Jana Vyhlídalová: Děti by měly tvořit. I u počítačů

Nejoblíbenější hračkou Janina dětství byl zelený plyšák méďa Béďa, kterého tahala všude s sebou. Počítače sice už existovaly, ale ne pro zábavu dětí. O to víc se hýbala.

„Běhala jsem venku, lezla po stromech a dělala pořád nějaké kotrmelce a hvězdy. Energii jsem od deseti let vybíjela basketem, i dnes si jdu občas zaházet s mladým,“ směje se.

Maminka byla lékařka, tatínek farmaceut, takže její představa o životě se zdála jasná: bude doktorkou. Učení ji bavilo, dostala i nálepku šprtka, ale nakonec se přihlásila v rodném Chebu na Západočeskou univerzitu, obor obchod a služby.

Během školy jezdila jako delegátka CK do Itálie a Španělska a překládala z angličtiny. Díky svému zájmu o druhé a nadprůměrným komunikačním schopnostem poznávala spoustu zajímavých lidí.

„Roku 1994 jsem dostala nabídku do Prahy, kde otvírala zastoupení firma Nikon. Měla jsem na starost veškerou administrativu, vyřizovala jsem objednávky s podniky i fotografy. Byla to dobrá škola. Po třech letech jsem se ale začala trochu nudit, což je u mě průšvih, a přestoupila jsem do reklamy. To mě pohltilo. V agentuře o 45 lidech pracovalo 11 národností, žili jsme hodně pospolu,“ líčí nadšeně.

V reklamních agenturách strávila 10 let, poté úspěšně vedla oddělení marketingové komunikace a reklamních služeb v telekomunikačních firmách.

Mezníkem v kariéře i životě se stal rok 2010: při snižování stavů dostala Jana výpověď, jež jí ale vůbec nevadila, zároveň se totiž zamilovala a otěhotněla.

Miminko stihla porodit před čtyřicítkou, s otcem Adámka Milanem se ale později rozešli. Vedle toho s kamarády odkoupila server o reklamě a médiích Mediář a založila pár dalších firem, např. Plenky v práci, řešící návrat žen po porodu do zaměstnání.

„Mateřství mi totálně změnilo pohled na život. Dokázala jsem si odůvodnit, že můžu být s dítětem doma a dělat při tom své věci, které mě baví.“

Když byly Adámkovi tři roky, přišel čas zařídit mu vlastní pokoj, a to ji pohltilo. Ujížděla na recyklovaném nábytku ve stylu Provence a s vervou se pustila do předělávek.

„Rozhodla jsem se, že budu tvořit na objednávku tematické dětské pokojíčky – a k tomu patřily hračky. Brzy jsem se zaměřila jen na ně.

Abych se dostala do obrazu, poptávala jsem se ve školce, s čím si děti nejvíc hrají a jaká hračka udrží nejdéle jejich pozornost. Odpověď zněla: dřevěná stavebnice Kapla. Okamžitě jsem volala českému prodejci, kterému jsem vylíčila, jak jsem hrozně spolehlivá – a on mi obratem poslal do komise zboží za 80 tisíc.“

Postupně rozšiřovala sortiment a přešla na velkoobchod. Na přání zákazníků objednávala další hračky, třeba dodnes nejžádanější Sensory Blocks.

„Brzy jsem zjistila, že existuje díra na trhu: speciální hračky pro děti s ADHD a dalšími poruchami. Na ty jsem cílila nejvíc, ovšem hrát si s nimi můžou samozřejmě všechny děti. Naše hračky mají přesah do problematiky montessori, podporují rozvoj motorických schopností i kognitivních funkcí,“ upřesňuje.

Velký průlom měla přinést kolekce černobílých hraček pro nejmenší děti, ty totiž nevidí jiné barvy.

„Oslovila jsem lokálního výrobce, jenže neměl certifikovanou černou barvu pro děti do tří let. Náhodou byl u nás na Silvestra reportér ČT Honza Šmíd, jehož žena pracovala ve firmě PB Tisk, vyrábějící i knížky. A 5. ledna jsem měla na stole rozpočet na výrobu obrázkových knížek pro novorozence. Měly velký úspěch, prodalo se jich přes 50 tisíc a pořád dotiskujeme.“

Dnes má Jana firmu Kidtown, dva kamenné obchody a e-shop plus distribuci do školek a škol.

Neminuly ji ale ani horké chvilky a párkrát ji napadlo, že s hračkami sekne.

„Největším problémem bylo cash flow, které jsem neuměla pořádně řídit, přišla faktura a hned jsem ji zaplatila, bez čekání na splatnost. Pak jsem naštěstí potkala bývalého kolegu – a ten mi od té doby dělá finančního ředitele. Takže se věcmi, které mi nešly a prudily mě, nemusím zabývat. Další problém bylo hledání lidí, i na pozici prodavačky. Nechápu proč, jako by nikdo nepotřeboval peníze a práci. Zřejmě raději leží na gauči a dostávají příspěvky od státu. Já jsem opačný typ: mám v sobě motorek, který mě nutí pořád něco dělat, i skoro zadarmo. Jezdím třeba každých 14 dnů k Poděbradům, kde učím na jedné škole.“

Další komplikace přinesla doba covidová, spousta věcí padla, včetně koupěschopnosti. Ale Jana se rozhlížela po dalších aktivitách. Jak Adámek rostl, měnily se i jeho zájmy.

„Bála jsem se, že mu nebudu stačit jen s hračkami, takže bych mu měla zajistit pomůcky, jež usnadní výuku a mně umožní se s ním učit. Vzpomínala jsem s hrůzou, jak mi ve škole nešla matematika.“ Na veletrhu zahlédla speciální rozkládací pomůcky: krychli, lidské tělo…

A hned se rozhodla rozšířit sortiment. Kladnou odezvu našla ve školách i školkách.

Jana chodí skoro denně do příjemné kavárny v Dejvicích, kde se před rokem kamarád zmínil, že je na prodej projekt digitálního vzdělávání dětí makeITtoday. Rozběhly ho roku 2017 dvě šikovné mladé ženy a skvěle zapadal jako puzzle do vzdělávacího systému, který Jana postupně vytvářela.

„MakeITtoday jsem proto bez váhání koupila. Rodiče se snaží děti před počítačem chránit, ale v blízké době budou základní dovednosti programování nutné pro každého. Je známé, že dítě se nejlépe učí hrou, rozvíjí si tak jemnou motoriku i logopedické schopnosti,“ líčí.

V kurzech, které pořádá v Pražské tržnici, na Pankráci a také online, si tedy děti zdánlivě jen hrají. Půlroční cykly jsou rozdělené podle věku od předškoláků (Mini Coders) do 15 let. Nejmenší reagují na pokyny dospělého a zkoušejí na monitoru třeba pohybovat loutkami.

Velmi oblíbené je zadání: naprogramuj si tatínka! Dítě postavě zaváže oči a určuje, kolik kroků má udělat, kde se dotkne zdi atd. Prvňáčci začínají populární hrou Minecraft: učí se naprogramovat základní kostičky, z nich pak něco skládají, těží… Takže nekonzumují jen pasivně obsah, ale tvoří. Kurzy na sebe navazují, děti mohou pokračovat tak, jak rostou.

Jana připomíná i oblibu letních příměstských táborů. „Děti nesedí jen u obrazovky, vedle základů programování sportují. Většině rodičů už nemusím vysvětlovat, že počítač při našem přístupu děti nekazí, naopak. Přicházejí připravení a nebojí se, osvěta funguje.“

Snaží se upozornit na nutnost změn v digitální výuce také náš vzdělávací systém, pokoušela se dostat až k bývalému ministrovi školství, ten ale neměl čas.

Přesto se možná i díky jejím chytrým kurzům začíná něco hýbat: dochází k revizi výuky informatiky a pokročilejší digitální dovednosti se letos posunuly už na 1. stupeň ZŠ.

„Firma T-Mobile nabízí v rámci nového RVP (Rámcový vzdělávací program do škol) výuku v IT oblasti a my jim dodáváme kurzy robotiky. Jsme také zahrnutí v Nadaci O2, zaměřené na školy – můžeme školit děti i učitele,“ dodává.

Jana nejen hodně a rychle mluví a nebojí se zdánlivě bláznivých nápadů, ve stejném tempu pracuje a realizuje své představy. A je velmi netrpělivá. Není divu, že jí málokdo stačí – ať už jako kolega, nebo životní partner.

I když tvrdí, že parťáka do nepohody má. Se synem jí pomáhala paní na hlídání a babičky. Dnes už je Adámek dost samostatný a svoji maminku spíš inspiruje – je „pokusným králíkem“, která hračka nebo program budou úspěšné.

„Také mě baví spolupráce s jeho školou, kam chodím dělat projektové dny a workshopy, třeba ke Dni Země nebo k svatému Martinovi.“ Úspěšný je i projekt k finanční gramotnosti, s nímž jezdí po školách (a používá vtipnou magnetickou tabuli Oslíčku, netřes se).

„Děti nemají představu o penězích a neumějí s nimi zacházet. Upozornil mě na to opět Adámek: prosil o peníze, a když jsem řekla, že nemám, reagoval: Tak já si dojdu do bankomatu.“

Je jasné, že slovo odpočinek Janě moc neříká, je typický extrovert a workoholik. Jen se snaží každý den aspoň trochu sportovat: chodí do posilovny, plave a běhá. Ráda také hledá houby a čte severské detektivky, které ji bezpečně odpoutají od reality. Těší se na dobu, až bude zase možné cestovat.

„Momentálně nabírám sílu, a až budu mít pocit, že se v mém životě nic moc neděje, rozjedu zase něco dalšího,“ směje se.