Jana Paulová: Už pár let nepeču, kamarády hostím cukrovím darovaným

„Ale jinak Vánoce mám opravdu moc ráda, a to už od dětství. Tím, že jsem ze čtyř dětí a rodiče neměli příliš na rozdávání, tak byly právě Vánoce a letní prázdniny vnímány jako čas hojnosti. Proto jsme se na ně tolik těšili a pravidelně s bráchou už dopředu prohledávali byt, zda nenalezneme nějaké skrýše s dárky. Naštěstí rodiče byli velmi vynalézaví a vždy ty dárky ukryli tam, kde jsme je nenašli,“ vypráví Jana Paulová, která každým rokem dostávala jako všichni její sourozenci, vždy jen dva dárky. O to víc se z nich ale radovala.

Dnes se o Vánocích stále schází se svými nejbližšími, kromě starší dcery Adély, která již čtvrtým rokem tráví zimu i s manželem v Indii. Štědrý den tráví společně s manželem a mladší dcerou Anežkou.

„Samozřejmě mezi svátky se za námi zastaví i přátelé a širší rodina. Na to se opravdu moc těším. Když je doma navařeno, napečeno … i když já už pár let nepeču a hostím kamarády cukrovím darovaným. Poslední léta se v jídle musím více hlídat, protože tělo má k stáru tendenci měnit hmotnost, a když upeču to své cukroví po babičce či mamince, tak je samozřejmě nejlepší, protože voní dětstvím a já si ho potom nedokážu odepřít. Manžel a Anežka to taky nechtějí, a tak dnes už nepeču,” vysvětluje herečka.

„To ale neznamená, že nepřiberu. I když tolik nemlsám, miluju smaženého kapra a jím ho ráda studeného i druhý den. A k tomu nějaký ten bramborový salát a kachnička na Štěpána, nějaké to vínečko a kila jdou pěkně nahoru. V lednu mě tak opět čeká období odříkání a proteinová dieta, která mě dokáže nastartovat k opětovnému zdravému stravování, abych se zase vešla do divadelních kostýmů,“ prozrazuje.

Vánoční tradice jinak dnes už příliš nedodržuje. „Ty doby, kdy jsme si kvůli dětem doma hráli na Ježíška, kdy můj muž potají dával pod stromek dárky, rozsvěcel prskavky a zvonil na zvonek, jsou dávno pryč. Děti jsou dospělé, a tak jediné co stále dodržujeme je, že si na Štědrý den zazpíváme koledy a vzpomínáme na ty, co už s námi nejsou, a také na dětství. O Štědrém dni dopoledne k nám také chodí již několik let moje kamarádka Zdenička se svou maminkou, sestrou a dnes i manželem a malou dcerou. Přinesou nám staročeského kubu, já připravím humrové chlebíčky, k tomu si otevřeme sekt a společně si to užijeme. Jen zlaté prasátko večer nevidíme,” směje se Jana Paulová.

Přestože se jí neustále někdo ptá, proč pomáhá právě v Indii, když i u nás je charita potřeba, má na to jednoduchou odpověď. „Charita je velmi intuitivní záležitost. Jakmile se člověk setká s konkrétním případem, kde je potřeba pomoc, tak obvykle pomůže. Dříve jsem se zúčastňovala řady charitativních akcí, kde jsem vystupovala bez nároku na honorář. Jenže dost často jsem poté byla nepříjemně překvapena, že po těchto akcích byl pro účinkující a hosty uspořádán bohatý raut. Přišlo mi to jako naprosto zbytečné plýtvání penězi. Vždyť ty peníze mohly také pomáhat.”

„V podstatě i díky tomuto jsem si začala, čím dál častěji uvědomovat, že nemám jistotu, kde ty vybrané peníze končí. Pomoc v Indii je mnohem přímočařejší, vím úplně přesně, na co jsou peníze použity. Tam se často jedná o to, zda se ty konkrétní děti vůbec dožijí dospělosti, zda v té bídě přežijí to své dětství.“

K problematice tamních lidí se dostala díky svému cestování. Seznámila se tam s duchovním mistrem Ašrámu, který řešil problém stárnoucích chudých lidí. Trápily ho především ženy, které vychovaly deset dětí, jež se ale o své matky ve stáří už postarat nedokázaly. Proto se rozhodla pomáhat právě tam a její první peníze směřovaly na vybudování duchovního domu pro seniory.

„Postupem času jsem mistrovi navrhla, že bychom naši aktivitu rozšířili na děti. Když vidíte na ulici tak obrovské množství žebrajících sirotků, jejichž šance na dospělost je bez pomoci téměř nemožná, hledáte okamžitě ideální způsob, jak pomoci. Proto vznikl nápad v té oblasti vybudovat internátní školu. Pouhý domov by pro ně nebyl řešením. Tamější oblast se potýká s obrovskou negramotností, skutečná pomoc tedy musela předně směřovat do vzdělání,” popisuje Paulová.

”Za první peníze jsme tedy vybudovali první domeček, kde se děti mohly učit a kde i žily. Poté, co jsem o tom začala vyprávět přátelům a známým, přibyly peníze a bylo zapotřebí tuto pomoc nějakým způsobem ztransparentnit, proto jsme s dcerou Adélou založily sdružení 'Změň můj osud', kde je zdokumentován pohyb každé koruny, což není problém, protože vše, co se vybere, jde tam. Naše sdružení nemá ani korunu provozních nákladů, protože vše dotujeme sami a pracujeme v něm jako dobrovolníci.“

Dříve létala do Indie za svými dětmi alespoň jednou ročně. Teď tam byla naposledy před rokem a půl. A hned tak se tam nedostane. Ale na zimu tam odlétá dcera Adéla, která tam se svým mužem pomáhá a učí děti angličtinu.

„Školičky i domov pro seniory fungují výborně i beze mě. Mou úlohou je především vydělávat peníze pro další pomoc tam a informovat lidi o tom, že i oni mohou svým dílem pomoci. V podstatě fungujeme stejně jako adopce na dálku. I u nás je možné podporovat na dálku po finanční stránce konkrétní dítě. Aktuálně budujeme tzv. dívčí školu pro dívky, co vyrostly ve školičce a dostaly se do puberty. Ve státě Andhrapradesh, kde škola stojí, totiž nemohou děti chodit společně do školy právě od tohoto období.“

Při svých cestách poznala velké množství národů. A rozdíly nejen mezi Indy a Čechy jsou diametrální. „Tady v Česku panuje, jak říkával pan prezident Václav Havel, blbá nálada. A je tomu tak pořád. Češi mají tendence si neustále na něco stěžovat, litovat se a dívat se tzv. druhému do talíře. Myslím si, že je to zakořeněno v nás za těch 40 let totality. Jak měli všichni v té době tzv. 'stejně', což je myšleno skutečně obrazně, jelikož tomu tak rozhodně nebylo, tak teď se lidé neumí vyrovnat s tím, že jeden má víc. Možná je to i tím, že jim často chybí víra, která dává člověku jisté mantinely a současně naději.”

„V Indii jsou lidé nejen usměvavější, ale i vřelejší a komunikativnější. Tady jedete s někým v kupé ve vlaku tři hodiny a ten člověk se chová jako by tam byl sám, to v Indii neexistuje, během těch pár hodin se stanete součástí jiné komunity a ti lidé začnou řešit vaše problémy. Třeba kde bych měla přespat, co vidět a tak. Zkuste se tady v Česku jen tak na někoho na ulici usmát, on se vás doslova lekne.”

”Zrovna dneska jsem měla dost typickou příhodu v autě. Zařadila jsem se do špatného pruhu a se vší slušností a s blinkry jsem se chtěla zařadit do toho správného. Situace, se kterou jsem se setkala kdekoliv ze svých cest, a všude vás pustí, přibrzdí, protože to se stane každému. Ale nikde se mi nestalo, že by někdo hned otevíral okýnko a sprostě na mě řval, jako ten člověk dneska. Ale nechci to paušalizovat, protože je tady samozřejmě spousta úžasných lidí, stejně jako tam problematických,” říká herečka.

Jen tak s batohem začala cestovat ve čtyřiceti. Vždy sbalí jen to nejnutnější a vyráží. Za ta léta projela několikrát nejen Indii, ale také Nepál, Thajsko, Ameriku, část Afriky a další země. Když jsem se jí ptala, jestli je na zemi nějaké místo, kde by mohla kromě Česka žít, řekla mi, že krásných míst je na světě nespočet, mnohem důležitější jsou ale lidé, s kterými by tam chtěla žít. I díky nim si prý čím dál častěji pokládá otázku, zda tady v Čechách chce trávit zbytek života.

„Takhle začnu přemýšlet vždycky, když se tady setkám s arogancí, omezeností a sebestředností, ale je normální, že tohle všechno člověk vnímá víc v zemi, kde se narodil a kde chce žít než někde, kde je na návštěvě. Tak nesmím být nespravedlivá,” uzavírá Jana Paulová.