Jana Poncarová: Píše o podmanivých ženách, které jí nedají spát

Nultá hodina fakticky není její poslední vydanou knihou, nedávno si od beletrie odskočila k rozhovorům. V názvu sbírky interview s tuzemskými profesními kolegyněmi Vlastní pokoje parafrázuje esej Vlastní pokoj od Virginie Woolfové, která vyšla takřka před stoletím. Anglická romanopiskyně v ní v roce 1929 zdůraznila potřebu dostatku finančních prostředků a soukromého prostoru pro tvůrčí psaní.

Jana Poncarová tuto myšlenku vztahuje na situaci současných domácích spisovatelek od Karin Lednické přes Petru Soukupovou po Kateřinu Tučkovou, kterých se kupříkladu zeptala, jak k nim přichází inspirace nebo kterak si zajišťují nerušené podmínky k tvorbě, když se zároveň starají o domácnost.

„Sama jsem dospěla k tomu, že klíčový je pro mě pořádek na psacím stole. Většinou píšu dopoledne, pak od práce klidně vstanu a jdu třeba zapnout pračku,“ popisuje autorka, podle níž tvůrčí disciplína záleží na vnitřním nastavení.

Zvonění na telefonu si při psaní knih sice vypíná, poslech muziky však Janu Poncarovou rozhodně neruší. Hudba ji podněcuje k překročení hranice mezi realitou a fikcí, jako tomu bylo i v případě zmíněné Nulté hodiny, kterou má spojenou s jazzovou nahrávkou All of Me z třicátých let. Román se převážně odehrává v dusivé atmosféře třetí republiky, která se v české beletrii zas tak často neobjevuje.

Pojem nultá hodina vychází z armádního prostředí. Na počátku nového dne, v čase nula nula, generálové v minulosti obvykle zahajovali vojenské operace. Sousloví se dá přeneseně chápat také jako obnova státu po roce 1945 i přerod myšlení hlavní postavy Hedviky Adlerové. Ta za války stejně jako pozdější britská královna Alžběta II. sloužila v ženských pomocných pozemních sborech ATS.

Daleko od domova se odcizila od manžela a po návratu do vlasti řeší otázku, jestli má smysl setrvávat ve vyčpělém vztahu. „Román jsem začala psát několik měsíců před vlastním rozvodem a promítla do něj své tehdejší pocity,“ přiznává.

Těžký úděl žen ve dvacátém století se jejími počiny vine jako červená nit. Patrné to bylo už u její knižní prvotiny Podbrdské ženy, kterou publikovala až ve věku čtyřiatřiceti let. Dlouho k ní sbírala odvahu.

„Sen stát se spisovatelkou jsem v sobě nosila od dětství. Pořád jsem si zapisovala nějaké příběhy, jenže jak jsem dospívala, zjišťovala jsem, že v sešitech literatury i knihovně mě obklopují samá mužská jména, a to mě v tvorbě zpočátku brzdilo,“ míní Jana Poncarová, která vystudovala politologii a mezinárodní vztahy a vrhla se do novinařiny. V médiích si stále přivydělává, většinu příjmů jí ale nyní pokrývají prodeje knih.

Kolem třicítky Janu postihla menší existenciální krize a po tvůrčím psaní se jí začalo stýskat. „Sem tam jsem napsala povídku. Pak jsem si jednoho dne řekla, že zkusím román, jinak si budu do smrti vyčítat, že jsem se neodhodlala,“ vzpomíná.

Debutová kronika předkyň z matčiny strany vzešla z autorčina přání zprostředkovaně poznat život své babičky, která zemřela před jejím narozením. Otiskla ji do hlavní postavy Emilky, jež žije v kulisách protektorátu s nevěrným manželem i mrzoutským tchánem a později předčasně umírá na rakovinu.

„Když jsem byla malá, chodili jsme na babiččin hrob, ale nikdo mi o ní nic neřekl. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že se v podstatě udřela a utrápila. Kdyby byla knížka čistě podle skutečnosti, byla by mnohem smutnější. Já jí dala špetku naděje,“ uvádí.

Na rozhovor se scházíme v plzeňském hotelu Continental, kde se z velké části odehrává děj jejího druhého románu Eugenie. Titulní protagonistka, celým jménem Eugenie Egertová Janečková, převzala vedení tohoto podniku po manželovi Emanuelu Ledeckém, který zemřel při bombardování města na jaře 1945. Pustila se do jeho renovace, díky níž byznys načas vzkvétal, než přišlo znárodňování.

Osud hoteliérky nedal spisovatelce spát od chvíle, kdy jej nečekaně vyslechla od syna Eugenie z druhého manželství, George Janečka, jenž žije v USA, kam jeho rodiče emigrovali. Za Janou ho přihnal hurikán. „Během dovolené ve Spojených státech jsem navštívila veterána Earla Ingrama, který pomáhal osvobozovat Plzeň. Volal mu kamarád, právě George, že se evakuuje a jestli by nemohl dočasně zůstat ve svém karavanu na jeho zahradě,“ objasňuje, jak se seznámili.

Nápad na román Janě sepnul v momentu, kdy George během vyprávění u Earla doma prohlásil, že maminka nikdy nebyla šťastná. „Zajímalo mě, co se tak krásné ženě stalo. Mezi mnou a tématem vždycky musí přeskočit jiskra, abych ho přetvořila do knihy. Občas za mnou po autorském čtení chodí lidé s tím, abych sepsala zajímavý příběh z jejich rodiny, to já ale nemůžu,“ dodává.

Alžběta a Nina, tak zní název třetí autorčiny prózy, ve které se obloukem vrátila k rodinné historii, tentokrát však z otcovy strany. Protagonistkami jsou babička s vnučkou, Janiným alter egem, které si povídají o životních strastech a věcech, o nichž se mezi příbuznými povětšinou mlčí. „Přijde mi, že traumata se mnohdy přenášejí na další generace namísto toho, aby se pojmenovala a pokusila vysvětlit,“ soudí literátka.

Na přetřes v knize kromě hlavní zápletky, kterou by byl hřích prozrazovat, přichází předválečné soužití s Němci na území Sudet i jejich následný odsun, ale také nalezení deníku Věrky Kohnové, jež je jakousi českou Anne Frankovou. Židovská dívka, která za války prošla Terezínem až do vyhlazovacího tábora Lublin-Izbica, kde skonala, se totiž přátelila s Janinou pratetou Marií Kalivodovou. Kamarádce své zápisky těsně před transportem svěřila.

Jana Poncarová o existenci deníku ví teprve osm let, stejně jako jiné příběhy v ní i tento rezonoval. Před dvěma lety byla na její popud odhalena pamětní deska na domě v plzeňské Koperníkově ulici, kde Věrka s rodiči bydlela, spisovatelka přesto nechtěla skončit jen u toho. Spojila proto síly s historikem Jiřím Sankotem a deník, který byl poprvé zveřejněn před sedmnácti lety, letos opětovně vydali a obohatili o dobový kontext a další nalezené souvislosti.

Deník a potažmo celá kniha jsou navzdory skličujícím okolnostem strhujícím čtením. Dvanáctiletá pisatelka se sice ocitá v nacistické realitě, mnohem důležitější jsou však pro ni podle dochovaných záznamů školní prospěch, samozřejmě kluci a také dění na rabinátu, které vůbec není nudné, jak by se mohlo zdát.

„Lidé se občas tázali, proč vydáváme další svědectví o holokaustu, že k tomu už bylo všechno řečeno. Jenže právě teď je antisemitismus kvůli válce v Gaze opět na vzestupu a podle mě má smysl na takové příběhy donekonečna upozorňovat, dokud se z nich nepoučíme,“ myslí si.

Možná aby si od válečných hrůz lehce odpočinula, její v pořadí čtvrtou knihou se stala Děvčata první republiky. Literárním dokumentem zachycujícím vzpomínky devatera devadesátnic, které pamatují masarykovské Československo, prostupuje optimismus a nakažlivá chuť do života.

Za námětem nehledejte nic jiného než náhodu. Při návštěvě kadeřnice se Jana doslechla o jiné, postarší zákaznici s úžasným osudem. „Zašla jsem pak za ní s diktafonem, aniž bych něco plánovala. Její povídání bylo opravdu poutavé, a tak jsem se s nakladatelkou domluvila na zpracování memoárů i dalších žen,“ vysvětluje zrod publikace, v níž mezi vypravěčkami nechybí básnířka Hana Gerzanicová nebo operní pěvkyně Marta Sandtnerová.

„Pokaždé šlo o milé a inspirativní setkání. Ani jedna si na současnou politiku nestěžovala, spíš naopak. Tyhle ženy nesedí rezignovaně v křesle. Život berou takový, jaký je. Všechny jsou vitální, svobodomyslné a prodemokratické,“ nastiňuje nabyté dojmy.

Hrdinka následujícího románu Cyklistka, který napsala během koronavirové pandemie, si ji pomyslně znovu našla sama. Autorku tentokrát podnítila náhodná návštěva barončina sídla v jihočeských Bratronicích.

Není s podivem, že si ji Jana vybrala. Zámecká paní do stereotypních škatulek o ženách rozhodně nezapadala. Netoužila být matkou ani hospodyňkou, byla sportovně založená a bažila po dobrodružství.

V mládí se s bratrem Kristiánem zbláznili do cyklistiky, jejich společný kamarád Ota Pavel o nich napsal povídku Baroni na kolech. Blanka se dobře znala i se synem Alfonse Muchy Jiřím - spekuluje se, že spolu snad měli milostný poměr.

Jana, která se na již zemřelou šlechtičnu doptávala tamních pamětníků, měla obavy z jejich reakcí na výslednou knížku. Nakonec prý sklidila veskrze příznivé ohlasy. „Jeden místní pán mě vzal do své chalupy, kde ponechával věci, které patřily sourozencům Battagliovým. Trochu mě zamrazilo, když mi ukázal Blančino modré kolo. Byla to telepatie, já si totiž v románu vymyslela, že jezdí právě na modrém bicyklu,“ říká.

Ze skutečných osobností spisovatelku naposledy uchvátila pozapomenutá prvorepubliková herečka Jarmila Horáková. Zasvětila jí loňský román s příznačným titulem Herečka, ve kterém vypráví o Jarmilině intenzivní kariéře, během níž stihla ztvárnit desítky jevištních rolí i dvě filmové, jednou z nich byla úloha v adaptaci Pohádky máje bratří Mrštíkových. Pojednává také o jejím bouřlivém soukromí v komunitě avantgardního divadla. Život umělkyně zhasl v pouhých třiadvaceti letech, kdy podlehla zákeřnému nádoru.

Sama autorka ji neznala, dokud nenarazila na jeden článek. Posléze si nastudovala i její deník, dobové prameny nebo dopisy Vítězslava Nezvala, s nímž se herečka stýkala. „Jarmila mi byla blízká svou pochybností o vlastních kvalitách. Byla prototypem dívky dvacátých let, toužila se prosadit v Hollywoodu a osobně si myslím, že na to měla. Jen si nepřipadala dost hezká a talentovaná,“ vyvozuje.

O současnosti Jana Poncarová zatím psát nehodlá. „Musím od ní mít odstup. V historických románech nejspíš hledám vysvětlení toho, co žijeme dnes,“ přemítá. Příští próza, kterou teď chystá, se bude odehrávat v normalizační éře.

Jednou by přesto chtěla vydat knihu o devadesátých letech, která prožila coby dítě i puberťačka. „Porevoluční dekáda pro mě znamenala pozitivní, formativní období. Jsem ráda, že jsem do školy nastoupila až tehdy, kdy ve třídě visela fotka Václava Havla,“ usmívá se spisovatelka.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nultá hodina - Jana Poncarová, Vlastní pokoje - Jana Poncarová, Dita Pepe