vyjet.“

„Z 90 procent převládala radost, zbytek byl boj, když to nešlo nebo zradilo tělo. Pořád jsem zůstala na jednom místě, nezaložila jsem rodinu, ale vždycky jsem byla obklopená lidmi, kteří mě podporovali, starali se o mě, věřili mi.

Atletika mě vybavila odolností, z ničeho se nehroutím. Na druhou stranu mám pořád stopky v ruce, znervózní mě, když někdo slíbí, že bude někde tehdy a tehdy, a není tam. Někdy si říkám, jestli bych se už na to neměla vykašlat. Pak vidím holky a kluky, kteří dobře běhají, a mám chuť jim pomoct, aby běhali rychleji.“