Jana Pidrmanová: O čas strávený s dětmi bych nechtěla přijít

Není, nezdá se to, ale čas dost letí. V době natáčení byla už trochu větší, než bylo pro roli potřeba, žádné nemluvně. Od začátku natáčení do premiéry seriálu uběhl už rok, vlastně víc, a jí jsou teď už tři.

Nechtěla bych, aby to musela podstupovat. Nemusí se to zdát, ale filmařské prostředí není zrovna ideálním místem pro děti, takže jsem byla spíš ráda, že je v klidu doma.

Přesněji řečeno dvě malé herečky, protože první holčička rostla rychleji, než ubíhalo natáčení seriálu, takže ji pak musela vystřídat mladší. Byly to naprosto pohodové děti. Jednak byly zrovna ve správném věku, kdy to dění na place a všechen ten ruch kolem snášely dobře, jednak měly při natáčení stále k dispozici maminku.

Ano, tedy v takto rozsáhlejším rozměru. Nabídku na seriál jsem ale zvažovala, protože jsem se bála, jak to budeme doma zvládat. Naštěstí se ukázalo, že zbytečně. Zhruba v půlce natáčení, když jsme měli pauzu, jsem se vrátila i do divadla, kde jsme začali zkoušet nové představení Kytice. Práce mi tedy přibývala postupně, sešlo se mi to opravdu hezky.

To byla opravdu pohoda, vždyť já jsem v podstatě fungovala v režimu: svléknu tepláky, přijdu na plac, obléknu tepláky!

Pro ni to je velká výhoda, že je takový, to má moc dobré! Jenže on samozřejmě pracuje, a tak hlídání často spadá na jeho rodiče i mladšího bratra, prostě všechny okolo. Je to sice také detektivní seriál, ale možná i proto, že se Monika do těch případů až tak nezapojuje, to pro mě bylo hlavně o životě té rodinky, o soužití tří generací v jednom domě.

Vlastně jsme to pytlíkovali tak trochu jako ta moje postava. Hlídal manžel i kamarádky, jak se to zrovna dalo… Ale měla jsem jen pět šest natáčecích dní v měsíci, takže to byl po té pauze velmi pozvolný a příjemný rozjezd.

Na plánování celkově moc nejsem. Ale vždycky jsem si přála dvě děti, takže si myslím, že to hezky vyšlo. Práce jsem si užila tak akorát. Mezi dvěma porody jsem natočila seriál a nazkoušela Kytici, i když jsem v ní zase rychle skončila. Bylo to krásné zkoušení a vzniklo, myslím, moc hezké a úspěšné představení. Snad do něj časem nastoupím zpátky, nejspíš v alternaci.

Po rodičovské jsem se vrátila zpátky jen do svých nejoblíbenějších inscenací, do Manon Lescaut a do Venuše v kožichu, kde jsem hostovala. Přebírala jsem ještě představení V rytmu swingu a Modrý pták a to všechno jsem s druhým těhotenstvím přerušila. Momentálně mám ale pocit, že to bylo už hrozně dávno. S narozením syna jsem přepnula hlavu do jiného režimu a zatím z něj vůbec nevystupuju.

Umím si představit, že bych v divadle něco nazkoušela už příští sezonu, ale když zůstanu doma, nic se nestane. Nespěchám, nějak si teď víc uvědomuju, jak je čas strávený s dětmi vzácný. V naší profesi je skvělé, že se nemusíme rozhodnout ze dne na den, že nás nic nenutí nastoupit hned na celý úvazek a práci si můžeme postupně přibírat. Na druhou stranu máme zase ty pracovní večery, ale to řeší třeba i zdravotní sestry a lékařky, a taky to nějak jde.

To je jako v tom našem seriálu! Vícegenerační soužití má samozřejmě asi i nějaká úskalí, ale já v tom stejně pořád vidím velice přirozený model. Pokud jsou prarodiče už v důchodu, může některým z nich dát společný život s vnoučaty dokonce i nový smysl života.

Zatímco když žijí generace odděleně, matky jsou často uštvané a důchodci zase osamělí. Přijde mi, že si sami škodíme, když jsme se takového společného života vzdali. Ale vzhledem k tomu, že už na to dnes nejsme zvyklí, musí si člověk také položit otázku, jak by to zvládal. Určitě to vyžaduje i kompromisy.

Na lítání venku vzpomínám taky. Pocházím z menšího města a volný čas jsme s kamarády trávili hodně kolem domu. Přesněji řečeno, čím dál od něj, tím líp. (smích) V dnešní Praze to je ale nejspíš už nereálné. A zajímalo by mě, jestli to není naprostá minulost už i na těch malých městech.

Jsem zvědavá, jak se zrovna s tímhle za pár let poperu. Já na to moc nejsem, ani nevyužívám sociální sítě, a tak se bojím, že až naše děti dorostou, nebudu tomu vůbec rozumět. Samozřejmě jim to nechci úplně zakazovat, jen bych ráda našla vhodnou míru, aby je zajímaly i jiné věci, a přitom nebyly mezi kamarády za „asociály“.

Chápu, že to může být dobré self promotion, ale já nechci celý den myslet na to, jaké fotky dám na Instagram, nechci hlídat každou hezkou chvilku s dětmi, kterou bych mohla vyfotit. Radši se tím nenechám svazovat, budu svobodná a ty chvíle si plně užiju. Bez myšlenek na to, jak se to bude líbit mým fanouškům nebo firmám, které by mě třeba sponzorovaly.

Mám štěstí, že manžel není herec a nepracuje po večerech. Když bylo hlídání potřeba přes den, kvůli zkoušení, využívali jsme chůvičku.

Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem si zvykla, že svěřit dítě cizímu člověku není nic špatného, že je to v pohodě. Měla jsem z toho divný pocit. Ale mám kamarádku, která se tím živí, mám k ní důvěru, a to mi pomohlo si zvyknout.

Tak to u nás určitě nehrozí! (smích) Ne že bych měla strach, že by to nezvládl, on je doma hodně šikovný, ale já po tom nijak netoužím. Nechtěla bych o ten čas s dětmi přijít.

Pokud jde o natáčení, tyhle věci se řeší dlouho dopředu a s malým dítětem nikdy předem nevíte, v jaké fázi zrovna bude, takže se to rozhoduje opravdu těžko. Hodně by záleželo na tom, o co by šlo, ale taky by bylo potřeba mít k tomu vytvořené podmínky.

Věřím, že to nějakým způsobem jde skloubit, ale kdyby z toho všichni včetně mě měli být ve stresu nebo mi to mělo zabrat dvacet třicet dní v měsíci, radši bych si počkala na jinou příležitost.

Několik věcí jsem už odmítla, ale ničeho nelituju. Řekla bych, že jsem si to docela dobře rozmyslela.

Myslím, že to dnes opravdu máme docela dobré, ale ono taky hodně záleží na konkrétních lidech. Mám velké štěstí, že mi náš umělecký šéf Dan Špinar vyšel vstříc, on je skutečně „baby friendly“.

Díky tomu můžu být teď v klidu. Asi mám ale taky kliku, že jsem byla v souboru jedna z prvních a neodešlo nás na mateřskou hned několik brzy po sobě. Když byl uměleckým šéfem činohry Michal Dočekal, otěhotnělo najednou snad osm hereček, a to je potom samozřejmě pro divadlo problém.

Dřív asi v naší profesi nebyly tak vstřícné podmínky, ale na druhou stranu ten zažitý základní model „mám dítě, jsem doma“ měl taky něco do sebe. Člověka aspoň nemohly hryzat pochybnosti, jestli nedělá špatně, když s malými dětmi nenatočí tři seriály a dva skvělé filmy. Ono je sice fajn, že máte tu možnost, ale zároveň to na vás i vyvíjí tlak.

A víte, že je? Já jsem si na place kolikrát říkala, že to mám vlastně už dávno dobře nastudované! Mužova maminka je totiž takový ten typ ženy, co všechno zvládne. Navaří, napeče, tohle zařídí, tamto pošoupne, a vypadá to, že všechno jí jde velmi snadno. A ještě u toho vypadá nádherně.

Myslím, že dvě děti stačí, ale jak mám teď to malé miminko a rozjeté mateřské pudy… Ne, takhle veřejně bych nad tím radši uvažovat neměla, vždyť by mi pak už nikdo nedal práci! (smích)

Ne, ono je to totiž naprosto nevyzpytatelné. Všechny moje dosavadní „srdcovky“, role, které jsem měla nejradši, patří k těm, o kterých jsem do té doby nikdy neslyšela.

Můj sen je mít možnost pracovat s lidmi, se kterými se mi pracuje dobře. Vždycky hodně záleží na tom, kdo se dostane k režii, kdo je s vámi na jevišti, aby se mohl stát ten „zázrak“ a vzniklo dobré představení. Doufám, že budu mít ještě dost příležitostí zapálit se pro divadlo, protože jsem zjistila, že ho mám opravdu hodně ráda.

Měla jsem období, kdy jsem víc točila, než hrála v divadle, a tehdy mi jeviště intenzivně chybělo. Cítím, že pro mě je to základ, tam se prohlubují herecké zkušenosti, dovednosti. Natáčení je spíš za odměnu. Je ale pravda, že když člověk dostane filmovou roli, na které musí intenzivně pracovat, kdy musí vystoupit ze své komfortní zóny, a kdy ho to někam posune, není to jen ten bonbónek. Přesto si umím představit spíš život bez natáčení než bez divadla.

Už jsou pryč. Naštěstí jsem se vzpamatovala docela brzy. Rok po škole jsem točila velký projekt, Poslední z Aporveru, který nebyl dokončen. Je to škoda, protože to paradoxně bylo opravdu skvělé natáčení. Pro začínající herečku to byla naprostá bomba. Pokud pominu ten pocit zklamání a ztráty důvěry, když z toho nakonec nic nebylo, pořád mi zůstala obrovská a zajímavá zkušenost, takže toho nakonec vůbec nelituju. Vlastně to byl výborný trenažér. Potom přišly Bludičky s Irenou Pavláskovou, nedávno je Česká televize zase vysílala. To byla taky krásná, dramatická role… Jenže v té době jsem neměla žádné divadlo a teprve tehdy mi došlo, že se bez něj cítím tak nějak poloviční.

Dlouho jsem si myslela, že jsem měla radši studovat jinou školu, vybrat si nějakou praktickou profesi, a stále se mi zdálo, že DAMU a herectví vlastně nic není. Byla jsem pořád taková opatrná a říkala jsem si: Na co si to tady vůbec hraješ? Teď už vím, že jsem se tomu vlastně nedokázala poddat, jít do toho naplno.

Myslím, že to tak je, ale tenkrát mi to prostě nedocházelo. Naštěstí jsem už pochopila, že herectví je mojí součástí a jaké mám obrovské štěstí, když se mu můžu věnovat. Dostala jsem ponaučení a druhou šanci a od té doby už jsem pokorná. Člověku často dojde, že je pro něj něco důležité, až když o to může přijít.