Jana Plodková: Zážitky z africké divočiny mě změnily

Vlastně docela nedávno, když jsem si musela odležet pár dní s angínou. Filip (přítel, optik Filip Žilka) mě odvezl na chalupu, já jsem si tam venku udělala ležení, zababušila jsem se do dek, dívala se na stromy a pospávala. Byl to ohromný relax.

Na chalupě mám sice pořád nutkání něco dělat, teď bylo třeba období cibulovin, tak jsem si na ně chystala záhony, ale když mám hodně práce a jsem unavená, nemám problém jen si lehnout, poslouchat ptáky, dívat se do zelena a občas si vyjít po okolí. Je to krásné. Čím déle tu chalupu máme, tím jsem za ni šťastnější.

Ne, to ne. Nemám v sobě tak velký vnitřní tlak, že musím všechno vidět a u všeho být. Naopak. Když mám práci, věnuju se tomu, čemu se mám věnovat, ale když přijde volno, s chutí si ho udělám.

Nejradši se řídím podle nálady a dělám si, co chci a jak to přijde. Plánů mám dost díky práci, tak se od nich naopak ráda odstřihnu a jedu si jen podle chuti.

Někdy se pak vyhýbám i společenským kontaktům, protože si potřebuju odpočinout a nějak se zocelit. Na to je nejlepší, nechci říct přímo samota, ale třeba právě odjezd na chalupu nebo někam jinam..., kam vítr zrovna zavane.

To bych asi neřekla. Spíš to souvisí s věkem. Ve dvaceti jsem chtěla zažít všechno a u všeho být, ve třiceti jsem to brala už volněji a teď v další dekádě cítím, že už potřebuji víc času na rekonvalescenci, ať už se to týká hraní v divadle, nebo ve filmu.

Všechny moje postavy mnou nějak procházejí a já se potom vždycky potřebuju vrátit k sobě. Když mám tedy nabitý den, a ještě bych měla večer někam jít, tělo vypovídá poslušnost a hlásí se o odpočinek.

Ne. Pokud jde o seriál, tak mě na mém seriálovém manželovi bavila jeho vždy jen dočasná zásadovost. Bavilo mě domýšlet, co asi bylo předtím, než se stal ortodoxním židem a začal přísně dodržovat šábes.

S režisérem Radkem Bajgarem jsme vymysleli, že už za sebou měl třeba fázi, kdy byl nadšený příznivec hnutí Haré Kršna a ještě předtím hippík a teď mu to zrovna vyšlo na ortodoxního žida. Proto je ta moje postava schopna vůči němu tak velké tolerance.

Seriál je samozřejmě velká nadsázka. V reálném životě si to představit nedokážu, dokonce ani to, že bych se měla čemukoli „podvolit“. Takové slovo ve slovníku snad ani nemám. Na to si moc vážím své svobody a možnosti dělat to, co mám ráda.

Myslím, že to je přirozený proces. Když se dva zamilují, jsou schopni pro toho druhého udělat cokoli. A jak čas běží a oni sundávají růžové brýle, začne si každý získávat prostor i sám pro sebe, ale zároveň lehce usurpuje toho druhého.

Samozřejmě byly chvíle, kdy i v mém životě docházelo k nějakému tření, kdy jsme každý chtěli mít víc času pro sebe, ale zároveň jsme o toho druhého stáli a chtěli s ním být, a ty naše prostory narážely do sebe.

Vždycky to pak dospělo do stadia, kdy jsem si nakonec potřebovala říct, že já jsem tady a ty jsi tady, a buď nám to takhle spolu půjde, nebo ne. A takhle to poté, co se to pojmenovalo, zajelo do nějakých přirozených kolejí.

Svého prostoru si vážím, ale zároveň respektuju i ten partnerův. Netýká se to jen blízkých vztahů, mám to tak vlastně i v práci, obecně v životě.

Jak kdy. Když mi ale o něco opravdu šlo, uměla jsem dávat velmi jasně najevo, že tudy to se mnou nepůjde.

Moji rodiče chatu či chalupu neměli, ale občas se naskytla příležitost jet za někým na návštěvu. A to byl pro mě vždycky zážitek, nový svět.

Jak jsem ale dospívala, začala jsem to vnímat jako určitý závazek, který mě připoutá, a já tak přijdu o možnosti jet někam jinam a dělat něco jiného, poznávat... Takže jsem dospěla k závěru, že mít chalupu je nesmysl. No a teď ji máme!

Až s mým partnerem Filipem. Protože má optiku a věnuje se celé dny klientům a neprodává jenom brýle, ale s nimi i emoce, začal čím dál víc postrádat práci rukama. Nadchnul se pro práci se dřevem. Nejdřív vyrobil krásné ptačí budky, potom se pustil i do nábytku... Truhlařina ho ohromně baví.

Oba jsme taky potřebovali únik z města, do přírody, a už jsme neměli energii každý víkend řešit, kam jet, co podniknout, abychom nezůstali sedět doma v bytě. A tak jsme začali hledat chalupu a objevili nádherné místo v Krkonoších.

Filip jak může, jede tam. Na chalupě je opravdu šťastný. Já tam kvůli divadlu nemůžu být až tak často, ale jakmile to je možné, jedu taky.

To ne, já si tam ráda čtu nebo chodím po lese, pro mě je to spíš o té zahradě. Baví mě dávat dohromady květiny a jejich barvy, vytvářet koutky z keřů i stromů, a taky mě baví vymýšlet, jak je ochránit proti srnám. Už mi zase začaly ožužlávat stromky a keře, které jsem zasadila.

Zkusila jsem dokonce olej z máty peprné, fungoval, ale jen dočasně. Takže zatím jedu osvědčenou techniku — pletivo. To samé používám i na hraboše, na podzim cibule sázím do pletiva.

Samozřejmě nejlepší by bylo mít plot, kam se vysoká nedostane, ale prozatím to není možné kvůli rekonstrukci. Na druhou stranu mě baví dívat se z okna a vidět, jak se po dvorku procházejí srnky, a když nás ráno vítá zajíc takřka na zápraží.

Jako malé holky jsme měly s kamarádkou Verčou vymyšlené, že budeme veterinářky. Budeme bydlet spolu, budeme mít koně na dvoře a všechna možná další zvířata... To bylo asi tak v první a druhé třídě, pak se to samozřejmě časem změnilo.

Zvířata jsem měla ráda vždycky, ale hlavní zlom ve vztahu k nim v mém životě přišel, až když jsme s Filipem odjeli do Afriky na safari. Divoká zvířata jsme tak zažili z velké blízkosti a přitom v relativně svobodném prostředí.

Takový zážitek z divočiny myslím člověka změní. Náš průvodce nás bral na různá místa, snažil se vyhýbat shlukování se ostatních turistických džípů a my jen v tichu čekali, až se zvířata objeví. A právě v tom čekání se začal tvořit vztah k nim, řekla bych až pouto. Nebo láska.

Na Filipa to třeba zapůsobilo tak, že už nerad chodí do zoologické. Já to chápu, na druhou stranu zoologická zahrada je v Praze jediné místo s velkou biodiverzitou. Chodím tam ráda. V přítomnosti zvířat se „nabiju“ strašně rychle.

Zvířata miluju a nesnesu, aby se jim jakkoliv ubližovalo. Hluboce se mě to dotýká. Nerozumím případům týrání psů, nerozumím množírnám, nerozumím lovu a tak dále. V těchto situacích do mě vjede čert a mám chuť jít do boje. Za týrání zvířat bych posílala lidi do vězení. Zvíře je taky živá bytost.

Ano, ptala jsem se místních, jak je možné, že tolik zvířat zabijí jen kvůli jedné části z jejich těla. Odpověď zněla: peníze. Dokud bude pokračovat poptávka ze zahraničí po sloních klech, rozích nosorožců ať už jako po trofejích, nebo do nějaké tradiční medicíny, pytláků se tam nezbaví.

Místní chtějí peníze a tohle je nejjednodušší způsob, jak k nim rychle přijít.

Jinak ale Afričané se zvířaty vyrůstají a snaží se chovat tak, aby si navzájem neškodili. Naučili se například stavět u polí včelíny, aby jim sloni nechodili na zelí. Samozřejmě se občas objeví nějaké úmrtí způsobené zvířetem, ale to jenom proto, že si třeba hroši vydupou cestičku a místní se rozhodnou, že po ní budou chodit taky.

Afričané loví kvůli masu třeba antilopy, a nebýt toho zvráceného zájmu z celého světa, nechávali by většinu ostatních zvířat na pokoji. Je to začarovaný kruh. Přitom by stačilo netoužit po něčem, jako je třeba popelník z gorilí tlapy nebo sloní kel zavěšený na zdi.

Samozřejmě. Počet obyvatel roste, naše potřeba po prostoru se zvětšuje, zemědělská půda taktéž, krotíme vodu a ve velkém ji odčerpáváme, a při tom všem na zvířata zapomínáme. Všechno považujeme za samozřejmost, ale mám dojem, že to nelze udržet donekonečna. Nedávno běžel v České televizi velice zajímavý dokument o vodě, o tom, jak kvůli našemu hospodaření voda někde zmizí a nečekaně se objeví na úplně jiném místě a v rozdílném množství, než bylo doposud zvykem.

Takže naše činnost se nakonec obrací proti nám. Netušila jsem, že v Americe existují vrty, které odčerpávají vodu z obrovských hloubek a v naprosto neuvěřitelném množství, a je jen otázka času, kdy na tom místě podzemní zásoby vody úplně vysají, a tím změní přírodní podmínky v širokém okolí. Už se to stalo v některých oblastech na Blízkém východě. A teď se totéž děje v USA.

Myslím, že moc nepřemýšlíme a přírodu jen huntujeme. Mám obavy, že z průšvihu, do kterého se všichni řítíme, se už nestihneme vyhrabat. Přestávám být optimista. Ale to jsem vám do rozhovoru přinesla environmentální žal! (smích)

Vím, jenže už je to jen snaha řešit průšvih, místo toho mu předcházet. Jsem moc zvědavá, kam se to na světě vyvine, jestli vůbec budeme schopni kvůli záchraně přírody začít pořádně spolupracovat. Celosvětově. Velkovýroba se nám vymstí.

Víme o tom, mluvíme o tom, ale změnit k lepšímu jsme to zatím nedokázali. Ale abych nezůstala jen u pesimismu, mám radost ze zpráv o sázení stromů pro další generace, které nedávno u nás proběhlo.

Zatím mě čeká jen pracovní cesta, teď na podzim bychom měli odletět s Rudou Havlíkem a Jirkou Langmajerem do Thajska točit film, ale soukromě s Filipem teď zatím nic neplánujeme.

Návštěva Thajska bude moje první cesta do Asie, a tak jsem moc zvědavá, jak to na mě zapůsobí a jestli se objeví chuť ji poznat blíž a navštívit víc okolních zemí. Mám takový snář-cestář. V Americe bych moc ráda projela národní parky a viděla sekvoje, protože takové obry s tak dlouhou pamětí nikde jinde nepotkám.

S Filipem milujeme Jižní Ameriku, a z těch zemí, které se nám líbí, jsme ještě nebyli třeba v Peru...

Samozřejmě bychom se rádi vrátili do Afriky nebo se podívali na Nový Zéland, který nás ohromně láká, ale ten už je opravdu hodně daleko a doposud se nám nepodařilo dát dohromady aspoň čtrnáct volných dní.

Byli jsme kdysi v Laponsku, v zimě i v létě, a byla to nádhera. V zimě jsme měli štěstí i na polární záři. Ale už nemáme tendenci se tam vracet. Viděli jsme i část Švédska, Dánska...

Skandinávie je krásná, ale pokud bych teď chtěla vyrazit o něco severněji, zamířím do Holandska. Strašně mě baví pozorovat tamní život, jak lidi mezi sebou fungují...

Mají taky krásné pobřeží, sice větrné, ale s nádhernými plážemi, všude jsou mlýny a typické kanály. Je tam stále co objevovat. Ale sever jako takový není moje místo. Mně je tam prostě zima!