Článek
Nikdy jsem vás neviděla mračit se. Kde berete stálý pohodářský výraz?
Ten výraz musí vycházet zevnitř, jinak by byl falešný, nebyl by pravda, neohříval by. Nejspíš vyplývá z mé nekonečné a mnohdy neopodstatněné radosti ze života. I když občas také přijdou těžší okamžiky...
Jak si člověk uchová pozitivní přístup, když se na něho ze všech stran hrnou ne zrovna optimistické zprávy?
Učím se k životu přistupovat tak, že je to všechno určitá iluze. Věci, které změnit nemůžu, se snažím k sobě nepouštět, protože by mě zadusily. Žiju většinou ve svém světě. Mám své mikroklima omezené rodinou, přáteli i profesí, nemám nějakou šílenou ctižádost, nepotřebuji být každý den vidět v televizi. V divadle hraju to, co sama vymyslím, jsem dramaturgem těch věcí, což mě baví. Žiju třeba pro někoho v nereálném světě, ale pro mě je to jediná realita.
A není usměvavá povaha také dílem genetického vkladu vašich rodičů?
Táta byl slunce a máma silná ženská. Byla jsem milované dítě. Měla jsem tři starší sourozence, všichni mě měli rádi a chovali se ke mně hezky. Vlastně se dodnes k sobě chováme pěkně.
Maminka Eva Šenková byla subretou karlínského divadla a tatínek František Paul herec, zpěvák a divadelní režisér. Měl by radost, že se jeho dceři daří na „komediantské“ dráze?
Máma se toho ještě dožila, táta už ne. Ale myslím, že by měl velikou radost. Když jsem přišla s nápadem, že bych chtěla dělat jejich profesi, hned neprošel. Táta byl malinko pod pantoflem a nechtěl moc odporovat mamince, která to negovala. Když viděl na DAMU, že se mi daří, tak měl radost. Měl šest dětí a já se jediná vydala jeho cestou.
Hrál ve filmech Madla zpívá Evropě, Hotel Modrá hvězda nebo Pytlákova schovanka. Díváte se doma občas na něho? Jaký je to pocit?
Hrozně zvláštní, hlavně v těch filmech byl mladej a já ho mladýho nikdy nepoznala. Pamatuji si ho od šedesátky nahoru, takže pro mě je to někdo skoro neznámej. Ale vidím podobu zvláště u mladší dcery i svou vlastní.
Měl vás v poměrně zralém věku 57 let. Dnes není nic zvláštního, že muži mají děti i po šedesátce. Jak byste jako máma brala, kdyby některá z vašich dcer čekala miminko s o dost starším mužem?
Vůbec si to neumím představit. Nedokážu se vžít do situace, že by holky přivedly našeho vrstevníka... Vím, že máma ztratila velmi mladá rodiče, a tak hledala oporu a jistotu. My jsme kompletní rodina a holky nehledají dalšího tatínka. Ale ať si dělají, co chtějí, hlavně když jsou šťastné. Jen by mě to opravdu překvapilo.
:. Na pódiu se setkává Jana s mladší dcerou Anežkou. foto: Michaela Feuereislová
Mladší dcera Anežka (20) s vámi hraje v divadle v představení Drahouškové, čemu se chce věnovat? Starší vystudovala klavír. Té je třicet, čím je?
Adéla se věnuje produkci, pracuje také pro mého muže a vede mu zahraniční agendu. Milan (manžel Jany – muzikant, klavírista, skladatel, dirigent Milan Svoboda, pozn. red.) hraje hodně venku, takže se mu stará o zahraniční koncerty. Navíc krásně maluje, Milanovi dělala obaly posledních cédéček a ilustrovala moji knížku Jak běžet do kopce. Její kresby mi připadají jako klenot knížky, protože jsou nádherné, průzračné.
Anežka studuje humanitní vědy, mluví bezvadně francouzsky a anglicky a teď dostala stipendium na univerzitě ve Francii. Jestli má nějakou úplně konkrétní představu o své budoucnosti, si nejsem jistá. Je spíše racionálnější a cílevědomější. Baví ji studovat.
Adéla se nejspíš potatila, třicet let je vaším manželem muzikant Milan Svoboda. Usedla ke klavíru spontánně, dobrovolně, nebo šlo o tatínkovo přání?
Jen málokteré dítě v pěti šesti letech začne na klavír dobrovolně. Milan jí pomáhal, ale nijak jsme na to netlačili. Začalo ji to bavit a vystudovala klavír, ale na to, aby ho dělala špičkově a živila se tím, neměla v sobě tu správnou lásku k muzice.
Jednu dobu jste vystupovala i jako zpěvačka. Pak jsem někde četla, že zpívání považujete za kapitolu, která se zřejmě už dopsala.
Dopsala se z velmi prozaických důvodů. Zase jsem začala hrát divadlo, dvacetkrát do měsíce účinkuju v komediích, při kterých se lidé tak smějou, že překřičet je vyžaduje fakt velký úsilí. Hlas jsem si, jak to říct slušně, tak poničila, že potřebuji mít aspoň týden volna, abych mohla odzpívat koncert. Hlasivky si musí totálně odpočinout, což jde tak jednou ročně po létě.
Zpíváte si aspoň v koupelně?
Ne. Mám ráda ticho.
Máte teď hodně zajímavou barvu hlasu, takový atraktivně ochraptělý.
Jo, dobrej, takovej džezovej…
:. S manželem Milanem Svobodou, který je výborný muzikant, mají odžito třicet společných roků. foto: Michaela Feuereislová
Třicetileté manželství v umělecké branži se prakticky nevidí. Jistě jste kolikrát, když byly holky malé, toužila po větší volnosti. Jenže většinou se žena musí postarat o spoustu praktických věcí. Dohadovali jste se s manželem třeba kvůli nakupování nebo teplým večeřím?
Zpočátku jsme se pochopitelně učili, jak spolu žít, kdo za co odpovídá. Očekávala jsem, že můj muž ví, co chci, nebo co by měl udělat, ale teprve když jsem se naučila říkat si o to, co potřebuju, začal náš vztah doopravdy fungovat. Když je cokoli potřeba, rád vše udělá, ale nechce se tím zabývat a nosit to v hlavě. A já to respektuju a on zase mě. Nevím, jestli bych mohla mít chlapa, který by řešil teplý večeře, nebo ho zajímalo, zda je utřenej prach na skříni.
Léta obdivuji, že se dokážete sebrat a sama odjet do oblastí, které nejsou zrovna pro ženu nejbezpečnější. A tam jen tak s batohem na zádech poznávat lidi a přírodu. Která cesta byla nejdobrodružnější?
Každá, která je do neznámých končin. Nemám totiž ráda plány a nenávidím organizované cestování. Na svých cestách jsem volná jako pták, tím pádem se ovšem často dostávám do situací, že nevím, kde strávím noc, co budu jíst, co pít, aby to bylo bezpečné. Občas je mé cestování o přežití.
Pohybovala jsem se třeba ve slumech a někdy jen noční cesta v indickém vlaku třetí kategorie, v narvaném vagóně, kde spí čtyřicet chlapů a mezi nimi já a lehátka jsou oddělena jen plentou, mě velkým klidem nenaplnila. Ale naštěstí tam jsou většinou lidi v klidu a taky už nejsem žádná mladice, aby mě na potkání někdo násilnil.
Nevím, jestli bych si něco podobného troufla v Jižní Americe nebo v nějakých arabských zemích. Ale v buddhistických a hinduistických zemích, kde to mám ráda a kam často jezdím, se cítím docela bezpečně.
Je takové dobrodružné cestování o touze po adrenalinových zážitcích?
Mě na tom spíš fascinuje ta absolutní volnost, anonymita, nikdy nevím, co mě ten den potká, s kým se setkám. Někdo mě pozve do své rodiny a já prožiju čas úplně jinde, než jsem původně myslela, a zažiju něco mimo mé představy. Jako by to někdo plánoval za mě. A to je na tom to největší dobrodružství. A samozřejmě že mám radost, když vlastními silami zvládnu či překonám určitou situaci, která vypadá neřešitelně.
Podobné zážitky vypovídají o hodně odvážné povaze. Bojíte se smrti?
Nebojím, beru ji jako součást života. I v tom mi cestování po Indii pomohlo. Jejich pohled na život a také na smrt mě ohromně zklidnil.
Touha objevit jiný pohled na život a tím i samu sebe nějak vyplynula přirozeně celkovým vývojem, nebo šlo o náhlý zlom?
Určitě šlo o přirozený vývoj. Vybrala jsem si profesi, která je závislá na nabídce a ta vždycky nebyla podle mých představ. Klamala jsem zjevem, takže mě obsazovali do určitého typu rolí, které mi mnohdy třeba vůbec nevyhovovaly...
Ale byla to obživa. A tak postupně ubíráte ze svých nároků, pak se do toho zamíchají nějaké nemoci a zdravotní problémy, začne se to sypat a člověk najednou potřebuje najít sílu. Ohromné požehnání je, když se někde ta možnost vynoří. Když se objeví světlo, šance zklidnit se a vrátit se zase k čistotě. Člověk se totiž postupně zanese balastem, jako by měl v sobě haldu odpadků a zjistí, že je potřebuje vyházet. Ale kde najít lopatu, která mu pomůže odpadky zlikvidovat?
Já jsem tu lopatu našla v jiném pohledu na svět, který mi umožnil zklidnit mysl. My sami si totiž nejvíc ubližujeme. Svým úhlem pohledu na svět kolem nás. I tenhle hrníček s kávou můžeme brát jako hezkej hrnek s dobrým kafem a nebo si můžeme říkat, že je takovej barevnej, nevkusnej a v něm jedovatej, nezdravej nápoj.
V Indii, v jogínském centru jste prošla zvláštními věcmi. Třeba jste se učila čistit nos, kdy jste do jedné dírky strčili provázek a nechali ho vyjít přes krk do pusy a pak jej protahovali tam a zpět… Pro běžného smrtelníka jde o neuvěřitelné záležitosti vyžadující velkou sebekázeň i silný žaludek. Využijete někdy takové rituály v běžném životě?
Ne, to byl začátek mého hledání, omezený jen na tělo. Ale jsem ráda, že jsem tím prošla.
:. Jako Vilma Nováková se svým filmovým manželem v Kameňáku. S Václavem Vydrou se díky těmto komediím stali populární dvojicí. foto: Michaela Feuereislová
Jak se vám daří udržet si ticho, mír a klid uprostřed života, jenž je nám odevšad vnucován jako rychlý a povrchní?
Přečtěte si moji knížku Jak běžet do kopce. Pár větami to nepojmenuju a líp to vysvětlit neumím.
Díky cestovatelským sklonům jste se dostala k humanitární podpoře dětí v Indii? Nebo prostě ve vás dříme sklon pomáhat druhým a dříve nebo později byste se zapojila do nějakého projektu?
Některé nápady nevznikají v hlavě, ale v srdci. Takže tohle vyplynulo úplně obyčejně. S charitami po Česku jsem měla občas problém. Zadarmo jsem jela na druhý konec republiky, tam zazpívala nebo něco odehrála a po charitativní akci se konal raut za dvě stě tisíc. A já si říkala, proč? Vždyť všichni máme co jíst, tak proč se ty peníze nedají, kam bylo určeno?
Spoustu peněz zhltne organizace akce a nějaký aparát a mně připadalo jednodušší jít za někým, kdo pomoc potřebuje, a rovnou mu ty prostředky dát. Navíc tady pěti tisícovkami pomůžu ani ne dvěma lidem, kdežto v Indii z toho žije třeba třináct lidí měsíc.
Jak se projekt zrodil?
Řadu let jezdím do Indie, kde nacházím klid a ticho. Vždycky tam mám pocit, že jsem přecestovala do jiného století a mohu srovnávat hodnoty našeho konzumního světa s tím jejich duchovním, který tamním lidem umožňuje přežít bídu i přírodní katastrofy.
Samozřejmě nemůžete zavírat oči před chudobou, která tam všude je. V jižní Indii jsem potkala duchovního mistra Brahmama, který obohatil můj život. V jeho ashramu žilo asi třináct starých lidí, kteří by bez jeho pomoci nebyli. A tak jsem je začala pravidelně podporovat, protože příspěvky na jejich obživu byly jen náhodné. Slíbila jsem si, že jim každý měsíc, dokud budu zdravá a budu mít práci, pošlu peníze na jídlo.
Tenkrát, před třemi lety, nás napadlo, že bychom mohli vybudovat v Indii školu a domov pro chudé děti, které nemají rodiče. A letos se to konečně podařilo. Dostala jsem nabídku na reklamu a já si řekla, že je to příležitost, jak využít nečekané finanční prostředky. Dnes už tam stojí dva domečky, ve kterých je zatím patnáct dětí. Aby mohla mít škola podle indických zákonů oficiální statut, musí jich tam být aspoň pětadvacet.
Založili jsme občanské sdružení / www.zmenmujosud.cz / a podařilo se tady sehnat adoptivní rodiče, kteří přispívají měsíčně šest set korun na jedno dítě. Z toho se dá pokrýt skromné bydlení, jídlo, oblečení i učitel s náhradní „mámou“. Děti získají vzdělání a snad už nikdy nebudou hladovět. Je to běh na dlouhou trať a teď už i velká odpovědnost. Věřím, že se připojí další lidé, kteří nám pomohou tenhle projekt udržet při životě.
:. Rodinní miláčkové – vestík Chick je nalezenec z lesa, se slečnou zlatého retrívra Tarou se snáší krásně. foto: Michaela Feuereislová
Díky pozitivnímu vyzařování a věčnému úsměvu jste se stala tváří Dermacolu. Máte svěží pleť, je to zásluhou genů, dobré kosmetiky nebo životního stylu?
Asi všechno dohromady. Je fakt, že moje maminka dlouhá léta neměla vrásky, obličej jí stále držel pěkně pohromadě. Nakonec i tatínek vypadal dlouho mladě. Někdy v šestadvaceti jsem objevila dobré krémy a od té doby je používám. Nemusím kosmetické salóny a nechat si masírovat či jinak zasahovat do tváře, ale za kvalitní krém nelituju peněz. A taky nechlastám, nekouřím, nehubnu a netloustnu. A pak spánek, ten je nejlepší kosmetika. Po obědě si dávám dvacet, pokud to jen trochu jde.
Na dokonalou postavu se ptát nebudu. Kdo viděl některé z představení s Pavlem Zedníčkem v Divadle Kalich, určitě si řekne, že nemůžete ztloustnout. Spíš by mě zajímalo, jak tak činorodý člověk odpočívá a dobíjí energii?
Spánek, příroda, chození po lese, horách, být mezi lidmi, kteří jsou pozitivní, s nimiž je dobře. Neztrácet čas s někým protivným, zlým, arogantním. I ta profese dobíjí, když vlezete před lidi a oni se dvě a půl hodiny smějou. Přitom celý život hledám smysl své profese. Není to tak, že bych byla pyšná, že jsem herečka. Vůbec. Ale vidět, jak přicházejí diváci a jsou ve všelijaké náladě a pak jdou od nás rozjaření, to jsou chvíle, které mé konání ospravedlňují.
Působí na vás podzimní úbytek světla a blížící se zima?
To víte, že jo. Pár dnů se udělalo hezky a člověk hned pookřál. Taky stárnu a všechno mě bolí. Správně mě všechno bolí, aby si člověk o sobě moc nemyslel a choval se adekvátně svému věku. Jsem mladá, akorát že dlouho.
Teď v televizi opět běží taneční soutěž. Loni jsme obdivovali vaše výkony v Bailandu. Jak na něj vzpomínáte?
Pěkný, zajímavý, vyzkoušíte si, jestli se ještě můžete hnout, ale nemůžu říct, že by mě to nějak nadchlo. Nejsem soutěživý typ. Kdyby to byla jen show, ale stoupnout si před porotu...
Nějaký obtloustlý pán, který tančil naposled před dvaceti lety, vám přísně vytýká, že nemáte pěkné oblečení. Jako bych si ho vybírala já. Přitom všichni dřeli jak šílený. Věděl, kolik mi je a že jsem společenský tanec nikdy nedělala. Šlo o zajímavou zkušenost, ale stačila.
:. V Bailandu vytvořila pár se Zdeňkem Fialou, který se snažil vytančit peníze pro Dům dětí a mládeže v Hazlově. foto: Michaela Feuereislová
Už vás nezlobí záda, která o sobě dávala během soutěže pořádně vědět?
Bojím se říct, že ne, aby mě dnes večer nezačala bolet. Nechci to zakřiknout, takže klepám na dřevo. Už se můžu na jevišti uklonit.
A co jiná nostalgie, výrazně staršího data – v našem nejpopulárnějším seriálu Nemocnice na kraji města od Jaroslava Dietla jste si zahrála sestřičku, což byla jedna z vašich prvních televizních rolí.
Já moc nevzpomínám, jsem člověk přítomnosti a budoucnosti. Mám dokonce pocit, jako by se to vůbec netýkalo mě. Hluboce je to pryč, jako by šlo o minulý život. Měla jsem velký respekt z lidí kolem. Točila jsem ještě s panem Högerem, pak se přetáčelo s panem Chudíkem. Strašně jsem se bála pana režiséra Dudka, se kterým jsem později točila krásné inscenace.
Nemůžu říct, že by šlo o nejšťastnější období v mém životě. Končila jsem školu a byla málo svobodná. Teď jsem mnohem šťastnější. Paradoxně je pro mě stárnutí příjemnější.
Možná byl člověk moc připoután k ctižádosti a všechny ty touhy mu braly klid i radost z obyčejných věcí. Pořád jsem bývala unavená, léta jsem trpěla únavovým syndromem, na což jsem přišla až za dlouhou dobu. Vůbec jsem nevěděla, co to je. Až zpětně mi došlo, jak ta únava poznamenala tohle období.
:. V Divadle Kalich „válí“ s milým kolegou Pavlem Zedníčkem ve hře Drahouškové. foto: Michaela Feuereislová
