Jana Koubková: Nejlepší přítel člověka je jazz

Měla jsem teď děsný fofr kvůli cédéčkům a knize. Musela jsem projít všechny své nahrávky i fotky, hrabat se v archívech. Takže jsem si připomněla vlastně celý svůj život a zjistila, že ho mám krásný a pestrý. Poznala jsem spoustu úžasných muzikantů, zajímavých zemí, byl to docela frmol. Ale já to tak mám ráda.

Do toho jsem stihla natočit další cédéčko, které teprve vyjde: Smrt standardizmu. Vše s mými texty, říkám tomu nejazz, je to spíš do blues, šansonu a blázniva. Jsem zaměstnaná i produkcí kolem, včetně koncertování.

Ne, ne. I když občas někdo zavolá, abych ho naučila jazz. Odpovídám: Chlape (ženská), když chceš zpívat jazz, tak ho zpívej! Slavná americká zpěvačka Sarah Vaughanová na otázku, zda se dá jazz naučit, odpovídala: Samozřejmě. Všechno se dá naučit. Potíž je jen v tom, že pak už to není jazz.

Je to hodně dané tím, jaká jste. Máte to už v očích, jde i o řeč těla, důležité je nestydět se. Někoho odmítnu hned, s jiným to zkusím. Mám různé nahrávky perkusí a do toho se dá zpívat všechno možné. Brzy ale většinou zjistím, že ten člověk nemá pořádné rytmické cítění. Tudíž to může rovnou zabalit. Asi znáte, že když dvě filharmonie hrají stejnou skladbu velmi dobře, tak jedna vás chytí víc než druhá – právě proto, že v ní jsou víc rytmicky cítící muzikanti i dirigent.

Když jsem začínala roku 1975 s Jazzsanatoriem Luďka Hulana, měla jsem komplex z jeho krásného chrapláku, zatímco já disponovala slabším mezzosopránem. Pomohla mi královna bosanov Astrud Gilberto, která spíš vyprávěla, než zpívala. A bylo to tak dráždivé a krásné, že jsem se svého mindráku zbavila. Došlo mi, že není všechno o síle hlasu, i když je to samozřejmě úžasný nástroj a jsou lidi, kteří vás ohromí hned, jak otevřou pusu. Ten případ já nejsem.

Hodně záleží i na dechu… Léty hlas trochu klesá, a když se v hloubkách zabarví, taky to není špatné. Musím se víc rozezpívávat než dřív, rozhýbat bránici, to je základ.

To nejsem vůbec. Jaro je zázrak, takže když zvládnu úředničinu, snažím se ho co nejvíc užít. Koukám po mužskejch. (smích) Plánovala jsem, kam pojedu, ale smrsklo se to na moje každodenní hodinové okruhy parkem Grébovka. Rychlou chůzí do kopce, z kopce, občas i běžím, pak cvičím u zábradlí… Protože člověk se prostě hýbat musí. A navíc je tam příjemně. Hned ráno se taky doma protahuju, už kvůli zádům, to jsou moje rituály…

A nedávno jsem točila dokument o Čapkově stezce na Strži a uvědomila si, jak je tam nádherně, takže vřele doporučuju na jarní výlet!

Občas si tu něco koupím, v létě se dá sedět na dvorku, popíjet a přitom třeba koukat do počítače. Ale celoročně chodím do denní vinárny v Rumunské, napsala jsem o ní Knajpa blues. Když jsem se přistěhovala na Vinohrady, hledala jsem místo, kde si můžu popovídat s lidmi, chechtat se. Jak žijete sám a je kolem vás delší dobu ticho, chybí vám komunikace. Zajdu buď na stojáka, nebo jdu dál, kde se hraje a zpívá, patřím už ke štamgastům – tu profesor, dělník, spisovatel. Občas tam najdu inspiraci ke svým textům.

Pod postelí mám nachystané knížky. Dneska jsem zrovna dočetla krásnou věc – Alabama song. Mám ráda Scotta Fitzgeralda jakožto spisovatele jazzového věku, a tohle je víceméně o jeho ženě Zeldě. Vždycky mě lákala beatnická poezie, Ginsberg, Ferlinghetti, Corso, vzpomínám, že když poprvé vyšel Kerouakův román Na cestě, byla před knihkupectvím dvoukilometrová fronta. Jak se změnil režim, najednou vycházejí běžně všichni včetně Charlese Bukovského.

Snažím se taky zajít do divadla, do kina – naposledy mě uhranul Vlk z Wall Streetu, trochu dlouhý, ale furt to jelo, rytmus je důležitý ve všem, i v chůzi – když chodíte pomalu, strašně vás to unaví, zatímco při rychlém pohybu se tělo prodejchá. Nejlepší aerobní cvičení je vlastně zpěv. Indičtí zpěváci žijí nejdéle, protože zpívají dlouhé opery. I já už nazpívala spoustu kilometrů.

Nikdy jsem nebyla holčička nastrojená v šatech s volánky. Máma mě měla v devatenácti a otec se s ní rozvedl v mých čtyřech letech. Byla to hezká ženská a pořád se kolem ní točili chlapi, takže mě vychovávala nejvíc prababička Filomena. Moje dětství bylo dost o náboženství, každý měsíc jsem chodila ke zpovědi a ve škole jsem měla katechismus. Na čerty a Mikuláše jsem věřila dlouho, docela bych to přála dnešním dětem, protože když jsem udělala rošťárnu, dospělí to nevěděli, ale ten nahoře všechno viděl.

V létě jsme jezdili na letní byt do Votic do osady Amerika, kde se hodně zpívalo, a v šesti letech mě babička přivedla do souboru ke Kulínskému. Díky tomu si mě později brali do vokálních skupin, zvládla jsem jakýkoliv hlas. Brzy mě přilákala dědova kytara, na kterou jsem brnkala trampské písničky nebo jsem jen blbla s akordy a vymýšlela si.

Bylo to koncem 50. let, v době hrozné politiky. Nestěžuju si, v jakém čase jsem žila, byla jsem mladá, blázen do života. Vždycky jsem četla a psala všechno možné. Ale jsem ráda, že mě na tu žurnalistiku nevzali, protože bych musela psát strašné kraviny.

Na konzervatoři zase usoudili, že nemám patřičný hlasový fond, takže mě máma šoupla do učiliště ČKD Praha, kterým prošel i Karel Gott, a já si cestičku k muzice hledala sama, což bylo možná lepší. Projevovala jsem značnou aktivitu.

Ne, spíš jsem tak přežila určité období. Přes den jsem pracovala v továrně a po večerech jsem si dodělala maturitu a chodila na lidovou konzervatoř. Vyráběla jsem takzvané rotorky, které se dávaly do pantografů u tramvají nebo do dveří na otvírání. Ty moje už určitě dávno shořely. Šlo o takové vinutí na kotvičce, které jsem musela zapojit do lamel, zaletovat a odzkoušet. Jednou jsem držela zkoušečku, kterou probíhá 220 voltů, a dotkla se holých drátů. To byl řev, celá hala vzhůru nohama, kolegyně naštěstí rychle vytáhla kabel ze zásuvky… A moje srdce to vydrželo. Asi proto jsem tak nabitá!

Vím, že se musím hlavně snažit pořádně vyspat, spánek je základ pro všechno, pro myšlení, pro hlas. Pak dodržuju ty své rychlostní procházky, no a moc se nerozptyluju od různých aktivit, držím se toho, co chci. To znamená v hudbě udělat nový repertoár, zkoušet, občas si muzikanty pozvat domů, uvařit jim něco dobrého, pokecat…

Kolem osmnácti. V rádiu jsem slyšela zpívat úžasnou babu na nějaké slabiky. Nevěděla jsem, že se tomu říká scat, že jde o zpěv beze slov a slavnou Ellu Fitzgeraldovou, kterou doprovází kapela Duke Elingtona. Ale ten první moment mě strašně vtáhnul. Říkala jsem si, že se ti lidi musí mít moc rádi, protože z nich sálala čistá radost a přeskakovala na mě. Takhle to funguje i na živých koncertech, pokud člověk má rád, co dělá, kolem jsou stejně naladění muzikanti, kteří komunikují mezi sebou, usmívají se a podporují v sólech. Slovy Jiřího Žáčka: Nejlepší přítel člověka je jazz!

Začala jsme si shánět jazzové desky a zpívat s Inkognito kvartetem. Na cestu do Mongolska ale naštěstí jeli beze mne. A 21. srpna 1968 vyšly dvě zprávy: že přitáhli Rusové a v Mongolsku se zřítil autobus se skupinou Karla Duby.

Těžkých momentů bylo víc. Asi když zemřela v devětačtyřiceti máti a zůstali dva bráchové, mladšímu bylo osm. A dluhy. Otec prvního spáchal sebevraždu, otec druhého emigroval, takže jsem byla na všechno sama. Zpívala jsem tehdy po hotelových barech, ještě ne jazz, bylo mi osmadvacet, chtěla jsem poznat svět a s barovými kapelami to šlo snadno – Švédsko, Dánsko, Holandsko…

I v Praze jsem zpívala do tří v noci a ráno jsem brášku vyprovázela do školy. Musela jsem vydělávat a zároveň se starat o jeho výchovu. Vydržela jsem to asi rok a hledala cestu, jak z toho ven. Je to pro mě hodně citlivé téma, protože jsem vlastně rozhodovala o jeho osudu. Hlásili se různí pěstouni a pak mi kdosi poradil adopci. Poznala jsem výborné manžele z Brna, i pro mě byli jako rodiče, nejdřív jezdili ke mně, on byl bývalý skaut, měli trabanta, pejska, babičku s dědečkem, chatu. S bráškou se skamarádili a postupně jsem jezdila zase já za ním do Brna.

Začala jsem dělat jazz, tudíž jsem přestala mít prachy. Mohla jsem si dovolit vstoupit na cestu, po které jsem toužila, a kolem muziky jsem zažila spoustu radosti. Byla jsem taková spěchací, hrozně nabitá. Nosila jsem horké minisukně, kolem chlapi z kapely, sranda, moc pěkné období. Pak byla šťastná doba s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem, Horký dech… Nezapomenu, jak jsem se tehdy po sedmi letech rozcházela s přítelem, kluci přitáhli kartón piva, přenocovali u mě, poslouchali jsme muziku a já ten nejtěžší smutek utopila v kamarádské pohodě.

S bráchou to dopadlo skvěle, vystudoval vysokou, dnes má tři děti a je vynikající jeskyňář a fotograf. Jmenuje se Petr Zajíček. Druhý bratr, bohužel, spáchal ve třiceti sebevraždu.

To je pravda. Události vás chtě nechtě formují, protože prostě musíte dál, situace nějak vyřešit, zorganizovat. Jste tak trochu chlap a takové ženy muži nemají rádi. Díky tomu jsem schopná už hodně let žít na volné noze a dát dohromady kapelu, umět se „prodat“. Proto když se systém změnil, byla jsem na to připravená.

Ale ještě mám jeden drsný životní bod – když mě majitel bytu na Malé Straně, kde jsem žila čtyřicet let, chtěl vystěhovat. Zůstala jsem v domě poslední, celé dny řvaly sbíječky, do toho jsem koncertovala. Hrozné nervy, až mi ochrnuly špičky u nohou a začala jsem padat. Nakonec mi nabídli pronájem na Vinohradech, to byla záchrana.

Měla jsem smůlu na chlapy, kteří se mnou nechtěli děti. A jak jsem byla vychovaná desaterem, brala jsem, že dítě musí být z lásky dvou lidí, a nedovedla si představit, že bych byla svobodná matka. Byla jsem i krátce vdaná s jedním fotografem…

Přeskočím k tomu nejdelšímu vztahu, byl to jazzový fanda a psal texty. Všechno jsme spolu dělali rádi: chodili na výlety, četli, poslouchali muziku, milovali se, úžasné. On už ale někde dítě měl a se mnou si užíval tvořivou svobodu… Takže mé těhotenství odmítl a já šla zase na potrat. Tím se celý vztah zvrtnul. To je jediný moment, kdy si říkám, že jsem udělala chybu, měla jsem si dítě nechat, možná by se změnil. Vzal si pak ženskou s dvěma dcerami, tak jsem kroutila hlavou, s kým jsem to vlastně žila, že jsem ho neznala. Teď mi bude sedmdesát a jsem sama.

Dost jsem toho prošmejdila, souviselo to hlavně s prací. Párkrát jsem byla i v Africe a hrála v našich kulturních centrech. Když vylezl poprvé z faxu dopis z Pobřeží slonoviny, byla jsem paf. Pak Senegal, Alžír, Maroko… Fantazie. Jinak se snažím pobýt každý rok na nějakém řeckém ostrově. I když na tom nejsou nejlíp, žijí tam milí a usměvaví lidi a já to beru jako lázně. Díky tomu nejsem skoro nemocná. Letos se chystám na Samos.

Taky ráda zpívám free jazz, u nás se mu moc lidí nevěnuje, takže za ním jezdím do Německa. Sejdu se na pódiu s Maďarem, Polákem, Němcem, umíme se navzájem poslouchat a improvizovat, což mě děsně baví a vznikne vždycky něco úžasného. Pojedu zase, už se těším.

My jsme prožívali daleko víc srandy. I když jsme nemohli moc cestovat, tak jsme vymýšleli a leccos přitom prožívali. Festivaly končily jam session, což bylo bezvadné uvolnění, zahrálo se, popilo, pokecalo. Tam jsem se i nejvíc naučila, protože jsem se nestyděla jít mezi ty nejlepší. Tohle v podstatě zmizelo, dnes je strašný fofr, všichni spěchají za dalšími povinnostmi. Protože je těžké se muzikou uživit. Snad v kombinaci s tím, že učíte.

Kdyby mi bylo dvacet, snažila bych se najít šikovného agenta, aby mě prodal do světa. Protože dobrých hudebníků je po zbourání železné opony najednou strašně moc. Ale je bezvadné, že existuje internet, můžete dát o sobě vědět nebo si cokoliv poslechnout, nikdo vám nezakazuje natočit, co chcete.