Jana Pidrmanová: Na cestě se člověk o sobě hodně dozví

A tak první otázka pro osmadvacetiletou členku Národního divadla zní:

Ano, je nás hodně, ale na škodu, aspoň pro český film a divadlo, to rozhodně není.

Jasně, konkurence je veliká. Ale zrovna teď si myslím, že mám práce dost, a jsem za to moc ráda. Takže pro tohle já se netrápím.

Ono se to začalo postupně nabalovat. Druhým rokem jsem v angažmá, takže teď divadelní práce přichází pravidelně. Kolotoč televizního a filmového natáčení skutečně začal tím, že jsem obrážela castingy, jak říkáte. Nicméně teď už se děje i to, že mi občas někdo roli rovnou nabídne. Což je příjemné.

Ano, říká se to, ale nemyslím si, že by to odpovídalo skutečnosti. Problém je jinde, v Národním divadle je totiž velmi těžké uspokojit širokou diváckou obec, tu masu lidí. Každý tam přijde s jinou představou. Mně teď Národní divadlo přijde na dobré cestě. Vznikají tam i kontroverzní inscenace pro divadelní fajnšmekry. A stále i ty pro širší publikum. A jsou i inscenace, které se nepovedou, což se stane všude. Ale v Národním se to málokdy odpouští.

Hlavně to, když se práce dělá poctivě, s vnitřním zápalem a angažovaností. To je pak jedno, jestli je to klasika, nebo avantgarda.

Ano. Nebylo to v divadle, tam je to vždy otázka cesty a hledání. Ale stalo se, že mi role nebyla blízká a já si k ní nenašla vztah. Zahrála jsem ji, ale hodně špatně.

S rodiči jsme hodně jezdili do divadel, ale zrovna v Národním jsme byli, až když mi bylo patnáct. Byli jsme na představení Cyrana z Bergeraku. Zvláštní shoda okolností byla, že jsme, už jako studenti DAMU, hráli se spolužáky menší role v téže inscenaci, jen asi o sedm let později. Bylo to pěkné a symbolické. Tehdy s rodiči jsem na jeviště koukala z poslední řady, obdivovala jsem herce a přišlo mi nemyslitelné, že bych tam někdy mohla stát já.

Jak už jsem řekla, ta v Národním divadle není neobvyklá. Není tam totiž snadné vyjít divákovi vstříc. To, co se nepovede, zrovna v Národním v lidech vzbuzuje větší emoce než jinde.

To zase ne, ale běžně se stává, že lidé nevydrží děkovačku. Ale ne vždy je to kvůli tomu, že by se jim představení nelíbilo. Někdy odcházejí a tleskají, ale u toho už se hrnou do dveří.

Asi ano. Asi je to choroba doby. Ale je to i gesto projevu určitého nezájmu.

Vlastě taky jsem. Spěch mám spojený hlavně s Prahou, jakmile z ní odjedu, přijde uklidnění. A když sem přijíždím, zrychlí se mi tep a okamžitě jsem ve fofru. Je to i tím, že v Praze mám práci a vím, že se na ni musím hned vrhnout. Je to tu zrychlené, ale v poslední době se hodně snažím myslet na to, že o tom spěchu a nestíhání to není.

Asi mezilidské vztahy. Když už tu jsme, tak abychom si to vzájemně nekazili. Abychom si užili i srandu a nebylo to pořád jen válčení.

To tedy ano. Teď mám po delší době konečně usměvavější období, ale nedávno mě všechno štvalo. A to nechci. Vrátila jsem se z Kanárských ostrovů, kde jsou všichni v pohodě. Asi proto, že tam mají sluníčko. Tak jsem si řekla, že se vědomě budu bránit tomu našemu všudypřítomnému negativnímu myšlení.

Bezohlednost. A to, že se nikdo ani nesnaží být milý. A o politice vůbec nemá cenu mluvit.

Já jsem ji tehdy nesledovala. Mě to minulo stejně jako třeba Nemocnice na kraji města.

Nevím, asi na to naši nekoukali. Takže když jsem dostala roličku v Sanitce 2, nijak zvlášť nostalgicky jsem to neprožívala.

Moje milovaná pohádka byla Nekonečný příběh. Jako zázrakem jsem se setkala s představitelkou vládkyně říše fantazie při natáčení filmu Poslední z Aporveru, který zatím nespatřil světlo světa, ale ona i já v něm hrajeme. Minula jsem se s ní na chodbě na Kavčích horách. Tak to byl zážitek!

Tento pocit jsem opravdu měla. Byla to jakási nejistota, protože herectví mi trochu zkomplikovalo život. Neplánovala jsem stát se herečkou, a tak jsem se zabývala tím, jestli je to tak správně. Dnes už mám pocit, že je to tak, jak to má být.

Asi jo, a proto mi dlouho trvalo, než jsem se smířila s tím, že je to jinak. Dokážu přijímat nové věci a změny, ale u herectví to trvalo déle. Taky se to vztahovalo ke složitému věku pozdního dospívání, kdy se rozhoduje o životě, jaký vlastně bude. Ale pro tuto chvíli to mám vyřešeno.

Ano, celý text i role jsou poměrně náročné. Text je ve velkém tempu a je dost emotivní. Je to pro mě hodně náročné představení. Nejen emočně, ale i fyzicky.

Částečně ano. Úplně pustit uzdu a ztratit se v nich není žádoucí. Emoce musejí být pod kontrolou. A já po představení nemám újmu na zdraví. Emoce se musejí zahrát. Nejniternější prožívání probíhá během zkoušení, kdy postavu objevuju. Hraní je pak už jen znovuobjevování toho, co se ukázalo při zkoušení.

Z většiny ano. Ale taky jsem dost tvrdohlavá, což Ryby nebývají. Možná mám něco z Berana, protože jsem se jako Beran měla původně narodit a protože jsem jako dítě byla hodně vzdorovitá a tvrdohlavá. Což mě možná zachraňuje. Kdybych byla jen emotivní Ryba, možná bych se zbláznila.

Ano, rodiče to se mnou měli těžké. Ani ne tak v pubertě jako v dětství. Já jsem si vždy prostě musela prosadit svou. Byla jsem fakticky děsně tvrdohlavá.

Pokud jde o něco důležitého, tak ano. Ale ustoupit už taky umím. Neustupuju ale za každou cenu, to zase ne. Nicméně dětský vzdor už nemám, tedy aspoň doufám.

Rozhovory by mě bavily asi proto, že raději poslouchám, než mluvím. Kdyby bylo na mně, tak moc nemluvím ani s novináři. Je to i tím, že nemám pocit, že bych byla tak moudrá, abych mohla něco vykládat. Co se týče textu té reportérky, ty šroubované věty na kameru mi přišly dost těžké.

Ale v nich jsou emoce. Tady to bylo suché, bez pocitů. To pro mě bylo těžké.

Na jednu stranu mi to přijde moc krásné, na druhou si myslím, že je to jako v té povídce, kde jsem byla za reportérku – tam si ti manželé lezli dost na nervy. Ale zase vše je lepší než být sám. To mi přijde nejsmutnější.

Když opadne prvotní zamilovanost, tak pracovat dál na vztahu a snažit se vnímat a chápat a respektovat toho druhého. Mít ho rád i s jeho chybami a nesnažit se ho měnit a přizpůsobit svému obrazu. Ale zase zbytečně neustupovat. A když to nejde, tak se v dobrém rozejít.

Těžko, když v tom jsou emoce. Tak si aspoň nedělat křivárny.

Aby pro něj nebyla slova důležitější než činy. A ještě dalších milión věcí, které teď honem nevymyslím.

Ano, je.

Moc ráda bych vyjela. Ale na stáž už mi asi peníze nikdo nedá. Letošní léto bych chtěla strávit na cestách. Jen ještě nevím kde. A klidně bych vyrazila sama.

Ano, ale mám samozřejmě obavy. Lákají mě spíš syrovější země, ne tolik zkažené cestovním ruchem. Ale to s sebou samozřejmě nese i větší riziko. Co se týče cestování vlastně je jedno kam, hlavně vycestovat. Na cestě se totiž člověk o sobě hodně dozví. Potká lidi, se kterými je nucen vyjít, a to je cenná zkušenost. Když se vracím z nějaké cesty, mám vždy nadhled a je mi dobře.

Ocitla jsem se najednou v prostředí, kde jsem nikoho neznala. Musela jsem si k lidem najít cestu. Hodně se zkoušelo, panovala tam disciplína, i když jinak ti lidé byli dost uvolnění. Divadlo bylo vlastně ve squattu. Už je vyšoupli, což pro mě bylo smutné zjištění. V Berlíně to hodně kulturně žije, ale komerční tlaky jsou silné všude.

Ano. Německy mluvím celkem dobře. Bylo by fajn ovládat několik jazyků a mít možnost cestovat a hrát i v jiných zemích. Nemyslím tím zrovna prosadit se v Hollywoodu, ale mít možnost poznat nové lidi a přístupy.

No nesmějte se, to jde, ale výhodu mají pohybová a alternativní divadla, která nejsou tolik založená na slovu. U činohry by to bylo přece jen náročné. A stejně je ze všech jazyků čeština ten nejkrásnější, takže proč měnit.