Jana Plodková: Při tanci je třeba mít naproti sobě někoho, s kým si rozumíte

Můj přítel Filip, maminka, sestra s dcerou, přátelé. Všichni, kdo můžou.

Ani trochu. Věděla jsem, že na podzim nemám žádný dlouhodobý projekt, který by mi v tanci bránil. Takže jsem kývla okamžitě. Ostatně, byl to můj tajný sen, který se splnil.

Chtěla jsem zažít hlavně zdejší atmosféru. Rivalitu nevnímám, a i kdyby se tu objevila, šla by mimo mě. Vím, že se to říká, ale pro mě je účast opravdu výzvou.

Tančit před lidmi. Jak jsem zjistila hned po prvním přenosu, není to lehké. Je to jiné než před publikem v divadle, protože jde o něco, v čem si člověk není jistý. I když kroky mám naučené, nervozita je potvora. Velmi brzo mě zradila a rozklepala mi nohy.

Bavila jsem se o StarDance s Jitkou Schneiderovou a Maruškou Doležalovou, ale ta to prožívala úplně jinak než já. Takže ani ne.

Bylo legrační. Přišla jsem na první společnou schůzku a Michal stál ke mně zády. V ruce měl růži. Bylo tam hodně lidí, až jsem se styděla. Pak se otočil a řekl, že už mě někde viděl. Já najednou vůbec nevěděla, která bije. Tak jsem řekla jen Ahoj, já jsem Jana. Víc si nepamatuji, měla jsem zatmění.

Teď jsme kamarádi. Při tanci je třeba mít naproti sobě někoho, s kým si rozumíte. A tak jsme se museli poznávat, trochu i porušit intimní zónu. Vždyť najednou máte blizoučko u svého těla někoho docela cizího! Zajímavé bylo pozorovat jeho výrazy v obličeji. Když někoho znám dlouho, vím, co si myslí a jak se u toho tváří. A tady jsem najednou nevěděla, co si Michal myslí. To samé prožíval on. Mohl si myslet, že jsem naštvaná, a já se jen soustředila nebo přemýšlela. Nějakou dobu jsme se míjeli.

Jako učitel malých dětí není přísný. Moc dobře ví, jak s dětmi zacházet, a platí to i u dospělých. Je na mě moc hodný. Říká mi sice, co dělám špatně, a chce, abych kroky opravila, ale ke krutosti má daleko. Vtipné je, když na mě mluví v taneční terminologii, kterou si nepamatuji, takže místo pivot děláme pivoňky a podobně.

Nijak radikálně, ale ano. Jím víc, jinak by tělo nápor pohybu nezvládlo. Tabulka čokolády pro mě není problém. Ne že bych se čokoládě dříve vyhýbala, to vůbec. Ale v takovém množství jako teď jsem ji ještě nejedla. Energii doplňuji taky avokádem, vajíčky, sójou.

Je to hrůza! Člověk si přeje uspět a zůstat co nejdéle. Je nepříjemné trávit dva měsíce tréninkem, mít připravené další tance a nemoci je ukázat. Stát v tom kruhu a čekat je opravdu něco strašného.

Všechno! I bez tance mi často tuhnou záda, krk a šíje, takže si ulevuju masážemi. Teď už ale mám tuhé všechno, i nohy.

Na to se mě ptal můj přítel Filip. Když mi tanec přináší endorfiny, jestli pak na něm nebudu závislá. Tak jsem ho uklidnila, že ne, že to nehrozí. Třeba na tréninku je totiž nemám. Tam mám rozlámané tělo. Pokud nějaké endorfiny přišly, tak v přímém přenosu. Jestliže bych měla tančit, tak jedině před takovým publikem, jako je tady. Jinak dobrovolně ne. Zkoordinovat nášlapy, vlnit boky, doladit ruce, to je sakra těžké. Někdy si připadám jako Pepek námořník, samá ruka, samá noha.

Mně se líbí Bank, Zach, vlastně všichni. Do některých bych neřekla, že se budou moci naučit nějaké kroky. Olga Šípková byla úplně neskutečná. Moc se mi líbila. Ale u žen čekám, že budou skvělé. U mužů je to mě větší překvapení. Řekla bych, že tu letos není žádný outsider, je to opravdu vyrovnané.

Zajímavý. I když jsem měla na natáčení prsa umělá, muži se stejně dívali. Nezažila jsem nikdy předtím, že by se mi nedívali do očí, ale níž.

A brzy se ukázalo proč. Že je to kvůli těm ženským vnadám. Hrála jsem postavu, co dlouho žila v Americe, takže její vnímání světa a společnosti vůbec je trochu jiné. Je velmi čistá, naivní a důvěřivá. Absolutně nepřipouští žádnou lež a ani podvody nesnese.

Mám taky smysl pro pravdu, ale ne tak jako moje postava. To, co ona říká, myslí sice upřímně, ale nezná nadsázku. Vše myslí vážně. To pro mě bylo těžké. Ostatní postavy jedou černý humor, který miluju, a já se musela udržet linky čistoty a naivity. Dost často jsem sklouzávala taky k černému humoru, ten ale k téhle mojí postavě nepatří.

Velmi. Je to parketa, kde jsem si nejjistější. A že se mi líbí, tak si ho asi přivolávám.

Strašně. Navíc u Kosma velmi kvituju, že ho autoři Tomáš Baldýnský a Petra Soukupová napsali absolutně současně, se znalostí naší politické a mediální scény. Nu, však ho taky v televizi nasadili raději až po volbách. Po dlouhé době jsem měla v ruce velmi přesně napsaný scénář.

Ten byl výborný. Kosmo se odehrávalo v jiných kulisách, nicméně taky s přesně mířenou satirou a nadsázkou.