Jana Počtová: Když je situace za hranou, vypínám kameru

Lze být v jednom partnerském vztahu šťastný až na věky?

Určitě existují lidé, kterým se to poštěstí. Zároveň druhým dechem musím dodat, že záleží na tom, jak to chápeme. Celý život je o různých proměnách a balancování. Pokud se člověk necítí zrovna šťastný, neznamená to, že není šťastný dlouhodobě.

Co se týká mého filmu – čím víc nad ním přemýšlím a vidím reakce diváků, tím víc si uvědomuji, jak všichni toužíme po harmonickém vztahu.

V podstatě všechny ty atypické vztahy nenaplňující obecně branou klasickou normu ve filmu slouží pouze jako divadelní kulisa.

I u jejich účastníků zůstávají stejné lidské potřeby, touhy a přání. I oni jsou lidé, kteří chtějí být nějakým způsobem spokojení sami se sebou, cítit se v životě příjemně. Jenom jsou tam různé cesty.

V nejnovějším dokumentu ukazujete pět typů vztahů: milenku, dále ženu, kterou opustil manžel a ona hledá partnera na seznamce, ale také otevřený vztah, polyamorní soužití a nakonec monogamní věřící pár a jejich děti, tedy rodinu v tradičním pojetí. Proč tam nejsou zachyceni třeba mingles?

Lidé, kteří mají spolu dítě a jsou monogamní pár, jsou třeba i sezdaní, ale každý má svoji domácnost? Tak ty se mi v Česku najít nepodařilo. Existuje tu mnoho partnerů, kteří žijí každý ve své domácnosti, ale často je to spíše z čistě praktických pohnutek. Mají třeba děti, které v určitém obvodu chodí do školy, mají tam kroužky, kamarády.

Roli v tom často pak sehrávají i bývalí partneři, kteří nechtějí jezdit pro děti daleko. Bydlí tedy odděleně proto, že sloučit navzájem životy by je stálo mnoho práce, energie a ovlivňovalo by to příliš i životy dalších lidí.

Šťastně až na věky uzavírá trilogii, kde první byla Generace singles a následoval Nerodič. Ani v jednom dokumentu se neobjevují lidé v důchodovém věku, přitom populace stárne. Proč?

Neodpovídalo by to primárnímu cíli a tomu, co jsem trilogií chtěla ukázat. Tedy nové sociální fenomény, které se svým způsobem odklánějí od určitých zažitých stereotypních vnímání partnerských vztahů a sociálních vazeb.

Dalším důvodem je, že věkový průměr hrdinů je vždycky dost podobný. Jsou to lidé v produktivním věku, kteří už buď děti mají, nebo je ještě mohou mít. Utvářejí tedy budoucí generace. Ač mám staré lidi velmi ráda, bohužel si nejsem jistá, jestli by v současné době dokázali společnost podstatně proměňovat.

Natáčení časosběrných dokumentů trvá několik let. Kdy přicházíte za protagonisty? Domlouváte se hned na začátku na frekvenci návštěv?

Snažím se přicházet v těch nejlepších momentech. Máme dopředu domluvené intervaly a jsme spolu průběžně ve spojení. Pravidelně se jim ozývám s otázkou, co je nového, případně dávají vědět oni mně. Jakmile cítím, že se odehrává nějaká změna, natočím to. Často od nich slýchám, že se ptám na věci, nad kterými nepřemýšlejí. Snažím se zachytit, co se uvnitř nich děje. Nerada se s nimi ale potkávám bez kamery, protože bych mohla přijít o něco zajímavého.

A kdy kameru vypínáte?

Univerzální návod nemám, orientuji se podle citu. Párkrát jsem kameru vypla, když jsem měla pocit, že je situace za hranou. Například při partnerské hádce jednoho z hrdinů Šťastně až na věky mi přišlo, že daná situace už jednu z postav příliš ponižuje. To je přesně ten moment.

Nechci a nepotřebuji z mých filmů dělat Výměnu manželek, kohokoliv dehonestovat. Potřebuji, aby se se mnou a se štábem hrdinové cítili dobře, protože to ovlivňuje jejich otevřenost a autentičnost.

Promítá se vám práce i do života? Přeci jen jste se svými postavami v intenzivním kontaktu, navzájem se otvíráte a bavíte se o intimních věcech.

Každý člověk na nás může mít takový vliv, jaký mu sami dáme. Nejsem v tomhle jiná než ostatní. Všichni, kteří nějak fungují v kolektivu, to znají a je to přirozené. Kdykoliv jste ve společnosti, tak na vás ostatní nějak působí. Probíhají tam konflikty, různé styly komunikace, sdílení. Od svých postav jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, ale věřím, že jsem jim hodně dala i já.

Dá se dokumenty v Česku uživit?

Autorskými filmy, které děláte třeba pět let, se určitě neuživíte. Ten čas, který tomu věnujete nad rámec honoráře, je nezaplatitelný. Je nutné pracovat neustále. V mezičase, když jsem dotáčela a stříhala Šťastně až na věky, jsem udělala čtyři další projekty. Třeba televizní film pro Nadaci Karla Komárka o tornádu na Moravě. Jezdila jsem tam o víkendech skoro půl roku a snažila se tragédii zmapovat.

Také jsem točila medailonky o podnikatelích či cestopisy. Na podzim minulého roku jsem pak začala pracovat na doprovodném cyklu pro seriál Zlatá labuť. Vyrobili jsme sedmidílný dokument, který ukazuje, jak to bylo doopravdy.

Zlatá labuť je totiž volně inspirovaná obchodním domem Bílá labuť. Věnujeme se třeba zakladatelům Broukovi a Babkovi, ale i módě, gastronomii, spotřebnímu zboží. Mapujeme 30. léta minulého století i život za okupace.

Další chystaný projekt se týká příběhu vašeho dědečka, který jel v roce 1937 na kole po Evropě. Můžete ho přiblížit?

Zdědila jsem cestovní deník, který se předával v naší rodině jako poklad. Děda ho psal jako 22letý kluk a pojmenoval ho Slunci a obzoru. Je to nesmírně poetický text, ze kterého je cítit prvorepubliková noblesa.

Děda pocházel z knihovnické rodiny a mezi knihami vyrůstal, takže i sloh jeho deníku je skvostný. Byl také velký sportovec, a proto se rozhodl vyrazit s batohem a v pumpkách do Paříže na kole! Jel přes Rakousko, Německo, Itálii a Francii, kde byla jeho cílem výstava Expo.

V deníku jsou pečlivě zaznamenané třeba ujeté kilometry, ale i cifry, které v jednotlivých zemích utratil. Zapisoval si i drobná setkání a dobrodružství a na malých příbězích popisuje velké dějiny. Zaznamenává měnící se Evropu, která se de facto připravuje na válku. Takže to, co čteme, má dnes obrovský podtext, jelikož my jsme už historií poučeni. My už víme, co následovalo.

Co jste se v něm dočetla?

Popisuje třeba historku, jak ho v Německu napadli Hitlerjugend. Pro něj to tehdy byla jen parta kluků, o kterých věděl, že jsou sympatizanti s nacismem. V té době ale ještě netušil, že jsou to možná i budoucí vojáci wehrmachtu či budoucí členové SS.

Nebo třeba komentuje kontrast dvou největších pavilonů Světové výstavy: německého a sovětského. Ironičtí Francouzi je dali naproti sobě. Podivuje se, že ten německý ještě není dostavěný. A my zpětně víme, že dvorní Hitlerův architekt Albert Speer čekal, až Sověti dokončí ten svůj, aby ho mohl postavit vyšší. Chtěl, aby orlice čněla nad kolchoznicí.

Už se vám v hlavě rýsuje, jak téma zpracovat?

Deník toužím zfilmovat už asi 15 let. Dlouho jsem to odkládala, protože jsem nevěděla, jak to uchopit. V současné době jsme ve fázi vývoje. K podobnému tématu už musíte něco vědět, chápat širší souvislosti. Nevím, jestli na to téma mám, ale už jsem alespoň získala odvahu se do něj pustit. Nejtěžší je najít cestu, jak zpracovat současnou linku. Chceme samozřejmě jet po dědečkových stopách.

Zpočátku jsem se třeba držela tématu hranic, protože tenkrát neexistoval schengenský prostor. Děda musel mít víza a někde třeba i SPZ na kolo. A najednou přišel covid, hranice se během pandemie uzavřely. Téma najednou začalo být nepodstatné. Potom zase přišla válka na Ukrajinu a současnost se opět posunula někam jinam. S válkou dědečkovy záznamy dostaly znovu nový rozměr.

Teď jsme se ale doufám dostali k nějakému tvaru, o kterém si myslíme, že je nadčasový. Není o aktuální politické situaci, ale o přenosných věcech, jako je třeba pocit naděje, svobody, dobrodružství. Více však prozrazovat nebudu.

Když jsme u cestování – pro ČT jste točila cyklus Na cestě. Co obnáší příprava cestopisu? Vezmete kameru a jedete?

V tomhle jsem dost pankáč. Samozřejmě je to třeba předem trochu připravit. Mít itinerář, co budete natáčet, jak se budete v místě pohybovat, získat nějaké kontakty v dané zemi, ale třeba kde budeme spát řeším většinou až na místě.

V zemích třetího světa naštěstí není tak složité natáčet s lidmi, protože místní jsou velmi vstřícní. Když jsme točili Na cestě po Peru, nebyl problém sehnat na místě horolezkyni, která vylezla na nejvyšší horu Peru, nebo najít šamana někde v pralese. V civilizovaných zemích Evropy či v Americe je to ale už trochu horší. Tam musíte mít většinou vše dopředu připravené a domluvené.

Když jezdím s kamerou, dostávám se k lidem mnohem blíž. Při cestování na vlastní pěst s nimi nemáte šanci strávit celý den a dozvědět se tolik o jejich životě. Mám ale ráda obojí. Prostota při cestování ve mně probouzí jakési vnitřní dítě. Máte čas jen pro sebe a nemusíte toho zas tak moc řešit.

Naplňují mě úplně banální okamžiky, jako je třeba jízda v horku narvaným autobusem a palmy míhající se za oknem.

Pamatujete si na svůj první cestopis?

To bylo ještě na FAMU. Ve třeťáku jsem odjela točit bakalářský film do Afghánistánu. Rozešla se se mnou zrovna moje školní láska a já chtěla někam zmizet. A Afghánistán byl první v abecedě. Tak jsem tam odjela točit film o lásce. Věděla jsem jenom, že budu ubytovaná u Člověka v tísni, ale jinak jsem neměla vůbec nic připravené.

Na místě jsem pak přes jednu fabriku na koberce našla velmi zajímavé ženské. Dneska bych to už neriskla.

Ani trochu jste se tenkrát nebála?

Pamatuji si, že když jsem se vrátila, tak si mě Šimon Pánek pozval na kobereček a dal mi strašně za vyučenou. Jeli jsme tehdy s lidmi z Člověka v tísni do Džalálábádu, což tehdy v roce 2004 byla poslední bašta Tálibánu, ve starém žigulíku, kterému se přehříval motor, takže jsme museli neustále zastavovat.

Přijeli jsme na ubytování až v jednu v noci, přitom základní pravidlo na misích zní nepohybovat se v noci venku.

Když se něco takového stane, většinou přespíte na cestě v nějakém hlídaném hotelu. Ohrozila jsem jejich misi, mohli z toho mít velké problémy, bylo to ode mě extrémně nezodpovědné. Nedošlo mi to, mám asi tu míru nebezpečí posunutou.

Prý jste jela sama do Pákistánu busem.

To bylo asi v roce 2000 a tenkrát byly letenky třikrát tak drahé, než jsou dnes. Stály asi třicet tisíc a já na to jako student neměla. A tak jsem seděla sedm dní v autobuse – to vyšlo asi jen na šest tisíc.

O 19 let později jsem se pak do Pákistánu vrátila, když jsem točila dokument s horolezkyní Klárou Kolouchovou, a bylo to skvělé, i když to byla už úplně jiná země.

Snažím se nevracet na místa, která jsem už jednou navštívila. Mám pocit, že svět je tak velký a existuje tolik nádherných míst, že bych jinak nestihla tolik věcí vidět. A navíc si chci ty navštívené země uchovat ve vzpomínkách, jak jsem je viděla poprvé.

Svět se strašně rychle mění, a ne vždy k lepšímu. V 17 letech jsem poprvé vyjela s batohem do Maroka a po dalších 17 letech jsem se tam vrátila. Tenkrát jsem dojela do Nízkého Atlasu a zjistila, že z té vesničky nazpět další dva dny nic nejede. Nebyl tam ani hotel. Tak jsem spala na pultě v místní sámošce, a když přišli otevřít, musela jsem sbalit spacák.

Dnes tam jezdí autobus několikrát denně a dostanete se de facto všude. Kouzlo dobrodružství tak trochu mizí…

A pak jsou státy, kam se vracet ani nechcete, protože je to dnes už přílišný risk. Třeba rovníková Afrika. Ale abych to uvedla na pravou míru. Nebezpečné cesty jsem si dávala v mládí, teď už se do ničeho riskantního zas tak moc nepouštím.

Šlo vám někdy o život?

Na mojí třetí cestě, když mi bylo asi 21 let, jsem se s tehdejším přítelem vydala do Etiopie. Vyrazili jsme na kolech k překrásnému jezeru Tana, kde jsou na ostrůvcích staré koptské kláštery. Přišel cyklon, začalo strašně pršet a během chvilky se setmělo. Kolem rovníku totiž zapadá slunce extrémně rychle a špatné počasí to ještě urychlilo.

I v Africe platí pravidlo nechodit v noci ven, a my se tak nestihli za světla vrátit zpátky. Za vesnicí nás přepadli pasáčci ovcí. Okradli nás, hrozně mě zbili a málem znásilnili. Byla jsem samá modřina. Naštěstí nenašli pasy.

Nebo jednou v Afghánistánu jsem omylem zašla na nevyčištěné území, když jsem běžela za nejbližší kámen, abych si mohla odskočit. Byla jsem tam krátce po válce a všude bylo plno nevybuchlé munice, rozpadlé tanky a podobně. Když vyčistili krajinu od min, tak na kameny u cesty malovali značky. Bílá půlka znamenala, že je oblast vyčištěná. Pokud na druhé straně byla červená, nikdo území ještě nekontroloval. Zaklekla jsem a koukám, že na mojí straně svítí červená.

Čím jste si v krizových situacích zachránila život?

V Afghánistánu jsem se snažila vrátit stejnou cestou, kterou jsem přišla. Když mě přepadli, hodně jsem křičela. A když na mě jednou v Etiopii mířili samopalem, rychle jsem utíkala.