Jana Pidrmanová: K mužům na mateřské mám obrovský obdiv

Jsem člověk se srdcem na dlani, ale dobře si vybírám, komu tu dlaň nabídnu.

Ve filmu je hlavních rolích víc a každá má jinou dějovou linku. Ty se pak ve filmu proplétají. Na studentské lásky ale asi neodpovím, možná bych tím prozradila víc, než bych chtěla.

Většinou zachovám chladnou hlavu, ale jsou chvíle, kdy jsem sama překvapená, že reaguju prudčeji, než bych sama od sebe čekala. Nejsem žádný zenový mistr, ale snažím se být mírná. A občas to nevyjde.

Do jisté míry jo. Ale jak říkám, sama sebe občas překvapím.

Úplně skvělé. Sešla se dobrá konstelace lidí, měli jsme si co říct. S Vláďou Polívkou, se kterým hrajeme sourozence, jsme se před kamerou moc nepotkali, ale předtím jsme pět let hráli v inscenaci Manon Lescaut milence. Známe se dobře.

Méně jsem se znala s Matoušem Rumlem, ale tušila jsem, že to s ním bude dobré. A nespletla jsem se. S Bolkem Polívkou jsem se před kamerou potkala podruhé, ale myslím, že si to první natáčení nepamatuje.

Krásné pro mě bylo i setkání s Eliškou Balzerovou a Kristýnou Svarinskou. A také každé setkání s Verunkou Kubařovou je pro mě za odměnu. Všichni jsme si užili letní pohodu a vzájemnou vstřícnost a myslím, že je to na filmu znát.

Konkrétní scéna mě nenapadá, možná spíš trefit herecký žánr. Ten jsem chvíli hledala. Že bych si vybavila scénu, kdy bych nevěděla, jak na ni, to ne.

Velká. Ve všem. Je to úplně nový životní styl. Jsem šťastná, že mě mateřství uspokojuje, a vidím v něm ohromný smysl. Ale je fakt, že to chce čas, než si člověk zvykne, že je všechno jinak. A přiznávám, že jsem se hodně divila, jak moc jinak to je. (směje se)

Obavy u mladých žen z mateřství stále existují, ale možná už je to přežitek. Mám pocit, že dnes je doba tak vstřícná, že se dá všechno zvládnout a zařídit. Otázka ovšem je, za jakou cenu. Pracovat znamená věnovat práci nejen čas, ale i myšlenky, pozornost a energii. Mámu to od dítěte vždy trochu odpoutá.

Není problém zařídit, abyste mohla být s dítětem v práci, takže můžete mít pocit, že jste stále s ním, ale ve skutečnosti to tak úplně není.

A takhle se dá prosvištět raným dětstvím vašich dětí: tak nějak ho přežít, ale vlastně ho vůbec neprožít s tím vším, co k tomu patří: se změnou rytmu životního stylu, změnou hodnot. Asi jde o to, nastavit si nějakou rozumnou míru, kolik práce si k mateřství nabrat.

Je to v pořádku, pokud to mají oba partneři tak nastavené a jsou tak šťastní. Dnes si nad tím už nikdo neklepe na čelo. Myslím, že do určitého věku dítě potřebuje mámu, její fyzickou přítomnost.

Z více důvodů. Nejen proto, že má prsa a mateřské mléko. Ale od chvíle, kdy není dítě fyzicky závislé na matce, věřím, že je to možné. Každopádně ke všem mužům na mateřské mám obrovský obdiv.

A matka pak zastupuje otce? Je to možné. Chápu, že když někdo tráví s dětmi tolik času, snadno přepne do úzkostného módu.

Mám k výchově přístup asi jako celá moje generace – děti se snažíme respektovat a být k nim otevření. Já sama jsem měla hodně laskavé rodiče, ale obecně byl dřív přístup k dětem asi více autoritativní. My jsme liberálnější a řekla bych, že dětem věnujeme více pozornosti. Ale každá výchova má své mouchy.

Jen doufám, že náš respektující přístup nepovede k tomu, že děti nebudou respektovat nás. Ale nemyslím si, že by respekt a láskyplný přístup mohl někomu ublížit, pokud je v rozumné míře.

Manžel nebo chůva. Babičku máme daleko. Musíme to zvládnout sami. A naučili jsme se to.

Myslíte během mateřské? Došlo u mě k efektu, pocitu, který si mohl prožít každý herec během covidových lockdownů. Napadalo mě: kde je důkaz, že jsem ještě herečka? Když absence herectví trvá delší dobu, pocit toho, že jste herec, se začíná vytrácet. Ta práce je neuchopitelná, a když nejsem na jevišti, co ze mě dělá herečku?

Vlastně je to fascinující – něco, co vás definuje, docela rychle a jednoduše zmizí. Ale myslím, že takové pauzy mohou být pro herce docela prospěšné. Je to takové sbírání materiálu. Dotýkání se pocitů, které jsou nám ve chvíli, kdy máme hodně práce a pocit jistoty, velmi vzdálené.

Ano, Vassa Železnovová je v něčem až experimentální inscenace. Během celého představení používáme mikroporty. Nechceme si tím ulehčit slyšitelnost ani přehlušit hlasitou hudbu, ale režisér Honza Frič je použil jako takovou lupu do duší postav. Do spletence patologických vztahů uvnitř jedné podnikatelské rodiny.

Hra je přes sto let stará, ale když jsem ji četla, měla jsem pocit, že ji někdo napsal dnes. Velmi rezonuje s naší dobou. Jsou to takové rodinné konstelace na jevišti.

Okamžitě. A pak jsme po premiéře dlouho nehráli. A bylo to tu zase. (směje se) V Národním divadle teď hrajeme blokově, tedy několik představení v několika dnech jdoucích po sobě.

A tím, že mám aktuálně na repertoáru jen pár představení, mám mezi hraním třeba dvouměsíční pauzu. A to se pak ten pocit zase snadno dostaví.

Ne, já to měla vyplněno dětmi. Takže pocit, že bych nutně měla něco dělat, jsem neměla. Divadlo si ke mně vždy zase našlo cestu, třeba i jako lokální divadlo pro děti tam, kde bydlím.

Žádné nemám.

Co bych dělala? Nevím. Záleží, kolik bych měla času. Šla bych se projít bez kočárku do přírody pročistit si hlavu. Četla bych si. Jela bych na výlet mimo republiku. Nebo bych šla do divadla. Do hlediště.

Beru to tak, že je teď období, kdy je to takhle. A že toho ostatního bude zase dost. Nervózní z toho nejsem.

Novými uměleckými šéfy jsou Lukáš Trpišovský s Martinem Kukučkou (duo SKUTR), které mnozí známe z jejich hostování v Národním divadle (například úspěšná inscenace Kytice) a jiní zase ze shakespearovských slavností. Znají nás dobře a my je taky. Přišel někdo, v koho máme důvěru.

A jestli je to změna k lepšímu? Nedám dopustit na bývalé vedení. Jsem jim vděčná za vše, co pro Národní divadlo udělali. Asi málokdo si umí představit, kolik energie své práci věnovali, rozhodně hodně vysoko nad rámec svých oficiálních povinností, jestli se to dá takhle říct. Posunuli divadlo správným směrem. Myslím, že SKUTŘI na ně dokážou dobře navázat.

Jistě. Nevím, odkdy se počítá starší generace, ale je tam spousta kolegů, kterých si velmi vážím. Už tam nemůžeme mít pana Kemra nebo pana Hrušínského, ale máme tam svoje bardy, kterých si vážíme úplně stejně.

Většinou se snažím ji respektovat. Když mám opačný názor, skrývat to nedokážu, ale nejsem nastartovaná všechno odmítat. Snažím se pochopit, jak to ten druhý myslí. Ve chvíli, kdy cítím nečistý záměr nebo ego, začínám mít problém. Ale jinak jsem vstřícná.

Ano, někdy hrozně zdržuje, když má každý nějaký názor. Hranice, kdy je to tvůrčí a kdy to zdržuje, se dá ale těžko odhadnout. Vstřícnost a otevřenost je dobrá jak u starší, tak u mladší generace. Oceňuji otevřenost a snahu porozumět jeden druhému. Nemám ráda, když je někdo uzavřený a a priori nesouhlasí jen proto, že je ten druhý o třicet let mladší nebo naopak starší.

Konkrétní cíle nemám. Moci dělat kvalitní práci, nenudit se u ní a věřit tomu, co dělám, je můj sen.

Stoupat do výšek není můj životní cíl. Asi mě spíš zajímají dálky a hloubky.

Ne. Kdybych ho tam hledala, nikdy ho nepotkám.