Jana Švandová: Herečku v mém věku těší, když je o ni zájem a dostává hezké role

Dovedete spočítat, kolikrát jste v Divadle bez zábradlí, kde se scházíme, hrála komedii Blbec k večeři?

Musí to být k tisícovce, protože to je na repertoáru 28 let. Tenkrát jsem si na tu roli připadala hodně mladá. Teď už vím, že na divadle může herečka hrát jakýkoli věk. Když mi v pětatřiceti nabízela Jiřinka Jirásková v Divadle na Vinohradech roli sedmnáctileté dívky, říkala mi: Prosím tě, na jevišti se všecko schová, můžeš hrát i mladou, i starou.

Blbec k večeři mě baví, i když to je především mužské představení. Mám k němu vztah hlavně proto, že to dělal pan režisér Menzel a ten komedie uměl udělat. Hrají se léta, jako třeba Kdes to byl(a) v noci, kterou v Divadle bez zábradlí zrežíroval v roce 1997. Uměl humor perfektně vypointovat, takových režisérů je málo.

Filmovou kariéru jste začala u další režisérské legendy Karla Kachyni.

Kachyňa mě vyučil filmové řemeslo, od něho jsem dostala úplně první roli v Už zase skáču přes kaluže (1970). Hned nato mě obsadil do filmu Tajemství velkého vypravěče o Alexandru Dumasovi, kde hráli oba bratři Štěpánkové. No a pak jsem od něj dostala opravdu velikou roli v Cukrové boudě (1980). Kachyňa byl na herce velmi přísný, trval na každém detailu, ale práce s ním byla pro mě velká škola.

Další krásná zkušenost byla práce u pana Jakubiska v Nejasné zprávě o konci světa (1997), za partnera jsem měla Pavla Landovského. Jurajovi jsem tehdy připadala na tu roli moc hubená, musela jsem něco přibrat. Vytáhla jsem to o pět kilo a on poznamenal, že to není „bohviečo, ale budeš to robiť“. Jakubisko byl režisér, který všechno viděl v obrazech, které měl v hlavě. Často jsme nevěděli, jak to bude nakonec vypadat.

Jdete v roli ráda proti věku, ať do minusu, nebo do plusu?

Dlouho bylo období, kdy říkali: Věkově na ty babičky má, ale nevypadá na ně. Teď to vypadá, že jsem k nim dozrála. Takže jsem babička třeba v seriálech ZOO a Sex O’Clock, co teď točím. Babičky Sidonii i Gretu mám ráda. Mám vlastně každou roli ráda, protože jinak bych ji nemohla hrát. Ať je malá, nebo velká, ať jsem tam zlá, nebo hodná. Když se mě někdo zeptá, kterou roli jsem měla nejraději, říkám všechny. Teď si užívám babiček, vždycky tvrdím, že to je nejhezčí role, co mě v životě potkala.

Kolik máte vnoučat?

Tři svoje a jedno od manžela. Takže čtyři. Mají šestnáct, třináct, osm a tři roky.

Jste aktivní babička?

Když mám čas, tak ano. Nejsem ale ta babička, která by jenom hlídala vnoučata, protože teď mám té práce hodně, za což jsem ráda. Herečku v mém věku těší, když je o ni zájem a dostává hezké role.

Manžel také ještě pracuje?

Je taky pořád aktivní, i když v úplně jiném oboru (developer). Podporuje mě, fandí mi, ale zároveň mi připomíná, abych se šetřila a našla si i čas na sebe. A to já umím, ten si vždycky najdu. Nedávno jsme se vrátili z Kostariky.

Jste známá svou cestovatelskou vášní. Pořád chcete objevovat nová a nová místa, nebo už se ráda vracíte tam, kde vám bylo dobře?

Rádi se vracíme do Jihoafrické republiky, byli jsme tam už desetkrát. Je tam krásná příroda, dobré jídlo, dobré víno a dobrý golf, hlavně můj manžel je golfový fanatik. Ale mám takový sen: chtěla bych se vypravit na cestu kolem světa. Jenže na to by musel mít člověk aspoň rok. Takové ty rychlé cesty kolem světa za jeden měsíc mě nelákají. Já bych si chtěla ty země a kultury vždycky v klidu užít, mít na to opravdu čas. Doufám, že se toho ještě dožiju.

Co byste na té cestě kolem světa chtěla poznat? Kde máte ta bílá místa, která vás lákají?

Filipíny, Tahiti, to mám spojené s Paulem Gauguinem. Skoro neznám Jižní Ameriku, láká mě Argentina, Brazílie. Když jsem byla mladá, tak jsem milovala román Egypťan Sinuhet od Waltariho. Natolik mě ovlivnil, že jsem se rozhodla, že budu studovat egyptologii, že půjdu na archeologii. Měla jsem představu, že objevím další údolí Králů. To se mi tedy nepovedlo a ani jsem v tom Egyptě nikdy nebyla. Afriku však máme rádi, má svoje zvláštní kouzlo. Hodně nás v tom ovlivnil jihoafrický spisovatel Wilbur Smith, který psal dobrodružné romány o osídlování Afriky, o lidech, kteří tam žijí. Několikrát jsme navštívili místa, kde se odehrávají.

Vím, že máte silnou vazbu na Francii a poštěstilo se vám točit po boku tamních renomovaných hvězd.

S Annie Girardotovou jsem hrála ve francouzském televizním seriálu Le JAP (vysílaný v letech 1992–96), já byla vězeňská dozorkyně a Annie hrála vězenkyni. Byla to silná osobnost, velmi bezprostřední. Předtím jsem hrála také s Anouk Aimée a Michelem Piccolim. Rozsahem největší zahraniční roli jsem měla ve filmu Angelina (2002) s Charlesem Aznavourem. Hrála jsem taxikářku, vyléčenou alkoholičku. Produkce chtěla, abych byla co nejvíc zdevastovaná. Tak jsem tenkrát asi dva měsíce flámovala. Když jsem přišla v Praze na casting, byla jsem fakt zničená, unavená. Řekli, že to se mnou natočí a pošlou panu Aznavourovi, jestli bude souhlasit. Dopadlo to dobře, líbilo se mu to.

Jak jste se vedle všech těch hvězd cítila?

Dobře, protože si na hvězdy nehrály. Nevím, jaké to je dneska točit s evropskými hvězdami, oni tehdy byli úplně normální, přátelští, rádi si s námi o pauzách povídali. Něco jiného jsem zažila s Brigitte Nielsenovou (bývalá manželka Sylvestera Stallonea), ta byla namyšlená, povýšená nad všechny a myslím si, že toho tolik neuměla jako ty francouzské hvězdy.

Kde jsou kořeny vaší frankofonní orientace?

Je to všechno náhoda, jak to v životě bývá. V osmnácti jsem byla jako au-pair v Belgii a tam jsem se trošku naučila francouzsky. Když jsem po JAMU nastoupila do angažmá v Českých Budějovicích, přišla tam nabídka na stáž ve Francii. Přihlásila jsem se, v divadle mě doporučili a jela jsem do Prahy na ambasádu na pohovor. Jenže já jsem uměla francouzsky jakžtakž mluvit, ale číst texty ne. Ptali se mě, proč neposlouchám alespoň rádio.

Vysvětlovala jsem jim, že bydlím v Budějovicích v hereckém domě a tam máme jenom rozhlas po drátě, takže můžu poslouchat jenom jednu českou stanici. Je to tak pobavilo, že řekli, že mi to umožní. Takže jsem odjela na půlroční stáž do Paříže. Chodila jsem do jazykové školy a do herecko-mimické školy Jacquesa Lecoqa. Navštěvoval ji i Bolek Polívka a o mnoho let později jeho dcera Anna. Po půl roce mi stipendium skončilo a musela jsem se vrátit domů.

Když už jsme u vašeho spolužáka Bolka Polívky, vy jste byli na JAMU hodně výrazný ročník, že?

To ano, Bolek, Eliška Balzerová, tehdy Havránková, Karel Heřmánek, Jirka Bartoška, i když je stejně starý, byl o ročník níž. Jsme spolužáci z pardubického gymnázia, a když šel na vojnu do Brna, kamarádili jsme se. Naše profesorka herectví jednou prohlásila, že by ve škole byl potřeba nějaký pěkný mužský, a tak jsme ho s Eliškou z recese přihlásily na zkoušky a oni ho vzali.

Po kom jste podědila umělecké sklony?

Maminka sice hrála na klavír, tatínek v ochotnickém souboru, ale nemyslím, že jsem podědila nějaké geny. Já chtěla původně studovat archeologii, k herectví jsem se dostala vlastně náhodou. Když jsem se po maturitě nedostala na vysokou, musela jsem nastoupit do zaměstnání, do ústavu geodézie a kartografie, abych měla razítko v občance.

Nudila jsem se tam a chtěla jsem vedle toho něco zajímavého dělat. Když pardubické divadlo vypsalo konkurz na tanečnice do jednoho muzikálu, přihlásila jsem se. Viděla mě tam Věra Galatíková, která tam tehdy byla v angažmá, a řekla mi, že jsem zajímavý typ a měla bych zkusit herectví. Že mě připraví. Tak se to stalo. Spíš mě tehdy lákal zpěv. Zúčastnila jsem se v Pardubicích soutěže mladých talentů, dokonce jsem to vyhrála a zpívala jsem asi půl roku v kapele Karla Šípa, který v Pardubicích sloužil na vojně.

Hrála jste někdy s paní Galatíkovou?

Nehrála, ale seznámila jsem ji s Annie Girardotovou, kterou tady ve všech filmech dabovala. Annie si v Praze chtěla něco koupit, tak jsem ji dovedla do ateliéru Daniely Flejšarové a tam jsem je představila.

Tak móda je váš koníček.

I když jsem na to tenkrát neměla peníze, stylizovala jsem se do Brigitte Bardotové. V šestnácti jsem třeba měla takovou vikslajvantovou bundu, kterou jsem otočila naruby. Měla hezkou podšívku a najednou jsem byla jiná. Dnes mám ráda sportovně–elegantní módu, která je pohodlná a má nějaký nápad. Určitě nemusím mít kabelky Prada.

Pomáhalo vám přízvisko Česká Bardotka?

Jako mladý holce mi to dělalo dobře. Jen mě jednou naštvalo, že se někde psalo, že mám umělé poprsí. Já se přitom odmala za své přednosti styděla, chodila jsem shrbená, protože tehdy byla v módě Twiggy. Profesně to ale pro mě v té době moc výhoda nebyla, protože jsem nepasovala do škatulky takových těch socialistických žen.

Byla jste rebelka?

Když jsem byla mladá, tak jsem byla rebelka, divoký děvče. Dneska už jsem paní, která radši chce klid a pohodu. Nemám ráda konflikty, vždycky se je snažím nějak urovnat jak v soukromém životě, tak v profesním.

V roli zralé dámy vás teď diváci mají možnost vidět v kinech. Jaká babička jste v komedii Matka v trapu?

Jsem tam matka, tchyně a babička, jež často dává rady, které se mladší generaci často nelíbí, ale mívá pravdu. Jako každá máma chce pro své dítě to nejlepší, tak ona chce pomoct své dceři, protože vidí, že její manželství nefunguje a chyba není na její straně.

Mluvila vám vaše maminka do vztahů, aby vám pomohla?

Byly jsme tři holky, všechny nás milovala, něžně o nás pečovala, ten přísný byl tatínek. Samozřejmě nám dávala nějaké rady, ale my holky v pubertě jsme to nebraly vážně. Když jsem byla dospělá a měla rodinu, maminka bydlela jinde, viděly jsme se málo. Po telefonu mi nanejvýš řekla, ať jsem na sebe opatrná.

Matka v trapu je z velké části o ženském přátelství. Jakou roli přátelství hrálo a hraje ve vašem životě?

Mám partu kamarádek, je nás osm, každá z jiné profese, scházíme se, pořádáme večírky a je nám spolu dobře. Mít kamarádku, které můžete říct, co vás bolí, jaké máte problémy, a ona vám poradí nebo vás podpoří, je strašně fajn.

Vy máte syna. To jste asi neřešila problémy, které prožíváte s dcerou v Matce v trapu.

Vztah mezi matkou a dcerou je úplně jiný než mezi matkou a synem. Syn je do puberty na matce hodně závislý, ale pak po pubertě už to je jiné: má ji rád, ale nepotřebuje všecko sdělovat. Dcera vlastně s mámou je pořád. Vidím to u sestry, ta má dvě holky, které už mají své rodiny a ty vlastně jsou spolu pořád, aspoň po telefonu. U syna se musím ptát já. Navíc jsem ho měla hodně dlouhou dobu v zahraničí (pracoval jako humanitární pracovník).

Má za ženu Angličanku, s tou si ale moc nepopovídáme, protože moje angličtina perfektní není. Ale i tak mi toho sdělí daleko víc, než mi sdělí můj syn. Máme se rády, ale někdy je mi líto, že si s ní nemůžu pokecat jako třeba s vámi.

Vnoučata mluví oběma jazyky?

Ano. Holky, třináctiletá a osmiletá, jsou bezvadný, máme se hrozně rády. Beru je do divadla. Nejdřív jsem začala u Hurvínka, tam teď vodím tříletého. A je už beru i na normální představení. Šestnáctiletý vnuk od manžela je vášnivý fotbalista. Slíbil mi, že až jednou bude slavný, koupí mi ostrov, protože ví, jak miluju moře. A když ne ostrov, tak domeček u moře. Krásný, že myslí na babičku, čím by ji mohl potěšit.

Už jsou děvčata ve věku, kdy chápou, že babička byla sexsymbol?

To určitě ne. Spíš že babička je trošku známá a že když někam jdu, tak nás fotí, a to se jim strašně líbí.

Když se ohlédnete za svojí výraznou hereckou kariérou, je něco, čeho litujete?

Že mě nepotkaly role, o kterých jsem si přála, aby mě potkaly. Třeba Virginie Woolfová. Myslím, že v období středního věku jsem toho mohla dělat víc. Je ale spousta rolí, za které nepřestanu být vděčná.

Kolik teď máte divadelních rolí?

V Divadle bez zábradlí mám tři představení, po jedné roli mám v Kalichu, Na Fidlovačce a v Divadle Radka Brzobohatého. A pak mám zájezdovou partu pěti žen, komedie, kterou hrajeme, se jmenuje Nejstarší řemeslo, takže je jasné, koho tam hrajeme. Jak vidíte, nenudím se. Teď ještě natáčím na Slovensku s Janem Hřebejkem seriál Věčně mladí, kde konečně poprvé hraju se svým milovaným spolužákem z JAMU Bolkem Polívkou. Je to moc fajn, protože se tam potkávám s mnoha slovenskými hereckými osobnostmi. Doufám, že to půjde i v naší televizi.

Jak vím, mnohé z těch rolí jsou pohybově náročné.

Vždycky jsem byla akční a takové role vítám. Jsem zvyklá se hýbat, pohyb mi nikdy nedělal potíže. Já tancovala i v prvním ročníku StarDance a to jsem byla po operaci kyčle. Cvičím, plavu, od jara do podzimu hraju golf. Při něm ujdete dvanáct čtrnáct kilometrů. Pohyb mě nabíjí a dává mi sílu, abych všechno, co dělám, ve svém věku zvládla.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Kalich, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Radka Brzobohatého