Jana Krausová: U herců mám ráda, když mají určitý ostych nebo plachost

Za koronavirové pandemie jste si prý pořídila mobilheim, je to tak?

Byl mi pořízen rodinou, respektive šlo o nápad mého bývalého muže Honzy (Jana Krause). Není to vyloženě mobilheim, nejde o dům na kolečkách, spíše o dřevostavbu severského typu, která krásně zapadá do okolní přírody. Od Honzy to bylo hezké gesto. Je umístěná hned vedle chalupy, kam jsme společně jezdili, když byli naši kluci ještě malí. S rodinami od synů je nás teď už moc a do chalupy bychom se všichni nevešli, takže jsem za ni ráda.

Jak to vypadá uvnitř?

Na výměru je to skoro sedmdesátimetrový byteček. Má krb, terasu a velikánská francouzská okna, člověk ráno vstane a naskytne se mu nádherný pohled do údolí. Navíc v zimě dobře drží teplo.

To zní idylicky. Nestýská se vám ale po Praze?

V Praze stále napůl žiju, mám bydlení na předměstí, kde jsou moc milí sousedé. Na metropoli jsem vázaná kvůli práci, nemohla bych dojíždět každý den. Ranní provoz je ale peklo, všichni se sjíždí z okolních obcí směrem do Prahy, když jedu do práce. Schůzky si proto raději domlouvám na později dopoledne.

Vždycky vás to táhlo na venkov?

Jsem Pražanda, narodila jsem se v pražských Košířích, ale vyrostla jsem pod Petřínem, to byl můj rajon. Pořád tam bydlí moje maminka, takže se tam pravidelně ocitám.

Mamince je už devadesát čtyři let. Vitalita se ve vašem rodu evidentně zachovává. Vy za rok oslavíte sedmdesátiny, které by vám nikdo nehádal…

Tu dlouhověkost v rodině nemůžu úplně potvrdit, ale maminka se drží a má takovou čistou mysl. Pořád působí mladistvě, i když je už samozřejmě křehoučká babička. Hlava jí však funguje velice dobře.

Zajímá se stále o dění ve světě?

Má počítač, na kterém se dost vzteká, když jí to s ním nejde tak, jak by si představovala. Brouzdání na internetu ji baví, umí si cokoli vyhledat. Někdy se na ni trošku zlobím, protože si myslím, že tyto sítě mají na lidi negativní vliv. Maminka chce být v obraze a čte si hodně o současných problémech. To v jejím případě není zrovna dobře, bývá z toho pak smutná. Byla bych radši, kdyby četla krásnou literaturu, aby se nad ten světový zmar spíš povznesla.

A vy sama se negativním zprávám vyhýbáte?

Jsem tolik zaměstnaná, že na ně nemám moc času. Spíše mě informuje okolí. Samozřejmě události sleduji, ale vyhýbám se jim, jak můžu. Člověka takové zprávy ubíjejí a skličují, snažím se vážit si každého dne a myslet na pozitivní věci. Mám přátele na Ukrajině, takže se něco dozvídám i od nich.

Jste už trojnásobnou babičkou, pokud se nepletu.

Už čtyřnásobnou. Adam má už tři kluky a David jednu holčičku.

Omlazují vás vnoučata?

To úplně ne, spíše mě povzbuzují. S dětmi najednou zapomenete na všechno.

Jak si babičkovskou roli užíváte?

Volného času je málo a dětičky jsou trošku vzdálené, navíc navštěvují i ostatní prarodiče. Nejstarší vnuk chodí do školy, nejmladší je ještě hodně závislý na mamince. Holčička od Davida měla v březnu druhé narozeniny. Je úžasná, velmi svébytná. Vydá za všechny chlapečky, je to takový divoch. Pokud to jde, jsem s nimi hrozně ráda. Když za mnou přijedou v létě na chalupu, je to radost.

Berete si je k sobě všechny čtyři naráz?

Sama bych je v tomto jejich nízkém věku asi nezvládla, zůstávají u mě i se svými rodiči. Těším se ale, až povyrostou, že si je užiju sama. Zvláštní je, že když jsou se mnou, tak jsou hodní a najednou takoví dospělí. Jakmile přijdou maminky, cítí se posílení a začnou řádit. Rodiče nad tím trošku žasnou.

Zdá se, že jste spíše „rozmazlovací“ babička.

Ano, ale stejně musím být někdy i přísná. Zatím však k tomu nemám moc důvod. Baví mě s nimi dovádět.

A vaši synové a snachy to schvalují?

Jejich rodičům to nevadí, ti to dělají taky. (směje se)

Vaší repertoárovou novinkou na malé scéně divadla Studio DVA je Biletářka z pera Arnošta Goldflama. Nedávno jsem ji zhlédla a upřímně mě mírně polekala interaktivita… Naštěstí jsem seděla uprostřed řady a nebyla vámi „vyvolaná“.

Aha, když jste neseděla na kraji řady, tak jste se nestala jejím zástupcem, že jo. Ale pozor, já jsem taky hodně stydlivá.

Ve škole jsem nebyla schopná ani zarecitovat básničku. U této svérázné postavy to ale nešlo jinak, a to jsme si ji s tvůrci ještě dost umírnili. V originálním textu jde o daleko ostřejší dámu, diváky skoro staví ke zdi.

Jde o parafrázi na ženu, která – pokud od publika dostane možnost velet –, tak se zkusí prosadit. Má určitý pocit vlastního nedocenění. Chce se uplatnit a má pocit, že ji diváci ohrožují a kradou její „geniální“ nápady. Pan Goldflam hru napsal za minulého režimu, kdy byla cílená na tehdejší pány moci. Diváci se občas domnívají, že v inscenaci hraju sama sebe.

Dochází i k nějakým bizarnostem?

Že by mě diváci vypískali, myslíte? To se mi zatím nestalo. (směje se) Možná mi někdo během představení odešel. Jeden pán se vůbec nestyděl a začal se mnou na jevišti švitořit. Mým úkolem je zjednat si pořádek, o tom ta postava je.

Jako Bobina Holá jste generálka. V životě taková nejste?

Nejsem. Ženská emancipace není to, co by mě zásadně inspirovalo. Ale zase si nenechávám věci líbit, nacházím se tak někde mezi.

Inscenaci režíruje váš mladší syn a není tomu tak poprvé. A že vyprávíte o vlastním životě?

Mám někdy z lidí v hledišti pocit, že jsou tak naladění. Když jsme měli veřejné generálky, přišly dvě paní a ty byly takové vykulené. Jedna z nich říkala, že se těšila do divadla a paní Krausová na ni přitom křičela. Každá repríza je s konkrétním složením diváků docela odlišná. Někteří se mnou v tom představení chtějí komunikovat, jiní se stydí a je jim to nepříjemné.

Snažím se je nejdříve škádlit, ale později je začnu zapojovat do dění… Divákům se to občas zalíbí, a dokonce se hlásí, že chtějí být zástupci. Najdou se tací, kteří se mi postaví a přistoupí na tu hru. Postupně poznávám, že musím být připravená i na takovou situaci. Na začátku mám vždycky velký otazník v hlavě, co dnes večer nastane.

Máte tím pádem prostor pro improvizaci?

Samozřejmě, ale musím to udržet v mantinelech, nesmím se nechat rozhodit.

Pod taktovkou vás má i v jevištní komedii O lásce. Má u vás autoritu?

Určitě ano. A jsem za to ráda. S Adamem máme podobný smysl pro humor a smýšlení.

Přece jen to musí být jiný pocit, než když vás vede cizí člověk…

Hlavně mu řeknu, co si myslím a co bych si představovala. Snažíme se vyhovět si a vzájemně se pochopit. Autorita je vždycky důležitá, člověk musí jít s kůží na trh a překonat své pochybnosti. U herců mám ráda, když z nich cítím, že v sobě mají určitý ostych nebo plachost.

Připadá vám pak herecký projev civilnější?

Ano, ale především opravdovější. Daleko víc mě potom vtáhne do příběhu.

Které představení, v němž coby stálá členka hereckého souboru divadla Studio DVA účinkujete, je vám nejbližší?

Mám je ráda všechny, takže to nedokážu říct. Vesměs jsou si v něčem dost podobné, pojednávají hlavně o vztazích mezi muži a ženami. O lásce, toleranci, o boji mezi pohlavími. Lidé se mě ptají, jestli hraju za sebe a jestli se s postavami ztotožňuju. Tak to úplně není. Snažím se vyjít ze svých emocí a být co nejpřirozenější, ale netrápí mě, že takovou postavu hraju vedle Karla Rodena (svého bývalého partnera).

Celé prázdniny máte nabité reprízami na letních scénách nejen v Praze. Má pro vás hraní pod širým nebem jinou atmosféru?

Letní scény má divadlo Studio DVA na pražském Vyšehradě a Výstavišti v Holešovicích. Mimo hlavní město pak na tvrzi v Divicích (nedaleko severočeských Loun) a ve Vítězné u Dvora Králové nad Labem. Hra je pokaždé jiná energií naší i diváků, každopádně je to oproti domovské scéně příjemná změna.

Trávíte léto radši doma, nebo v zahraničí?

V poslední době dávám přednost Čechám, jsou nádherné. Když s divadlem jedeme na zájezd, koukáme po krajině a kocháme se. Je takových míst, která jsem ještě neprozkoumala…

Ráda se vracím třeba do Třeboně a do Podkrkonoší, kde jsem částečně vyrostla. Naposledy jsem byla skoro měsíc v Kostarice, v budoucnu bych chtěla vyrazit do jižní Evropy, kterou mám ráda kvůli tamním lidem. Nepotřebuju však za každou cenu jezdit do zahraničí, šťastná jsem i na chalupě.

Stále se objevujete ve filmových i televizních rolích. Do výslužby se nechystáte?

Zatím to tak nevypadá.

Naposledy jsme vás viděli v Sedmi schodech k moci, kde jste hrála matku Evy Josefíkové alias Anny Malé, která má předobraz v Janě Nečasové, dříve Nagyové. Jaké to bylo hrát rodiče milenky někdejšího premiéra?

Seriál je výborně udělaný a první díly jsou až dramaticky napínavé. Když člověk do takového prostředí nakoukne, je mu z toho ouvej. Až se mi motala hlava, když jsem si uvědomila, že to tak v politice prostě chodí. Evička byla skvělá, její seriálová matka ji citově vydírala, což se odrazilo na Annině vývoji, respektive to byla jedna z jeho příčin. Po zhlédnutí mi z toho bylo tak úzko, že jsem filmování málem pověsila na hřebík.

Až tak?

Až tak. Bylo mi to odporné. Podobný charakter jsem hrála v černé komedii Krásno. Zahořklou, odpudivou ženu. Je zajímavé, že mi takové dryáčnice přidělují. (směje se)

Čím myslíte, že to je? Jednou jste to označila za stigma, které si nesete od Jana Krause, který v mládí hrával gaunery…

To bylo v nějakém článku vytrženo z kontextu, řekla jsem to v nedávném rozhlasovém rozhovoru jen v legraci. Honzy by se to mohlo dotknout, a to bych nerada. Myslím, že je to dáno spíše mými divadelními postavami, které jsou obvykle tragikomické.

Celý život se vedle herectví věnujete výtvarné tvorbě, hlavně malbě a keramice, ostatně jste vystudovala AVU. Při jakých momentech k vám proudí inspirace?

Při procházkách v přírodě a také při poslechu hudby, mám ráda klasiku, rock i jazz. Jsou to nenadálé momenty, které ve mně zůstanou, a potřebuju je pak zrealizovat.

Co mě dnes v umění děsí, je to, že umělá inteligence dokáže vytvořit obraz podle zadaného tématu a barevnosti. Mám ráda pomíjivé věci, které mají i své nedokonalosti. Hraní a výtvarno ale důsledně odděluji, nedokážu se učit text a zároveň malovat. Na svou volnou tvorbu musím mít klid.

Sledujete současnou českou výtvarnou scénu?

Ano, nemám však ráda totální avantgardu. Všímám si, že se v posledních letech objevila plejáda skvělých, nepříliš známých mladých autorek. Jsou zajímavé i svým myšlením. Je to pro mě nečekané, dříve se dával prostor hlavně mužům. Zhlédnout všechny výstavy ale nestíhám.

Výstavu vašich děl teď můžeme navštívit v Týništi nad Orlicí na Rychnovsku. Co mi o přehlídce povíte?

Minimálně přes celé léto ji najdete v místní knihovně. Mám tam zhruba třicet akvarelů, kvašů a kreseb s melancholickými přírodními i figurálními motivy. Tato vášeň mě asi nikdy neopustí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: STUDIO DVA DIVADLO