Jana Plodková: Žena by měla umět vyvolat v mužích pocit, že jsou páni tvorstva

Dá se říct, že jsem k té době tíhla odmalička. Takže velice kladný.

Z nedělních filmů pro pamětníky. Fascinovaly mě účesy, kostýmy, jiný styl herectví. Každá neděle v dětství patřila 40. rokům. Proto jsem byla velice šťastná, když mě Kateřina Oujezdská, žena režiséra Marka Najbrta, pozvala na casting filmu Protektor. Maskér tam rovnou můj zevnějšek přizpůsobil době. A já se okamžitě cítila jako ryba ve vodě.

Ale mně pomohly hlavně kostýmy a účesy fyzicky najít postavu Hany. A jejím prostřednictvím jsem řešila otázky a atmosféru doby. O válce jsem ani moc nepřemýšlela. Stejně jako moje postava příliš neřeší, že je židovka, a z toho vyplývající omezení.

A to je právě omyl! Jedná se o dezinformaci z netu, kde to o mně jeden člověk napsal, a i když jsem ho upozornila, že německy opravdu neumím, stejně to tam nechal. I kdybych němčinu uměla, stejně bych ji ve filmu nevyužila. Příležitost mluvit německy měli ostatní Marek Daniel, Klára Melíšková či Rišo Stanke.

Každá má svá pro a proti. Každá je něčím přitažlivá. Ale jelikož jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela, neřeknu vám to konkrétně. Vlastně mi je dobře teď a tady. Nemám potřebu něco měnit a snít o době jiné. Ale kdyby to bylo nutné, zřejmě by to vyhrála opět léta čtyřicátá. (směje se)

Mám za sebou zatím jen jeden vážný vztah. Je pravda, že v jeho počátcích, v té velké zamilovanosti, jsem byla dost šílená. Nesnesla jsem pohledy jiných slečen na svého partnera. Občas jsem dělala i nemístné scény. Ale člověk se vyvíjí a roste. Naštěstí jsem si po pár měsících uvědomila, že chovat se jako blbka není pro vztah přínosné. Dneska si myslím, že žárlivost rozhodně není kladná součást lásky. Proto ji záměrně potlačuju a doufám, že zmizí úplně. Samozřejmě občas se ještě nějaký náznak objeví, ale to už mi za hlavou bliká maják, že tudy cesta nevede.

Je, protože žádný současný přítel není.

Myslím, že má tolerance sílí každým dnem. Můžu s klidným svědomím říct, že jsem schopná tolerovat takřka všechno. Jediné, co nesnesu, jsou projevy ublíženosti a stěžování si bez snahy něco změnit.

Zdravé sebevědomí, nadhled a vnitřní krása. Pocit, že žena je žena, a to jí nikdo nevezme.

Měli, ale abych pravdu řekla, příliš takových jsem nepotkala.

Učím se to. Ne vždy jde všechno hladce. Některé dny jsou vyloženě pozitivní a v takových mi to jde přirozeně. Pokud přijdou překážky, a já přesto musím zachovat glanc, je to těžší. Nejlepší je, když o tom nemusím přemýšlet a všechno to ženské mi jde samo od sebe.

Bez humoru, nadhledu, ženské rafinovanosti. Měla by umět vyvolat v mužích pocit, že oni jsou páni tvorstva. A že žádná žena jim jejich pravomoci vzít nemůže.

Ano, jinak to s nimi bude k nevydržení. (směje se)

Není. Ráda ctím muže jako přirozené autority. Často sice potkávám muže se slabým mužským aspektem, nebo jak to jinak říct, ale pořád je to muž a já ho nechci nijak degradovat. Hledám muže pevně si stojící v kramflecích, u kterých se můžu schovat, když bude potřeba.

Nebyl to první film, ve kterém jsem musela odložit oblečení. Navíc před natáčením proběhlo focení aktů pro film, takže v podstatě jsem žádný velký problém neměla. Styděla jsem se, to ano, ale na druhou stranu jsem věděla, že je to třeba. Mělo to opodstatnění a v takovém případě můj mozek jedná čistě profesionálně.

Kupodivu nebyla. Byla při ní i legrace. A víte, že se mi po tom roce, co skončilo natáčení, žádná obtížná scéna nevybavuje? Rok je dlouhá doba a všechny moje pocity z natáčení se slily v jednu velkou radost.

(směje se) No děkuju za kompliment. Máte ale pravdu, mě snad nic moc nevytočí. To spíš já točím okolí tím svým klidem.

Mám jich hned několik. Nataša Gollová, ta jednoznačně pro její dokonalý smysl pro komedii. A Věra Ferbasová pro své neuvěřitelné oči a celkový výraz tváře. A taky proto, že pocházela z Jičína, mého rodného města!

Ano, dokážu! Ovšem zda se představa naplní, je jiná věc. Pokud ano, jsem velmi ráda, že jsem začala spolupracovat s talentovaným českým návrhářem Jakubem Polankou. Ten mě jistě nenechá ve štychu a róba dosáhne parametrů oscarové smetánky. Anebo jim naopak otevře oči svojí jednoduchostí a krásou!

Ano. Minimálně na výlet. Případně i obhlídnout pracovní možnosti a nasbírat kontakty. Uvidíme, jak se to celé vyvine, nechci předbíhat. Amerika mě láká už dlouho a hlavně z toho důvodu, že jsem tam ještě nebyla.

Jak ráda bych vám řekla, že jsem měla polepené stěny od podlahy až po strop svými idoly ze seriálu Beverly Hills, Michaelem Jacksonem a Madonnou! Bohužel to tak nebylo. Maminka neměla pochopení pro výzdobu tohoto typu. Moje idoly proto končily nalepené v sešitech. A že jich bylo!

Vlastně ano. Plakáty patřily k šesté, sedmé třídě. Od sedmičky jsem chodila do dramaťáku v Jičíně k Martinu Zajíčkovi. Tam jsem pomalu začala přemýšlet o své budoucnosti. A během roku zkoušení a hraní bylo naprosto jasné, že jinam moje cesta nevede.

Ne. Jakmile jsem zjistila, že herectví je to, co chci dělat, co bude mojí prací a zároveň koníčkem, nebylo třeba vymýšlet něco jiného. Ale je fakt, že předtím jsem chtěla být veterinářkou.

Bývala jsem velice malá, drobná, stydlivá blondýnka s jemným hlasem. A když jsem vlezla na jeviště, nevycházel ze mě jasný, zvučný hlas, ale něco tak titěrného, že to Martin nazval mňoukáním. Ačkoli mu to dalo práci, naučil mě stát si na jevišti za slovem.

Tatínek s babičkou byli spíš při zemi. Doporučovali mi ekonomku a poté jistou práci někde v podniku. Jako tomu bylo u mojí starší sestry, která dnes pracuje v hypoteční bance. Naopak maminka mě podporovala se vším všudy. Když jsem závodně tancovala, šila mi šaty, jezdila se mnou na soutěže. Bavilo ji to a mé práci velmi fandí. Díky její podpoře jsem vše mohla zvládnout s přehledem. Jakmile jsem po gymnáziu udělala přijímačky na JAMU, celé rodině bylo jasné, kudy moje kroky povedou. Začali mě podporovat stoprocentně.

Mamka se věnuje interiérovému designu. Zařizuje známým restaurace, ordinace, byty. Je v tom fakt dobrá. A taťka pracuje pro firmu zabývající se vzduchotechnikou. Například v baru Krásný ztráty se dá dýchat díky němu.

Ani ne. Spíš bych řekla, že mi je blízké psaní. Ale takové, které má začátek a konec. Občas se pokouším o fejetony. Raději bych to blíž nespecifikovala, jinak by se na mě novináři snesli, co to píšu za bláboly. A konkrétně zrovna novinářku Renatu Kalenskou obdivuji za její pohotovost, pichlavost a za její totální vědomí o naší politické scéně. Protože v tom aby se čert vyznal.

Jednoznačně latině. Pro její drive, sex-appeal a pohyby.

Ano i ne. V rodinném kruhu jistě, mezi přáteli jakž takž, v cizí společnosti nikdy. Sice jsem znamením lev, ale být nuceným středem společnosti mě nebaví.

Je fakt, že můj první rok v Praze v pozici herečky na volné noze nebyl zrovna jednoduchý. Ale naučil mě vyrovnávat se s pocity nejistoty a energii směřovat jinam. K věcem, které mě baví, k lidem, které mám ráda. A navíc jsem poznala, že když už to vypadá, že bude nejhůř, vždycky se objeví něco, co mi vytrhne trn z paty.

Mám. Ale jen v situacích, do kterých nevkládám svou vůli a které jsou nečekané. Ty mě pak často mile překvapí. Naopak v situacích, kdy si něco usilovně přeju a pořád na to myslím, se stane pravý opak. Ještě to nemám úplně zmáknutý…