Jana Plodková: Je hezké nacházet společnou řeč s úplně rozdílnými lidmi

Název Němá tajemství je možné chápat doslova. Ve filmu režiséra Tomáše Mašína a scenáristky Alice Nellis se vše točí kolem afázie, nepříliš známé nemoci, která podstatně narušuje komunikační schopnosti. To zní jako základ pro zajímavou zápletku.

Rozhodně. Ale název se netýká pouze afázie jako takové, což je stav způsobený poruchou řečového centra. Film se zaobírá vztahy a má i kriminální zápletku.

Moje postava Eriky žije v takřka spokojeném manželství s veterinářem Martinem (Marián Mitaš), dokud ji jednoho dne nezasáhne zpráva, že se manželovi stal úraz a upadl do kómatu.

Po probuzení zjistí, že je postižen afázií, Martin nerozumí tomu, co okolí říká, okolí nerozumí jemu. Vydává zvuky v domnění, že to jsou normální věty, přitom se jedná třeba jen o jedno slovo, které opakuje dokola. Komunikace je oboustranně narušena.

Bylo to poprvé, co jste o nemoci slyšela?

Ano, nic jsem o ní nevěděla. Proto jsme se s pacienty, kteří afázií trpí, a jejich rodinnými příslušníky setkali v ERGO Aktivu, což je nadace, která jim pomáhá, abychom zjistili víc.

V situacích, kdy se podobná věc stane někomu blízkému, mnohdy opravdu nevíte, co dělat, jak se správně zachovat. O afaticích se říká, že když je vidíte na ulici, často působí opile nebo jako na drogách. Mají zkušenost, že cizí lidé vnímají, že je s nimi něco špatně, nikoho však nenapadne, že to může být způsobeno stavem po mozkové příhodě či úrazu.

Mám proto radost, že se produkce rozhodla po natočení filmu uspořádat kampaň na HitHitu, díky níž může vzniknout informační portál pro afatiky.

Dá se nemoc vyléčit?

Pro pacienty je důležité začít s včasnou rehabilitací, aby se mohla rychle obnovit nervová spojení. Zdaleka ne všichni se z nemoci dostanou bez úhony, často mívají i fyzická postižení. Většině se naštěstí podaří dostat do stavu, kdy jsou schopni komunikovat. Navzdory tomu, že řeč drhne. Mohou pak v životě fungovat, i když s určitými omezeními.

Čerpala jste přímo z konkrétních zážitků afatiků, nebo jste se nechala „jen“ inspirovat?

Nechala jsem se volně inspirovat. Sbírala jsem veškeré poznatky, aby se mi vše dohromady složilo jako puzzle, a získala tak výchozí bod, od kterého se mohu při přípravě postavy odpíchnout.

Hluboce jsem se koncentrovala na podstatu filmu – na ztrátu schopnosti komunikace, a to nejen co se týká afázie, ale i přenesených významů.

Erika je bývalá vrcholová sportovkyně. Je hodně cílevědomá?

Určitě. Myslím, že tento aspekt je pro postavu klíčový, aby nečekanou životní situaci zvládla přijmout. Kvůli své uzavřenosti má pocit, že se se svým údělem musí vypořádat sama, ačkoliv se v její bezprostřední blízkosti objevuje tchyně, již hraje Milena Steinmasslová, s níž nemá úplně vřelý vztah, a také majitelka koně, který může za úraz jejího manžela.

Vzniká tak jakýsi pomyslný trojúhelník. Nakonec – a to je důležité – se Erika dostane do bodu, kdy bude muset pomoc přijmout.

Kvůli postavě jste se učila běhat. Šlo vám to?

Měla jsem pár lekcí, abych nevypadala jako úplný amatér. Normálně neběhám, od základní školy je běh v kolonce mých neoblíbených sportů, takže to byl vcelku oříšek. Trenérka Helena se mě snažila naučit základy atletiky, například postavení rukou a nohou, což dost pomohlo. Rozhodně jsem však neprošla tak velkým tréninkem jako Vašek Neužil pro film Zátopek.

Postava Eriky je i tak náročná. Byla jste v ní ponořená celé natáčení?

Být neustále v roli, kterou zrovna hraju, nelze, to by mě semlelo. Nemohu nechat popřít samu sebe, je třeba umět postavu odkládat, pro uchování duševního zdraví.

Samozřejmě, když točím film, nezbavuju se postavy úplně, zůstává mi v hlavě, jen ji pozoruju a sleduju, jaké možnosti ještě nabízí. Jakmile však sundám kostým, pomyslně pověsím postavu do skříně, a druhý den, když si ho oblékám, do role opět vplouvám.

Už při čtení scénáře k Němým tajemstvím se mi vryly pod kůži všechny jeho aspekty, co navazuje, co má naopak zůstat skryto, tudíž jsem se při natáčení jednotlivých obrazů koncentrovala pouze na daný okamžik. Role byla náročnější, takže když jsme s Marianem točili vypjaté emocionální scény, potřebovala jsem se poté projít venku, abych se vybalancovala.

Pomáhá vám kostým splynout s rolí?

Považuji ho za jednu z nejdůležitějších rekvizit, pomůže vytvořit postavu i ve chvíli, kdy nevíte, jakým směrem se vydat. Máte kostým, pak i líčení, vypadáte jinak, začnete sama sebe vnímat jinak a necháte skrze sebe prostoupit charakter postavy. Kostým je pro mě taková pomocná ruka.

Jste označovaná za módní ikonu, jednu z nejlépe oblékaných tuzemských hereček. Co nejraději nosíte v soukromí?

Kousky, ve kterých se cítím dobře. Pokud potřebuji povzbudit, tak se podle toho obleču, pokud si chci do něčeho zalézt, tak si zalezu. Přesně jako se pomocí kostýmu dokážu naladit na postavu, tak se mohu pomocí oblečení naladit na celý den.

Myslím, že je víceméně jedno, co máte na sobě, pokud se v tom cítíte komfortně a sálá z vás dobrý pocit. Módní ikonu beru jen jako nálepku.

Takže výběr šatníku řešíte intuitivně?

Ano, odjakživa to mám takto nastavené. Moje mamka byla jeden čas švadlena a se ségrou nás na danou dobu velmi vkusně oblékala, už od mala nám šila podle Burdy kalhoty, kabáty nebo i šaty do tanečních. Když jsem tančila, vytvářela mi i kostýmy a vystoupení, dokonce i do dramaťáku mi s kostýmem pomáhala.

Vždycky dbala, abychom chodily ven slušně upravené, to mě zformovalo a dodnes se řídím tím, že oblečení je moje vizitka.

Umíte také šít?

Umím, z jednoho bodu do druhého, tudíž umím jen polštář. Na sebe jsem si nikdy nic neušila. Takže vlastně šít neumím.

Hodně času trávíte na chalupě, hrajete v seriálu, který se odehrává v chatařské komunitě. Myslíte, že existuje nějaký chalupářský dress code?

To nevím. Jestli ano, tak se určitě vyznačuje pohodlím. Za mě jsou to vyřazené věci, co už se nehodí do města, typově volnější kalhoty, košile, často nosím i svetry, protože u nás na chalupě v horách hodně fouká.

Po úspěšné první sérii přichází seriál Osada s dvojkou. Jaký byl návrat? Neztratila se ta pověstná pohoda?

Přijeli jsme a já měla pocit, že to byla jen chvilka, co jsme byli pryč, nikoliv dva roky. S režisérem Radkem Bajgarem jsme si zrovna nedávno říkali, že je to tak trochu dětský tábor, z mého pohledu bylo natáčení překrásná práce.

Pověstná pohoda sice zůstane, ale druhá série je úderněj­ší, kluci (Petr Kolečko a Martin Šimíček - pozn. red.) do scénáře více řízli.

Největší koncentrace pozornosti se bude týkat Rubala v podání Radka Holuba, který má vztahovou krizi se svou ženou Helenou (Petra Nesvačilová  – pozn. red.). Přibyla také nová rodina, Kociánovi, které hrají Marek Daniel a Ivana Uhlířová. Způsobí pořádnou rotyku.

A co čeká vaši rodinu Krausových?

To nemohu prozradit. Řeknu jen, že Dáša začala zase pracovat, a jelikož byla hodně ve stresu, šéf jí poradil, aby si vždy na víkend otevřela flašku. Tak to vzala za své a cítila, jak se jí daří. Začala tudíž víc popíjet. Vzhledem k tomu, že manžel Šimon je daleko více zaneprázdněn židovskou vírou než rodinným životem, dojde mu až po několika dílech, že manželka pije. Největší starost bude mít dcera.

Máte s chatovou kolonií a s chatařením spojené i nějaké vlastní zážitky?

To nemám, myslím však, že chaty a chalupy patří k naší kultuře. Je hezké, když najdete společnou řeč s úplně rozdílnými lidmi, když si navzájem sousedsky pomáháte. My, co máme chalupu na horách, máme své soukromí, nejsme tak blízko u sebe. Kdykoliv se potkáme, zamáváme si nebo zajdeme na kafe, občas prohodíme pár slov se starousedlíky, to mám moc ráda. Zároveň mi vyhovuje, že se mohu stáhnout a mám klid. A nikdo nenakukuje přes plot.

Právě že lidé koukají přes plot.

Já to dělám také, protože jsem zvědavá a baví mě sledovat, jak jiní lidé žijí a fungují. Nejraději to mám v Holandsku, kde nemají záclony ani závěsy, a  mohu si po očku prohlížet interiéry. Ale nenápadně, přece jen to, že tam vidím, neznamená, že mám vstupenku do jejich soukromí.

Trvalo dlouho, než jste s partnerem, optikem Filipem Žilkou, narazili na „tu pravou“ chalupu?

Nápad pořídit si ji vznikl se vzrůstající Filipovou potřebou manuální práce. Toužil tvořit a začal pracovat se dřevem, což v Praze v bytě mělo značně omezené možnosti.

Začali jsme hledat a objeli mnoho míst, všude nám však něco vadilo, nad něčím bychom museli přivřít oči. Až jednou Filip na internetu narazil na místo, kde teď jsme. Rozjeli jsme se tam na tajňačku podívat a shodli se, že to je ono.

Kvůli kocourům jsem nechtěla nic u silnice, aby je nepřejelo auto, zároveň bych se na úplné samotě necítila dobře, Filip si přál kopce a výhledy, chalupa tohle všechno splňuje. Jenže tehdy jsme se hned nerozhoupali a nabídka z webu zmizela, objevila se zhruba po roce, kdy měl už Filip přesně rozmyšlené, co by s přilehlými pozemky podnikl.

Už jsme neváhali a domluvili se, že místo postupně zrekonstruujeme, dokud máme ještě prostředky a sílu.

Přáli jste si stavení zásadně předělat?

Nepřemýšleli jsme nad tím. Byli jsme především uchváceni místem jako takovým, překrásnými západy slunce, tichem. Postupně jsme začali zjišťovat, co a kde je třeba opravit a předělat, protože se jedná o starou chalupu. Takže jsme se rovnou pustili do celkové rekonstrukce. Za deset let bychom na ni neměli sílu. Už se táhne čtyři roky a ještě tak dva jí dávám.

Zahrádku máte hotovou?

Také se stále tvoří. Protože pozemek je to obrovský, vzala jsem si na pomoc zahradní architektku. Teď se zrovna chystám sázet trvalky, už jsem si přivezla asi deset kytek, ale na tom pozemku je to jako kapka v moři. O větší plochu se právě postarají zkušení zahradníci.

Utíkáte do hor často?

Když mám volno, tak utíkám. Na druhou stranu, když pracuju, Praha je pro mne nezbytná a společensky důležitá. Zatím se mi daří nacházet rovnováhu mezi městským a venkovským životem, baví mě to.

Diváci vás kromě filmů a seriálů mohou vidět i v Divadle Na zábradlí, jehož představení bývají netradičně, až experimentálně pojatá. V čem je podle vás jejich síla?

Neřekla bych, že jsme úplně experimentální divadlo, aby to diváky neodradilo, jsme různorodí. V našem repertoáru najdete Ztracené iluze od Honoré de Balzaca, Mýcení od Thomase Bernharda, Vzkříšení od Lva Nikolajeviče Tolstého, což jsou stále aktuální hry.

Už osm let neopadá divácký zájem o Hamlety, představení, které se týká našeho jepičího hereckého života. Téma smrti zpracovávají Požitkáři, složení z fragmentů různých děl a improvizace při zkoušení, reprízujeme je úspěšně už devět let.

Jsme silní v tom, že dané kusy vyznívají neklasicky, odrážejí současné dění, věci, které se nás všech hluboce dotýkají. Klasicky pojaté divadlo příliš nového nenabízí, velmi zajímavý proces je ale naopak z klasiky vytáhnout to, co v divácích může rezonovat.

Dokážete si představit samu sebe v jiném divadle?

Držím se Zábradlí a Zábradlí si drží mě. Vedení nám hercům vychází velmi vstříc, pokud se naskytne nějaké natáčení, vědí, že pouhým divadelním platem se nelze uživit. Navíc každá seriálová nebo filmová role členů souboru může být zároveň vstupenkou pro nového diváka, který přijde kvůli konkrétní herečce či herci. Tento přístup mi vyhovuje a nemám potřebu hledat místo v jiném divadle.

Dost se zabýváte i ekologií a souvisejícími tématy. Týká se vás populární termín environmentální žal?

Hodně cestuji, je to pro mě zdroj inspirace, baví mě objevovat různá místa a způsoby života s nimi spojené. Vždy si z toho něco odnesu a kousek světa se mi vryje pod kůži. A díky tomu si uvědomuju, že můj svět nekončí za dveřmi bytu. Naopak.

Nemohu, nebo spíš se mi nedaří ignorovat množství zpráv, které se ke mně denně dostanou, zpráv týkajících se celého světa. Jako přirozenou součást mé profese beru spolupráci s různými nadacemi. Podporuji Hnutí Duha, když mám volno, natočím s nimi video nebo jdu sázet stromy. Podobné věci mě těší.

Vnímám však, že sama svět nezachráním, takže se zbytečně netrápím globálními problémy, které nemohu vyřešit.

Když se vám něco nelíbí, píšete prý dopisy do různých institucí.

To už jsem dlouho neudělala, ale ano, jsou situace, které mě nenechají v klidu. Nepíši e-maily a dopisy, abych si vybila zlost či frustraci, ptám se, dožaduji se odpovědí a hledám řešení. Nikdy nevím, jestli mé apely padnou na úrodnou půdu, nebo jen prošumí.

Stalo se mi, že jsem dostala odpovědi z EU, i když se nesly ve stylu, že se jedná o lokální záležitost a mám se obrátit na úřady země, ve které žiji.

Každý můžeme s respektem k situaci něco dělat. Myslím, že vždycky je to lepší než jen žehrat a prázdně klábosit. Respekt v mnoha případech chybí. Sociální sítě nastolily jakýsi úzus, že mám právo cokoliv zveřejnit, kohokoliv urazit, zesměšnit. Lidé mají pocit, že se mohou vyjadřovat ke všemu, aniž by jim došlo, že můžou ublížit.

Vlna agresivity, kterou rozjely, je bezbřehá. Přitom silácké řeči a prázdná gesta nikdy nikomu nepomohly. Na začátku všeho je konstruktivní dialog a v závěsu za ním právo. Tyto věci bychom neměli opomíjet.

Jak se bráníte proti agresivní rétorice sociálních sítí?

Snažím se kritické hlasy pouštět pryč, jinak bych na sociálních sítích nemohla být. Na druhé straně sítě v sobě nesou jedno velké plus, mohou hodně pomoci.

Například influencerka Nikol Leitgeb každou první neděli v měsíci losuje příběh rodiny v nouzi, které následně vytvoří sbírku, a lidé na ni přispívají. Síla dobrých skutků má díky Instagramu neskutečně velký dosah.

Sama také pomáháte. Podle čeho si vybíráte, kam konkrétní pomoc směrovat?

Mám vybráno už dlouho. Spolupracuji s Edou, což je neziskovka pro děti s postižením zraku, dále s Alsou, která pomáhá pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou (progresivní neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů mozku a míchy – pozn. red.), podporuji také Nadaci Terezy Maxové, Hnutí Duha, Greenpeace. Vím, na co mám sílu, proto mi to takto vyhovuje a stačí.