Jana Stryková: Vždycky mám to, co si zasloužím

Nedávno o sobě s dávkou sebeironie prohlásila, že má větší oči než prsa. Čekala jsem okatou a sebevědomou hvězdu, přiběhla okatá a milá holka bez manýr, co se ráda směje a ovládá logistiku.

Měla za sebou hodinu zpěvu a generálku v divadle a přes třeskuté vedro, které kdekomu zavařilo mozek, nefňukala, ale poctivě hledala odpovědi. Po čtyřiceti minutách dorazil její přítel Matěj se psem Jonášem, čímž dali decentně najevo, že další část dne patří Jana jen jim. „Následuje osobní volno, nákupy, samá pozitiva a sociální jistoty.“

Zatím moc ne. V září se otvírá na Václaváku nové divadlo Studia DVA, pro které chystáme s Ivanou Chýlkovou a Honzou Potměšilem komedii Patrika Hartla Hlava v písku.

Mimopražské předpremiéry ale odehrajeme už během léta. Diváci se můžou těšit na bláznivou lovestory, ve které mám úžasnou multiroli – ženu mnoha tváří. Ideální příležitost, jak se vyřádit. Taky mě čeká pár natáčecích dnů v seriálu z policejního prostředí Modrava a nový film Zakázané uvolnění s Honzou Hřebejkem. Ale prázdniny si rozhodně ujít nenechám!

Přesně tak. Je to původně divadelní inscenace v režii Dana Špinara, ve které si s Hankou Vagnerovou a Zuzkou Stavnou povídáme nejen o chlapech. Komedie plná ironie a černého humoru.

Takový ženský pohled na svět, jak ho ovšem vidí autor Petr Kolečko, takže se rozhodně nejedná o militantní feminismus nebo naopak ufňukané ženské bolestínství. Petr si z žen dělá docela slušnou legraci a to se mi líbí.

Ta musí bavit snad každou ženskou. Je sice herdekbaba, ale i holka toužící po lásce, barevná, plnotučná postava, výborně napsaná. Snad ji příliš nekazím. V osobním životě se snažím nehádat, jenže ne vždycky se to daří. Řekněme, že dovedu dlouho zůstat klidná.

Ovšem když mi bouchnou saze, stojí to za to! Naštěstí to není často. V jednání dovedu být submisívní i dominantní, jsem kombinací obého. Záleží na tom, jak s kým.

Věřím, že ano. (smích) Koneckonců jsem teď šťastně zasnoubená. Vztah ale není loterie, tam se nevyhrává ani neprohrává, je o dvou lidech, a jaké si to udělají, takové to mají. Já jsem, myslím, vždycky měla to, co jsem si zasloužila.

Ne, ne. Babičky a dědy jsem sice měla na moravském venkově, ale já se už narodila v Brně a moji rodiče byli v tomhle směru velmi moderní. Svatbu beru jako přidanou hodnotu, která na vztahu nic nemění, ale pro mě osobně je důležitá. Někdo může naopak tvrdit, že lepší je určitá nejistota, že bez papíru se partneři víc snaží…

Jako společnou prohru… Stále ale věřím na lásku na celý život. Jsou zvířata žijící trvale s jedním partnerem, ale i promiskuitní anebo samotáři. Podobné je to u lidí. Vztahy se ovšem nedají generalizovat.

Líbí se mi myšlenka, že se stejně nakonec stane to, co jsme si mysleli. Pokud sami věříme, že věci fungují tak a tak, podvědomě tam směřujeme. Já prostě chci mít vztah napořád a doufám, že ho mít budu.

Vždycky záleží na konkrétní situaci. Nevěra je určitě hodně varovný signál, že něco není v pořádku, ovšem asi nejzásadnější by bylo zjištění, že se s partnerem už nemilujeme. Tím nemyslím prvotní zamilovanost, ale že už se vzájemně nenaplňujeme, že se naše cesty rozdělují.

Nesouhlasím, že by k nevěře, byť „jen“ fyzické, mohlo dojít ve fungujícím vztahu. Nevím, jak bych se zachovala, ale beru ji jako velký prohřešek. Snažím se proto o vztah pečovat…

A existují opravdové ženy? Co to znamená? Myslím, že je lze pořád najít, i když hůř než dřív. Vedle přehnaně samostatné ženy nemá muž šanci hrát svoji původní roli. Ale to, že se nechová jako v 19. století, neznamená, že je málo opravdový. Chová se tak, jak je mu dovoleno v 21. století.

A s jinou partnerkou se může chovat úplně jinak. Někdo tomu říká rozpad tradičních hodnot, podle mne budou za sto let úplně jiné vazby a problémy. Jde o přirozený vývoj. Bavit se o těchhle věcech je ovšem módní záležitost, stejně jako vyhoření, nadváha, workoholismus nebo deprese.

Příliš neřešíme, do jaké míry je třeba vynášení odpadků ženská nebo mužská záležitost. Oba dost pracujeme, takže jsme rádi, když se domácí povinnosti, které nebaví ani jednoho z nás, zvládnou nějak obstarat.

Matěj není naštěstí žádný macho, aby nepochopil, že čím víc mi bude pomáhat, tím víc nám zbude času pro sebe. Není herec, ale pracuje u filmu, takže jeho harmonogram je někdy šílený jako ten můj.

Nejsme pár, který každou sobotu nakupuje v supermarketu a v neděli chodí běhat, na výstavu nebo na oběd k rodičům. Když se naše diáře střetnou a jsme spolu, je mi vcelku jedno, kde a jak. Kdyby si to hodně přál, klidně si s ním zahraju i hokej.

Chystáme se do Itálie, někam na jih. Nerada plánuju, prostě vezmeme auto a vyrazíme. Nikdy jsem nejela se zájezdem, dávám přednost volnosti a dobrodružství. Dovolená je od toho, že si můžu dělat, co chci, rozhodovat se z hodiny na hodinu. Válet se u moře, vyrazit na túru…

Miluju kombinované lenošení s aktivitou. V Praze mám každou hodinu rozplánovanou, vím, kdy a co musím udělat. Takže o dovolené chci pravý opak. Nelovím v průvodcích, prostě přijedu na místo, seznámím se s místními a zjistím, co dál.

Vedle Kočky na kolejích v Divadle na Vinohradech třeba do Rubínu na Maryšu, což je klasika převedená do současnosti. Maryša je taková zelená vdova, holka z Moravy, která si vezme bohatého podnikatele, získá peníze, pohodlí i popularitu – a stane se produktem dnešní doby.

Ale v podstatě je nešťastná a totálně vyprázdněná. Taky mě potkáte v Ungeltu, kde alternuju v krásném představení Vzpomínky zůstanou – se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem. A v říjnu vás zvu do Violy, kde s Lídou Engelovou připravujeme komedii Mikea Barletta Smluvní vztahy.

Je to fascinující hořkohumorná hra o metodách dnešní personalistiky, exkurze do korporátního světa plného absurdních pravidel.

Když chcete hledat podobnosti, určitě je najdete, pokud hledáte rozdíly, existují taky. Propojené jsme už tím, že tu postavu hraju já. Kateřina byla zpočátku dost arogantní koketa, ale během let prošla slušnou řádkou peripetií, prožívala lásky i katastrofy. Život ji semlel. V poslední době se z ní stal v podstatě zlomený, apatický člověk s negativním postojem ke světu. Doufám, že taková nejsem a ani ona dlouhodobě nebude.

Té se, žel, asi jen tak nezbavím, naopak se zhoršuje. Naposledy jsem při odběru krve omdlela ještě dřív, než se ke mně sestra s injekční stříkačkou vůbec stihla přiblížit! Jinak se zdravotnictvím mám různé zkušenosti. Existují dobří i špatní doktoři, což platí v každém oboru. Rozhodně ale raději vyhledávám alternativní způsoby léčby, osobnější přístup.

Třeba čínskou medicínu, akupunkturu, homeopatii, urinoterapii… a většinu neduhů se snažím řešit bylinkami. Na Srí Lance jsem taky navštívila ajurvédského lékaře, protože mě v pralese něco štíplo a otekla mi ruka.

Bála jsem se, že můžu mít malárii. Namísto všemožných vyšetření a testů, na které jsme v Evropě zvyklí, se mi dostala jednoznačná odpověď po pouhém zhlédnutí onoho štípance: You malaria no! Neznělo to sice moc přesvědčivě, nutno však dodat, že jsem malárii opravdu neměla.

Je docela fajn. Ne že bych přímo vyhledávala pozornost, nejsem typický exhibicionista, ale zatím se mi dostávají většinou hezké reakce. Je fakt, že můj obličej je známý hlavně z obrazovky, přestože na jevišti jsem mnohem víc.

Ale nemrzí mě to. Obojí mám ráda, jedno bez druhého by mě nebavilo. To je, jako kdybyste si měla vybrat, jestli budete jíst jen šunku, nebo sýr.

Byla jsem živé, upovídané až hubaté dítě. Můj největší koníček představovala kníračka Bessy a myslela jsem, že i má práce v dospělosti bude souviset se zvířaty. Jeden čas jsem si taky přála být emigrantkou, protože nám známí z ciziny posílali čokoládu Milku a já věřila, že tam nic jiného nejedí.

Později jsem chtěla být jeptiškou, abych byla užitečná. Asi se mi líbil i ten kostým. Na jevišti jsem stála poprvé ve čtyřech letech – díky mamince, která byla v brněnském divadle inspicientkou. Na gymplu jsem pak hrála amatérské divadlo, ale vážně jsem o herectví nepřemýšlela.

Díky nim jsem se naučila větší přizpůsobivosti a toleranci. A taky všemožné taktice. Byla jsem totiž nejmladší, a abych zaujala bratra a sestru, musela jsem být hodně důmyslná, jinak by si mě nevšímali.

A to i za cenu různých výmyslů a lží, přiznávám bez mučení. Dodnes jsem doma terčem posměchu, když přijdou na přetřes historky z dětství.

Výhodou naopak bylo, že zatímco oni si složitě vybojovávali u rodičů různá dovolení, moje výchova probíhala ležérněji. Dnes komunikujeme výborně, i když stejně budu vždycky ta malá sestra, o kterou se budou podvědomě starat.

No, půl roku jsem studovala divadelní vědu, ale nebavila mě. Takže jsem zkusila přijímačky na DAMU, ovšem nepočítala jsem s tím, že bych se tam opravdu dostala. Vzali mě, čímž jsem vůbec nepotěšila rodiče, vychovávali mě v duchu, že herectví je nejistá živnost.

Abych jim vyhověla a ukázala, že nejsem jen blázen létající ve hvězdách, střihla jsem si ještě zkoušky na práva. Jenže jsem ten krok stejně nedokázala naplnit – ani jsem tam nenastoupila. Nelituju. Lidi by neměli dělat jen to, co si ostatní myslí, že je správné.

Herectví pro mě není jen práce, ale i životní styl. Ovšem pokud by to bylo nutné, určitě. Ač to zní divně, tak mě všechny práce, které jsem zkusila, svým způsobem bavily. Možná právě proto, že jsem věděla, že nejsou napořád. Snad kromě hosteskování, to bylo doslova peklo.

Stát u vchodu, usmívat se a říkat Dobrý den mě štvalo fakt neuvěřitelně. Ale extázi, jakou jsem zažívala pokaždé, když jsem svlékla kostým a mohla být zase normální, jsem nikdy jindy nepocítila. Na všem jsem si našla něco fajn, i na úklidu kanceláří, vyčistila jsem si tak parádně hlavu. Nejzajímavější ale byla barmanka…

To je tedy hodně náročné. Hlídat dlouhodobě malé cizí děti bych asi nemohla. Nejde jen o ně, ale i o jejich rodiny, které mají občas značně mylné představy o svých miláčcích – každý je geniální a nejhodnější na světě. Hlídala jsem tady i v Americe a řeknu vám, že to byla nejúčinnější antikoncepce.

Biologické hodiny zatím nebijí na poplach. Jsem čtyřnásobná teta dvou kluků a dvou holčiček. Všichni už jsou v úžasně zábavném věku. Ale o vlastních dětech ještě neuvažuju, momentálně mi stačí pes Jonáš. Trochu mě brzdí v rozletu, což potřebuju, abych to nepřehnala s prací.

Nejsem typ, který má speciální koníčky, nejsem manuálně zručná. Jsem, co se týče odpočinku, docela banální člověk. Mám ráda ticho, procházky a jógu. Jsem sice tryskomyš, ale naučila jsem se vážit si času.

Od tátovy smrti při dopravní nehodě si uvědomuju jeho relativitu a pomíjivost. Snažím se ho proto v životě co nejlépe využít a nic neodkládat.

Upřímně, neznám nikoho, kdo by se nebál. Naposledy jsem se na stárnutí těšila v mateřské školce, kam mě šíleně nebavilo chodit. To jsem ovšem netušila, že i mně bude přes třicet…

Zatím si staře nepřipadám, mentálně se cítím s každým rokem líp. Za pár let budu určitě mluvit jinak. Dnešní společnost je orientovaná na krásu, mládí a úspěch. Nikdo nechce vidět v reklamě starou babičku, i zubní protézu předvede atraktivní holka. Taková je doba. Buď se z toho zblázníte, anebo se aspoň snažíte nenechat se tím smést.

To byla akce jednoho domova důchodců. Měla upozornit, jak se cítí starý člověk uprostřed velkoměsta, jaké to je být odkázaný na cizí pomoc. Čekala jsem, že mi vůbec nikdo nepomůže, že mi lidi spěchající na metro budou spíš nadávat. Ale pomáhali ochotně, a to i mladí.

Někteří mě až dojemně uklidňovali, ať se nebojím svěřit jim tašku, že lidi jsou sice hovada, ale oni mě neokradou. Měla jsem radost, že naše společnost není úplně na dně, že o sobě máme horší mínění, než jací opravdu jsme. Takové věci pro mě mají smysl.