Jana Krausová: Jen pokud dám svobodu, získám ji i já sama

Do tiché pražské kavárny dorazila po hodinovém kličkování ze Skrýšova, kde žije se svým partnerem Karlem Rodenem a řádkou zvířat. Nejprve plavně nakráčela ohařka Tereza, za ní česká Romy Schneiderová. Aspoň já si na tuto herečku s velkým kouzlem osobnosti pokaždé, když vidím Janu Krausovou, vzpomenu. Ať má na sobě džíny a svetr, nebo večerní róbu.

Nad zeleným čajem mě nejdřív naléhavě poprosí, že si budeme povídat hlavně o práci, protože informace ze soukromí zneužívá bulvár. „Čekají na každý impulz, hned zkreslí fakta a napíšou věci, které se dotknou mých nejbližších, teď třeba tvrdí, že jsme přiznali s Karlem nemanželské dítě. Žiju na venkově, kde mě každý zná, dostane se to i k mé mamince a ta volá, co se děje.“

Přesto nakonec byla herečka překvapivě otevřená.

Cesta ze vzdálené vesničky se jí nezdá vůbec dlouhá. Řídí ráda, i když nedávno ne vlastní vinou bourala. Pouští si muziku, nejvíc jazz a klasiku, a taky poslouchá rádio. Podobně jako doma při práci. Sice bydlí na zámečku, ale do idyly zámecké paní má její život daleko, stále totiž pokračuje náročná rekonstrukce. „Ale mně to vyhovuje, jinak bych tam nebyla. Jsem v krásné přírodě, kolem spousta luk a pastvin, když chci, můžu být v lese. Tak si to užívám.“

Taky se snaží nešidit svoji druhou, původně první profesi, kterou i vystudovala. „Můj sen je zavřít se v ateliéru a makat na keramice nebo obrazech. Nosím v hlavě nové nápady, jenže pořád se něco děje, dny mám rozkouskované zájezdy s divadlem a zařizováním na úřadech, chybí mi soustředění.“

Naposled vytvořila sadu keramických talířů na způsob renesančních podnosů, které se věšely na zeď. „Formu talíře beru v podstatě jako plátno a na ni maluju, takže každý je originál. Zjara chystám výstavu v pražském Platýzu a v Národopisném muzeu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda má blíž na jeviště, nebo k paletě, odpovídá, že obojí má své a nechtěla by nic z toho ztratit. „Divadlo člověka spolkne, ve výtvarnu sleduju osobní zájem. Jsem jen sama se sebou, zavřená v ateliéru, potřebuju absolutní klid. Je to taková meditativní záležitost a někdy docela drama, když se nedaří. Divadlo vzniká naopak v kolektivu, jde o spontánní týmovou práci, hodně závislou na druhých, proto ji dělám už jen s lidmi, kteří mě opravdu baví. Občas se mi obojí prolne, když navrhuju scénu pro divadlo.“

V poslední době se její jméno skloňuje v souvislosti s filmem Krásno, kde hraje macechu jednoho z hrdinů, podezřelou z vraždy. „Moje postava je nešťastná ženská, až směšná svým projevem. Ty komické scény mi seděly. Měla jsem být takový otazník, málo čitelná a záhadná, aby divák nevěděl, co jsem zažila a co si vymýšlím.“

Hodně náročná byla scéna, kdy musela zfackovat svoji filmovou dceru, představovanou Zuzanou Stavnou. „Je moc šikovná, bojovná i dojemná. Chudinka říkala: Musíš mě mlátit naostro, jinak to nemá cenu. Tak jsme běhaly kolem bytového jádra, ve vzduchu létaly silné emoce a já ji fackovala, až měla v očích opravdové slzy.“

Herečka marně přemýšlí, zda někdy odmítla zahrát drsnou či odvážnou scénu, případně si sáhla v profesi na dno. „Ztotožnit se s postavou není podle mě profesionální, koukám se na ni zvnějšku. Jsou herci, kteří se do role musí vžít, úplně se jí stát. Já se tím bavím, netahám si role do života.“

Z Divadla Komedie, které mělo specifickou dramaturgii, je vytrénovaná zahrát všechno. „Třeba v Antiklimaxu jsem máma prodávající své dítě, dávám všanc svoji holčičku, kterou táta znásilňuje. Otřesné téma, kritika maloměšťácké společnosti, kde se dějí pod pokličkou hnusy. Herci pronášejí hrozné věty, ale tak povzneseně a blazeovaně, až jsou směšné. Říkala jsem: Já se snad rouhám. Ale protože to bylo představení, které mělo smysl, necukla jsem. Mnohem víc mi vadí samoúčelné lascivnosti, jen aby se lidi zasmáli za každou cenu.“

Přiznává, že v reálu fyzické tresty používala, synové David (34) a Adam (31) měli totiž bouřlivou pubertu. „Vychovávala jsem je živelně. Někdy jsem se neudržela a dala jim facku. Ale hned mi to bylo líto, že bych si je nejraději pochovala. Davida jsem jednou seřezala fest, protože jsem na něj čekala ve tři ráno na refýži a bála se o něj. Už jsem chtěla volat policajty. Když se šikmýma očima a výrazem Buddhy vylezl z tramvaje, tloukla jsem do něj pěstičkami…“

Nesnášela ani noční čekání na partnery – na Jana Krause a později Karla. „Měla jsem vždycky strašné představy. A pak se to v jeden moment zlomilo. To přijel pozdě Karel, byl rozparáděný a veselý – a já si uvědomila, že jsem vlastně blázen. Svým strachem, kdy mě až bolelo břicho a klepala jsem se, stejně ničemu nezabráním.“

Jana prý rodičům vrásky moc nedělala. „Neměla jsem potřebu. A bylo to jiné, nečíhalo tolik nebezpečí. I když dospělí to vidí jinak a opakuje se to v každé generaci. Ale určitě jsem tolik neflámovala. Já si spíš vymýšlela. Pamatuju, že jsem byla někde s Honzou a volala v noci mámě, že jsem u jedné známé osoby, že to tam je nádherné. Jenže máma věděla, že kecám. A já to na sebe stejně nakonec řekla. Podobně to mám i s klukama.“

Do života si už moc mluvit nedají, spíš se cítí jako mámini ochranitelé. „Svého času pořád říkali Mami, takhle nemůžeš, kárali mě i kvůli oblečení, nesnášeli výstřednosti. Třeba jsem nosila boty-koně a vlasy hodně nakrátko. Křičeli, že jsem se zbláznila.“

Jana zpočátku nebyla nadšená, že se vydali podobnou cestou jako ona a jejich otec. Ale věděla, že David inklinuje k muzice a pěkně kreslí, a Adama zajímá herectví a režie. A tak jim nechala volnost. „Dnes mě to těší, akorát mají problémy, jelikož jsou děti svých rodičů. Byly doby, kdy to pociťovali silně, divili se, proč když je do něčeho obsadí, jsou vždycky grázlové.“

Synové jsou tučným soustem i pro bulvár, který se vysmívá jejich pracovnímu propojení s otcem. „Jsou lidi, kteří říkají: Proč vystupuješ s tátou, vždyť jsi jeho ocásek. Kluci s tím bojují, spolupracují s ním přece proto, že mu chtějí být užiteční. Já je v tom podporuju, beru to jako službu, rodinnou záležitost.“

Adam taky režíroval několik her, v nichž vystupuje maminka. Naposled v Divadle DVA v komedii Opačné pohlaví. „Ohromně se přitom bavíme, protože máme podobný pohled na věc. Pracovat s rodinou je největší štěstí, a navíc se díky tomu častěji vidíme.“

S Karlem zase ráda hraje. „Někdy si to skvěle užijeme, jindy nemá náladu a je myšlenkami jinde. Jsem pak nervózní za něj a nedořešené konflikty z jeviště si nosíme do šatny, což bývá crazy pro lidi, kteří s námi spolupracují. Ale pořád mě Karel dokáže překvapit, nikdy to není nuda.“

O rodinném divadle, kde by se sešli všichni příbuzní včetně Ivany Chýlkové, neuvažují. „Mě by to bavilo, ale museli bychom chtít všichni. Tušíme, že by to asi nedělalo dobrotu právě vzhledem k veřejnosti. Vyčítali nám už všechno možné… Čím víc je v lidech tísně, tím je větší jejich zloba. Když jsou ve stresu, chtějí, aby i druhý prožíval trauma. Nedokážou to vidět z lepšího pohledu, že je fajn, když rodina drží při sobě.“

O pospolitosti, toleranci a solidaritě by mohla herečka přednášet. Sama vyrůstala v poněkud netradiční rodině. Narodila se mamince za svobodna a jejím otcem byl známý herec Josef Pehr, díky němuž získala další tři sourozence. Vychovával ji ovšem nevlastní otec Vladimír Dvořák. Asi i díky tomu v dospělosti ustála se štítem partnerskou rošádu ve čtveřici Kraus, Krausová, Roden, Chýlková. Podařila se jí přitom obdivuhodná věc: nepřijít o část exmanželovy rodiny.

„Řekla jsem tehdy Honzovi: Dělej si, co chceš, ale neber mi rodinu! Dnes jsme v pohodě. Často se vídáme a jezdíme i společně na chalupu. Když jsou lidi velkorysí, mají se rádi, navzájem se ctí a respektují, není to až tak složité. Musí ale být hlavy otevřené všichni, stačí jeden, aby to rozbil. Což zaplať bůh nenastalo.“

Nedávno se rodina rozrostla o dvě malé děti. „Byla bych ráda babičkou, proč to nepřiznat. Ale jen jsem se kdesi zmínila, že syn má přítelkyni s holčičkou, začalo se hned psát, že mám konečně svoji princezničku! To víte, že se raduju, malé děti jsou kouzelné. Hlavně chci, aby byli všichni spokojení…“

Druhé dítě přibylo trochu atypicky: narodilo se Karlu Rodenovi a paní Lauře Čekanové. Co je za tím kromě velkého hereččina nadhledu? „Jsem toho názoru, že lidi si mají nechat volnost v rozhodování a dopřát druhému to, co mám já. Jen pokud dám svobodu, získám ji i já sama.

Pocit rodičovství, otcovství nebo mateřství nemůže nic nahradit. A mě by mrzelo, kdyby o něj byl můj partner ošizený. Žít s ním za okolností, že to nepozná a bude mi to vyčítat, to bych raději nebyla. Já mu dokonce řekla: Jdi, já to překousnu. On ale odpověděl, že si nedovede život beze mne představit, takže to musíme nějak vymyslet. Uvažovali jsme dokonce o adopci…“

Řešení se objevilo úplně náhodou. Laura je jejich zubařka a dobrá známá. A chtěla dítě metodou umělého oplodnění. Proto souhlasila s variantou, kdy zná tátu a ví, že bude jejich dítě vždycky milovat. „A Karel zase ví, co může z toho tvorečka vyrůst, po kom má to a to. Zkrátka ideální. Tudíž jsem se nemohla zlobit, přihlížím tomu a doufám, že si tu holčičku, která ke mně tíhne, taky užiju. Rozhodně se nebráním hlídání. Jsou jí dva roky, je rozkošná a vtipná. Navíc šíleně podobná Karlovi,“ směje se herečka. „Byli jsme široká rodina, tak jsme ještě širší. Proč ne?“

V únoru oslavila Jana Krausová narozeniny, začínající poprvé šestkou. „Už jsem to dávno raději přestala sledovat. Vím moc dobře, kolik mi je, ale že bych cítila nějaké velké změny, to ne. Nejhůř mi bylo kolem třicítky. Říkala jsem si: Tak, skončila legrace, už jsem dospělá a musím být zodpovědná. Necítila jsem se na to, pořád jsem mívala infantilní stavy. Jenže děti vás donutí.“

A právě na synech si uvědomuje, jak život letí. „Výhodou mého věku by snad mohl být důchod, jenže se do něj ještě nechystám. A taky větší tolerance a objektivita. Když se podívám kolem, najdu spoustu důvodů se rozčílit, z mnoha věcí je až ouzko. Ale snažím se zachovat nadhled a nebýt rezolutní.“

Jinak je podle svých slov spokojená a průběžně si plní přání. „Možná si to líp uvědomuju. Vím, že času je málo, v dětství se přímo táhnul a čím dál víc se zrychluje. Což není jen otázka věku, ale i dnešní doby, zahlcuje nás informacemi a stresem, a tak se zdá, že všechno strašně frčí. Člověk si začne vážit zdánlivě banálních věcí jako zdraví, láska, vztahy, rodina.“

Stárnutí bere s elegancí. A jak se stará o tělo a duši? „O mě je postaráno. Mám kamarádku, ke které občas zajdu na masáže, to si dopřeju. Donedávna jsem o sebe nepečovala skoro vůbec a spoléhala na přírodu, bylo mi protivné řešit i vlasy. Nechávala jsem je živelné a smála se, že kamarádky chodí ke kadeřníkovi. Myslela jsem, že mě to nikdy nepotká. Jenže maminka mi opakovaně připomíná, že když jdu mezi lidi, nemůžu už vylítnout jako rozčepýřený vrabec. A tak se pomalu podvoluju.“

Na maminku, která je v pětaosmdesáti neuvěřitelně duševně svěží, herečka dá i v jiných oblastech, jsou si hodně blízké. „Jsem v řadě věcí po ní, i když po tatínkovi taky…,“ zvažuje. „Máma je psychicky pořád jako holka, výborná. Teď jsem jí dala k narozeninám počítač a perfektně ho zvládla, všechno sleduje, fotí, natáčí, skypuje. Je v tom lepší než já. Mně stačí přečíst maily a něco najít na internetu. Sociální sítě mi nic neříkají, Facebook nesnáším.“

Nelíbí se jí, že tam její synové dávají ledacos o sobě … „Tvrdí, že to je nutné, aby měli přehled, ale podle mě to může i škodit, proč dávat všanc sami sebe? Psát, co kdo jedl a co dělal, je vpád do soukromí a taky to strašně žere čas.“

Pokud se tedy chtějí s oblíbenou herečkou spojit fanoušci, musejí vzít papír a pero a napsat dopis. Pěkně postaru. Nejhezčí má schované, například od básníka Ivana Diviše. „Napsal mi jeden velmi romantický a druhý běsný. Na ty jsem pyšná,“ směje se.

„Ale nemám žádný internetový fanklub, připadá mi to legrační. Zřejmě to lidi potřebují. Já tomu rozumím u mladých, třeba u Ondřeje Sokola, který na Facebook nedá dopustit. Partička, v níž je hlavním aktérem, je na té provázanosti postavená. Já tolik nejdu s dobou a nedělám pro nejmladší generaci, ani nerozumím jejich slovníku. Jsem asi už archaická. Čím jsem starší, tím se raději vracím ke klasickým věcem. Zdají se mi takové čisté.“

To se týká i umění. „To, co se za ně dnes vydává, je pro mě mnohdy zmatek, výstřelky, které mě nezajímají. Umění má přece člověka povznést. Všechno už bylo vymyšleno a opakuje se. Už dřív sahali malíři do klasiky – antika je nepřekonatelná…“

Během našeho povídání řešila herečka i problémy ve Skrýšově. A já si uvědomila, že je velká diplomatka ovládající ženské zbraně. Pokud to není nutné, nezvýší hlas, ale trpělivě vysvětluje, žertuje, obdivuje, zklidňuje, diví se…

„Nazvala bych to spíš životní praxí. Vztah musí být vyvážený, něčím musíte být odevzdaná, ale na druhé straně chlapi nesmějí mít pocit, že se jim poddáváte úplně. Hlavně jsem zjistila, že člověk nemá všechno vybreptat, což si musím hlídat, protože jsem k tomu měla sklon. Každý by měl mít nějaké osobní tajemství, nesmí ztratit sám sebe. V tom je jeho kouzlo. Jakmile dáte všanc všechno, může se stát, že i ten nejbližší a nejdobrotivější toho zneužije.“

Při porovnání obou hlavních mužů jejího života se zdá, že je každý ze zcela jiného těsta. Mají něco společného? „Intuitivně určitě ano. Vedle profese jsou si dost podobní názory. Introvertní jsou oba. Honza je víc dravý a sarkastický, Karel je měkčí. Ale oba jsou sveřepí, s vlastní hlavou, zkrátka komplikované osobnosti. Člověk asi vybírá podobně.“

Opravdu bezradná bývá ve chvílích, kdy se snaží druhým sdělit, že jim něco škodí. „Kouření, jídlo… a já jen přihlížím, jak se pomalu ničí, bez pudu sebezáchovy. A na mě koukají jako na cvoka. To mě vytáčí. Bezradnost je pro mě bezmoc. Třeba jsem teď prosila maminku, ať nepije mléko, měla zdravotní problém a stejně jako já nemá doporučený lepek a laktózu. Co můžeme ovlivnit? Jen co jíme a pijeme. A ještě myšlení. Mně pomáhá zorientovat se ve stravě lékař-biochemik. Jenže mámu k němu nedostanu…“

I přes občasné trable by herečka nechtěla ani neuměla žít sama. „Nejsem samotář, potřebuju se podělit o radost a o někoho se starat. Nejhorší je, když člověka nikdo nepotřebuje.“