Jana Paulová: Někdy drhnu břichem o dno

Jako většina lidí chci žít radostný život. Pro mě to znamená umět se radovat ze všeho, co dělám, a nerozlišovat třeba, že teď je práce a pak si budu užívat. Dopoledne jsme v divadle čtyři hodiny zkoušeli a bylo nám přitom krásně, i když jsme bojovali s vlastními schopnostmi a limity. Někdy jsem zase tak unavená, že nevím, jak zvládnu večerní představení, ale pak se tam potkám třeba s Ivuškou Janžurovou a hned se rozzáří slunce. Zase je nám šťastně a to se pak přenáší i do hlediště (společně hrají ve hře Sbohem, zůstávám - pozn. red.).

A pak se jdu projít se psy do lesa a všechno cítím úžasně úplně stejně. Sváteční chvíle je i to, že můžu nakoupit své rodině a uvařit pro ni něco dobrého. Každý den je zázrak, ale někdy si to začneme uvědomovat, třeba až když přijdou vážné zdravotní problémy. Skvělé je i to, že teď spolu sedíme v divadelní šatně, v teple, pijeme čaj, povídáme si a užíváme si to. Moje heslo zní: Na radost nečekejte, ale staňte se jí.

Radost z věcí je ta nejkratší ze všech. Jsem ženská, baví mě i móda, jsem šťastná, když si s dcerou vyrazíme udělat takzvaně radost. Ale abych svůj život zasvětila soutěži o dražší hodinky, šperk nebo auto a omezila své konání na to, že budu trávit většinu času činností, která mě netěší, jen abych si mohla koupit něco, co stejně jednou půjde do šrotu, to je skoro až nepokora k času, co tu máme vymezený.

Zkrátka se ho snažím neflákat. Jakmile se dostanu do nějakých pokojných vod, už se mi vloudí myšlenka, že by to chtělo zkusit něco nového.

Ano, jenže když je člověk mladý, myslí si, že zdraví je zadarmo. A já si teď postupně uvědomuju, že tělo je křehčí a jakékoliv zranění se hojí déle.

Vloni na podzim jsem chtěla jít na himálajský trek do Bhútánu, a tak jsem si v létě v Řecku dala přípravný trénink. Každý den jsem běhala, plavala a dávala si do těla a asi po měsíci jsem si natrhla hýžďový sval. Nemohla jsem si ani sednout, ani lehnout a bolelo to čtyři měsíce. Do té doby mě ani nenapadlo, jak moc vás takový bolavý zadek může limitovat. V tomhle mém nejpozdnějším dospívání už musím být bohužel opatrnější. Asi už není čas na ty kroky ven, ale na ty dovnitř.

Přinesla nám ji do divadla moje mladší dcera Anežka, která hru pro nás z francouzštiny také přeložila. Viděli jsme ji pak spolu v Paříži a moc se mi líbila. Takhle našla a přeložila i komedii Sbohem, zůstávám. Před lety jsme stejným způsobem objevily hru Drahouškové, která se úspěšně hraje už osm let.

Už jsme spolu hráli právě v Drahoušcích, umíme se vzájemně poslouchat a myslím, že se máme rádi i lidsky, takže to je moc fajn. A paní režisérka Lída Engelová má také velký smysl pro humor, takže jsme se tím textem všichni bavili a věřím, že si novinku užijí hlavně diváci.

Občas si odskočím, právě abych si zahrála jiný žánr. V Moravském divadle v Olomouci jsem vloni hostovala v roli kněžny Raněvské ve Višňovém sadu a v Pardubickém divadle hraju už druhou sezónu ve hře Holky z kalendáře. Tato hra má obě polohy - je to vážné, ale je tam i sranda. A užívám si to i proto, že tam mám báječné kolegyně. V pražském Kalichu účinkuji nyní v pěti komediích, s nimiž jezdíme i na zájezdy.

Herec je vlastně také psycholog, protože se musí zabývat myšlením postav, které ztvárňuje. A lidské myšlení je mnohdy velmi vtipné a právě na tom jsou naše komedie založeny. Hraju psycholožku, která je velmi úspěšná ve své profesi, ale nikoliv v osobním životě a v bytě vedle ní žije úspěšný manažer, který je na tom v soukromí podobně. A dál to už prozrazovat nebudu.

Bylo to natáčení na výjimečném místě, protože se odehrávalo v nádherném prostředí Pálavy, kterou jsem do té doby neznala. Na Moravu jezdím už asi čtyřicet let do Podluží do Dolních Bojanovic a Mikulčic a teď jsem zase poznala něco trochu jiného. A moc jsem si užívala i setkání s místními lidmi a kolegy.

Roli Jiřinky mi psali takzvaně na tělo. Povídat o svých filmových a televizních rolích ale neumím. Něco se natočí a druhý den o tom pomalu už ani nevím a zásadně se na to pak nedívám. Divadlo je něco jiného, protože hry, s nimiž jdete před diváky dvě stě nebo i třistakrát, jsou už jako vaše děti a pouto je mnohem silnější. Filmové role jsou pro mě jako kabát, který obleču a zase rychle sundám a dál se tím nezabývám, protože výsledek už není v mých rukách. Víc mi z toho utkví třeba místo, kde točíme, nebo setkání s některými lidmi.

Víno miluju. Když se to s ním nepřehání, myslím, že je i zdravé. Mám úžasného kamaráda, vinaře Standu Mádla, který o vínu umí krásně a velmi vtipně vyprávět, a dá se říct, že mě v tomto ohledu zaučuje. S vínem mám opravdu ty nejlepší zkušenosti.

Kdysi dávno mi vyoperovali žlučník a já jsem místo do lázní krátce nato odjela na hody do Mikulčic, kde mi nepodávali dietní stravu a léčivou vodu, ale cpali mě husou a napájeli vínem. Jako kúru po operaci žlučníku to můžu doporučit každému, protože od té doby nemám vůbec žádné problémy. (směje se)

Pamatuju si, jak jsem tenkrát venku v plavkách věšela plínky - měla jsem roční Adélku - a na břiše se mi skvěla čerstvá, ještě červená jizvička. Okolo šel takový staříček a ptal se, jak jsem k ní přišla. Když jsem mu to řekla, druhý den přinesl velký demižon červeného vína a řekl: „Tož si daj děvčico, to sa ti po tom pěkně zahójí.“

Nedávno jsem ale na vlastní kůži poznala, jaká dřina je práce ve vinohradu. Pomáhala jsem při vinobraní a po třech hodinách sbírání hroznů jsem se nemohla ani narovnat. Za úsilí, které vinaři musí po celý rok vynaložit, je opravdu obdivuju.

Prostě se tím moc nezabývám a věk neřeším. S tou cifrou nemám žádný problém, ale nejsem typ na nějaké velkolepé oslavy, ostatně v ten den budu s manželem (hudební skladatel Milan Svoboda - pozn. red.) v Indii a poprvé tam jedeme společně. Chci ho vzít na místa, která miluju a kam se pravidelně vracím. Starší dcera Adélka se svým mužem Emilem jsou v Indii prakticky pořád a pomáhají tam coby dobrovolníci se školou pro sirotky, kterou se nám tam podařilo vybudovat za pomoci spousty úžasných lidí z Česka.

Stárnutí jako takové mi nevadí, pokud mě zrovna nic nebolí, ale někdy jdu kolem výkladní skříně, zahlédnu svůj odraz a skoro se leknu. Říkám si: „Jé, to jsem já? No to ti, Svobodo, přeju.“ (směje se)

Ale pořád nemám odvahu někam jít, aby mě vyžehlili. Může to pak totiž být i horší, ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Alespoň že hlava je stále mladá. Od té doby, co jsem začala učit herectví na konzervatoři, si to uvědomuju čím dál víc. Tuhle se tam moji studenti fotili a přišla řeč na selfíčka, načež mi řekli: „Paní profesorko, vy víte, co jsou selfíčka? To jste dobrá.“ Takže já ani zestárnout nemůžu, protože bych si s nimi nerozuměla.

Vyučovat ano, ale naučit nikoli. Každý, kdo se rozhodne do téhle tvrdé profese jít, musí mít v sobě tak silnou potřebu ji dělat, že překážky, které mu staví do cesty vlastní mantinely a také nároky, které jsou na něj kladeny, jej neudolají, ale naopak posílí.

Nabídka učit na státní konzervatoři přišla před prázdninami, zrovna ve chvíli, kdy mě napadlo, jestli náhodou nežiju v nějakém stereotypu, a tak jsem „vzhůru“ vyslala prosbu, že bych ráda nějakou změnu, samozřejmě nikoliv k horšímu, což je vždycky třeba dodat. A pak mi opravdu v jednom dni přišla nabídka na Vinaře, v Kalichu se dohodli na nové hře a také mi zatelefonovali z konzervatoře, jestli bych nechtěla učit. Brala jsem to tak, že to asi mám všechno dělat, a i když normálně každou nabídku dlouho zvažuji a většinu odmítám, protože práce mám i tak dost, skočila jsem do toho rovnýma nohama.

Pravda je, že teď někdy drhnu břichem o dno, protože nestíhám, ale baví mě to. Potkávám se tam s bandou šestnáctiletých, dospívajících osobností, které jsou talentované, všem jim fandím a mám je ráda.

Tenkrát jsem utekla na DAMU, protože hudebně-dramatické oddělení teprve začínalo a nemělo ještě koncepci. Ani na herectví jsme neměli výrazné osobnosti, s výjimkou Jaroslavy Adamové, která tam ovšem působila jenom chvíli. Teď je to naopak nejzábavnější škola na světě. Vždyť co si člověk může přát víc, než když ve škole zpívá, tančí, šermuje, jezdí na koni, stepuje, učí se hrát na hudební nástroje atd., zatímco jiní si na to platí drahé kurzy?

Zimě se vůbec nevyhýbám, ale v tu dobu odjíždím proto, že se mi po Vánocích většinou podaří udělat si v divadle delší volno. V létě jsem točila Vinaře, a tak si dovolenou udělám teď v zimě. V Indii a na Srí Lance kam zamíříme, bude v té době shodou okolností příznivě, ale jinak mám i naši zimu moc ráda.

Když je člověk mladý, dovolí si luxus mít rád léto a nemít rád třeba podzim nebo zimu. Od určité chvíle je ale dobré mít rád jakýkoliv den. Opravdu mám ráda každý den, kdy si myslím, že jsem zdravá a také že jsou zdraví moji blízcí. A je mi jedno, jestli svítí sluníčko, je mlha, anebo prší. A také se držím indického přísloví, které praví, že všechno dobře skončí, a když ne, tak to znamená, že ještě není konec.