Jana Bernášková: Pracovat na své kariéře je podle mě správná věc

„Když byly mé dceři Justýnce tři roky, rozešla jsem se s jejím tatínkem. Byla jsem bez práce a uživit nás bylo opravdu těžké,“ říká sympatická dlouhovláska, která dnes poprvé otevřeně hovoří o rozpadu vztahu s režisérem a dramatikem Davidem Drábkem.

„Dlouho jsem náš rozchod tajila. Na to, abych o tom mohla mluvit, jsem potřebovala být připravená…“ Jana se zhluboka nadechne a začne vyprávět svůj příběh. Od samého začátku.

O deset let starší David byl pro Janu osudovým mužem. Začala s ním chodit už v době, kdy ještě žila na Moravě. Herečka pochází z Krnova, kde s rodiči bydlela až do svých čtrnácti let. Pak se jejím druhým domovem stala Ostrava, tady začala studovat konzervatoř.

„Že budu dělat herectví, jsem věděla odmala,“ usmívá se. Už jako dítě se nechala unášet svým světem fantazie. Představovala si, že má kolem sebe neviditelné kamarády, se kterými hraje divadlo. „Milovala jsem dětské filmy. Když nějaké v televizi dávali, hltala jsem je a toužila být také v té partě,“ zasní se. Mezi její oblíbené snímky patřily například Lucie, postrach ulice, Chobotnice z druhého patra, Vlak dětství a naděje.

Dramatický kroužek, do kterého vstoupila v první třídě, jí změnil život. Byla v sedmém nebi. „Naprosto jsem žila každým představením, dodnes si pamatuju ty pocity, vzrušení, adrenalin, euforii…“ vyjmenovává s nadšením. Když se v osmé třídě přihlásila na konzervatoř, rodiče jí jen řekli: Tak jo, zkus to a pak běž na zdrávku.

„Nevěřili, že mě přijmou, že to dokážu,“ vzpomíná s tím, že z ní chtěli mít zdravotní sestřičku. „Jenže já si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než herectví. Sestřička mi sice přišla jako relativně dobrá náhrada, ale při představě, že by mi nevyšel můj sen, jsem byla smutná.“

Svou první roli Jana dostala v šestnácti letech v Divadle Petra Bezruče ve hře Tajemná zahrada. O rok později získala stipendium a pak stálé angažmá v Národním divadle moravskoslezském, kde si hned zpočátku stoupla na jeviště třeba jako Julie ve známém shakespearovském dramatu. „To už jsem měla za sebou jednu velkou lásku, takže jsem věděla, o čem hraji,“ vybavuje si a dodává: „Ta moje láska taky skončila tragicky. Rozešli jsme se. A já si to správně protrpěla.“

Na moravskoslezské scéně střídala jednu velkou roli za druhou. Šest let hrála. Dařilo se jí. Jak pracovně, tak v soukromí. To už chodila s Davidem Drábkem. I když jejich vztah byl jako na houpačce, byla šťastná. „Jenže já jsem tak trochu kočovník. V ostravském divadle už jsem neměla kam jít dál. Když se džbán naplnil a já byla nasycená, rozhodla jsem se odejít.“

Jako své další působiště si zvolila Prahu, kam měla odjet i s Davidem. Jenže on se s ní rozešel. Své rozhodnutí opustit rodnou Moravu ale nezměnila, odcestovala sama. „Bylo to koncem června. Chtěla jsem si sehnat brigádu, jenže už žádné nebyly,“ vybavuje si okamžiky, kdy zůstala bez práce a peněz. Nakonec ji kamarádka Dita Zábranská (rovněž herečka, známá například hlavní rolí v dramatu Proměny) zlákala k rozdávání letáčků na Václavském náměstí.

Do divokého podniku Jana lákala turisty celé prázdniny. Za dvanáctihodinovou směnu si tehdy vydělala pětistovku. „Byla to šílená práce. Ale na druhou stranu na ni vzpomínám s úžasem, protože mi otevřela dveře do světa, do kterého bych se jinak nikdy nedostala.“

Nejenže nakoukla do vyhlášeného pražského podniku, měla také možnost vyslechnout příběhy dívek nabízejících sexuální služby přímo na ulici. „Při rozdávání letáků jsme potkávali na Václaváku spoustu holek - Bulharek, Slovenek, Polek. Vyprávěly nám, že mají děti ve své zemi, kterým pravidelně posílají peníze. A navštívit je jedou jednou za půl roku na dva dny. To jsou velmi smutné osudy. V tu chvíli si člověk váží toho, co má.“

Ani po prázdninách se jí nepodařilo odrazit ode dna a uplatnit se jako herečka.

Vystřídala proto ještě profesi servírky, uklízela, prodávala v obchodě. „Žádná z těch prací mě nebavila. V butiku to bylo asi nejhorší. Tam vás sžírá nuda a vysávají světla obchoďáku. Obdivuju všechny, kteří tam dělají,“ konstatuje.

Na Moravu se ale vrátit nechtěla. Hrdost jí to nedovolila. „Už když jsem byla v Praze, dohrávala jsem ještě v Ostravě některá představení. A ředitel divadla mi vždycky říkal: Tak už přestaňte trucovat, čekáme tu na vás. Já se ale potřebovala posunout někam dál. V Ostravě jsem pořád dělala se stejnými lidmi. Přestože byli výborní, nepřinášeli jsme si nové zážitky.“

Pak ale přeci jen nastal zlom. Pracovní i soukromý. Dostala roli ve vinohradském divadle. „Dramaturgyně z Vinohrad mě znala z Ostravy a dozvěděla se, že jsem v Praze. Zrovna potřebovali mladou holku, která má praxi s velkým jevištěm. Takže mě oslovili a dali mi hlavní ženskou roli ve hře Král se baví.“

Zároveň jí také režisér Dušan Klein nabídl natáčení Ulice. A do Prahy se přistěhoval bývalý přítel David. „Po celou dobu, kdy já byla tady a on na Moravě, jsme na sebe byli navázaní. Takže když po půl roce přijel, dali jsme se znovu dohromady.“ Jana přiznává, že tehdy bohužel byla hodně mladá a hodně naivní.

„Když maminky řeknou: Tenhle chlapec není pro tebe a kamarádky zase: To nedělej, my ho známe. Támhle byl věrnej a támhle nevěrnej… tak dokud si to neokusíte, nevěříte.“

Když se dali znovu dohromady, byla spokojená. „On tehdy prožíval nějakou krizi středního věku a já věřila všemu, co mi říkal. Věřila jsem, že jsem ta pravá, že já ho zachráním. Rozhodli jsme se mít dítě, mysleli jsme si, že všechno bude jinak. Ale nebylo.“

Miminko sice bylo plánované, ale netušili, že se jim ho podaří zplodit tak brzy. A mezi Janou a Davidem to zase začalo skřípat. „Režisér je prostě vůdčí osobnost. A v jistém smyslu manipuluje s lidmi. To proto, aby je dostal tam, kam potřebuje. A bohužel i mě se doma snažil někam posouvat, aby všechno bylo po jeho, aby situace vždycky vyšla tak, jak on potřebuje.“

Soužití s ním bylo pro Janu těžší a těžší. Jenže udělat rázný konec nebylo kvůli Justýnce také vůbec jednoduché. Dokonce se radila s psycholožkou. „Protože rodina je v něčem svatá. Justýnka byla maličká, Davida jsem milovala, ale věci, které se děly u nás doma, se nedaly zvládat…“ odmlčí se. „Bojoval ve mně rozum a cit.“ Nakonec Jana od partnera odešla.

„Jenže Justýnce byly tři roky a nikde mi ji nechtěli vzít do školky. A bylo velmi těžké někde pracovat, když vám nemá kdo pohlídat dítě.“ V té době Jana měla jednu roli v Divadle na Fidlovačce, navíc v alternaci, takže si zahrála tak jednou za dva měsíce. A ještě zaskakovala za těhotnou kolegyni v představení na Vinohradech. „Hraní moc nebylo, tudíž ani moc peněz. Ale bylo to pořád lepší než v soužití s Davidem.“

Jana přiznává, že se podruhé v životě ocitla na dně. „Ano, byl to hodně těžký rok. Ale pořád je lepší dostat se na samotné dno, dopadnout a odrazit se, než když jste někde napůl cesty a nevidíte ani slunce nahoře, ani to bahno pod vámi. Žijete v šeru a úzkosti.“

A když se vzpamatovala, přišla další rána. Otec Justýnky požádal o střídavou péči. Vše teď mají v rukou právníci. „Tohle je pro mě bolestné téma,“ sklopí oči. „Nikdy jsem Davidovi nebránila vídat Justýnku. Vždycky ji měl, kdy chtěl. Ale skončilo to tak, že dcera byla z těch chaotických výměn úplně vyřízená. Neunesla, že jsme si ji různě předávali. V tom zmatku se úplně ztratila a já to musela začít řešit s dětskou psycholožkou.“

Justýnka začala mít psychosomatické problémy. „Paní psycholožka s ní ale začala cvičit autogenní trénink a hlavně se nastavil řád a pravidla. A ona se během čtyř měsíců sebrala a je z ní opět šťastná holčička.“ Jak to ale bude dál? „Nevím,“ nechce ani pomyslet na to, že by měla mít Justýnku jen čtrnáct dnů v měsíci.

Jana už potkala nového muže. Tentokrát osmatřicetiletého scenáristu Rudolfa Merknera. „S ním je to všechno úplně jiné,“ říká spokojeně.

„Žijeme ale spolu teprve krátce, od června.“ S Justýnkou si prý její nový přítel výborně rozumí. „I ona je ráda, že máme doma opět chlapa. A Rudolf má Justýnku rád a má s ní obrovskou trpělivost,“ chválí svého přítele, se kterým se seznámila během natáčení seriálu Vyprávěj.

„Iveta Milá je velmi ambiciózní žena, potvora, která chce být vždycky na prvním místě. Myslím, že ona se sebou hodně bojuje, je rozpolcená. Ale proč, to se diváci dozvědí až v další sérii,“ nechce víc prozradit o své seriálové postavě.

Je i Jana kariéristka? „Mám určité ambice, nebudu říkat, že ne. Mám své sny. Pracovat na své kariéře je podle mě správná věc. Protože když má člověk talent, měl by se o něj starat, rozvíjet ho a měl by za to být vděčný. Já svoji profesi miluji, takže chodím na konkurzy a snažím se prosadit.“

Na jednom z castingů hned po mateřské uspěla a byla vybrána do hlavní ženské role ruského filmu Bystroletov. Snímek je natočený podle skutečné události. Vypráví o tajném agentovi a jeho osudové ženě. „Já hraju Jolantu, femme fatale, kterou její agent naverboval do špionáže,“ říká Jana, pro kterou byla práce s Rusy zvláštní zkušeností. „Režisér Valeri Nikolajev hrál zároveň hlavní roli. Scénář byl dvojjazyčný. On mluvil rusky, já česky.“

Rusové mají podle Jany trochu jiný styl herectví. Jak říká, u nás se po hercích chce především civilnost, minimalismus. „Ale ruský styl herectví je mnohem větší, vášnivější. Režisér mi pořád říkal: Jsi hrdinka třicátých let! Užij si to, hraj, neboj se! A to mě bavilo.“