Jana Stryková: Syn se mě ptá, proč mám tak blbou práci

To bylo krásné období, kdy jsem si svoji roztržitost mohla omluvit tak, že mám v hlavě mlíko, protože jsem ještě kojila syna. Teď už nemám nač se vymluvit.

Velmi často. Logistika chodu naší domácnosti a mojí práce je pro mě náročná. Díky práci se neustále přesouvám z místa na místo, a dokonce ani na jednom místě v současné době nebydlím. Občas mám pocit, že jednou někde zapomenu i hlavu.

Svým způsobem ano. Jako dítě školou povinné jsem se pravidelně vracela domů v bačkůrkách. Pamatuji si, že na gymnáziu, kde už jsem se přezouvat naštěstí naučila, mi profesor dějepisu radil, že mít hlavu v oblacích není vždy příliš praktické. A měl samozřejmě pravdu.

Chtěli jsme s partnerem synovi udělat hezké dětství, a tak jsme se na poslední rok, než nastoupí do školy, přestěhovali do Krkonoš. Pendluju tedy po trase Praha–Krkonoše, kde trávím většinu času. Kdyby to jen trochu šlo, odstěhuju se tam napořád. Divadlo si v lese ale asi moc nezahraju.

Pražské kavárničky moc nevyužívám. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy šla s někým jen tak na kafe.

To určitě ne! Ale popravdě zejména v Praze moc odpočívat ani neumím. V Praze pracuju, v Krkonoších si dobíjím baterky.

Dětství ve velkoměstě není asi pro žádné malé dítě ideální. Navíc Jáchym je hodně živé dítě, které má rádo pohyb, zejména na čerstvém vzduchu, v přírodě, kde se nemusím každou chvíli strachovat, že vkročí do vozovky, a jemu tak dopřeji trochu svobody.

Jezdíme tam už dlouho a máme to tam rádi.

Ano, celý seriál je z venkovského prostředí, jde v něm hlavně o sousedské vztahy plné roztomilých zápletek ze života. A moje Petra Slaninová je slušně řečeno taková typická vesnická informátorka.

Slunečná je pro mě výjimečný projekt s opravdu příjemným pracovním kolektivem. Ten je pro mě čím dál tím důležitější.

Nemám moc v lásce generalizování. Ale pokusím se o něj. Řekla bych, že lidi na venkově jsou klidnější, uvolněnější, mnohem méně uspěchaní. V Praze se každý zaměřuje hlavně na výkon.

Když se projdete po Praze, je plná dokonalých lidí. Dokonalá práce, dokonalé auto, dokonalá vizáž a drahý kafe v ruce. Na venkově se lidé do těchto „image pastí“ zatím nechytili, a to je mi moc příjemné.

To víte že jo. Podívejte, i teď mám na sobě pohorky. V divadlech se ale vizáž tolik neřeší, stejně se ze svého horského mundúru většinou hned převlékám do kostýmu.

Bude. Vím to už teď, ale to je prostě život.

Úplně.

V zásadních věcech se obvykle shodneme, ale o maličkostech jsme schopni se dohadovat poměrně dlouho. Partnerský život je hlavně diskuse.

Těžko říct. Myslím, že se v něm docela střídáme. Partner je velmi vytrvalý.

Určitě.

Občas zdánlivě banální věci. Hodně záleží na tom, jak se ten den vyspím, kolik mám povinností, v jakém jsem rozpoložení. Nemyslím si o sobě, že jsem náladová, ale uchovat si chladnou hlavu v dopravní zácpě jsem se holt ještě nenaučila.

Křičím. Emoce musejí ven.

Vůbec. Jsem původně z Brna, takže do Národního jsem chodila tam. Byla jsem v něm docela často, protože maminka v divadle pracovala jako inspicientka. Jako dítě jsem byla na divadlo spíš naštvaná, bralo mi večer maminku. Podobně ambivalentní vztah k divadlu má i můj syn.

Taky. Takže se mě ptá, proč mám tak blbou práci. A proč nemám lepší práci, kde bych si vydělala víc peněz. Že bych nikam večer nemusela chodit. Nedávno jsem od něj dostala otázku, jaký si myslím, že mám mozek.

Tak jsem odpovídala, že celkem dobrej, umím řídit auto, vím, jak se jmenuju, sklerózou zatím netrpím. Mám celkem fajn mozek, povídám mu. Ale on prohlásil, že mám mozek docela hloupej, když jsem si vybrala to divadlo.

Ne, Jáchym vymoženosti města zatím nepotřebuje.

Mobily i tablety jsou u nás zatím tabu. I já se před ním snažím používat mobil co nejméně, i když někdy je to těžké. Každopádně na virtuální realitu má času dost. Navíc si myslím, že mobil opravdu ničí vztahy.

Existuje smutný vtip: na dvacet minut vypadl internet, tak jsem se šel podívat do obývacího pokoje a zjistil jsem, že žiju s celkem milými lidmi. (směje se)

Až bude Jáchym větší, jistě ho tablet ani telefon nemine, to je přirozené. Každopádně na vyprázdněná videa si musí ještě chvíli počkat. Jsem krkavčí matka, co má raději pohled z očí do očí než sociální sítě.

Já bych tak optimistická nebyla. Jsme tu jen na rok. Ale díky pobytu v přírodě a pohodovým paním učitelkám ve školce může okusit alespoň na chvilku dětství skoro jako z minulého století.

Ani ne. O kulturu se obecně moc nezajímá, je to spíše takový dřevorubec. I mou maličkost zatím zahlédl na jevišti jen jednou v životě. Vzala jsem ho na Děvčátko, příběh se sirkami do Studia Dva. Na konci měl radost, že už to skončilo. (smích)

Naopak bych zajásala, kdyby mu tento postoj k divadlu zůstal. Jsou mnohem zajímavější profese, zejména pro muže.

Na prázdniny.

Aha, to už máme za sebou i ty jarní…Těším se tedy na natáčení filmu Baletky, ve kterém budu hrát tak trošku mrchu. A pak na další díly pořadu Bydlet jako, který uvádím s Romanem Zachem.

Mám ráda hezké interiéry, i když sama úplně takový nemám. Ráda se však kochám a seznamuji se zajímavými lidmi, kteří něco opravdu umějí. Protože herectví je dojmologie, nedá se změřit ani „správně“ posoudit, jde vždycky o subjektivní soud o všem a o ničem. A řemesla jsou k tomu krásný kontrapunkt.

Nová špaletová okna.